K. H. MÁCHA II. • Souvislosti 4/2003


Robert Ibrahim / Máchovy „kosmické“ verše


1. A slunce jasná světů jiných

 

Máchovy verše (v. 9–19) z prvního zpěvu Máje

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly

poutají již dlouho pozornost běžných čtenářů i badatelů. Za „temný“ bývá považován zejména verš „a slunce jasná světů jiných“ – věnujme mu proto větší pozornost.

Jan Mukařovský se domnívá, že verši „a slunce jasná světů jiných / bloudila blankytnými pásky“ Mácha označuje „astronomický fakt, že prostírá-li se noc na jedné polokouli, je sluncem osvětlena polokoule protilehlá“. Vychází při tom z citací z próz Večer na Bezdězu a Pouť krkonošská, ve kterých podle něj čteme: „Teď za horami vycházelo slunce světům vzdáleným – naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zříceninách velkých“ (Večer na Bezdězu) a „Slunce zašlo za temné hory; jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země české, a za horami protějšími vycházelo slunce světů jiných(Pouť krkonošská; zvýraznil R. I.). V obou uvedených citacích – Mukařovský je přebírá z Novákovy studie Máchova Krkonošská pouť – je substantiva „slunce“ užito v singuláru. Tyto pasáže však v kritickém vydání Máchových próz z roku 1961 (v Knihovně klasiků) znějí odlišně. Začátek první z nich zní „Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů [...]; druhá se liší pouze koncovkou „vycházela“ (místo uvedeného „vycházelo“). Tyto odlišnosti nás vedou k jinému chápání smyslu úvodních veršů Máje.

Rovněž nesouhlasíme s Mukařovského názorem, že ve verši „a slunce jasná světů jiných“ není již vůbec stopy po souvislosti s jakýmkoli vnějším motivem a že se jedná o ryze jazykovou konstrukci. Protože se jedná o popis večerní oblohy (potažmo jejího odrazu na hladině jezera), mohla by nám do jisté míry pomoci astronomie. V následujícím výkladu se proto budeme opírat o astronomickou příručku Františka Josefa Smetany Základové hvězdosloví čili Astronomie z roku 1837, neboť stručně shrnuje soudobé moderní poznatky v oboru a zároveň používá jazyk Máchovy doby.

Večerní scenérii – zapadá slunce a vycházejí hvězdy a měsíc – pozoruje subjekt, který stojí na Zemi. Země je náš svět. Kromě naší Země osvětluje Slunce ještě i jiná tělesa naší sluneční soustavy – jiné světy. Jasná slunce ve spojení „slunce jasná světů jiných“ tedy chápeme jako označení jiných sluncí jiných slunečních soustav, které jsou ale součástí našeho vesmíru – tedy hvězd. Toto tvrzení podporují i používané jazykové obraty v díle F. J. Smetany: hvězdy-stálice jsou označovány jako „jiná slunce s jinými soustavami světů“. (Ostatně s myšlenkou, že ve vesmíru se vyskytuje mnoho slunečních soustav podobných té naší, přišel už v r. 1755 Immanuel Kant ve spise Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels „Všechny stálice, které naše oko spatřuje a jichž se zdá být až marnotratně mnoho, jsou rovněž slunce a střední tělesa podobných systémů.“) Obraz nebe posetého hvězdami-světy byl v Máchově době běžný: Mácha si např. opsal část ze Słowackého Marie Stuartovny (akt II., scéna I.), která obsahuje pasáž o nebi posetém światy rozlicnymi“.

V třináctém verši následuje spojení „blankytné pásky“. Z devátého verše sice plyne, že na vodní ploše nejsou žádné vlny, ale verše „po vlnách jiskra jiskru honí, / po vodě hvězda s hvězdou hraje (v. 79–80) a „Štíhlé se veslo v modru koupá, / a dlouhé pruhy kolem tvoří“ (v. 91–92) naznačují významovou blízkost spojení „blankytných pásků“ a výrazu „pruhů“. Potom by tedy nebylo bloudění hvězd „blankytnými pásky“ blouděním hvězd na obloze, ale blouděním jejich odrazů na hladině jezera. Výkladu, že je popisován odraz hvězd-jasných sluncí jiných světů na hladině jezera odpovídá jak syntaktické začlenění (daná pasáž se věnuje popisu jezeru), tak i Máchův zápis z Malého sešitu, který je náčrtem k Máji: „Hvězdy v jezeru. …zřely / ………mřely“ a konečně i zmiňované verše 79–80. Připustíme-li, že se v daných verších popisuje odraz hvězd na hladině a ne hvězdy na obloze, přiblížíme se i tomu, proč jsou přirovnávány k planoucím slzám lásky (viz skupenství odrazu hvězd).

Jisté „potíže“ činí i verše 15–19. Bylo by logické, aby se „světy“ (v. 15) mínila tělesa sluncí z dvanáctého verše. Význam slova by pak byl stejný jako v předchozích verších; tělesa sluncí nemusejí být jen planety, ale všechna tělesa dané sluneční soustavy. Avšak pochybujeme, že by tato tělesa byla pozorovatelná pouhým okem a že by se odrážela na hladině jezera. To nás přivádí k interpretaci, v níž se odrazu „světů“ na hladině jezera vyhneme. Uvědomme si následující: popis se nejprve zaměřuje na hladinu (v. 13), pak se obrací směrem k nebi vzhůru (v. 15) – konstatuje se, že vzešly i světy jasných sluncí –, a vrací se zpět na hladinu jezera (v. 17–19). Co se tedy mění v jiskry hasnoucí a co tvoří milenecké páry? Jasná slunce jiných světů a jejich odrazy, anebo světy jasných sluncí jiných světů a jejich odrazy? Domníváme se, že to první: za milence ve verši 19 považujeme hvězdy na obloze a jejich odrazy. K tomu nás vede obraz následující (v. 20–25), ve kterém se měsíc vzhlíží v hladině jezera a umírá láskou k sobě samému, přičemž láska ke svým odrazům je v obou případech příčinou zániku (stejně jako v mýtu o Narkissovi). Výraz „sešly“ (v. 19) přitom může mít v tomto kontextu dvojí význam: sejít se, skonat.

Naše zjištění však nezbavují citované verše jejich komplikovanosti; chtěli jsme jen přispět k jejich čtení několika poznámkami.

 

2. Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit

 

Už ve starověké astronomii (např. u Ptolemaia) se hvězdám, které oproti planetám zdánlivě zůstávají na svém místě, říkalo stálice, v řečtině αστηρ, což znamená jednak „hvězdu“ a jednak „plamen“, „světlo“ nebo „oheň“. Sedm „světel“ (Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn) se ale pohybovalo, a tudíž se jim dostalo jiného pojmenování – výraz „planeta“ je odvozen z řeckého πλανη („klikatý“, „potulný“, „migrující“, „bludný“), πλανητος je pak to, co se pohybuje, ale spíše ve významu „putuje bez cíle“, „bloudí“, „toulá se“ – a πλανητες αστερες jsou „pohybující se“, „bloudící hvězdy“. Mezi tyto bloudící hvězdy, planety, bylo tedy řazeno i Slunce, a naopak nepatřila mezi ně Země, považovaná za nehybný střed vesmíru. Ačkoliv byla Ptolemaiova teorie v průběhu staletí překonána, výraz bludice (který se ujal jako ekvivalent řeckého πλανητες αστερες) pro označení planety přetrval až do 19. století – běžně se ho užívá i v citovaném díle F. J. Smetany. Jako doklad, že ho v tomto významu užíval i Mácha, nám mohou posloužit „bludné fragmenty“(jak vidět, tak bludné v několika významech), které uvádí M. Červenka v poznámce ke zlomku Aniž tvůj že jsem, že lásku mocí dusím? a ve kterých „sbor bludic neviditelný“, mezi než patří i Země, vyslovuje přání, aby mraky již nekryly Slunce (tj. „Ideál krásy“) a mohly tak na ně dopadat jeho paprsky.

Tím se zjednoznačňuje chápání významu výrazu „bludice“ ve verši „zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit“ (667 a 806), ve kterých výraz „bludice“ podle nás neoznačuje ani meteor, ani „zaletlou hvězdu“, ani kometu – ale planetu.

 

3. Klesla hvězda z nebes výše

 

Klesla hvězda z nebes výše,

mrtvá hvězda, siný svit;

padá v neskončené říše,

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

Šlo-li Máchovi v těchto verších (144–149) o popis nějakého konkrétního jevu, a nikoli o symbolický význam (např. spojitost s Jarmilou), mohlo by se jednat o meteor (létavici, padající hvězdu). Takové řešení nabízí J. Panáček. Domnívá se, že se jedná o Perseidy, nejvýznamnější a nejpravidelnější meteorický roj (resp. proud meteoroidů Swiftovy-Tuttleovy komety, 1862 III), který vyletuje ze souhvězdí Persea a který je na obloze k vidění v období od 27. 7. do 17. 8 (maximální činnost 12.–13. 8.). To by ovšem neodpovídalo časově: z edičních komentářů k vydání v Knihovně klasiků vyplývá, že verše o kleslé hvězdě se objevují v Máchově Zápisníku na straně 104 v rukopise – ale tento zápis je podle editorů až z listopadu 1834. Panáček tuto nesrovnalost, které si je vědom, vysvětluje ve prospěch Perseid a vznik veršů klade do druhé poloviny července. Přesné datum vzniku těchto veršů se doposud nepodařilo jednoznačně určit, takže komentář z Knihovny klasiků nelze proti Panáčkovi použít jako důkazný. Pokud bychom chtěli o Perseidách i nadále uvažovat, museli bychom se vypořádat s tím, že v těchto verších je řeč o jedné padající hvězdě, kdežto Perseidy jsou meteorický roj.

Kromě meteoru se nabízí i jiné astronomické řešení – kometa. (Podpořit tuto úvahu by mohly již zmiňované Mickiewiczovy verše.) Na přímou souvislost s Halleyovou kometou, jejíž návrat připadá na rok 1835 (6. 8. 1835 – 19. 5. 1836, přísluní 16. 11. 1835), explicitně upozorňuje Vladimír Železný v populárněvědné publikaci o kometách Návraty první dámy. I v tomto případě však připomeňme poznámku editorů edice z Knihovny klasiků o vzniku těchto veršů v listopadu 1834, tedy o devět měsíců dříve. Časová nesrovnalost by nás však nemusela od tohoto „kometového“ výkladu odradit – vždyť Halleyova kometa není jedinou kometou naší sluneční soustavy. Například o několik desetiletí předtím způsobila obrovskou senzaci gigantická kometa Flaugergues (neboli napoleonská – koma přes dva miliony kilometrů v průměru, hlava komety větší než Slunce, pouhým okem viditelná celých deset měsíců). A to stále předpokládáme, že by musel Mácha nějakou kometu pozorovat na vlastní oči…

Nedomníváme se, že by se v těchto verších jednalo o popis konkrétní události na obloze (meteor, kometa, hvězda). A už vůbec si, narozdíl od Jana Patočky, nemyslíme, že tyto verše odkazují k planetě Zemi. Z nabízených interpretací se nepřikláníme ani k jedné, vnímáme tyto verše spíše v jejich symbolickém významu.

* * *

Předchozími řádky jsme se snažili poukázat na nejednoznačnost až problematičnost některých tvrzení (Mukařovský, Panáček, Železný). Na základě dobových astronomických poznatků chápeme spojení „slunce jasná světů jiných“ jako označení hvězd a výraz „bludice“ jako označení planety. Co astronomicky reálného bylo obrazem veršů 144–149, už tak jasné není.

Robert Ibrahim (1977) vystudoval český jazyk a literaturu na FFUK. V současné době působí na Anglickém gymnáziu v Praze.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku