Joyceův Odysseus a Poundovy Cantos mají – přes všechny zřejmé rozdíly – několik vlastností společných. Jednak obsahují zdrcující množství cizích slov a dalších obtížně srozumitelných odkazů, ty však dnes již lze rozplétat s pomocí spolehlivých příruček. Z hlediska čtenáře – a fortiori z hlediska onoho zvláštního čtenáře, jímž je překladatel – se jako hrozivější jeví druhá obtíž: obě díla mluví množstvím jazyků, rozeznívá se v nich jakési heterogenní různořečí, které je nutno trvale uchovávat na mysli. Každou jazykovou rovinu je nutno vnímat zvlášť, v její nepřevoditelnosti na úrovně ostatní – a přesto nevyhnutelně vytrváváme i v úsilí o jednotu, o nalezení místa, z něhož lze celou tuto rozmanitost přehlédnout.

Když proto Aloys Skoumal blahé paměti pojal úmysl přeložit Odyssea, věděl, že se nemůže omezit na jakési hledání „slova za slovo“. Za „přípravné práce“ k Odysseovi výslovně prohlašuje nejen svůj převod Dubliňanů a Portrétu umělce, ale i Carrollových Alenek a Sternova Tristrama Shandyho. Na samotném Odysseovi pak strávil více než deset let. Jeho verze samozřejmě není věrná v tom smyslu, že by v prosté ekvivalenci věrně zachycovala tón a smysl celého románu či třeba jen jednotlivých kapitol. „Konstelace“ překladů, do nichž Skoumal Odyssea zařadil, však zásadní měrou přispěla ke konečnému výsledku: jeho podání si uchovává suverénní pozici i po třiceti letech skoro jistě si ji udrží i třicet dalších.

U Cantos se načrtnutý problém jen vyhrocuje: jednotlivé složky díla získávají mnohem větší autonomii – a přitom zdaleka není jasné, zda nakonec dosahují jednoty. I proti úmyslu svého tvůrce Cantos vybízejí k dílčímu čtení, dílčí recepci, potažmo k dílčímu překládání. Pro překladatele, který by měl připravit kompletní verzi, je tedy nejspíš počáteční odstup výhodou – pokud ho využije k tomu, aby ke kompozičním elementům přistupoval rovnoměrně a vyváženě, bez přílišného důrazu na tu či onu linii, a každému z nich zajistil svébytný jazyk.

Rozhodnutí Anny Kareninové – nesporné a respektované profesionálky, která se ovšem, nakolik jsem s to zjistit, anglické poezii zatím nevěnovala – přistoupit k úplnému převodu Cantos do češtiny proto pokládám za šťastné. Situace tu je podobná jako u českých Květů zla: je možné – ba dokonce je třeba v to doufat –, že si jednotlivá cantos najdou v češtině i jiné, „osobitější“ interprety, ovšem existence těchto dílčích převodů celkovému překladu nijak neubírá na významu, naopak tento význam pomáhá ustavit. Nicméně i u kompletní verze platí stejně, ne-li více, že ke zdaru výsledné podoby je nutná nejen erudice a svědomitost, ale i postupné sžívání se s jazykem díla. Nedávno vydaný první svazek bohužel ukazuje, že v tomto bodě překladatelka selhala.

Chci se omezit na čtyři ukázky, každou v jiném registru. Canto XIII zpodobňuje, řečeno slovy komentátora, „konfuciánský ráj“. Poundova znalost čínštiny je v době vzniku tohoto canta jen velmi omezená, avšak jazyk, jímž se Poundův Kchung vyjadřuje, již dosáhl oné jasnosti patřičné u myslitele, jenž za svůj hlavní úkol prohlásil reformu jazyka – „Nápravu jmen“: „Respect a child´s faculties / From the moment it inhales the clear air, / But a man of fifty who knows nothing / Is worthy of no respect.“ Tedy: „Važ si schopností děcka / od chvíle, kdy vdechne čistý vzduch, / ale padesátiletý nevědomec / úctu nezaslouží.“ Ne tak u Kareninové: „Držme v úctě schopnosti dítěte / Jakmile prvně vdechne čistý vzduch, / Však padesátiletý muž, který nic nezná / Není hoden úcty žádné.“ O pár řádek dále čteme agramatické „Kdo neusměrnil sebe sama / Nedokáže vnést řád ani kolem sebe“, a později Kareninová sáhne až ke smíšené metafoře „Každý může dospět k výstřelkům“. Podobné formulace by zasloužily opravu v každém překladu, avšak v kontextu canta XIII se jedná o prohřešek zvláště závažný. Konfucius u Pounda ztělesňuje jasnost řeči a myšlení; jak by mohl mluvit takto přerývaně?

Dva další příklady vyjímám ze závěru „válečného“ canta XVI. Neidentifikovaný hlas se silným přízvukem tu shrnuje jakýsi rozhovor mezi vojáky o ruské komunistické revoluci. Poundovo citlivé ucho se snaží zachytit tuto konkrétní modalitu zvukově pokroucené, avšak gramaticky zcela správné angličtiny: „De droobs iss released vrom de eastern vront, yess? / Un venn dey getts to de vestern vront, iss it / How many getts dere?“ Podobný efekt je čeština jiště schopna napodobit, například takto: „Puštěj téda fojáky z vykchodny vronty, jou? / A dyš dorrásej na šápadní vrontu, jou, / no toš kchólich jich ási bude?“ U Kareninové se Poundovo pověstné ucho zacpává voskem a my nacházíme jen tupou obdobu jazyka „rudých tváří“ ze šestákových románů: „Fric mašírovat z východu. / A kolik Fric se podle tebe / vrátit na západ?“ (s. 88)

Bezprostředně následuje popis davového řečníka. U Pounda se líčení odvíjí – zvláště vzhledem k předchozím pasážím – v tónu až uctivém: „There was a man there talking, / To a thousand, just a short speech, and / Then move ´em on.“ Z dalšího vyplyne, že protagonista patří k ruským bolševikům. Každý čtenář Poundovy prózy ví, že zkrácené „´em“ nelze považovat za výraz stylistického odstupu, a ani zachované Poundovy politické výroky (které by tu samozřejmě byly relevantní jen částečně) nám nedovolují usuzovat na skrytou ironii. Tedy: „Stál tam muž a mluvil / asi k tisícovce lidí, nijak dlouho, a / pak je pohnul k činu.“ Kareninová odhlíží od textu, poddává se osobním emocím a zastírá původní smysl: „Chlápek tu řečnil / K tisícovce kolem, krátce, a pak / Pak je uvedl do pohybu.“

A konečně tu je poslední čtvrtina canta XVII, jedna z ovidiovských pasáží. Duch Proměn vládne v cantu II a je silně přítomen i v cantu IV; v obou těchto případech Kareninová dosáhla básnické úrovně, jíž by si bylo přáti v celém překladu. V cantu XVII však z nejasných důvodů propadá zálibě v inverzích, které v českém kontextu ještě tak připomenou převody Rabindranáta Thákura anebo Tisíce a jedné noci (tedy poměrně přesnou obdobu onoho orientalismu a básnické artificiality, vůči které se Pound vyhraňoval), avšak k Poundově „vidoucímu“ Ovidiovi mají na hony daleko. Tendence, jíž Kareninová propadá od samého počátku zpěvu, dostupuje v závěru canta vrcholu: „Naznak ulehl jsem v příkrovu z ostružiní, / Jedním okem spletí k moři hleděl... / Záthar a její sloni, zlatý pás bederní, / A sistrum chřestí, chřestí, / zástupy tanečnic jejích. / Alétha v ohbí na pobřeží, / oči k hladině upírajíc, / na rukou chaluhy vyplavené... / Koré ubírá se loukou prozářenou, / zelenošedý prach v trávě: / ‚Pro tuto hodinu bratr Kirčin.‘ / Paži na rameno položenou / Tři dny jsem viděl slunce, slunce rusé... / Skvoucí zář jak nádhera Hermova, / Odplul jsem odtud / na místo kamenné...“ (s. 93) „And Aletha, by bend of the shore, / with her eyes seaward, / and in her hands sea-wrack / salt-bright in the foam,“ čteme u Pounda v ústřední pasáži výňatku, a stejně střídmý, krystalický tón Pound uchovává i ve všech ostatních verších.

Ezra Pound strávil řadu, někdy desítky let hledáním přesné jazykové modality pro „svého“ Homéra, „svého“ Ovidia, „svého“ Konfucia – a dokonce i „svého“ bezejmenného vojáka odněkud ze zákopů. Překladatel samozřejmě není povinen opakovat všechna autorova tápání a zákruty, avšak základního úkolu – dosažení náležitého stupně jasnosti v každém jednotlivém případě – být zbaven nemůže. Ztratí-li toto, ztrácí vše – právě u Cantos více než kde jinde. „Osvědčená“ řešení typu infinitivy = cizinec, inverze = poetičnost tu jsou zapovězena.

Jelikož hrozí, že na zběžného čtenáře této recenze učiní větší dojem seznam chyb v druhé polovině textu, chci zdůraznit, že má základní námitka je ta, kterou jsem právě zformuloval. Omyly v podrobnostech jsou politováníhodné, avšak lze je opravit; defekty, na něž upozorňuji výše, opravit nelze, nutno vyjít zcela od začátku. Hrubě by se dalo říci, že svědomitost nenahradí inspiraci – pokud inspirací míníme ono vytrvalé hledání, které zůstává na své cestě, i když výsledek není zaručen a dostavuje se nečekán.

Avšak i na poli prosté překladatelské kompetence projevuje Kareninová zarážející lapsy. „A co děláte tady, že nejste / na Šámpzelyzé? / Jak to vlastně přijde, že vám doma vaši kámoši / Všechno neseberou?“ čteme v české verzi na s. 99. Vzhledem k tomu, že oslovený podniká podle všeho v Anglii – a každopádně nikoli na Elysejských polích –, nám může prvá otázka připadat poněkud mimoběžná. V textu ovšem stojí: „Wall haow is it you´re over here, right off the / Champz Elyza?“ – tedy „No a jaktože bydlíte tady, rovnou u / Šámpzelyzé?“

Se slovíčkem „off“ má Kareninová podle všeho soustavnější obtíže. Ve svých poznámkách ke zpěvu XX vysvětluje pozadí historky s profesorem Lévym, se kterým se Pound v tomto zpěvu setkává. Filologický crux „noigandres“ z jednoho verše u Arnauta Daniela specialista Lévy rozřešil jako „d´enoi gandres“; bližší okolnosti uvádí Hugh Kenner v monografii The Pound Era, kterou Kareninová zařadila do vlastního seznamu používané literatury a na kterou se v příslušné poznámce odvolává. Podle Kennera „d´enoi gandres“ anglicky znamená „wards off ennui“, čímž se podle Kareninové evokuje „hájemství nudy“ (s. 251). Žel, nejedná se o tvar substantivní, nýbrž slovesný – a kdyby Kareninová do Kennera skutečně nahlížela, věděla by, že zamlčený podmět zní „vůně“. Náležitý výsledek Lévyho emendace zní: „vůně, která zahání rmut“.

Ve výčtu drobných omylů by se dalo pokračovat dlouho; následující výčet se opírá jen o velmi dílčí kolaci s originálem a zaměřuje se na hlavní typy přehmatů, spíše než na konkrétní případy. Malatesta v dopise z canta VIII nepíše: „Jelikož by mohl vstoupit do mých služeb, / Píšete rovněž, že potřebuje hotovost, / Domluvte s ním náležitou gáži / A ujistěte ho, že bude vyplácena každý rok“ (s. 39), nýbrž poněkud odlišně: „V zájmu toho, aby mohl vstoupit do mých služeb, / a též proto, že – jak píšete – nemá právě dost peněz, / mu chci smluvně zajistit dostatečný příjem / a ujistit ho, že dohodnutou sumu vždy skutečně obdrží.“ Obrat „distributing its productions“ (canto XV) má samozřejmě ekonomické konotace, a nutno překládat přesně – tedy nikoli „rozdělují, co jejich jest“ (s. 79), nýbrž „rozdělují své výtvory“. Vazba „leurs trains marchaient“ z francouzské pasáže v cantu XVI (s. 87, překlad s. 244) nepojednává o vlacích, nýbrž o trénech. „Trotl“ místo „Trockij“ níže na téže stránce (v originále „Trotzsk“, zkomolené pro fonetický efekt) je bezdůvodné a mír v následujícím verši není „pro ostudu“ (tj. trapný, směšný), nýbrž „ostudný, hanebný“ („shameful“). A věta „And that got round in the crowd“ o kus dál neznamená „To slovo rozvířilo dav“ (s. 88), nýbrž „zpráva o tom se hned rozeběhla davem“.

Bzučení a předení se mi jeví jako dosti odlišné zvuky, takže s převodem „bzz-bzz-bzz-bzyk-předou“ (s. 90) místo Poundova „chirr – chirr – chir-rikk – a purring sound“ (canto XVII) nelze souhlasit. Výraz „curved“ znamená „zahnutá, zaoblená“, nikdy ne „zprohýbaná“ (s. 91). V ironickém rozhovoru v závěru canta XVIII anglický mluvčí nenavrhuje postupné odřezávání vrstev – „Začni je amputovat shora, / Utni míchu a život se na ostrově nezmění!“ (s. 97) – nýbrž cosi jednoduššího: „Můžeš jim mozek amputovat hned těsně / nad prodlouženou míchou, a život na tom ostrově se nezmění.“ „Menelik“ o pár veršů dál nemá „strojů požehnaně“, nýbrž „tušení“ („hunch“ – snad zaměněno s „bunch“?), že se s nimi něco stane. „And in came the street ‚Lemme-at-´em‘ / like a bull-dog in a mackintosh.“ (canto XIX) neznamená „A vyjde na ulici. ‚Pusťte mě na ně‘ jak buldog v pršiplášti.“ (s. 100), nýbrž „A vtom vešel ten pouliční drsňák / jak buldok v pršiplášti.“ „Hemp“ na následující straně se zjevně vztahuje k válečným komoditám, a nejde tedy o „hašiš“, ale o „konopí“. Příkazem „You buy your damn coal from our mine“ o kus dál se míní „Od teďka si budete uhlí kupovat od nás“ spíše než „Vy to zatracený uhlí od nás koupíte“ (s. 102). Pro emfatický obrat „Já sklízím / Nicotu“ v závěru canta XXVII (s. 152) schází opora; originál říká pouze: „Já nesklízím“ („I reap nothing“). A konečně běžný obrat „vile and vulgar“ (canto XXX) primárně neoznačuje charakterové vlastnosti („mrzcí a zhovadilí“, s. 170), nýbrž společenskou prestiž, obdobně jako v českém „nízcí a sprostí“.

Jefferson se ve svém (v originále impozantně přímočarém, v češtině poněkud klopýtavém) dopise, jejž Pound cituje v cantu XXI, nevyjadřuje o celkovém jmění federace – „Omezené americké bohatství / Nepřipustí, abych vydržoval soubor / Hudebníků“ (s. 113) –, nýbrž o průměrné životní úrovni: „Vzhledem k mezím, jimž Američan finančně podléhá, / si nemohu dovolit vydržovat domácí orchestr“; proto také příslušnou štědrostí nejsme „povinováni“, nýbrž „vázáni, omezováni“ („obliged to observe“). A dále z téhož listu: u Kareninové: „Zaručuji místo / Na šest let... / Po uplynutí té doby všem, budou-li chtít, / Zajistím cestu domů, snad by je mohlo / Zajímat, že slušně platím“, anebo přesněji: „Záruka, že je nepropustím dříve než / za šest let... / a že jim po uplynutí této doby, budou-li chtít, zajistím / dopravu do vlasti, by je snad mohla pobídnout, / aby se sem za slušný plat vypravili“. O něco níže pak Jefferson adresáta neujišťuje: „Vy znáte místní lidi“, nýbrž zdůrazňuje, že chce, aby Jeffersonovu prosbu zprostředkoval pouze „v rámci běžného styku s místními“.

V úvodu canta II (a znovu týmiž slovy na počátku canta VII) vzdává Pound poctu Homérovi. Konkrétně poukazuje k onomu úhelnému verši z Íliady, v němž se podle Pounda přirozené nadání spojuje s desítkami let zápasu o poetickou techniku: slova „para thina polyfloisboio thalassés“ (I, 34) proznívají hukotem onoho moře, které zároveň popisují. Pound se snaží podobného efektu dosáhnout veršem „Ear, ear for the sea-surge“. Obecně vzato překladatel nemusí imitovat zvukomalbu přesně tam, kde to činí autor – svou roli v originálu i v převodu může zcela legitimně sehrát přízeň náhody –, avšak zde se zjevně jedná o zvláštní případ. Pokud tedy u Kareninové na témže místě nacházíme větu „Slyšte, slyšte vzdouvání moře“ (s. 33), dlužno dodat, že se tím konstrukce celého holdu bortí – a to dokonce i gramaticky: v originále Pound kontrastuje Homérovu slepotu s ostrostí jeho sluchu, v české verzi se tento protiklad vytrácí.

V citátu, jímž začíná canto XVIII, nám Marco Polo podle Kareninové sděluje, jak chán Kublaj vyrábí „turské“, „benátské groše“ a „byzantské zlaté“ (s. 94). Kareninová tím explikuje etymologii původních výrazů „tornesel“, „groat“ a „bezant“, ovšem věta se pak stává nesrozumitelnou. Marco Polo pochopitelně neuvádí přesný směnný kurz, pouze dává představu o přibližné hodnotě chánových papírových platidel v drahých kovech. Ale pasáž je zajímavá i dalším rysem. Kareninová se přidržuje překladu Miroslavy Mattušové z roku 1961, čímž si nechává uniknout vzácnou příležitost ke skutečně poundovskému postupu. Čeština se může chlubit vlivným pozdně středověkým převodem Polova vyprávění, který je – na rozdíl od Mattušové (při vší úctě) – skutečně významnou součástí evropských literárních dějin. Integrace tohoto textu do českých Cantos by skvěle umožnila kompenzovat ztráty, ke kterým nutně dojde v jiných úsecích. Kareninová si této příležitosti sice nemusela být vědoma, nicméně měla se chopit jiné, na kterou sama upozorňuje: pokud se, jak čteme v komentáři (s. 251), u staršího hudebního nástroje označovaného okcitánsky „viel“ nabízí spřízněnost se staročeskou „viulou“, pak by bylo plně v Poundově duchu právě tohoto termínu využít.

Čímž se dostáváme k poznámkám – a bylo by omylem je považovat za nějaký „dodatek“: ve vydání z Atlantisu tvoří polovinu knihy. Novoplatonik Iamblichos si tu za jednu zmínku („Světlo Iamblichovo / a duše vzestupující“; canto V) vysloužil třetinu strany, manichejci („Říkali, že jsme manichejci / Kdybych jen k čertu věděl, co to je“; canto XXIII) jen o málo méně, Kublajchán („O Kublajovi:“ uvozuje výše zmíněný výňatek z Pola) asi čtvrtinu a Kléméns z Alexandrie („...bigotní fanatici, Kalvín a svatý Kléméns z Alexandrie!“; canto XIV) pětinu strany. Dlužno říci, že v těchto ani jiných heslech se často nejedná o informace právě obtížně dohledatelné. Pokud přijmeme optimistický předpoklad, že se pro následujících pět svazků podaří uchovat přibližně stejnou cenu a že se poměr mezi textem a poznámkami nezmění na úkor básně, pak si český kupec kompletních Cantos zároveň za bratru dvanáct set korun pořídí též encyklopedii poundovských referencí – ovšem bez soudného vysvětlení, proč na nich Poundovi tak zatraceně záleželo.

Ačkoli Kareninová v bibliografii prací, z nichž komentář údajně čerpal, uvádí třináct titulů, srovnáním rychle zjistíme, že poznámky vycházejí takřka výlučně z Terrellova A Companion to the Cantos of Ezra Pound – kterého si lze za zmíněných dvanáct set pořídit v plném znění (přičemž k orientaci v heslech většinou stačí jen zcela základní znalost angličtiny). Kareninová samozřejmě určitá hesla vypouští a jiná zkracuje (celkově odpadne zhruba čtyřicet procent), avšak příliš striktně se drží zásady, že každé vlastní jméno – i když je to třeba „Franz Josef“ – a každé cizí slovo – např. „unsoweiter“ – nutno alespoň zmínit. Terrell je definitivní příručka, jediná svého druhu, jež má sloužit Američanům, Italům i Číňanům, literárním vědcům, romanistům i historikům, studentům, doktorandům i začínajícím vyučujícím, kteří se chtějí pojistit proti dotěrným dotazům. Proto musí Terrellova kniha zahrnout naprosto vše, Marxe, Champs Elysées i nejrůznější historické korekce. U okruhu pravděpodobných českých čtenářů Cantos přece jen lze očekávat jistou (dosti vysokou) úroveň sdílených znalostí a lze také odhadnout, že některé informace mají pro cílové čtenářstvo jen velmi nízkou relevanci – třeba údaj o tom, že Ludvík VII. a jeho žena nepluli „po moři“, jak tvrdí Pound, nýbrž cestovali „po souši přes Maďarsko, Bulharsko, Byzanc a Adalii (nyní turecké město Satalii) a po moři pluli jen odtud do Antiocheie“ (s. 205).

Anna Kareninová i nakladatelství Atlantis odvedly ohromný kus práce, ne vždy ovšem své snažení napřely správným směrem; nyní je nutno jim zabránit, aby je vlastním chvatem zmarnily. Původní plán šesti svazků zasluhuje revizi. Nakladatelství by mohlo začít tím, že vymyslí grafickou úpravu, na kterou se Poundovy verše vejdou. (Již tento zdánlivý detail svědčí o tom, že při plánování překladu se v okolí nepohyboval nikdo, kdo by byl s Poundovou poetikou alespoň částečně obeznámen.) Zároveň by do edičního plánu mělo zařadit alespoň jeden zahraniční titul poskytující interpretaci Poundova cyklu a dále se pokusit vytvořit sborník příspěvků k (reálnému či potenciálnímu) významu Pounda pro českou kulturu. Konečně by měla redakce stanovit metodologii poznámek, která na omezeném prostoru poskytne co nejvíce relevantních informací, nebude se obávat „subjektivity“ obsažené v každém porozumění a přijme zásadu, že čtenářům Cantos obvykle nevadí listovat v jiných knihách, takže by např. místo přepisu všech českých překladů Catulla možná raději uvítali přesný odkaz ke stránce či k verši.

Anna Kareninová by měla čtenářům – knižně či časopisecky – především poskytnout reprezentativní výběr z Poundových kratších básní a z jeho vlastních překladů; nejedná se tu o žádné „cvičení“, nýbrž o upřesnění právě oněch hlasů, které se v Cantos začnou proplétat (a které musí Kareninová v češtině sama vytvořit). S podobným odůvodněním se v druhém kroku nabízí uvažovat o publikaci asi stostránkových Selected Cantos, v nichž Pound v roce 1965 na žádost nakladatelství Faber & Faber retrospektivně identifikoval hlavní tematické proudy básně; Kareninová by tak předložila své vlastní pojetí hlavních významových vrstev v Cantos, nyní již v jejich svébytnosti, a zároveň si – v závislosti na kritické diskusi – ponechávala možnost revizí, i zásadních. Vybraná cantos by navíc mohla vyjít v cenově nenáročné podobě a upoutat na Pounda i čtenáře, kteří by se dražším a k pochopení náročnějším svazkům vyhnuli. Takto shromážděnou čtenářskou obec by pak překladatelka mohla převést k onomu bloku či blokům, který po úvodní „šestnáctce“ cantos sama považuje za nejvýznamnější; samozřejmě se tu nabízejí „Pisánská cantos“, ale možností je více. Mohou, avšak nemusí následovat sebraná Cantos – bez poznámek – v jediném svazku, analogicky k anglickému vydání. Alternativou, jíž bych osobně dal přednost, je samostatné vydání prvních třiceti zpěvů v nové, již definitivní verzi – nejlépe doprovozené esejí, v níž by Anna Kareninová svou překladatelskou zkušenost zreflektovala.

Martin Pokorný (1973) vystudoval filozofii a anglistiku na FF UK v Praze. Překládá texty k dějinám filozofie, uměleckou prózu a poezii. V současné době je doktorandem srovnávací literatury na University of Pennsylvania. V roce 2002 mu vyšla kniha esejů Způsoby četby (Prostor).