1. A slunce jasná světů jiných

Máchovy verše (v. 9–19) z prvního zpěvu Máje

poutají již dlouho pozornost běžných čtenářů i badatelů. Za „temný“ bývá považován zejména verš „a slunce jasná světů jiných“ – věnujme mu proto větší pozornost.

Jan Mukařovský se domnívá, že verši „a slunce jasná světů jiných / bloudila blankytnými pásky“ Mácha označuje „astronomický fakt, že prostírá-li se noc na jedné polokouli, je sluncem osvětlena polokoule protilehlá“. Vychází při tom z citací z próz Večer na Bezdězu a Pouť krkonošská, ve kterých podle něj čteme: „Teď za horami vycházelo slunce světům vzdáleným – naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zříceninách velkých“ (Večer na Bezdězu) a „Slunce zašlo za temné hory; jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země české, a za horami protějšími vycházelo slunce světů jiných“ (Pouť krkonošská; zvýraznil R. I.). V obou uvedených citacích – Mukařovský je přebírá z Novákovy studie Máchova Krkonošská pouť – je substantiva „slunce“ užito v singuláru. Tyto pasáže však v kritickém vydání Máchových próz z roku 1961 (v Knihovně klasiků) znějí odlišně. Začátek první z nich zní „Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů [...]“; druhá se liší pouze koncovkou „vycházela“ (místo uvedeného „vycházelo“). Tyto odlišnosti nás vedou k jinému chápání smyslu úvodních veršů Máje.

Rovněž nesouhlasíme s Mukařovského názorem, že ve verši „a slunce jasná světů jiných“ není již vůbec stopy po souvislosti s jakýmkoli vnějším motivem a že se jedná o ryze jazykovou konstrukci. Protože se jedná o popis večerní oblohy (potažmo jejího odrazu na hladině jezera), mohla by nám do jisté míry pomoci astronomie. V následujícím výkladu se proto budeme opírat o astronomickou příručku Františka Josefa Smetany Základové hvězdosloví čili Astronomie z roku 1837, neboť stručně shrnuje soudobé moderní poznatky v oboru a zároveň používá jazyk Máchovy doby.

Večerní scenérii – zapadá slunce a vycházejí hvězdy a měsíc – pozoruje subjekt, který stojí na Zemi. Země je náš svět. Kromě naší Země osvětluje Slunce ještě i jiná tělesa naší sluneční soustavy – jiné světy. Jasná slunce ve spojení „slunce jasná světů jiných“ tedy chápeme jako označení jiných sluncí jiných slunečních soustav, které jsou ale součástí našeho vesmíru – tedy hvězd. Toto tvrzení podporují i používané jazykové obraty v díle F. J. Smetany: hvězdy-stálice jsou označovány jako „jiná slunce s jinými soustavami světů“. (Ostatně s myšlenkou, že ve vesmíru se vyskytuje mnoho slunečních soustav podobných té naší, přišel už v r. 1755 Immanuel Kant ve spise Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels – „Všechny stálice, které naše oko spatřuje a jichž se zdá být až marnotratně mnoho, jsou rovněž slunce a střední tělesa podobných systémů.“) Obraz nebe posetého hvězdami-světy byl v Máchově době běžný: Mácha si např. opsal část ze Słowackého Marie Stuartovny (akt II., scéna I.), která obsahuje pasáž o nebi posetém „światy rozlicnymi“.

V třináctém verši následuje spojení „blankytné pásky“. Z devátého verše sice plyne, že na vodní ploše nejsou žádné vlny, ale verše „po vlnách jiskra jiskru honí, / po vodě hvězda s hvězdou hraje (v. 79–80) a „Štíhlé se veslo v modru koupá, / a dlouhé pruhy kolem tvoří“ (v. 91–92) naznačují významovou blízkost spojení „blankytných pásků“ a výrazu „pruhů“. Potom by tedy nebylo bloudění hvězd „blankytnými pásky“ blouděním hvězd na obloze, ale blouděním jejich odrazů na hladině jezera. Výkladu, že je popisován odraz hvězd-jasných sluncí jiných světů na hladině jezera odpovídá jak syntaktické začlenění (daná pasáž se věnuje popisu jezeru), tak i Máchův zápis z Malého sešitu, který je náčrtem k Máji: „Hvězdy v jezeru. …zřely / ………mřely“ a konečně i zmiňované verše 79–80. Připustíme-li, že se v daných verších popisuje odraz hvězd na hladině a ne hvězdy na obloze, přiblížíme se i tomu, proč jsou přirovnávány k planoucím slzám lásky (viz skupenství odrazu hvězd).

Jisté „potíže“ činí i verše 15–19. Bylo by logické, aby se „světy“ (v. 15) mínila tělesa sluncí z dvanáctého verše. Význam slova by pak byl stejný jako v předchozích verších; tělesa sluncí nemusejí být jen planety, ale všechna tělesa dané sluneční soustavy. Avšak pochybujeme, že by tato tělesa byla pozorovatelná pouhým okem a že by se odrážela na hladině jezera. To nás přivádí k interpretaci, v níž se odrazu „světů“ na hladině jezera vyhneme. Uvědomme si následující: popis se nejprve zaměřuje na hladinu (v. 13), pak se obrací směrem k nebi vzhůru (v. 15) – konstatuje se, že vzešly i světy jasných sluncí –, a vrací se zpět na hladinu jezera (v. 17–19). Co se tedy mění v jiskry hasnoucí a co tvoří milenecké páry? Jasná slunce jiných světů a jejich odrazy, anebo světy jasných sluncí jiných světů a jejich odrazy? Domníváme se, že to první: za milence ve verši 19 považujeme hvězdy na obloze a jejich odrazy. K tomu nás vede obraz následující (v. 20–25), ve kterém se měsíc vzhlíží v hladině jezera a umírá láskou k sobě samému, přičemž láska ke svým odrazům je v obou případech příčinou zániku (stejně jako v mýtu o Narkissovi). Výraz „sešly“ (v. 19) přitom může mít v tomto kontextu dvojí význam: sejít se, skonat.

Naše zjištění však nezbavují citované verše jejich komplikovanosti; chtěli jsme jen přispět k jejich čtení několika poznámkami.

2. Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit

Už ve starověké astronomii (např. u Ptolemaia) se hvězdám, které oproti planetám zdánlivě zůstávají na svém místě, říkalo stálice, v řečtině αστηρ, což znamená jednak „hvězdu“ a jednak „plamen“, „světlo“ nebo „oheň“. Sedm „světel“ (Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn) se ale pohybovalo, a tudíž se jim dostalo jiného pojmenování – výraz „planeta“ je odvozen z řeckého πλανη („klikatý“, „potulný“, „migrující“, „bludný“), πλανητος je pak to, co se pohybuje, ale spíše ve významu „putuje bez cíle“, „bloudí“, „toulá se“ – a πλανητες αστερες jsou „pohybující se“, „bloudící hvězdy“. Mezi tyto bloudící hvězdy, planety, bylo tedy řazeno i Slunce, a naopak nepatřila mezi ně Země, považovaná za nehybný střed vesmíru. Ačkoliv byla Ptolemaiova teorie v průběhu staletí překonána, výraz bludice (který se ujal jako ekvivalent řeckého πλανητες αστερες) pro označení planety přetrval až do 19. století – běžně se ho užívá i v citovaném díle F. J. Smetany. Jako doklad, že ho v tomto významu užíval i Mácha, nám mohou posloužit „bludné fragmenty“(jak vidět, tak bludné v několika významech), které uvádí M. Červenka v poznámce ke zlomku Aniž tvůj že jsem, že lásku mocí dusím? a ve kterých „sbor bludic neviditelný“, mezi než patří i Země, vyslovuje přání, aby mraky již nekryly Slunce (tj. „Ideál krásy“) a mohly tak na ně dopadat jeho paprsky.

Tím se zjednoznačňuje chápání významu výrazu „bludice“ ve verši „zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit“ (667 a 806), ve kterých výraz „bludice“ podle nás neoznačuje ani meteor, ani „zaletlou hvězdu“, ani kometu – ale planetu.

3. Klesla hvězda z nebes výše

Šlo-li Máchovi v těchto verších (144–149) o popis nějakého konkrétního jevu, a nikoli o symbolický význam (např. spojitost s Jarmilou), mohlo by se jednat o meteor (létavici, padající hvězdu). Takové řešení nabízí J. Panáček. Domnívá se, že se jedná o Perseidy, nejvýznamnější a nejpravidelnější meteorický roj (resp. proud meteoroidů Swiftovy-Tuttleovy komety, 1862 III), který vyletuje ze souhvězdí Persea a který je na obloze k vidění v období od 27. 7. do 17. 8 (maximální činnost 12.–13. 8.). To by ovšem neodpovídalo časově: z edičních komentářů k vydání v Knihovně klasiků vyplývá, že verše o kleslé hvězdě se objevují v Máchově Zápisníku na straně 104 v rukopise – ale tento zápis je podle editorů až z listopadu 1834. Panáček tuto nesrovnalost, které si je vědom, vysvětluje ve prospěch Perseid a vznik veršů klade do druhé poloviny července. Přesné datum vzniku těchto veršů se doposud nepodařilo jednoznačně určit, takže komentář z Knihovny klasiků nelze proti Panáčkovi použít jako důkazný. Pokud bychom chtěli o Perseidách i nadále uvažovat, museli bychom se vypořádat s tím, že v těchto verších je řeč o jedné padající hvězdě, kdežto Perseidy jsou meteorický roj.

Kromě meteoru se nabízí i jiné astronomické řešení – kometa. (Podpořit tuto úvahu by mohly již zmiňované Mickiewiczovy verše.) Na přímou souvislost s Halleyovou kometou, jejíž návrat připadá na rok 1835 (6. 8. 1835 – 19. 5. 1836, přísluní 16. 11. 1835), explicitně upozorňuje Vladimír Železný v populárněvědné publikaci o kometách Návraty první dámy. I v tomto případě však připomeňme poznámku editorů edice z Knihovny klasiků o vzniku těchto veršů v listopadu 1834, tedy o devět měsíců dříve. Časová nesrovnalost by nás však nemusela od tohoto „kometového“ výkladu odradit – vždyť Halleyova kometa není jedinou kometou naší sluneční soustavy. Například o několik desetiletí předtím způsobila obrovskou senzaci gigantická kometa Flaugergues (neboli napoleonská – koma přes dva miliony kilometrů v průměru, hlava komety větší než Slunce, pouhým okem viditelná celých deset měsíců). A to stále předpokládáme, že by musel Mácha nějakou kometu pozorovat na vlastní oči…

Nedomníváme se, že by se v těchto verších jednalo o popis konkrétní události na obloze (meteor, kometa, hvězda). A už vůbec si, narozdíl od Jana Patočky, nemyslíme, že tyto verše odkazují k planetě Zemi. Z nabízených interpretací se nepřikláníme ani k jedné, vnímáme tyto verše spíše v jejich symbolickém významu.

Předchozími řádky jsme se snažili poukázat na nejednoznačnost až problematičnost některých tvrzení (Mukařovský, Panáček, Železný). Na základě dobových astronomických poznatků chápeme spojení „slunce jasná světů jiných“ jako označení hvězd a výraz „bludice“ jako označení planety. Co astronomicky reálného bylo obrazem veršů 144–149, už tak jasné není.

Robert Ibrahim (1977) vystudoval český jazyk a literaturu na FFUK. V současné době působí na Anglickém gymnáziu v Praze.