Vladimir Kantor

Smrt penzisty

Existuje odpornější bytost, než je člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.

Galachov se pootočil na bok, ruku podloženou pod poduškou, a tvář zabořil do peřiny, jak to s oblibou dělával (byla to jeho nejpohodlnější póza už od dětství), ale bolest v zádech i nohách ho zbavila veškeré síly. Včera byl v nemocnici u otce, kam ho nechal odvézt jeho mladší bratr Cesarius. Sám Cesarius žil v Londýně a důmyslně nechal otce odvézt do jedné z nejlepších nemocnic. Ano, peníze rozhodují všude! Letos bylo otci devětaosmdesát. A jemu - Pavlu Galachovovi - sedmašedesát. Už není kluk, nýbrž penzista, ale běhá a skáče jako kluk. Šťastně včera uskočil, i když jen taktak, před koly záludného bouráku nového Rusa, možná bandity. Řidič najednou šlápl na plyn a předjel vůz, který přibrzdil, aby Galachov mohl přejít, a přehnal se těsně podél chodníku, jako by chtěl Galachova porazit. Ten si stačil stoupnout na obrubník, ale zakopl o patník, zapotácel se a dopadl na kovovou tyč zábradlí. Těžce vstal. Čeho ten řidič vlastně chtěl docílit? Že by se ho doopravdy pokoušel zabít? Ale proč?

Vzpomněl si na dávného kamaráda z první třídy: jmenoval se Vasjok, bydlel v domě bez popisného čísla, kam se dokonce i milice bála vstoupit (nikdo tam neměl povolení k pobytu, což bylo na počátku padesátých let něco neobvyklého), a strašně se styděl před vzdělaným spolužákem, sousedem v lavici. Byl ostříhaný dohola jako všichni ostatní a navíc se hanbil za svůj lišej na temeni, který mu vykousl část vlasového porostu. Hrozně rád by Pavlovi ukázal, že není jen tak nějaké ořezávátko: byla to obranná reakce ubohého divokého zvířátka. A tak si vymyslel určité zásady. Kdykoliv přecházel přes ulici, schválně zpomalil před uhánějícími vozy. "Aby si moc nedovolovaly," vysvětloval. Přitom šlo o postranní ulici, v polovině 20. století skoro opuštěnou, a ani tehdejší rychlost se nedala srovnat s tou dnešní. Svými zásadami si hodlal Vasjok získat Pavlův respekt. Na konci roku propadl a později se Pavel doslechl, že jeho někdejšího souseda v lavici přejelo auto. Teď si ho připomněl jako obránce pravdy, který po svém bojoval s mocnými tohoto světa, protože právě jejich vozy se hnaly ze všech nejrychleji.

Bolestí se ne a ne donutit, aby vstal, a proto si umínil svoje trápení zaspat. Obvykle - v posledním roce noc co noc - se mořil až do pěti hodin do rána (převracel se, vstával, odcházel na záchod, pak v kuchyni vypil zbytečný šálek čaje, který ho znovu prohnal) a konečně usnul a spal asi tak do deseti. Nedokázal spát sám, a nejednalo se jen o potřebu tělesné blízkosti ženy, kterou dosud pociťoval, třebaže už ne tak silně jako dřív. Ne, šlo prostě jen o potřebu tepla ženského těla a při představě ženy si v posledních letech představoval výhradně Dášu, a když ji vedle sebe uprostřed noci nenalézal, cítil, že mu chybí polovina jeho já. Zbylá polovina tesknila a naříkala si, že jí je nepohodlně. Pil v kuchyni zbytečný noční čaj a díval se na televizi. Pozdě v noci, obvykle až k ránu, zpravidla v televizi dávali westerny: kovbojové v kovbojských kloboukách s ohnutými okraji vytrhovali od pasu kolty a účtovali se zločinci. Bůhvíproč ho předtím nikdy nenapadlo, že v těch nekonečných honičkách po pouštích a horských hřbetech hrdinové nikdy nepociťují přirozené lidské potřeby - vymočit se, vyprázdnit. Natož aby jedli s pili! A kdyby trpěli jako on k stáru trpí zácpou a zvětšenou prostatou, kdy celých dvacet minut prostojí na záchodě a trýznivě pozoruje, jak se řídké kapičky nakonec spojí v pozvolný čůrek, dovedli by přitom jezdit na koni a bezchybně střílet z koltu, anebo by se netrefili? Jako obyčejně u televizní obrazovky usnul, a když se probudil, znovu si připomněl Dášu, která ho v takovém případě objala kolem ramen a dovedla k posteli se slovy: "Spát se má vleže." Poslechl a ulehl, ale přesto usnul až na úsvitu.

Kolem deváté zaslechl zvuk domácího telefonu, ale v polospánku pocítil podrážděnost vůči tomu, kdo ho ruší, a nebyl schopen vstát, zajít ke dveřím a stisknout bzučák. Vtom mu blesklo hlavou, že dnes mu přinesou penzi. Přináší ji listonoška s tvrdými čtvercovými ústy a bradavicemi na odhaleném krku. Přesto nevstal, protože věděl, že sousedka, která bydlí v bytě pod ním, penzi převezme. Jenomže listonoška vešla do domu, vyšlapala do jeho patra a zazvonila u dveří. Když se neozval, sešla dolů k sousedce a zabručela: "Kampak šel tak brzy po ránu?"

Tu listonošku nechtěl od minulého měsíce vidět. Ani tehdy jí neotevřel. Neměl chuť se na ty peníze, co mu vypláceli, ani podívat. Ze čtyř a půl tisíce rublů padly dva tisíce na nájem, tisíc jako dřív dával devětasedmdesátiletému otci a za zbylých patnáct set "žij, jak umíš". Bylo to kolem padesáti amerických dolarů. Když uváží, že Moskva je považována za jedno z nejdražších měst na světě, nejlepší by bylo vůbec nejíst. Ale on si z toho velkou hlavu nedělal. Beztak měl pocit, že dožívá na úkor svých přátel, kteří zemřeli dřív.

Minulý měsíc listonoška, když se nedozvonila, vymyslela lest: sousedka zdola, mladá, ale už při těle, přišla spolu s ní, aby potvrdila, že opravdu přichází listonoška:

"Pročpak neotvíráte?" vyzvídala.

"Až se vrátí Dáša, půjde se mnou na poštu," vymlouval se lstivě.

Dáša s ním nikdy na poštu nechodila. Mohl by tam dojít sám, ale v poslední době jednoduše nechtěl nikoho vidět.

"Tak otevřete, nebo ne?" Projevil charakterovou slabost, vzdal se a otevřel. A pak to schytal:

"Dáša! Dáša! Ta už přece umřela! A vy to dobře víte, ale děláte ze sebe hlupáka! Že se nestydíte, dědo!" A sousedka dodala vyčítavě: "Proč schováváte hlavu do písku jako pštros? Prostě vás šetřila."

Kdyby byla Dáša doma, nedovolila by, aby s ním nebo o něm někdo takhle mluvil, a on, chlap, takové řeči připustil jako poslední darebák. Chtěli s Dášou umřít ve stejný den... Nedovedl si vůbec představit, že se jí mohlo přihodit něco zlého.

Ne, sousedka lže! Mlčky přijal od listonošky peníze, a aniž by je přepočítal, zastrčil je do kapsy domácích pomačkaných kalhot a potvrdil příjem do velké úřední knihy. Slzely mu oči a těm dvěma se nejspíš zdálo, že pláče, ale přesto si slzy neutřel. Zavřel za nimi dveře, rty pevně sevřené. Naschvál lžou, aby se mi přitížilo. Dáša nezemřela, ale odjela, opustila ho. Po jejím odjezdu mu oči začaly slzet. Je smutné, že není s ním, ale chtěla pro něho to nejlepší. Sama žije slušně a pomáhá mu. Našel balíček s třemi sty dolary a jejím vzkazem. Napsala mu: "Jsem ráda, že máš k dispozici peníze. To je moje pomoc, můj dárek pro tebe!" Ano, ovšem, odjela. Dokonce se ani po návratu z nemocnice nezastavila doma. Nebo zastavila? Nevzpomíná si. Ale pravděpodobně odjela rovnou na letiště a vzkázala po známých, že odjíždí do Ameriky k tomu, kdo se o ni natrvalo postará, a prosila, aby ji nevyprovázel. Byl otřesen, uražen, uzavřel se do sebe a skoro týden chodil, rty pevně sevřené. Nikomu to neoznámil, ale přesto ještě téhož dne se k němu přihrnuli známí a pokoušeli se ho kamsi odvézt. Odmítl.

Měl by vylézt zpod pokrývky, vstát a spustit nohy na podlahu. Dokud je Dáša mimo dům, nesmím zapomenout zalévat květiny, říkal si v duchu, a to byl jeden z vnějších podnětů, které ho přiměly k činnosti. Nelze umírat osamoceně. To je ta nejhorší smrt. Člověk celé dny přemýšlí, čím by se zaměstnal, jak by vyplnil čas. Uvařil si polévku z pytlíku a snědl vuřta, na kterého neměl chuť. Bylo by mu líp na nemocničním lůžku, dokonce i v táborové ubikaci, ačkoliv se tam, soudě z vyprávění, člověk cítí zcela osamocen. Třeba se Dáša přece jen vrátí... Co práce tu nadělala! A přitom nebyla zdravá. Měla trvale zvýšený tlak, a přesto jezdila jednou na přednášky, jindy na simultánní tlumočení. Ráno si zpravidla stěžovala, že se cítí jako rozlámaná, a přesto vstávala a odjížděla. Jak se jí asi teď daří? Vybavil si, jak prý hned potom, co spolu začali chodit, se jí jeden spolužák zeptal: "Pořídila sis chlapa? Nebo ses zamilovala?" "Proč?" podivila se jeho bystrozraku a nedala na sobě nic znát. "Hm, s tebou by člověk mohl zajít do toho nejtemnějšího průjezdu a nemusel by se bát."

"Proč?" "Protože zrovna celá záříš!" Tuhle překvapivou vlastnost zamilovaných žen on sám taky zpozoroval, vypovídala o jejich pravých citech víc než veškerá slova. Bylo mu trapné, že je o třicet let starší než ona, ještě docela mladá, myslel si, že ho má ráda pro jeho znalosti a um a že se vzápětí zklame, až se dozví o jeho chorobách získaných léty. Jednou v telefonickém rozhovoru, kdy si stěží vyšetřil chvíli pro podobný rozhovor, si mechanicky postěžoval na zdraví a vzápětí se polekal: co je mladé ženě po jeho nemocech? Ale ona klidně řekla: "Mně si můžeš postěžovat." Bylo to nečekané a dojemné.

Později pochopil, že její vztah k němu je složitější. Když byla malá, otec ji a matku opustil. A tak se stalo, že byl nejen jejím milencem a později manželem (přestože nikdy neuzavřeli formální sňatek), ale nahrazoval jí i otce. Největší problém pro ni byl, jak ho má oslovovat. Když byli spolu sami nebo v dopisech ho samozřejmě oslovovala "miláčku", ale před lidmi? Měla pocit, že se jí budou vysmívat, a vůbec i pro ni samotnou bylo trapné oslovovat muže, mnohem staršího, než je ona, věhlasného vědce, jednoduše křestním jménem. Proto ho začala oslovovat příjmením a zvykla si na to ona i ostatní. Jenom jeho otec bůhvíproč bručel: "Oslovuje tě příjmením jako Natálie Puškina." Toho hrůzyplného večera, kdy se vraceli od Ljoni Gavrilova a kdy je přepadla a div nezabila parta chuligánů, jí nabídl ruku i srdce a ona zcela dětsky, ale rozhodně odpověděla: "Bude nám spolu dobře, Galachove." A bylo, dokud, dokud, dokud... Ano, dokud ho před rokem neopustila a neodjela do Spojených států. Jako s uděláním první přednáška, kterou přednesl v jejím ročníku, byla na téma Amerika v ruské literatuře 19. století, a on tvrdil, že pro ruské spisovatele Amerika tehdy znamenala "onen svět". Teď byla Dáša pro něj ztracená. Utěšoval se, že je to přece jen Amerika, a ne "onen svět" a že si tam na něho někdy vzpomene.

Byla vyšší než on a někdy důležitě prohlašovala: "Galachove, teď máš vysokou dámu." Ale hned nato se mu vyplašeně zahleděla do tváře, hlavu skloněnou, a pátrala, jestli ho neurazila... Jakmile zjistila, že se na ni nezlobí, její kulatý obličej se všemi svými dolíčky se rozzářil. A jak směšně žárlila, holčička, kvůli tomu, že je zkušený. Žárlila na ošetřovatelku, když ležel v nemocnici, na prodavačky, které se na něho usmívaly, na to, když ho mladá neuropatoložka pozvala do své ordinace a téměř hodinu ho tam držela. "Nechápu, co ti všecky chtějí!" Přitom na jeho první pozvání nechala plavat učení, hnala se k němu a dychtivě, vášnivě přijímala jeho něžnosti, i když občas mručela: "Kvůli tobě ze mě bude čtyřkařka." Dokud nebydleli spolu a on hodně jezdil po konferencích, bývalo mu trapně, protože brát ji s sebou bylo obtížné, ba skoro nemožné, a tak omluvně blekotal: "Nemůžu tě s sebou vzít." Odpovídala: "Chápu, já téměř neexistuju, cítím se absolutně virtuální." "Taková velká a hezká... " "Taková velká, a přitom se celá vejdu do telefonního sluchátka." Nyní se skutečně stala virtuální.

Odjezd do daleka vždycky připomíná pohřeb, a pohřeb připomíná odjezd. Nejspíš si to sousedka vyložila po svém - zahlédla Dášu, jak projíždí kolem jejich domu (ano, přece jen projela kolem) a čeká, že on vyjde. A kolik bylo doprovázejících a květin! Mezi nimi zahlédl atletickou postavu Ljoni Gavrilova. Právě po návštěvě u Ljoni u příležitosti jeho narozenin ji požádal o ruku. Existoval také spisovatel Boris Kuzmič, jehož povídky se Dáše líbily. On sám jí nezakázal, aby odjela, nikdy totiž nikomu nic nezakazoval. Ale nešel ji vyprovodit, nejel na letiště. Ostatní jeli auty i autobusem, a nejenže se nashromáždila hromada květin, ale byla dokonce i hudba.

Od toho okamžiku ztratil soudnost, mnohokrát se pokoušel promýšlet nějaký problém, ale pokaždé se objevily propady v myšlení, vzpomínky z různých období se překrývaly a první reakce na lidi i události, která ho ovládla, byla urážlivost a podrážděnost. Myšlenky se pletly, opakovaly. I teď, kdy ležel v posteli, cítil, jak ho drtí nepochopitelná změť prožitého života, a navíc strach penzisty, že mu děti nebudou pomáhat. Ne, uvažoval, neexistuje věčný návrat, Nietzsche se mýlil, existuje pouze ustavičný návrat člověka k nebytí. Je to věčná cesta, kterou každý prochází.

* * *

Jeho děti ze dvou manželství nejenže dospěly, ale získaly dobře placená místa. Syn se stal manažerem a později ředitelem jakési PR společnosti. Někdy mu vytanulo na mysli, jak chodil po doktorech, aby syna "odstřihl" od vojenské povinnosti, vozil dary, domlouval se s leckterými lidmi, aby synovi pomohli a nechali ho na pokoji. Během aspirantury po večerech pracoval, aby vydělal synovi na boty (sám to doklepe ve starých), a jak toužil si s ním popovídat a vymýšlel si témata, která ho mohla zaujmout, a přitom měl na paměti, jak pro něho bylo zajímavé povídat si s otcem. Jednou běžel předčasně z práce domů, když se dozvěděl, že se zřítil most, po němž mohla projet tramvaj, kterou syn někdy jezdíval. Byl celý zpocený hrůzou, oči vytřeštěné. Dnes syn zbohatl a otce jako by neznal. Z ponižujícího pocitu bezmocnosti, který zažíval, se rodila urážka. Dcera, které zajistil aspiranturu ve Švédsku, se tam vdala a vyžádala si matku. Jeho druhá žena Káťa tedy odjela a on neměl námitky: nejvíc ji vzrušovaly starosti všedního dne a dceřin osud, což bylo rozumné a přirozené. Byla to hodná, inteligentní žena, a proto jí napsal o Dáše a ona to pochopila, jenom ho prosila, ať to neříká dceři, aby na otce nežárlila. A tak se s Dášou nevzali a před časem připsal byt Kátě a dceři. Dáša měla dál svoje trvalé bydliště u matky v Černogolovce. Dcera mu občas telefonovala a byla k němu milá. Syn nejenže ho nenavštěvoval, ale dokonce ani netelefonoval. Když se mu pokoušel volat, zaslechl táhlé: "Tati, teď nemám čas, zavolám později." Ale nezavolal. Jiná varianta byla: kdykoliv mu volal v neděli v poledne, ozvalo se: "Co tak brzy, tati? Šel jsem spát strašně pozdě. Až se dospím, zavolám ti." A ani jednou nezavolal. Nakonec mu on sám přestal volat. Jeho telefonáty připomínaly vyprošovanou almužnu a někdy si to s hrůzou uvědomoval. Existuje odpornější bytost, než je člověk? - pomyslel si znovu.

Penzi měl takovou, že už bylo na čase odebrat se na onen svět. Jenomže u syna nechtěl prosit o almužnu. Nikolaj Fjodorov psal, že vzkříšení otců je ruská idea. Dostojevskij o tom pochyboval a ukázal, jak děti otce, starého Karamazova, zabíjejí, každý po svém. Dnešní děti jednoduše čekají, až starci spadnou ze stromu, aby je štítivě pohřbili. Nejde o stud vyvolaný žebrotou, nýbrž o životní pozici, přesněji o návyk určitého způsobu života. Ještě než šel do penze a Dáša žila s ním, tedy před pár lety, zajeli spolu v neděli do Alexandrova. Zkušení lidé tvrdili, že tam na sto prvním kilometru odjakživa žili banditi, bývalí šejdíři a zloději, že tam nezamykají průjezdy a každý tam může přenocovat. On se tehdy smál. "Vyhlédnu si nějaký ten průjezd pro budoucí penzijní věk." Prošli se po městě, navštívili muzeum Mariny Cvetajevové, která tady v bídě živořila, a zamířili do proslulé Alexandrovky, odkud pocházeli opričnici.

Zašli do Trojického chrámu. Ve zvonici uviděli synodik Ivana Hrozného, seznam těch, které zavraždil, ale zde byl pouze seznam bojarů, poddané nepočítal, o těch byly zápisy v pozemkových knihách - psalo se tam, jak opričnici zavraždili hospodáře rolnické usedlosti, pak dalšího, jak znásilňovali ženy, jak rolnické usedlosti vydrancovali a spálili - stručně řečeno, zápisy svědčily o zbídačení rolnictva.

Při východu z chrámu zahlédli děvčátko s přemoudřelým, dospělým výrazem, ale malé postavy, s tmavými vlasy, ostříhanými na ježka, s modrýma očima jako len, oblečené do dámského vlněného svetru, černých dlouhých kalhot a černých lakových střevíčků (zřejmě také po nějaké dospělé ženě). Už se chystali jít dál, ale zastavila je klášterní pomocnice, poutnice a žebračka a jako obvykle natáhla ruku: "Darujte mi, kolik můžete, na chlebíček." Podal jí čtyřicet kopejek. Vtom se vedle ní vynořilo známé děvčátko: "Ony říkají 'na chlebíček''3f, ale večer si kupujou vodku. Jednu z nich jsme špehovali." "A jak ti říkají?" "Káťa." "Kolik je ti let?" "Dvanáct."

Byla příliš malá na svůj věk. Daroval jí rubl a ona ho věcně přijala a vysvětlila, že jí vystačí na svíčky i na makovou bulku. Dáša poznamenala: "Měla by sis svléknout ten svetr. Je horko." Děvče vytáhlo z výstřihu ramínka spodního prádla: "Ne, já mám na sobě jenom noční košilku."

Předtím než šla do služby, si přisedla k nim na lavičku a bez ostychu se rozpovídala o všem možném, samozřejmě nejvíc o sobě: měla obdivuhodnou komunikační schopnost. Byl překvapen její otevřeností i živým jazykem.

"Mamka odjela do Kurganu. Kdo se o mě stará? Dohlíží na mě mamčina kamarádka. Někdy mi moje kamarádky přinesou něco na zub, chleba, polívku (bylo jasné, že "mamčina kamarádka" na ni moc nedohlíží, nanejvýš tak, aby děvče neumřelo). Minulý týden mi koupily za dvaatřicet rublů maso, navařila jsem celý kastrol, bylo to moc dobré. Já umím vařit, mamka je kuchařka a švadlena. Taťku mamka vyhnala: "Táhni," povídá, "nebo tě uškrtím." Ne, já nejsem z Kurganu. Narodila jsem se v Moskvě. Ale taťku Sašu nemám ráda, radši mám svýho rodnýho tátu, strejdu Víťu. Saška mi za dveřmi vyhrožoval nožem. Otevřela jsem a prásk mu nohou do břicha." Oči jí zajiskřily tím vlastním nápadem. "A on utek... Sem chodím teprve od nedávna. Jsem pokřtěná. Otec Andrej mě bezplatně pokřtil. Před týdnem." Ukázala laciný mosazný křížek na papírovém řetízku." Ne, tady nejsem křtěná. Za dolíkem u mostu je taky kostel. Ne, přišla jsem k otci Andrejovi sama. Mamka to ještě neví. Sem chodím pomáhat sestřičkám, matičkám, někdy zametu, umyju nádobí. A ony mi taky dají něco k jídlu a občas nějakou tu kopejku. Koupím si žemli, jsou tady levné. Číst umím, ale mizerně. Letos půjdu teprve do druhé třídy. Proč jsem dřív nechodila do školy? Jsme chudí, neměli jsme za co koupit školní brašnu. Je nás doma pět, mám dva bratry a dvě sestry a brzy budeme mít ještě jednoho malýho, sestry Lenky. Její muž ji kopl do břicha, když ho prosila, aby nepil. Oba spějí na pohovce, bratr na kavalci a já na rozkládačce. Mamka s taťkou Sašou dřív spávali na pohovce, to bylo před Lenčinou svatbou, ale teď spějí na podlaze... "

Polovina Ruska je taková. U něho je to obráceně. Děti ho nepotřebují.

* * *

Proč šel do penze? Copak nevěděl, že to bude těžké? Ačkoliv tehdy ještě pracoval a penzi bral jako přilepšení, doplňkový důchod.

Celý minulý týden chodil do Penzijního fondu a snažil se dosáhnout zvýšení své penze o tři sta rublů, na které měl nárok na základě připojištění. Klouzal po chodnících, a kdykoliv přešel přes ulici před vozy, které zastavily před semaforem, a vkročil na zledovatělý obrubník chodníku, pokaždé si představoval, že uklouzne, upadne na záda a vůz, který vyrazí na zelenou, ho přejede. Přechod k Penzijnímu fondu neměl semafor. Hleďme, napadlo ho, kdo přeběhne, dostane penzi, a když se mu to nepodaří, odepíše se člověk i problém zvaný penze.

Poprvé sem přišel před sedmi lety koncem března, tři dny před svými narozeninami, kolem deváté. Předem shromáždil všechny doklady a byl přesvědčen, že celá ta záležitost si vyžádá půl hodiny, nanejvýš hodinu. Všecky dveře byly otevřené, ale když vyšel do prvního patra, zahlédl nekonečně dlouhou frontu staříků a stařen: všichni se shlukli přede dveřmi, obloženými kůží, ale pořadí se dodržovalo. Seděla tu jakási žena v pletené čepici, uvázané pod bradou, a s papírem v ruce, kde byla zaznamenaná pořadová čísla. Zamířil k ní a poprosil, aby ho zapsala. "Budete sto osmačtyřicátý," řekla mu. Vedle ní vysoká žena s širokými rameny, ve vaťáku, pokrčila rameny: "Dnes na vás nedojde řada, podle tohohle seznamu asi tak za dva dny. Denně jich berou nejvýš třicet." "Co to povídáte, ženská?" namítla první žena v pletené čepici. "Stává se, že se lidi zapíšou, a nevrátí se včas. Pak se dostane na ty, co neodešli. Ale s vaším číslem nemáte velkou šanci." "A kdy mám přijít, aby na mě přišla řada týž den?" zeptal se a byl si jist, že ten den tady stát nebude." Všichni, co jsou na začátku, přijíždějí před pátou ráno," vysvětlily mu ženy, "a čekají do devíti přede dveřmi."

Jenomže toho roku byl chladný březen, a proto sem přijel až koncem dubna. Skoro tři hodiny se potloukal po ulici a odbíhal do vzdáleného křoví za potřebou - trápila ho prostata. V osm hodin je pustili do přízemí, v prvním patře stála na chodech ochranka a přehrazovala jim cestu. Penzijní fond fungoval od devíti. Následovalo dlouhé vysedávání na lavici, strkanice u dveří a nakukování do kanceláře, aby zjistil, jestli už je jeho inspektorka volná. A neustálé hádky před oněmi důležitými dveřmi: "Nelezte tam, člověče!" "Já potřebuju jenom informaci." "To říkají všichni. Nepustíme vás. Nono, chcete se snad prát se ženskými? Povídám ti: kam se cpeš? Ženské, nepouštějte ho!" Dovnitř se propracoval někdy kolem čtvrté a před vchodem vykouřil nesčíslné množství cigaret, ačkoliv předtím téměř půl roku nekouřil. V obrovské místnosti, zastavěné skříněmi a stoly, seděly inspektorky, na nichž závisel penzistův budoucí život - jak brzy mu vypočítají penzi. A vždyť na rozdíl od něho někteří lidé už nepracovali. Pro ně znamenalo každé prodlení katastrofu. Tady se vyjasnila drobná úřednická zlodějna. Nebylo dost na tom, že lidem neposílali oznámení jako v Americe nebo v Evropě, ani je nenavštívil zdvořilý úředník, nýbrž penzi jim vypočítávali až ode dne, kdy si podali žádost, a ne ode dne narození.

"A co kdybych byl, dejme tomu, půl roku nemocný?" "To se vás, pane, netýká. My ty předpisy neděláme," odsekla mladá, ale nezdravě rozkynutá pětatřicátnice. A definitivně ho uzemnila úřednice v jiné kanceláři, kde se pokoušel zjistit, kolik si našetřil za ty dva roky, kdy bylo zavedeno připojištění." "Ve vašich letech už toho moc nenašetříte," sdělila mu usměvavá teta." "Pro nás platí lhůta dožití, tak se ji snažte dodržet." "Co to má znamenat?" zeptal se a zmocnila se ho jakási mystická hrůza. "Ta je vám stanovena na osmnáct let." "Mně?" nechápal. "Prostě všem penzistům ode dne, kdy dostanou penzi." "A co když vás ošidím a o pár let to přetáhnu?" "Neošidíte, to vypočítaly chytré hlavy. Lidi obvykle umírají dřív."

Jeho přítel Orešin měl holohlavého kamaráda, který vypadal staře a přezdívali mu Komisař (Orešin byl vůbec známý svou slabostí pro podivíny). Ten s nimi mohutně popíjel a vyřvával různé písně: pleš a obličej měl poseté pigmentovými skvrnami. Galachov se ho dokonce v opilosti vyptával, jestli je pravda, že býval komisařem, a jestli má doma bouchačku. Později mu zavolal společný přítel a oznámil mu, že Komisař z ničeho nic spáchal sebevraždu. Aby se mu to podařilo, oběsil se ve výtahové šachtě: kdyby provaz nevydržel, pravděpodobně by si zlomil vaz. Obrazu Komisařova smrt Petrova...'2dVodkina se to nijak nepodobalo. Chyběl rudý prapor a soudruzi, kteří šli do boje. Byla to krutá, zoufalá smrt.

A což teprve smrt jiných starců!

Minulý rok odešel z univerzity do penze. Dřívější oblíbený pedagog ztratil schopnost mluvit z katedry, navázat kontakt s auditoriem.Už ho nezajímalo připravovat se na přednášky, neměl sílu jezdit přeplněným metrem na první dvouhodinovku. Už dříve se obyčejně vyplazil z metra polomrtvý, zvláště po tom, co přesedal na Mírovém prospektu - byl celý mokrý, pomačkaný, zpocený, hodnou chvíli se vzpamatovával, uhlazoval si zmačkané sako nebo si upravoval překroucený plášť do deště - podle toho, jaké bylo počasí. Když pršelo, znamenalo to otevřít deštník a dobrých dvacet minut se brodit v kalužích až k budově univerzity, zatímco mozek dosud tonul v mlhách nedokončeného snu. A pak se začala vyplňovat slova "tety" z Penzijního fondu o "lhůtě dožití".

Po Dášině odjezdu si začal všímat života bezdomovců. Jak sbírají prázdné plechovky od konzerv, položí je na zem, dupnutím je zploští, pak je strčí do pytle, někde je odevzdají a něco za ně dostanou. Nosí bezprsté rukavice a velkou kabelu, aby se mohli hrabat v kontejnerech. Zelené oprýskané kontejnery... Pro vysokoškolského profesora je ostudné hrabat se v kontejnerech. Zahlédl, jak do jednoho z nich vhodili lidé cosi zajímavého, ale to už přijeli popeláři a přesypali obsah do vozu - nepovedlo se. Bezdomovec, který se k tomu nachomýtl, uskočil a začal nadávat. Hm, pomyslel si Galachov. Ještě na tom nejsem tak špatně. Přenocuju doma. Sledoval televizní pořad o bezdomovci, který dostával penzi, odevzdával prázdné láhve a stal se milionářem. Ale jak upozornil reportér, všechna místa byla už obsazena a špinaví páchnoucí bezdomovci vyhánějí cizí vetřelce, jestliže se pokoušejí hrabat v "jejich" kontejnerech. V té partě byly různé skupiny - těm, co sbírali krabice, se říkalo lepenkáři, těm, co sbírali lahve - lahváři, a těm, co sbírali plechovky od konzerv - plechovkáři. Pro Galachova tam nebylo místo.

Vytanula mu myšlenka o "dravčích hominidech", o kterých psal v polovině devadesátých let jakýsi Didenko. Podle něj se lidstvo odpradávna dělí na lidi a "dravčí hominidy", bytosti podobné lidem, ale biologicky odlišné, které žijí na účet lidí. Tehdy v jakési stati mezi jiným tuto teorii odmítl jako příliš biologizátorskou. Setřel Didenka. Je zapotřebí hledat sociální zákony, tvrdil. Tenkrát byl silný. Nechápal, jak se dá pouhým okem rozeznat "dravčí hominid". Dnes je vidí na ulicích, v dopravních prostředcích, v televizi a naučil se je rozeznávat. Viděl v televizi ministra zdravotnictví a sociálních věcí Michaila Z., který prohlásil, že podle vládního programu jsou prostředky na sociální zabezpečení rozpočítány takovým způsobem, že kalkulují s tím, že ruští muži by se měli dožít sedmapadesáti až devětapadesáti let, to znamená, že by měli zemřít ještě dřív, než by dosáhli penzijního věku. Dokonce i Ščedrinův Ugrjum...'2dBurčejev byl milosrdnější. Četl pokyny městského hejtmana z Historie jednoho města: "Lidé přestárlí a nezpůsobilí k práci rovněž mohou být usmrceni, ale pouze v případě, že podle náhledu policejních inspektorů existuje přebytek sil v městském hospodářství."

Galachov přemýšlel o životě, o "dravčích hominidech" a napůl spal, napůl blouznil.

* * *

Zdály se mu stále přízračnější sny. Když Dáša nebyla vedle něho, když odjížděla za prací, zdál se mu jakýsi fantasmagorický sen. Kdosi divoce bouchal na dveře čímsi těžkým, drze, bez ostychu vylamoval výplň dveří, nebál se sousedů. On sám šel otevřít napůl vylámané dveře: na prahu stála matka s nepříčetným pohledem jako na Breughelově obrazu Slepci, vlasy zježené, v rukách držela sochor a blekotala: "Začala jsem mít o vás strach a rozhodla jsem se, že se podívám, jak žijete." Hleděla a mluvila jako živá. A on přece věděl, že před několika lety zemřela.

Nebo dnešní sen. Je zpraven o tom, že v sousedním pokoji se shromáždilo veškeré Zlo světa a chystá se zničit lidstvo. On má v dolní knihovničce uzamčenou superzbraň, která jediná je schopná veškeré Zlo světa zničit. Dcera se kvůli tomu vrátila ze Švédska: "Tatínku, vyndej tu zbraň. Jen my to zvládneme." A on ještě před jejím příjezdem dveře do místnosti, kam pronikl Nepřítel, nejenže zavřel, ale utěsnil i škvíru pod nimi Dášinými krejčovskými nůžkami, aby nešly otevřít." "Dobrá," řekne dceři, "hned vyndám zbraň a pak vyjdeme na balkon, odkud střela dolétne do našeho pokoje." A vůbec ho nenapadne, že neumí střílet, nikdy nesloužil v armádě. Odemkne dvířka knihovny a tam žádná superzbraň není, jen samé knihy. "Kde je?" volá zoufale dcera. A on vyhazuje jednu knihu po druhé, až je jich hromada, a po knihách následují zase knihy, ale zbraň žádná.

Ne, přece jen je nezbytné, aby vstal, třeba jen proto, aby zalil květiny. Navíc dostal žízeň a chtělo se mu močit. Oči mu zase slzely, jako by plakal. Utřel si je cípem prostěradla a znovu se pokoušel vstát, ale nedokázal ani pohnout rukou, tím méně si sednout na posteli a spustit nohy na podlahu. Pořádně si narazil! Koncem února bez ohledu na rychlé střídání mrazu a lehkého tání, ledovou polevu na chodnících, kluzké hrboly a nerovnosti způsobené slehlým zdupaným sněhem město přestalo čistit ulice. Primátor se objevoval v televizi jen při velkých městských katastrofách a sliboval, že všechno vyšetří, ale bylo jasné, že v příštím období už nebude zvolen, a proto nedokáže donutit svoje úředníky, aby konali. A bez rozkazu se v Rusku nic neudělá. Ani úředníci neměli čas: chápali, že po odchodu šéfa nezůstanou na svých místech, a proto horečně utajovali všecko, co si za dobu své vlády nakradli, legalizovali své soukromé vily a drahé vozy. Kdepak chodníky! Na těch jim pramálo záleželo. A tak staří i lidé, tak říkajíc, středního věku padali a lámali si údy.

Měl by si ještě poležet, vydržet. Koneckonců, čím méně pijete, tím méně se vám chce močit. Mezitím bolest utichne a on vstane. Je dobré, když je člověk mladý, venku skučí vítr a on leží ukrytý pod teplou pokrývkou, čte knížku a domnívá se, že jednou si na tenhle večer strávený v teple domova vzpomene. Ale co když je mu sedmašedesát? Proč nepředal svou úzkostlivou povahu dětem? Nikdo k němu nezajde, nenavštíví ho. A jak si po jeho smrti rozdělí byt? On by se takhle chovat nedokázal. K otci jezdil každý týden a denně mu telefonoval (matka zemřela před osmi lety), finančně mu teď sice nemohl pomáhat jako dřív, ale snažil se mu přivézt pokaždé alespoň ovoce. U otce bydlela žena, která o něho pečovala. Dříve jí společně s bratrem dávali plat, každý polovinu, ale dnes stěží postrádal tisíc rublů, ubohých třicet dolarů. Bratr Cesarius zpočátku naléhal, aby jí platil jako předtím šest tisíc rublů. "Je to náš společný otec," vysvětlil svoje stanovisko. Ale jak to má udělat, když dostává penzi - všehovšudy čtyři a půl tisíce rublů, totiž sto šedesát dolarů, a z toho platí dva tisíce nájem? Cesarius mu navrhoval, aby svůj byt prodal anebo vyměnil, když je pro něj příliš drahý, a tak získal určitý obnos, z něhož by platil svůj díl ošetřovatelce. On to odmítl. Jen obtížně si představil, že by vyměnil svůj třípokojový byt přecpaný knihami, na který byl zvyklý. Kam by dal knihy? Vyhodil by je? Vždyť znamenaly celý jeho život. Měl z toho až hrůzu. Zájemci mu několikrát volali, nabízeli výhodné výměny třeba za dvoupokojový byt s velkým doplatkem. Ale on odmítal, bál se, nevěřil, pokládal sluchátko. Mnohokrát se psalo o tom, jak se při podobných výměnách staříci nakonec ocitli na ulici, jestliže je přímo neodkrouhli v nějakém parku na kraji města. Bratr Cesarius (byl pozdní dítě a otec mu dal neobvyklé jméno) vlastnil tři byty v Moskvě, nemluvě o londýnských apartmánech, a navíc zdědil i byt rodičů.

Pravda, něco měl na knížce, kam mu převedli jeho poslední plat. Jenomže ty peníze si šetřil na pohřeb, a proto jen zřídkakdy z knížky vybíral. Heslo knížky (s vysvětlením, k čemu jsou peníze určeny) zapsal na lístek papíru a uschoval ho v horní zásuvce psacího stolu v naději, že první po jeho smrti přijde do bytu syn nebo bratr. Jenom Dášiny dolary tam nebyly. Když na ně pomyslel, bolestivě se schoulil. Jak se jí asi daří v Americe? Jednou se mu zdálo, že mu poslala esemesku, jako by neodjela do Ameriky, ale jenom na služební cestu: "Jak se máš, štěstí moje? Napsal jsi referát? Stýská se mi a moc bych chtěla být u tebe." Už dávno nebyli spolu. Mnohokrát mu opakovala, že jim bude spolu dobře. A bylo, nežili si špatně a dlouho jim to vydrželo. Ale nakonec přece jen odešla. Dopadlo to tak jako ve starých románech o moci zlata. Vlastně ne tak docela, žili spolu celých deset let. Dáša ho nejen milovala, ale taky si ho vážila, pyšnila se jeho věhlasem, jeho knihami. Ovšem ani věhlas, ani profesura nevynášely. Občas si dovolil žertovné, i když pravdivé vyprávění o tom, jak se zahraniční kolegové zhrozili, sotva se dozvěděli, že má měsíční plat tři sta dolarů, a dokonce se vyptávali, jestli je opravdu profesor. Smával se: "Nebudu jim přece ukazovat svých dvacet knih!" Dáša se dost dlouho smála společně s ním. Přitom byla nucena hodně pracovat. Přednášela na dvou provinčních univerzitách, překládala z angličtiny jakési populárněvědecké knihy a kromě toho měla půl úvazku ve vědecko...'2dvýzkumném ústavu. Přesto jim peníze vystačily jen od výplaty k výplatě. On sám už nepřednášel, ale neustále psal oponentské posudky, aby si přivydělal, a sepisoval vlastní publikace, na které bylo zapotřebí získat granty. Ty publikace nevynášely ani kopejku. Stále ho překvapovalo, že mnohem méně odborně vybavení kolegové si zařídili život o dost líp než on. Když se Dáša dlouho nevracela, volal jí na mobil. V tom případě existovaly dvě varianty: buďto se neozvala a mobil donekonečna zvoní ("Vypnula jsem mobil, aby mě nerušil při přednášce," omlouvala se). On sám při přednáškách svůj mobil téměř nikdy nevypínal: profesor se vždycky se studenty domluví. Anebo volaný účastník byl nedostupný - to byla Dášina druhá varianta. Později vysvětlovala, že její přednášku přeložili do posluchárny s obkládanými stropy, kde mobil nefunguje. Jednou večer po sedmé hodině ji po jakési poradě přece jen zastihl. Úsečně odpověděla: "Teď nemůžu mluvit. Šéf nás úkoluje. Přijdu pozdě." Zpočátku na ni žárlil. Ale co mohl dělat? A tak ji přestal ve dnech, kdy odjížděla do práce, vyrušovat. Běhala od jednoho k druhému, přestože ji trápil tlak, a co bylo horší, jakési ženské problémy. Někdy nemohla ani pohnout hlavou, ale přesto vstávala a říkala: "Dokud člověk chodí, musí pracovat. A vůbec - za práci mi platí. Kde bychom vzali peníze navíc."

Nezbývalo mu nic jiného než mít o ni starost, chodit do lékárny a ve volných dnech ji zvolna vodit na procházku. Později si našla práci mimo hlavní město. Na Sibiři platili víc, zejména v "naftových" městech: najednou odtud přivážela nemalé peníze a drahé dárky. To bylo v Rusku obvyklé. Nedivil se tomu. Když odjela, vykreslil si v duchu následující obraz: některý z menších naftových magnátů, nicméně milionář, byl okouzlen krásou zralé ženy a její inteligencí, což pro něj, vzdělaného člověka, nebylo zanedbatelné. Dáše bylo sedmatřicet, to jsou pro ženu ta nejlepší léta! Ovšem často bývala unavená, ale to se dalo pochopit. Hodně postonávala a v cizině léky i doktoři každého postaví na nohy. Odjela do Ameriky, aby tam žila se svým "novým" Rusem, myslel si. Měl dojem, že snad dvakrát nebo třikrát mu poslala dvě stě nebo tři sta dolarů, aby mu pomohla. Ale kde jsou? Ať hledal sebeusilovněji, nemohl je najít. Posléze od ní nedostával žádné zprávy, a tak si představoval, že "nový Rus", boháč, ji vyhnal a teď žije sama, bídně v té bohaté Americe, bydlí v útulku pro bezdomovce, ale napsat mu o tom, nebo dokonce se vrátit, nemůže - stydí se. Ve skutečnosti právě ona potřebuje pomoc, měl by odkládat část z penze a taky najít ty dolary, které se bůhvíkam zakutálely. Ale na jakou adresu by je měl poslat? Vzkazy i dolary posílala vždy po někom, přicházeli k němu nějací podivní lidé, přinášeli vzkazy a zase mizeli a jeho nikdy nenapadlo vyžádat si její koordináty. Díky za to, že vůbec přišli.

Ano, ano, je to jako v románech kdysi tolik oblíbeného Balzaka. Všecko je pochopitelné, bylo mu rovných šestašedesát, když zůstal sám.Teď je mu sedmašedesát. V tom věku umřeli oba jeho dědové.

Ležel na zádech a cítil se jako Řehoř Samsa, nečekaně proměněný v parazita. "Ungeziefer," vybavil si německé slovo. Cožpak penzisté jsou něco jako paraziti?

Sousedé ho navštěvovali jen zřídkakdy. Všichni mají svoje starosti. Ale vztahy jsou srdečné, tj. dobrý den a úsměvy při setkání, někdy na Nový rok přijdou se skleničkou nebo ho k sobě pozvou na přípitek. A náhodná setkání ve dveřích nebo na odpočívadle...

Dřív mu slovo "penzista" čímsi připomínalo spojení "legionář...'2dradista". Penzista je legionář na odpočinku. Dnes je sám ve třípokojovém bytě. Všechno má, a přitom tře bídu. Na Západě profesoři za svou penzi cestují po celém světě, a kam já dojedu tramvají? přemítal. K parku, abych se tam posadil na lavičku? Jenomže to není život, ale umírání. Teď už chápal ty dlouhé stařecké rozhovory na lavičkách, kterým se kdysi posmíval. Jejich pokusy plést se cizím lidem do života, na které si mládež tolik stěžovala, to byla vlastně prostá přání být někomu užitečný, a tak naplnit, prodloužit si vlastní život.

A on - byl legionář? Studenti od něho očekávali nějaké rozhodné slovo, jenže jeho lekaly všechny ty napůl nesmyslné revoluce a hnutí v průběhu dějin, které zabíjely desítky milionů lidí za slova, jež po dvaceti letech už všem připadala směšná. A děti vyžadovaly, aby se pořád něco dělo, aktivitu. Nebo alespoň nové učení. Jenomže vlastní slovo, které si žádalo, aby bylo rozvíjeno, mu chybělo. Existovala přesná pozorování, předpovídající analýza, ale z toho nelze vybudovat systém.

* * *

Jakápak aktivita! Vždyť nemůže ani vstát z postele. A měl by si vzít léky, nootropil, sermion, dekamevit, sidnofarm - všecko, co dostával bezplatně na recept. Jenomže nemá sílu vstát, neměl se tak silně uhodit o tu železnou tyč. Sáhl si na bolestivé místo na zádech, o něco výš nad pasem. Bolelo to, ale vypadá to, že se to obešlo bez zlomeniny, protože bolest se dala snést, jako by to byla modřina. Někde slyšel, že kdyby to bylo zlomené, nemohl by se toho ani dotknout. A teď to šlo, takže to bude určitě modřina. Pročež není důvod k panice! Nebudu přece kvůli modřině volat doktora! A vůbec, bylo by trapné na sebe příliš upozorňovat. A ještě k tomu ten zápach! Otravný pach, dá se jen stěží dýchat. Ačkoliv se říká, že člověk vlastní pach nepociťuje... Nicméně vypouštěl plyny, okna byla zavřená, a tak se ocitá v uzavřeném prostoru, kde se otravuje vlastními zplodinami. Bylo by dobré vstát, zajít na záchod a pootevřít okno. Před Dášiným odjezdem je chytře napadlo, aby si nechali vyměnit plastová okna a chránili se tak před pouličním hlukem. Jenomže ta zápach nepropouštěla.

Proč je tak nerozhodný? A příliš nedůtklivý...

Občas si připadal jako mužský pandán Popelky. Věčně ho trápil pocit krajní zodpovědnosti. V pubertě objevil perořízek a pravidelně chodíval k parku naproti mamince, aby se jí něco nestalo. Bál se o ni. O všecky se bál. Na sebe nemyslel, domníval se, že je všem zavázán, a proto musí podle svých sil všecko splácet. S první ženou Lenou se dlouho nedokázal rozejít, i když láska už dávno vyhasla. Lena se nestarala o domácnost, dokonce i nádobí po hostech myl on sám, a k jeho publikační činnosti se chovala ironicky. Přesto neodešel, třebaže poměr s Káťou vyústil v narození dcery, ale slíbil si, že zůstane s ní a bude hovět jejím rozmarům. V dětství byl jeho mladší bratr Cesarius na dvorku králem, protože všichni věděli, že starší bratr kdykoliv vyběhne ven a ztrestá útočníka. A pak Cesariuse dostával do ústavu, vozil ho k vlivným známým, přepsal stať jednoho z nich a otiskl ji v časopise, kde tehdy pracoval: na tom člověku záviselo hodnocení bratrovy publikace. Přispěchal na pomoc bratrovi i později, kdy mu hrozilo nebezpečí. Potom začal bratr velkoryse podnikat v masmédiích, dostal se na mezinárodní trh a on, Pavel, mu začal vadit. Snad proto, že nebyl dostatečně společensky obratný? Zpočátku ho k sobě zval, ale pak ho nechal stát za zamčenými dveřmi. Později bez omluvy tvrdil, že byl zaneprázdněn, měl právě schůzku s důležitými lidmi ze Západu. Je to hrozný pocit, stát před zamčenými dveřmi a nenajít ani připíchnutý lístek - přijdu tehdy a tehdy. Nakonec ho Cesarius definitivně přestal zvát. V jeho rukách se točily nemalé peníze, ale bratrovi neustále vyčítal: "Copak ty, žiješ z platu, každý měsíc dostaneš přes pokladnu peníze a nemusíš se o nic starat. Měl by sis zkusit žít jako já! Já nemám garantovaný plat." V současné době on dostává garantovanou penzi a bratr se stal typickým ruským milionářem a přestěhoval se do Londýna, kde se scházeli ruští oligarchové. Hospodář života! I k otci ho honil jako malého kluka a kazatelsky, naléhavě hovořil do telefonního sluchátka: "Jestli já dokážu z Londýna dostat otce do nemocnice, tak ty ho, doufám, můžeš denně navštívit, zajet za ním. Seš penzista, nemáš co na práci." Byl mezi nimi rozdíl patnáct let, Cesarius prožil svoje mládí za gorbačovské "perestrojky" a dovedl se prosadit v novém životě. Vůbec si nepřipouštěl, že bratr je nemocný stařec.

Všichni žijí jen přítomným okamžikem, jako by nechápali, že brzy zemřou. Často ho přepadal podivný pocit. Při pohledu na smějícího se staříka nebo dělňase, jak si strká do kapsy láhev vodky a pospíchá na ožíračku, ženské, jak se baví o nákupech, nemocné v poliklinikách, člověka, který se raduje z nové věci, si uvědomil, že všichni žijí, jako by měli žít věčně, a ve skutečnosti žijí třeba jen pět minut. Jako by jim nikdy nepřišlo na mysl, že nastane okamžik, kdy odejdou z tohoto světa... No a co? ptal se v duchu sám sebe. Mají hned skončit sebevraždou? Lepší je žít tak, jako by těch našich pět minut byla věčnost. A co je věčnost? Andersenova myšlenka ve Sněhové královně o tom, že věčnost nelze zbudovat z ledu, stvořit chladným, ledovým srdcem, je geniální. Věčnost vyžaduje hřejivé teplo. V nejvyšší možné míře se vytváří dočasně, milujícím srdcem.

Proč se Dáša rozhodla odjet? Bolestně si to připomněl. Předtím, než odjela, začala hubnout a slábnout, ale pracovala dál. Potom mu řekla, že ji čeká malá gynekologická operace, ale že není nebezpečná. "A možná pojedu do Ameriky," dodala s podivným úsměvem. "A tam už přestanu pracovat. Jsem hrozně unavená, potřebuju si odpočinout."

Snažil se ta slova nevnímat. Cožpak by ho opravdu dokázala opustit? Nakonec odjela do nemocnice a prosila, aby ji nedoprovázel, beztak se co nevidět vrátí. Strachovala se, aby bez ní nezapomněl pravidelně brát léky. Bral tedy poslušně léky, ale přitom cítil hořkost, jako by pil nějaké hořké mixtury. Jednou mu zavolala, zajímala se, jak se cítí. Trápil se, že přestal být milencem, tím "fantastickým milencem", jak jednou prohlásila, mrzelo ho, že už spolu nespí, jeho něžnosti vystačily jen nakrátko. Pochopitelně, je ještě mladá, potřebuje něco jiného. Jednou jí to řekl a v odpověď uslyšel: "Máš špatnou náladu. Proč mě urážíš? To mě bolí." Když mu tvrdila, že ho potřebuje takového, jaký je, z mužské hlouposti jí příliš nevěřil. A jak se ukázalo, měl pravdu: nakonec ho přece jen opustila. Ten den, kdy se to stalo, mu bylo moc zle, myslel si, že umře. A měl z toho radost. Ale neumřel, prostě se začal obtížně pohybovat. Ještě cosi se toho dne stalo, ale on to zapomněl a nechtěl na to vzpomínat.

Příští den po jejím odjezdu se vyšoural na ulici a sousedé ho stíhali soucitnými pohledy. Aby se vyhnul jejich soucitu, vydal se o něco dál, do Carycinského parku. Míjel carské paláce, pak zamířil k rozsáhlému rybníku, usedl na kládu mezi stromy a tupě zíral do hlubiny, která mu připadala bezedná. Ptal se sám sebe, zda by dokázal skočit do vody a utopit se. Ale není přece ani Ofélie, ani Kateřina, ale chlap. Byl pozdní teplý srpen, stromy se dosud zelenaly, bolelo ho srdce a s obavou se ptal sám sebe, jestli se doplouží domů. Vtom k němu přiběhl černý voříšek s úzkou mordou, zřejmě už ne nejmladší, vrtěl řídkým ocasem, strkal mu čenich do dlaně a prosebně mu zahlížel do očí. Mechanicky ho pohladil po hlavě a pes ztichl a přitulil se k němu. Pak spolu seděli a Galachov drbal psa střídavě za jedním a druhým uchem. Když se zvedl, voříšek ho následoval. Neměl sílu ho odehnat, byl dojemný. Později zjistil, že je to fenka, a pojmenoval ji Augusta podle měsíce, kdy ji našel. Spala mu v nohách a krmil ji zbytky jídla, nejčastěji zaléval ovesnou kaši vývarem z kostí. Fenka se na něho dívala a všemu rozuměla. Díky ní začal ráno i večer chodit na procházky.

Ale bylo mu smutno. Při pohledu na Augustin vychrtlý hřbet si vybavil (jeho sečtělost ho dosud neopustila) starého Šmita a jeho vyhublou fenku Azorku. Její smrt, jak se ukázalo, byla předzvěstí staříkovy smrti.

* * *

Když se pokoušel otočit, rozbolela ho záda. Že by přece jen zavolal doktora? Ale z "akademické" polikliniky už přestali k němu jezdit a z obvodní přijede tlustá teta, začne bručet a mačkat mu záda a přitom pošilhávat stranou a předepíše mu antibiotika, která pokládá za univerzální prostředek proti všem chorobám. Toužil po dřívější mladické nezávislosti, odmítal stařeckou poníženost a nedůtklivost. Vždyť ještě není dědek! Ještě ho nesmějí zahánět na strom. Jenomže cosi takového cítil v lhostejnosti a přezíravosti doktorů.

Uvědomoval si, že se začíná chovat ne snad podlézavě, ale závisle. Umět přijmout, spolknout cizí neomalenost... A nerozčílit se, jako se nerozčiloval dřív. Není totiž zbytí. Asi před čtvrt rokem seděl v čekárně před zubní ordinací. Pravá čelist mu napuchla, jako by byla naplněná olovem, jen stěží otvíral ústa. Ordinace byla zamčená a doktorka nikde. Šel a zaklepal na ambulanci (naštěstí byla ve stejném patře), aby zjistil, jestli Valentina Petrovna přišla do práce. Otevřel dveře. V malé místnůstce se tísnily bílé pláště. Zahlédl svou doktorku a automaticky pozdravil: "Dobrý den, Valentino Petrovno." Vysoká teta v bílém plášti, která stála uprostřed skupinky tet v bílých pláštích, ho panovačně, hrubě okřikla: "Kam se cpete? Brzy budete za námi chodit na záchod! Nevidíte, že tohle je místnost personálu?!" Vzápětí s hrůzou zaslechl svůj vlastní hlas, který polekaně zamumlal, jak se sluší staříkovi, a snažil se přitom působit zdvořile: "Promiňte, nechtěl jsem rušit."

Ne, je zapotřebí léčit se lidovými prostředky. Jenomže jakými? Vtom si vzpomněl na dávný rozhovor s přítelkyní, která před několika lety emigrovala do Německa. Přesněji odjela s mužem, který tam získal dvouletou pracovní smlouvu. Když se chystal vrátit a řekl jí to, prohlásila (později se její odpověď rozšířila po emigrantských kruzích): "Nestraš mě, prosím tě, vlastí!" Pak se s ním rozvedla, vzala si Němce a zůstala v Německu. Svého času nastydl nebo chytil nějakou chřipku a pil všelijaké lektvary, když najednou zavolala Maja. Následoval rozhovor, vhodný pro současnou divadelní scénu: "Stůněš?" "Stůňu." "Co je ti?" "Zřejmě jsem nastydl." "A čím se léčíš?" "Lidovými prostředky." "A pomáhá ti to?" "Moc ne." "Třeba to není ten pravý lid?"

Potřeboval by vypít alespoň doušek čaje. Šálek stál u postele, na kraji prádelníku. Natáhl se, ale nedosáhl na něj, chtělo by to trochu se nadzvednout, prohnout trup, aby se zády opřel o podušku. Tělo ho neposlouchalo: vida, co znamená nikdy nesportovat, a navíc ztloustl, je příliš těžký. Pokusil se vzepřít na lokty a využít síly ramen. Podařilo se mu to. Pravda, pokrývka se svezla na zem. Ale to je maličkost. Zvedl šálek a napil se, ale hned nato si uvědomil, že potřebuje jít na záchod. Dokáže to? Není to daleko, ale dnes mu to připadá jako hrozná dálka. Při těch myšlenkách se mu roztřásla ruka a nažloutlá tekutina vyšplíchla na povlak. Bylo to odporné. Od té nažloutlé skvrny to zavanulo čímsi stařeckým. Nejenže by měl dojít na záchod, ale kromě toho převléknout povlak a taky zavolat otci. Hlouposti! Ještě včera, už po pádu, normálně chodil, a dokonce v bance zaplatil nájem. Bolela ho záda, ale ta bolest se dala vydržet. Ach, kdyby tak na něho pohlédla nějaká hezká dívka (nejlíp Dáša), okamžitě by vstal a splnil všecko, co si předsevzal.

* * *

Jaká práce ho ještě čeká? Nedopsaná kniha, kde provádí podivné srovnání mezi přesídlením národů ve 4.-5. století našeho letopočtu, kdy barbaři táhli na území naší oikumené, zcivilizované Římany. V dnešní době statisíce Rusů jezdí do Evropy i Ameriky a neznámo proč na tuto civilizaci zbůhdarma nadávají. Jako jeho bratr Cesarius, který se v Rusku zdržuje jen po nájezdech z Londýna, ale protože si zachoval ruské občanství, nepovažuje se za emigranta. Všichni se cpou na Západ, bohatí i chudí, kteří doufají, že zbohatnou. A do Ruska zase míří lidé z Kavkazu a ze Střední Asie. U nich ve dvoře už pár let namísto věčně opilého domovníka pracují turkmenští chlapci a pečlivě metou a čistí dvůr.

Dobrá, ale teď by neměl myslet na svou knihu, ale na to, jak se dostane na záchod.

K čemu jsou moje knihy o toleranci, o nadnárodní ideji Ruska, když v Moskvě i v Petrohradě vraždí tádžická děvčata a jejich vrahy osvobozují, v krajním případě jim napaří tolik let, kolik je za drobné výtržnictví, a když mladí skinheadi volají po likvidaci všech neruských národností? Hleďme, dočkali jsme se už i ruského fašismu. Ale to přece není fašismus, nýbrž obyčejná ruská vzpoura, kdy se všichni navzájem podřezávají. Na takové myšlence se nedá vybudovat dokonce ani Třetí říše. Smrt není budovatelka. Dobře že moje dcera, vnučka i žena Káťa jsou ve Švédsku a Dášu její "nový" Rus odvezl do Ameriky. "Novým" Rusům se nadává a oni to cítí na vlastní kůži...

Ale jeho se to v tuhle chvíli netýká. Má před sebou jednoduchý úkol - vylézt z postele a dojít na záchod. Močit do postele se přece nesmí. V tom případě by tady nemohl ležet. A kdo k němu přijde? Nikdo. Bývalí kolegové se v nejlepším případě složí na pohřeb a přijdou na hřbitov. A přátelé? Zůstalo jich tak málo. Kolik jich už umřelo a to jim teprve táhlo na padesátku! Dva z nich dokonce pokládal za blízké přátele. Jenom jeden mu vytrvale volal, kamarád z dětství a jeho vrstevník Ljoňa Gavrilov. Vyprávěl mu anekdoty, vyčtené z Komsomolské pravdy, většinou erotické, a opakoval: "Kamaráde, musíme se držet. Život jde dál. Poslouchej, co se píše: 'Jestliže muž čtyřikrát zahne, podle zákonů geometrie se vrátí domů.''3f Co ty na to? Chachá! My ještě nepatříme do starého železa. Slyšel jsi o Davidu Dubrovském, jednom z vašich humanitářů? Je mu čtyřiasedmdesát, jeho ženě čtyřiadvacet a už spolu upekli dítě. My se taky musíme držet, kamaráde! Hlavní je - nepolevit! Chceš, abych ti sestavil album s Dášinými fotografiemi? Třeba se ti uleví." Ne, nepotřebuje žádnou jinou ženu, jenom Dášu. Díky Leně, že mu volá. Otec mu v posledních letech nikdy nevolal, vždycky čekal, až zavolá on, a často mu vyčítal: "Copak ty, seš ještě mladý. Mně už moc nezbývá. Tudíž já si můžu stěžovat, ale ty ne." No co, má, co chtěl. Když začali spolu s Dášou žít, bručel: "Já umřu dřív než ty." "To nikdo neví, kdo kdy umře," odpovídala velmi vážně.

A pak odjela a ten rozhovor ztratil smysl. Zůstalo jen jedno: pocit ztráty. Teď už si neměl s kým pohovořit. Před časem, aby navázal kontakt s lidmi, volal údajně pracovně bývalým kolegům a mezi řečí se zmiňoval i o všedních věcech. Ochotně mu odpovídali, radili, ale sami se nikdy neozvali. Teď ho utěšovala Augusta svou upřímnou psí oddaností. Ostatně, kam by se bez něho poděla? Tady má střechu nad hlavou a jídlo. Byla až dojemná svou plachou oddaností. Vyděšená nešťastným tuláckým živobytím, škubala sebou při každém šramotu. Když jednou porazil stojací lampu, vylekala se natolik, že nevěděla, kam se honem schovat, pokoušela se zalézt pod prádelník a nakonec se vsoukala do úzké štěrbiny pod válendou. Stěží ji pak odtud vyprostil. Zato sotva zaslechla zvuk kroků na odpočívadle, odvážně se rozštěkala, aby ochránila sebe, svůj skoro uspořádaný život, člověka, který ji vzal k sobě, a aby zastrašila domnělé nepřátele.

Ne, nemyslí na to, na co by měl myslet. Především je zapotřebí vstát, nevzpírat se na loktech, ale bokem vylézt zpod pokrývky a sesmeknout se na podlahu. Třeba na všecky čtyři. Beztak ho nikdo nevidí. Dřív než slezl, rozhlédl se, jestli nenajde nějakou vhodnou pomůcku. Nad hlavou mu svítila noční lampička, za oknem už byla tma a naproti zářila okna jedenáctipatrových kolejí. Od Dášina odjezdu přestal zatahovat závěsy. Na stole u okna probleskovala obrazovka nevypnutého počítače. Možná že by mohl rozeslat na pár adres následující zprávu: "Pomozte, je to se mnou špatné." Ale co je vlastně špatné - že ho bolí záda? To musí překonat, koneckonců všecko doposud dokázal překonat. U stolu se válela hromada knih, s kterými Dáša pracovala předtím, než odešla do nemocnice: jednu z nich překládala. Uplynul rok a on do dneška tu hromadu nerozebral, nedokázal se vzpamatovat. Jediné, co si přísně zakázal, byl alkohol. Pamatoval si, jak jeho kamarád po smrti své ženy začal pít, za rok to byl odepsaný člověk a záhy nato zemřel. Dobře že Dáša neumřela, ale našla si bohatého muže, který ji odsud odvezl. Ne, on sám se nebál smrti, bál se jen opileckého banálního konce, kdy z ulice přicházejí bezdomovci, kamarádi z mokré čtvrti, prohledávají nebožtíkovi kapsy a hrabou se ve stole, jestli tam nezbylo na láhvinku.

Ano, bez Dáši je celý pokoj plný haraburdí. Nejvíc prádelník. Kromě šálku čaje, budíku, pohozených zápisníků, kuličkových per, vodítka pro Augustu tam ještě stojí telefon ve stylu retro počátku 20. století, dárek kolegů, když odcházel do penze. Proč to vlastně udělal? Vždyť věděl, že za kopějkovou penzi se nedá žít. Od té doby, kdy odešel do penze, žili z Dášiných výdělků a penzi odkládali na nájem a podporu pro otce. Až do chvíle, kdy ho Dáša opustila. Před třemi dny ho opustila i Augusta. Odběhla kamsi do křoví a už se nevrátila. Nadarmo na ni volal, obcházel sousedy a vyptával se, jestli ji někdo neviděl. Ale nikdo mu neuměl pomoci. Mladá prsatá nakynutá sousedka, která bydlela o patro níž, mu řekla: "Jen klid, dědečku. Možná že ji zabili bezdomovci, hodila se jim na kožešinovou čepici. Teď se vám uleví - nebudete se s ní vláčet ráno a večer po ulicích."

* * *

Když slézal z postele, přece jen upadl. Postavil se na všecky čtyři a pokoušel se vstát. Zlořečený řidič! Cožpak ho chtěl opravdu porazit, přesněji řečeno zabít? Nebo ho chtěl jen vystrašit? Ten, kdo sedí ve voze, je v podstatě "člověk se zbraní v ruce" a proti němu bezbranní lidé. Ještě štěstí, že se mu podařilo uskočit a nespadnout pod kola. Vasjok, jeho soused v lavici v první třídě, měl pravdu. Už tenkrát mu došlo, že řidiče je zapotřebí držet na uzdě... Konečně vstal. Přidržoval se zárubně a pak stěn předsíně. Na záchodě stál, opřen čelem o stěnu. Bylo mu nevolno a nohy se mu podlamovaly. Zdá se, že se moje větev pode mnou láme, blesklo mu bezděčně hlavou a zesláblý sklesl na kachlíkovou podlahu. Chlad kachlíků způsobil, že se po chvíli vzpamatoval. Ležel a chystal se umřít. To je trest, říkal si v duchu, za to, že jsem jiného starce shodil z větve.

Včera vyhnal z odpočívadla mezi patry bezdomovce Alexandra Sergejeviče. Šířil kolem sebe takový zápach, že se dalo jen stěží vyjít z bytu. Usídlil se tam od předloňské zimy. Tehdy ho Dáša po dobrém prosila, aby odešel, pak volala na milici a vyptávala se, kde jsou v našem obvodu útulky pro bezdomovce. "Tady žádné nejsou," odpověděli jí mentálové. "Ale v televizi vykládali... " Rozesmáli se: "Vy věříte všemu, co vykládají v televizi?"

Jenomže tehdy byly velké mrazy, a tak nemohli bezdomovce vyhnat. Dáša mu začala nosit jídlo jako toulavému psisku. Při řeči jí prozradil, že se jmenuje Alexandr Sergejevič (zpočátku si mysleli, že práší, že za to všecko může Puškin, ale když jim předložil občanský průkaz, ukázalo se, že nelhal). Svěřil se jim, že je bývalý učitel matematiky, je mu šestašedesát, už tři roky nepracuje a jejich dům si vybral proto, že ve zdejším prvním patře má stálé bydliště, ale jeho bývalá žena a dcera ho do bytu nechtějí pustit. Během rozhovoru si Dáša všimla, že má tři prsty na ruce celé zčernalé, a zeptala se, jak k tomu přišel, a on odpověděl, že mu nejspíš omrzly. Nato Dáša zavolala záchranku a ta ho odvezla, jenže příští večer už znovu seděl na svém místě a vysvětloval, že ho v nemocnici vykoupali, nechali ho přespat, ráno mu dali snídani, ale pak ho vyhodili. A tak je zase zpátky. Na prsty se mu tam prý ani nechtěli podívat. Dáša znovu zavolala záchranku: tentokrát přijela sympatická žena se širokým obličejem, ale s tvrdým výrazem, který vyjadřoval Galachovovo oblíbené středostavovsko...'2dintelektuálské sebevědomí. Na Dášinu prosbu prohlédla Alexandru Sergejeviči prsty, aniž svlékla gumové rukavice, jak bylo lékařům záchranek nařízeno. "Hm," prohlásila, "zvýšená teplota, zánět, ale může se to ještě rozvinout. Vypadá to na začínající gangrénu. Kdyby to pokračovalo, nezbude než mu amputovat ruku."

Dáša na ni upřela úpěnlivě prosebný pohled. "Chápu," pokrčila rameny lékařka, "ale my máme zakázáno hospitalizovat bezdomovce. Mohli by nakazit ostatní pacienty. Kdo ví, jakou infekci v sobě nosí. Dobrá, beru to na sebe. Přemluvím našeho chirurga." Alexandra Sergejeviče odvezli a dlouho se neobjevoval: mezitím Dáša odjela a on pořád nikde. Znenadání se vrátil. Po návratu na odpočívadlo vykládal, že měsíc proležel v nemocnici, kde mu ruku vyléčili, a potom se skoro rok někde potuloval, beztak neměl kam jít. Zatímco přivandrovalý bezdomovec byl bůhvíkde, sousedé vyjasnili jeho příběh. Jak se ukázalo, skutečně měl stálé bydliště ve zdejším bytě v prvním patře. Přišel dobrosrdečný strážce pořádku a zkontroloval mu průkaz: všecko odpovídalo. Ovšem odmítl návrh, aby se Alexandr Sergejevič nastěhoval zpátky, protože násilím ho k manželce nastěhovat nemůže už vzhledem k tamější složité situaci - byt je komunální a sousedé rovněž protestují. Zpočátku mnozí jeho ženě nadávali do sviní. Nikomu neotevřela a pokaždé špehýrkou sledovala, kdo zvoní. Potom se vypravili za sousedy a dozvěděli se celou pravdu. Asi před patnácti lety Alexandr Sergejevič svou ženu i malou dcerku opustil a odešel k vdově po generálovi, odešel a zapomněl, ani jednou se neobjevil, ani kopějku ženě neposlal: sama dcerku vychovávala a přitom pracovala na poště. Vedlo se jim bídně. S "generálkou" se cosi přihodilo, a tak se Alexandr Sergejevič před rokem vrátil. Když ženu opustil, neodhlásil se z bytu, takže měl formální právo se znovu nastěhovat. Avšak byt byl dvoupokojový, komunální. V jedné místnosti bydlela jeho bývalá žena s dcerou, v druhé sousedi. Neměl kam se uchýlit, nanejvýš do jejího pokoje, ale ona to nechtěla a bála se toho. Byla to bezvýchodná situace.

A včera shodil starce ze stromu - ačkoliv byl Alexandr Sergejevič mladší, byl taky penzista. Večer zazvonila u jeho dveří sousedka z protějšího bytu. "Jste přece chlap, Pavle Veniaminoviči," usmála se trochu ironicky, "já prostě nemám sílu a on mě vůbec nevnímá, protože ženské slovo pro něj neexistuje, nepokládá vůbec ženské za lidi. A vy sice máte svoje léta, ale budíte respekt. Třeba se vás lekne. Já denně přijdu domů, odemknu dveře a toho zápachu, chápete... Už jsme si na to zvykly, snášíme to, ale on se usadil rovnou u schodů pod mým bytem, v celý svý kráse. Včera se opil, pak se tady válel, poklopec rozepnutý, celý nádobíčko venku. Bylo jasný, že než se sťal, onanoval. Mojí Taňce je patnáct, na takový věci by se neměla koukat. Včera jsem ho postrkem hnala na ulici. A dnes. Přijdu domů a zas už objímá flašku, hrozí mi pěstí a k dovršení všeho přitáhl s sebou nějakýho zablechatělýho čokla."

Při slově "čokl" sebou škubl. Ale sousedka pochopila a soucitně zavrtěla hlavou: "Ne, to není vaše Augusta. Tak co, pomůžete?" Nikdy neuměl lidem vyhrožovat, tím méně je vyhazovat, a upřímně řečeno, ani prát se nedovedl. Nedovedl si představit, co by měl Alexandru Sergejeviči říct, aby odešel. Vyšel na odpočívadlo v teplé domácí bundě, která ještě zvýrazňovala jeho beztak široká ramena, a kromě toho - cítil se v ní mužnější (bývají takové oděvy). Zvysoka a co možná nejzachmuřeněji pohlédl na Alexandra Sergejeviče, který stál pod ním, a pronesl neurčitě: "Měl by ses odtud pakovat, člověče, aby nebylo hůř." Pro koho hůř? Ale bezdomovec náhle zneklidněl, vsunul láhev do odchlíplé kapsy páchnoucího utíkáčku, sebral podložku a hrnul se dolů. Větev se zlomila a stařec spadl ze stromu.

Druhý stařec se vrátil do svého bytu a napadlo ho, že není o nic lepší. Uplynuly dva dny. Trápila ho samota. Fenka Augusta, která před třemi dny zmizela, mu připadala jako osudná výstraha. Celý den ji hledal, volal na ni, ale nevrátila se. Bez ní se mu jeho byt zdál krajně neútulný. Po včerejším pádu se cítil vykolejený z fyzického stavu, který ho udržoval při životě.

Těžce vstával z kachlíkové podlahy, nohy se mu podlamovaly. Alespoň by se měl doplazit do pokoje k telefonu, poroučel si v duchu. Jenomže už neměl sílu. Tak ležel a z očí se mu řinuly slzy. Vypadalo to, že tentokrát doopravdy plakal. Oplakával svůj zbůhdarma prožitý život. Pak zvedl hlavu. Proč? Aby vstal? S největším úsilím se mu to podařilo. Hlava se mu točila, jen stěží udržel rovnováhu. Vtom cítil, že se mu těžko dýchá, hruď se svírala při každém pokusu vydechnout, nohy se mu podlamovaly strašlivou slabostí, na zádech mu vyrazil pot. Bylo mu úzko, zemdleně se znovu svezl na podlahu. Už nebyl schopen ani se doplazit k telefonu.

* * *

Jeho duše dosud bloudila po Zemi. Čtyřicet dní jí bylo souzeno putovat, než se odebere do nebe. Zemřel, ale ani bratr, ani syn se nezajímali, jestli žije, nebo jestli umřel. První se vzchopil otec, kterému přestal volat. Dovolal se vnukovi, Galachovovu synovi, bratr totiž jako obvykle byl v Londýně. Syn odpověděl, že nemá čas, má spoustu práce, ale nakonec přece jen přijel, společně s milicí a s lidmi z bytové správy vylomil zámek u dveří a vešel do bytu. Odtud zatelefonoval strýci do Londýna (přece jen se občas stýkali) a ten prohlásil, že je zapotřebí otce lidsky pohřbít, že pošle tři tisíce, ale zvlášť to oznamovat lidem a zvát je není potřeba. Vyžadovalo by to spoustu starostí. Beztak někdo přijde. Lidí byla opravdu jen hrstka.

Galachov viděl svůj skromný pohřeb, viděl, že otec, ani bratr, ani syn se pohřbu nezúčastnili. Mimochodem, bratr vůbec neposlal slíbené peníze. Přišel kamarád z dětství Ljoňa Gavrilov se ženou a přivedl pár společných známých. Spisovatel Boris Kuzmič nadneseně hovořil o tom, jak obtížné je zůstat člověkem v tomto životě, který, dodal aforisticky, "vůbec není školou humanismu". Starý sukničkář Tomskij zaslzel a řekl: "Byl jsi dobrý člověk, Pavluško. Brzy tě budeme následovat. Tobě je zřejmě určeno nebe, ale kam pošlou nás?" A znovu zaslzel. Přišlo také několik Galachovových kolegů.

Dáša na pohřbu nebyla. Galachov nahlížel do tváří všech přítomných v nesmyslné naději, že se zmýlil, že je prostě jinak oblečená. Ale nezahlédl ji. Jeho duše v podobě ptáka usedla na osamělý strom u hrobu. Plakala a myslela si, že nejspíš nový muž Dášu nepustil dokonce ani na pohřeb. Dlouho bloudila kolem opuštěného hrobu. Za měsíc přiletěla ze Švédska dcera, ale žena Káťa zůstala ve Švédsku a hlídala vnučku. Dcera seděla na lavičce u hrobu a dlouze plakala. Pak odletěla zpátky do Švédska. Ale Dáša se neobjevila. Teprve po čtyřiceti dnech pochopil, proč nepřišla, plně si uvědomil to, nač nechtěl celý poslední rok myslet. Dáša ho už dávno očekávala na nebesích, kde se konečně setkali.

Přeložila Alena Morávková.

Vladimir Karlovič Kantor, filozof, prozaik, profesor filozofické fakulty Státní univerzity - Vysoké školy ekonomické v Petrohradě, člen redakční rady časopisu Otázky filozofie, laureát Ceny Heinricha Bölla (1992), historik kultury, autor více než čtyř set padesáti odborných prací, mj. monografie: Bratři Karamazovovi (1983), Hledání osobnosti: Zkušenost ruské klasiky (1994), Fenomén ruského Evropana (1999), Ruský Evropan jako kulturní jev (2001), Ruská klasika neboli existence Ruska (2005) aj. Podle pařížského listu Le Nouvel Observateur byl zařazen mezi 25 nejvýznamnějších současných myslitelů jako "zákonitý pokračovatel tvorby F. M. Dostojevského a V. S. Solovjova". Jeho práce byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny, srbochorvatštiny a estonštiny.

Z próz: romány Krokodýl (1990), Pevnost (2004), novely a povídky Dva domy a okolí (2000), Sousedé (2008). Novela Smrt penzisty pochází z roku 2008 a byla otištěna v desátém čísle časopisu Zvězda.