Eugčne Minkowski

"Rozsvěcím lampu"           

Obyčejný pohyb, který během dne vykonám mnohokrát, aniž bych si jej povšiml. Když se v mé pracovně rozhostí pološero večera, vstanu, rozsvítím lampu a pokračuji v psaní. Mám-li jít hledat nějaký předmět do temného pokoje, otočím při vstupu elektrickým vypínačem, abych se neuhodil o nábytek a došel přímo k zásuvce, v níž se nachází předmět, který chci vzít. Abych mohl psát, abych se mohl bez obtíží pohybovat v nějaké místnosti, abych dokončil činnost, je světlo nezbytné nebo alespoň tvoří nejpříznivější podmínky k rychlému a snadnému vykonání projektů. Temnota tu může být jen na obtíž. A tuto obtíž odstraním, když rozsvítím lampu; pak přímo před sebou vidím předměty, které jsem si předtím mohl nanejvýš představovat v jejich vzájemných vztazích na základě poznání, jež jsem o nich získal v minulosti.

Všechny tyto situace mají čistě pragmatickou povahu. Všechno je v nich soustředěno kolem mé vnější aktivity. Temnota, jak jsme řekli, tu může být pouze překážkou, čemuž zjevně neprotiřečí ani ta skutečnost, že při vhodné příležitosti, pod ochranou temné noci můžeme přepadnout nepřítele a získat tak na svou stranu důležitou výhodu. Přechod z temnoty na světlo je tedy v těchto podmínkách vyjádřen určitým "více", určitým ziskem, což je ostatně přirozená věc, neboť tu nejde o nic jiného než o přechod od ne-vidění k vidění.

Někdy ale zůstanu v pološeru, které se kolem mne vznáší. Odložím pero a pozoruji, jak se noc pomalu snáší na zemi, rozkládá se kolem mne a obklopuje mne. Obrysy předmětů začínají být neurčité, vytrácejí se a rozpouštějí nejprve v pološeru večera a poté v temnotě noci. Ale současně jako by předměty vystupovaly ze své nehybnosti, nabývají podivných, pohyblivých tvarů, plných přitažlivosti a poezie, ožívají novým životem noci. Svět kolem mne se zalidňuje přízraky, tajemnými, živými, nejasnými obrazy. A já sám s tímto novým světem splývám; přijímám jeho podobu, jsem jím pronikán a napájím se ze zdroje tajemství, které v sobě tají. Stávám se nyní jakoby lehčím, méně materiálním, odděluji se, dalo by se říci, od země a stávám se podobným obrazům, které mě obklopují. Mám nyní odpor k nehybnosti přesných obrysů, ať jde o předměty nebo o mou myšlenku, která se podle nich tvaruje. Cítím, jak vším proniká život, tak bohatý svým obsahem, nejasností a tajemstvím, a pozvolna a beze spěchu se mu oddávám celou svou bytostí, přesvědčený, že tak uskutečňuji zvláštní podobu života, že se dotýkám jednoho ze zdrojů života. Měl bych se snad z nějakého důvodu této podoby života zříci? Za žádnou cenu.

Když mě nyní nějaká náhoda povolá ke skutečnosti každodenního života a já rozsvítím lampu, nepůjde již o to, abych pouze obnovil vhodné podmínky pro svůj úkol, abych představy nahradil jasnými a přesnými vjemy. Ne, půjde mnohem více o přechod z jednoho světa do druhého, o vystoupení ze světa noci se všemi jeho zvláštnostmi, se vším, co je v něm pozitivního, a vstup do světa světla opět se vším, co je na něm pozitivního, ale možná také s tím, co na něm může být negativního či přesněji řečeno omezujícího. Neboť svět světla, soustředěný především na konání činností, se zdaleka nejeví jako míra všech věcí a bude pro nás nyní jen jedním z aspektů života, možná jen jedním aspektem mezi tisíci jinými.

Právě tento přechod z jednoho světa do druhého chceme studovat. Budeme si proto muset dávat pozor na běžné pojmy, které jsou podřízené pragmatice jasnosti a od začátku by mohly stavět do falešného světla jevy, které chceme probádat v jejich specifičnosti. Naopak bez váhání postavíme do popředí nové pojmy, které jako by přímo vycházely z bezprostředního srovnání obou dotčených světů.

Tento problém pro nás ostatně není nijak nový. Již jsme se s ním setkali, když jsme v případě halucinačního světa jednoho ze svých pacientů proti sobě postavili jasný a temný prostor. Čtenáře odkazuji k této studii (Le temps vécu, s. 392) a zde jen upřesním několik podstatných bodů.

Přechod od temnoty ke světlu nám odhaluje smysl vitální kategorie, kterou označíme slovy "nabýt tvaru". Všechno v nás a kolem nás nyní "nabývá tvaru" a sotva je možné najít přiměřenější výraz, jímž bychom jedním slovem charakterizovali bytostný rys přechodu od jednoho světa ke druhému, který tu studujeme.

Výše jsme řekli, jak snadno se s příchodem noci svět proměnil a naplnil fantasmagorickými a tajemnými obrazy. Přesný opak nastane, když se kolem nás opět rozlije světlo. Živoucí stíny s tisíci chapadly se vytrácejí a uvolňují místo předmětům, které se nyní vynořují z prostoru se svými přesnými a jasnými obrysy, s vymezeným místem, jež každý z nich zaujímá vzhledem k ostatním, a které se tak navzájem znehybňují, stávají se tělesy zbavenými života, nevyjadřují již nic. Jsou určeny k tomu, aby orientovaly naši činnost, a nyní se staví proti naší potřebě okoušet temnotu noci obydlenou neuchopitelnými přízraky. Stíny se proměnily v nehybné předměty, před našima očima se srazily, až se staly tělesy.

Tato tělesnost konstituuje jeden z bytostných rysů jasného prostoru a současně se jeví jako jeho nezměnitelná vlastnost. Neboť tu v žádném případě nemůže být řeč o jakékoli kombinaci vjemů. Vjemy bez ohledu na svůj počet a povahu již postulují ideu tělesa a samy o sobě nejsou schopny těleso vytvořit. Nechci se tu ovšem vracet k tisíciletému sporu, a to tím spíše, že tato otázka se nijak bezprostředně nedotýká způsobu, jakým tu pozorujeme svět. Důležité je si uvědomit, že tělesnost vystupuje před našima očima jen díky srovnání s principy, které vládnou životu noci. Když temnota ustupuje jasnosti, nejde o to, že světlo teď činí viditelnými předměty kolem, které tu byly i dříve, ale pro náš pohled zůstávaly nedostupné, nýbrž o to, že celý svět mění vzhled, podrobuje se novým zákonům, zaplňuje se nikoli prchavými stíny, nýbrž tělesy. A ve světle tohoto přechodu se nám ukazuje pravý význam tělesnosti, vlastní výhradně světu jasnosti. Máme-li nyní označit způsob, jakým v momentu tohoto přechodu tělesa před námi takříkajíc krystalizují ve stavu zrodu, výraz "nabývat tvaru" se jeví ze všech nejšťastnější.

V běžném životě ostatně výraz "nabývat tvaru" používáme hlavně "metaforicky". O svých myšlenkách nebo projektech říkáme, že nabývají tvaru. Máme tím na mysli, že se stávají jasnější, přesnější, ostřeji vymezené - v každém případě dostatečně na to, aby mohly být navenek vyjádřeny, začlenily se a uskutečnily. Myšlenky či projekty, které nabývají tvaru, se blíží realizaci. Nám však nejde o pouze metaforické vyjádření. A hlavně, jaký by měl být jev odpovídající přímému významu výrazu? Tvaru přece nenabývají tělesa ani myšlenky, které se začínají tělesům podobat. "Nabývat tvaru" pro nás označuje zvláštní jev, který si sice uchovává své bytostné vlastnosti, může se ale projevit v různých podobách. Z tohoto hlediska je charakteristický pro přechod z temnoty do světla a nespatřujeme hlubší rozdíl mezi tím, jak se nám před očima objevují tělesa a jak myšlenky nabývají tvaru v našem duchu. Nyní je tu obecný rys, který vládne životu - rys jasnosti, určitosti, hranic, tělesnosti, a ten naráz ustavuje dokonalou shodu mezi vším, co se tu může projevit. Myšlenky nijak nepřijímají podobu těles, ani tělesa se nepřizpůsobují myšlenkám, nýbrž jedny i druhé, podřízené témuž principu, se současně stávají jasnými a určitými, nabývají tvar, čímž konstituují svět činnosti. A jasnost stejně jako schopnost nabýt tvaru se nám tak jeví ve svém původním a velmi širokém významu, mnohem širším než ten, který jim dává fyzika. Původní jasnost nikoli intenzitou, nýbrž šíří značně přesahuje světelnost slunce či našich umělých zdrojů osvětlení, neboť toto světlo je jen jednou stránkou jasnosti vůbec.

S předměty kolem sebe, se svými touhami a projekty nabývám tvaru i já sám, a situuji se tak ve světě způsobem odpovídajícím principu, který mu nyní vládne. To charakterizuje mé já vzhledem k jasnému prostoru, jak jsem se pokusil přesněji popsat ve studii o halucinacích.

Jasnost jako zvláštní forma života, sice nanejvýš užitečná, protože je v úzkém a přímém vztahu se vším, co nabývá tvaru a blíží se uskutečnění, přesto nemůže být brána za absolutní hodnotu, vzhledem k níž by vše, co se odchyluje, bylo pouze nedokonalé. Představuje jen jednu formu života a vedle ní existují i další. A my bychom za nic na světě nechtěli ze své existence ve jménu jasnosti vyhostit temnotu, noc, tajemství a intenzivní život, který v nich pulzuje a nabízí se, abychom do něj pronikali. Předvádět své myšlenky nejasným způsobem je jistě velkou nevýhodou. Vzdáme se ale proto touhy podat co nejživější obraz temnoty, abychom z něj čerpali vše, co nám může říci o skladbě života?

Výše jsme řekli, že se při zkoumání přechodu od temnoty k jasnosti omezíme na několik bytostných rysů. Prozatím jsme se snažili zdůraznit kategorie vyznačené slovy "nabýt tvaru". Nyní bychom chtěli upřesnit celkovou změnu, které za těchto podmínek doznává samotný žitý prostor. V tomto ohledu jsme také již zavedli oba termíny srovnání, když jsme hovořili o jasném a temném prostoru. Temný prostor, který nás ze všech stran obklopuje a zná jen jeden rozměr - hloubku, se proměňuje v jasný prostor, schopný zahrnout vše, co v něm nabývá tvaru, a širý a nekonečný se nyní prostírá před námi. Přiznávám, že se mi nedaří stručně, jedním slovem pojmenovat přechod od temného k jasnému prostoru. Důvodem je pravděpodobně to, že běžná řeč, přizpůsobená především jednání a jasnému prostoru, nám k tomu neposkytuje žádné vhodné slovo. Přesto, když srovnáváme temný a jasný prostor, máme silný pocit, že přechod od jednoho ke druhému představuje něco svého druhu jednoduchého a jedinečného. Zvláštní termín by tu tedy byl na místě. Nedostává-li se, stále se budeme vracet ke srovnání dvou studovaných jevů, a majíce je takto před očima, budeme se snažit pomocí výkladu vyzdvihnout to podstatné, čím se liší. Výše jsme řekli, že temný prostor zná jen jediný rozměr: hloubku. Tento rys bytí o jediném rozměru je tu samozřejmě chápán kvalitativně. Temný prostor pochopitelně nemá nic společného s geometrickou přímkou. Pouze nás kompaktním, takřka hmotným způsobem obklopuje a proti našemu pohledu staví jediný rozměr, hloubku. A právě tato kompaktnost jako by při přechodu do jasného prostoru mizela a přenášela se na všechno, co tu nabývá tvar. Prostor sám se stává průzračnější, jasnější, méně hmatatelný; ustupuje, řekli bychom, před tím, co v něm nabývá tvar a čemu nyní jen poskytuje oporu, současně ale zahrnuje všechno bohatství zvláštních projevů života, rozvíjí se a šíří kolem dokola, stává se rozlehlým, širým, získává horizonty a obsahuje perspektivu. (Tyto rysy prostor pravděpodobně získává díky tomu, že se velmi úzce pojí s fenoménem času a zvláště budoucnosti.) Mohlo by se říci, že v jasném prostoru je prostor, zatímco v temném prostoru se jej nedostává. První v sobě obsahuje vzdálenost (v běžném významu slova), zatímco druhý jako by ji neznal. A skutečnost, že máme tento prostor před sebou, že se v něm svobodně rozvíjí naše činnost, vědomí, že v každém okamžiku v něm mohou nabýt tvaru naše myšlenky a projekty, představuje zřejmě jeden z bytostných rysů našeho vztahu k němu. V jasném prostoru, který se před námi otevírá, cítíme svobodu a určité pohodlí. Z toho ovšem neplyne, že v temném prostoru bychom se cítili nepohodlně; k tomu dochází pouze ve chvíli, kdy tu chceme jednat, vykonat něco přesně určeného, a tak tomu zdaleka není vždy. Noc, jak víme, má svůj vlastní pozitivní obsah, odlišný ovšem od obsahu dne. Zatímco v noci popřáváme sluchu všemu, co se tu může odehrávat, chceme proniknout její tajemství, či lépe chceme se jím nechat proniknout, v jasném prostoru se náš vzmach rozlévá svobodně a sám ze sebe, čerpá z nových zdrojů inspirace, které mu prostor poskytuje. Kvalita "hloubky" nyní zmizela, je neslučitelná s jasností jasného prostoru. Znamená to, že ustoupila jiné, rovnocenné kvalitě? Nemyslím si to. V tom případě by jasný a temný prostor byly pouhými protiklady jako světlo a tma ve fyzice nebo vidění a slepota ve fyziologii nebo obecně dva předměty opatřené opačnými znaménky; stály by od počátku v téže rovině, jak to diskurzivní myšlení chce u předmětů, a život, který jim dává jejich zvláštní povahu, by se naráz rozplynul. Temná noc a hluboké tajemství, které skrývá ve svém nitru, ustupuje dni, a ten nám neodhaluje všechno to, co noc skrývala, nýbrž to, co je vlastní jemu. Jasný prostor nyní zahrnuje všechny zvláštní skutečnosti, které v něm nabývají tvaru a zjevuje se nám ve své obsáhlosti a univerzalitě. Uniformita nyní ustupuje rozmanitosti, obě si ovšem podržují svou vlastní hodnotu. A právě tato schopnost obsáhnout vše, co jí přísluší, tato obsáhlost a univerzalita nyní stojí proti hloubce temnoty. Tato univerzalita ale není výsledkem toho, že jasný prostor obsahuje množství různých kvalit, jak je postupně procházíme. Nikoli. Prosazuje se naráz jako taková a nemá nic společného s jakýmkoli výčtem.

Zde se naše úvahy vracejí k tomu, co jsme řekli při zkoumání psychologické triády, když jsme ustavili vztah mezi ní a žitou trojrozměrností prostoru, k otázce "být tři" jako možnému symbolu univerzálnosti tam, kde se toto "být tři" prosazuje jako takové, tedy aniž by nutně předpokládalo nějaké "dva" vložené mezi "jedna" a "tři".

Svou univerzálností a pragmatickou stránkou se jasný prostor snaží podrobit si prostor temný. To nic nemění na skutečnosti, že jasný prostor se nám se vší plastičností ukazuje jen vzhledem k temnému prostoru. Za nic na světě bychom se nechtěli ve prospěch jasnosti vzdát bohatství, poezie, života a tajemství temného prostoru.

Z knihy Vers une cosmologie (Vstříc kosmologii), vydané roku 1936,

přeložil 14. kapitolu Josef Hrdlička.