POD čAROU • Souvislosti 2/2010


Jiří Zizler / Bagately o Demlových dopisech Josefu Ševčíkovi, daseinsanalytických sbornících a užitečnosti aury Václava Hraběte


Jiří Zizler

Bagately o Demlových dopisech Josefu Ševčíkovi, daseinsanalytických sbornících a užitečnosti aury Václava Hraběte

Minule jsem tady lamentoval nad osudem Demlových spisů. Podle všeho je nakonec vydá Dauphin, což je velice dobrá zpráva. Zatím se jako závdavek objevuje svazek korespondence - Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (Dauphin 2010). "Proč začínat právě s dopisy zapomenutému faráři a překladateli Josefu Ševčíkovi z Babic nedaleko Moravských Budějovic?" ptá se Daniela Iwashita v úvodu. Inu, je to jistě oprávněné rozhodnutí, neboť léta 1904- 1911 byla pro Demla významná a "pan auditor" byl v tomto období jeho dobrodincem. Deml tehdy intenzivně spolupracoval s Florianovým staroříšským Studiem, pro konzistoř se stává podezřelou osobou postrkovanou z fary na faru, je mu zakázáno "veškeré spisování" i překládání: přichází nařízení "abych přerušil všechny styky s těmi osobami, které mě na výstřední cesty sváděly a od mého povolání odvracely". V této atmosféře se stal Ševčík (u něhož Deml začínal jako kaplan a jenž ho k sobě přijal v čase jeho bezdomoví) básníkovou spásnou oázou pokoje. Nepochybně laskavý, trpělivý, klidný a chápavý kněz si získal Demlovo srdce. Adresoval mu vroucná slova, upínal se k němu, a shodou okolností byl nakonec svědkem jeho umírání. To se mu hluboce vepsalo do paměti a možná to byl i jeden z Demlových určujících zážitků oné doby. Vzpomínky na Josefa Ševčíka se budou v Demlově tvorbě i korespondenci vracet až do konce života. Práce editorek (Šárka Kořínková a Iva Mrázková) je výtečná. Snad přijdou rychle další svazky a plnohodnotné vydávání Demla se konečně rozběhne.

Bylo stokrát řečeno, že daseinsanalýza představuje koperníkovský obrat v psychoterapii. Toto "setkání filozofie s psychoterapií" (Pavel Hlavinka) vychází z Husserlovy fenomenologie a Heideg... gerova existencialismu a za jejího zakladatele lze označit švýcarské psychiatry Ludwiga Binswangera a Medarda Bosse. Překladů daseinsanalytických textů do češtiny však dosud bylo poskrovnu: Oldřich Čálek přeložil Bossova klasická díla Nárys medicíny a psychologieVčera v noci se mi zdálo a práci Giona Condraua Sigmund Freud a Martin Heidegger. Centrum české daseinsanalýzy nalezneme v okruhu pražské kliniky ESET a Pražské vysoké školy psychosociálních studií, za nejvýznamnější představitele lze onačit právě Oldřicha Čálka (Skupinová daseinsanalýza, 2006) a Jiřího Růžičku (Péče o duši v perspektivách psychoterapie, 2003). Nyní před námi leží dva cenné sborníky daseinsanalytických textů. Josef Vojvodík a Josef Hrdlička připravili hutnou antologii Osoba a existence s podtitulem Z perspektivy fenomenologicko...'3fantropologické psychiatrie (1930-1968); vydal Host v Teoretické knihovně (Vojvodík knihu doprovodil i přehlednou a poučenou studií o genezi směru a filozofickém kontextu). Druhým titulem je "kolektivní monografie" editovaná Jaroslavem Koťou Dobro, zlo a řeč v psychoterapii (Triton 2009). Obě díla mohou posloužit i jako dobrý úvod do daseinsanalytického myšlení.

Vojvodíkův a Hrdličkův výbor dokumentují radikální antropocentrismus daseinsanalýzy. V době, kdy se o vládu nad psychoterapeutickým světem dělily behaviorismus s psychoanalýzou, přicházejí fenomenologicky orientovaní lékaři a terapeuti s odmítnutím redukcionalistické kauzality a mechanického pojetí člověka jako předmětu výzkumu a medicínské péče. Žádná přírodovědná deskripce podle nich nemůže nahradit nahlížení způsobů, jak člověk skutečně jepobývá ve světě, možností a nemožností, jež se před ním otevírají a uzavírají. Pacient je důsledně přijímán jako subjekt: "když říkáme, že je mnohomluvný, ve skutečnosti prohlašujeme, že kdyby naše vlastní výpovědi byly stejné jako pacientovy, byly by mnohomluvné pro nás a pro nám podobné", říká Jan Henrik van den Berg. Osoba představuje nesouměřitelně víc než součet jejích determinací včetně třeba určení genderového; podle E. Minkowského "život je stvořen na míru člověku". Analýza existenciální struktury jedinečného bytí pak nesměřuje k odhalení nějakého kauzálního řetězce příčin a následků, nýbrž vždy má na mysli zejména smysl; v porozumění subjektu jde o aspekty duševně...'3fduchové. Daseinsanalytici vyvinuli obrovskou energii ve snaze zbavit se apriorismů - odtud i stálý zájem o prohlubování fenomenologie lidské percepce a recepce (texty se věnují vnímání, vidění, pohledu atd.) s citem pro komplexy významů a otázek, do nichž je tak jedinec vtahován. Několik textů se zabývá uměním, např. Henry Ey zkoumá surrealismus a díla duševně nemocných - odmítá vnějškový romantismus a dobírá se přesvědčení, že "podstata šílenství je totiž BÝT estetickým ohniskem spíše než VYTVÁŘET umělecké dílo"; podobně Paul...'3fClaude Recamier ve studii Hysterie a divadlo konstatuje: "Lidská existence se nám jeví nejtajemnější, když je zdravá, a nikoli je...'3fli chorobná."

V centru druhé knihy jsou problémy etiky a jazyka. Vztahy psychoterapie a morálních norem a hodnot jsou totiž neobyčejně komplikované - lze pacienta jednoduše vyvázat a exkulpovat z mravních souvislostí jeho choroby a chování? Jiří Růžička se domnívá, že každá duševní nemoc má svůj mravní rozměr. Pro terapii se ukazuje jeho jisté uzávorkování jako nezbytné, "duševně nemocný člověk je do nemoci stržen, vržen a zavlečen", nutnost usilovat o ctnost však v poslední instanci člověk nemůže delegovat na nikoho jiného; kategorie jako hřích, pokání a odpuštění mají v lidském životě nenahraditelný smysl. Podstatou cesty ke ctnosti však musí být pouze svoboda lidské existence a stálá péče o duši v zápase o příliš křehké dobro. Oldřich Čálek mluví o "svědomí jednotlivce vůči tomu, s čím se setkává" a na straně druhé o "svědomí vůči sobě samému".

Řeč má pro daseinsanalýzu klíčový rozměr, neboť "přímo konstituuje lidský způsob bytí jakožto bytí tu [... ], lidská existence je nesena řečí". Růžička rozpoznává dvě základní role terapeuta jakožto pastýře a svědka, platí, že "svědectví a pastýřství se uskutečňují v rozhovoru, který se opírá a tvoří jakýmsi odrazem od tajemství nevysloveného, z něhož se každá řeč rodí a v něm také zaniká".

Z uvedeného by mohlo vyplývat, že daseinsanalýza je zajímavá a přitažlivá pro naše humanitní intelektuály. Právě těm je však psychoterapie naprosto lhostejná. Intelektuálové (ti s duševními problémy a potřebou sebepoznání) se distancují od psychoterapie z různých příčin: nadřazenost vůči terapeutům i spolupacientům, preferování četby a studia namísto léčebného vztahu (jak říká Condrau, četba ještě nikdy nikoho neuzdravila), tendence k abstrakcím a generalizacím místo otevřeného sdělování, uzavřenost, neochota mluvit o sobě před "obyčejnými lidmi", kteří mu neporozumí atd. Platí to ovšem i pro intelektuály zdravé, takže většina z nich kromě psychoanalýzy a Junga o ostatním nic netuší. Občas však křídly zamává bílá vrána. Vynikající příspěvek napsala do sborníku Catherine Ébert...'3fZeminová, která aplikovala psychoterapeutické přístupy na výuku literatury. Obě oblasti podle ní spojuje důraz na porozumění, význam a smysl, podobné interpretační nástroje, subjektivitu, hledání vztahu mezi významem a hodnotou, navíc "vždy jde o to, že člověk interpretuje člověka, tedy také sebe sama". Znamená to také vzdát se direktivnosti, silové pozice a spolu se studenty otevírat hermeneutický kruh. Přesně tak, psychoterapie učí nejen mluvit, ale i (především) naslouchat, mlčet a sdílet. Zejména pro každého učitele by mohl být psychoterapeutický výcvik velkou výzvou a příležitostí. Ostatně jednou ze zásad daseinsanalýzy je nechat věci tím, čím jsou: nevkládat do nich nic navíc a na nic je nepřevádět. To je nejúčinnější antidotum proti iluzím a bludům pro každého.

Václav Hrabě by se letos dožil sedmdesáti let a zároveň uplynulo pětačtyřicet roků od jeho nešťastného, nevyjasněného, předčasného úmrtí. Otázka jeho desetiletí trvajícího kultu je velké téma pro literární sociologii. Hrabě představuje ediční jistotu, bývá zhusta zhudebňován, často se recituje, četba jeho textů mívá iniciační ráz, mnoha juvenilním zájemcům otevírá cestu k vlastní tvorbě či alespoň poezii jako takové. Nepostrádá to poněkud zvláštní přídech, neboť mnoho tzv. odborníků k Hraběti zas až tak velkou sympatií nevzplálo. Snad to vězí v neobyčejné koncentraci životního pocitu, který prožívá svým způsobem, ale velmi podobně každá generace. Hrabě vyostřeně snímá moment, kdy se na jedné straně rozprostírá a otevírá svět ve vší průzračnosti, svůdnosti a kráse, ale v jeho plném dobytí a vychutnání subjektu cosi brání - není v pravou chvíli na pravém místě, nepřeje mu štěstí, odmítá se přizpůsobit situaci a podrobit pochybným autoritám. K tomu směsice rozbolavělé nostalgie, euforie a skryté víry, že jeho vyladění nese přece jen hodnotu a lze se mu odevzdat. Pomůže mu hledat čistotu v městě - metropoli plné nástrah, pokušení a pokrytectví. K tomu patří i zobrazovaná hektičnost životního stylu a rytmus jazzu a vší té "nerentabilní hudby, hudby bez naděje na honorář". Je vlastně pozoruhodné, proč minulému režimu Hrabětova tvorba vadila, proč ji přijímal s averzí a pomalu zařadil na index - není politicky zahrocená, čistá estetizace je jí vzdálená, ba odporná, hlásí se k lidské zemitosti, dělnosti a solidaritě ("Život to jsou pekařské auta v ranní mlze / a ruce odřené a unavené / bez nároku na slávu bez nafoukaných řečí"). Jeho zastánci na to poukazovali bez většího úspěchu. Tohle nestačilo, protože k Hraběti patřila autentická nonkonformita, neučesanost, nezájem o protektorství; zejména ale na rozdíl od uměle vytvářených a dobře živených panáků hvězd socialistické poezie jeho sláva a kult vznikají zdola, zcela spontánně, a tedy neřádným a nežádoucím způsobem.

Na hrabětovské tradici vyrostl jeden užitečný projekt - soutěž mladých autorů Hořovice Václava Hraběte, bienále existující od roku 1994. Na rozdíl od prozaiků (z nichž se uplatnili nemnozí, např. Dora Kaprálová) jí prošlo nemalé množství básníků (mj. Kateřina Rudčenková, Kateřina Bolechová, Kateřina Kováčová, Marcela Pátková, Irena Václavíková, Tomáš T. Kůs, Jan Těsnohlídek, Nela Hanelová). Ale nejde jen o autory, jimž se podaří vstoupit do literatury a nějakým způsobem se "zavést". Každé dva roky pošle příspěvky i několik desítek autorů, kteří se dále neprosadí, ale prokazují cit pro jazyk, básnické a obrazivé vidění, výrazovou jemnost a invenci. Kam se posléze v životě podějí a co učiní s poezií, už nevíme, ale jsou tady. I když tvoří zlomek procenta, jsou důležití. Jedna buddhistická doktrína učí, že nadejde čas, kdy budou lidé umírat ve věku dvanácti let. Není jasné, jak to pak bude s reprodukcí; ale pokud nepůjde o stáří biologické, ale mentální, ta doba už je tady. Nestvůrně infantilizovaný jazyk reklamy a politické agitace se obrací k posluchačům a čtenářům duševně sotva předpubertálním. Lidé, kteří nedokáží odhalovat prázdnotu a plytkost jejich jazyka, jsou bezbranní. Stávají se ideálním publikem pro vyvolávače a hypnotizéry všeho druhu, kteří pracují se souborem klišé, stereotypů a zkratek, jejich řeč je snadno stravitelná, elastická, vstřícná, lehoučká (vpravdě neváží nic), hladká - nikdy neklade odpor, jen s neúprosnou kalkulací používá ověřené a osvědčené.

Čtenář poezie či uměleckého díla vůbec je jiný - musí unést i svoje pocity neporozumění, zmatku a selhání tváří v tvář textu, chvíle, kdy se v něm cítí opuštěn a ztracen. Text ho zneklidňuje, nenechává na pokoji, ale také mu dává pocítit závrať a slast svobody poznání a sebeuskutečňování. Paul Valéry říká, že dobrý básník se pozná podle toho, že umí čtenáře proměnit v inspirovanou bytost, tj. v bytost citlivější, vnitřně diferencovanější a bohatší, tvořivější a otevřenější k životu. Takový člověk nepodlehne tak snadno nivelizačnímu a manipulačnímu presu.

I proto podobné soutěže ukazují k naději. Naše společenské bytí do značné míry závisí na jazyku, odvíjí se od něj. Věřím, že k základním vlastnostem jazyka patří jeho schopnost odolávat rozkladu a úpadku, regenerovat se, obrozovat, směřovat k přesahu. Nejde to však bez jeho hybatelů, kteří do jazyka vstupují, rozpoznávají se v něm a vkládají do něj nakonec i sami sebe. Proto je třeba každý takový odvážný a svébytný akt podněcovat, povzbuzovat a podporovat. I k tomu jsou dobré literární soutěže, i k tomu je dobrá aura Václava Hraběte, jemuž mnozí uvěřili jako věrozvěstu pro "těch pár tónů, které přebývají". Vystříhejme se proto znevažování i těch nejmladších, ještě naivních autorů. Na začátku je vždy neuměle vyjádřená touha po harmonii a kráse, na konci básník, který se jako biblický Jákob, jenž bojoval s Bohem, utkává s jazykem, a trvá na svém: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!"


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1037