Martin Pokorný

"Uprostřed cesty": několik dantovských pobídek

Některé samozřejmosti ví o Dantově Komedii každý: jedná se o vrcholnou středověkou alegorii, básnické ztvárnění filozofie a teologie Tomáše Akvinského, univerzální a nadčasovou vizi, oslavu katolického křesťanství a církve... V následujících odstavcích chceme jen ve vší stručnosti upozornit, že nejde o samozřejmosti: kdo má z četby Komedie odlišné či snad přímo opačné dojmy, nemusí se jich vzdávat v domnění, že jej veškerá váha komentátorské tradice a odborných poznatků usvědčuje z omylu. U některých otázek lze úvod do podrobnější argumentace nalézt v dalších statích tohoto bloku Souvislostí, u některých musíme zájemce o detaily zcela odkázat na samostatné studium a u některých se lze zkrátka jen dohadovat. Načrtnutými úvahami chceme jen rozšířit prostor, v němž se čtení Komedie - ať jakkoli "amatérské" - může pohybovat.

1. Dante a alegorie

Termínem "alegorie" se obvykle označuje text, jenž míní něco jiného, než říká. Dantova Komedie není (jakožto celek) alegorií v tomto smyslu; obsahuje zřetelně alegorické pasáže (stejně jako obsahuje ukázky skoro všech ostatních literárních žánrů a stylů Dantovy doby), ale pro naprostou většinu textu platí, že co říká, to také míní. Komedie je alegorická čili "jinomluvná" v tom smyslu, že vše v ní znamená ještě něco dalšího, všechny její části vykazují ohromnou, snad přímo nevyčerpatelnou významovou hojnost; to je však rys podstatně odlišný od běžně tradovaného pojmu alegorie.

2. Dante a fikčnost

Komedie se neprezentuje jako fikce, smyšlenka: veškeré vypravěčské vstupy i další dostupné autorské nástroje jsou skoro bez výjimky využity k autentizaci, nikoli distanciaci - ke stvrzení reality vyprávěného, nikoli k jejímu zpochybnění či "uzávorkování".

Věřil Dante skutečně, že prošel peklem a vystoupal až k ráji? S problémem statutu Komedie jakožto fikčního či naopak historického textu (čili s problémem, co nám vlastně Dante k věření předkládá) se tato otázka sice nekryje, nutně se ale v dané souvislosti vynoří. A zprvu - ale jen zprvu - se může stát snadnější domněnka, že si Dante svou pouť jen vymyslel, vědomě vymyslel. Leč opravdu je tak snadné uvěřit, že Dante - člověk bez majetku a ve vyhnanství - obětoval nějakých patnáct let nesnadného života k sepisování básně s velmi nejistými vyhlídkami na přijetí (Komedie je vysoce provokativní volbou jazyka i líčeným obsahem), básně vyžadující krajní tvůrčí, intelektuální i duchovní vypětí, to vše s plným vědomím, že text líčí pusté smyšlenky?

Domněnka, že snad historický Dante plně věřil v realitu vlastní pouti do zásvětí, jistě každého zarazí - ale při vědomí všech okolností to je nakonec, soudím, podstatně snadnější než přijmout opak. Snadnější, ne však snadné a bez obtíží. Místa, kde Dante v Komedii naznačuje, že by popsaná vize nemusela být jednoduše historicky pravdivá, jsou vzácná a obtížně dešifrovatelná, existují však - jedná se především o astrologické pasáže v Očistci a v Ráji - a pro interprety, kteří se problémem fikčnosti tematicky zabývají, zůstávají obtížným soustem. A je tu též otázka, proč Dante svou údajnou vizi - situovanou do roku 1300 - nezačal zapisovat hned, ale až po dalekosáhlé odbočce k Hostině.

Osobně se kloním k tomuto řešení: Dante se v době práce na Komedii považoval za proroka-básníka, za vizionáře, jemuž Bůh velí sdělit svou vizi v básni a jinak ne. A úkol zapsat onen svět vyžaduje dvojí osvícení: jedno soustředěné, proběhnuvší ve svatý týden roku 1300, kdy Dante prošel zásvětím, a jedno dlouhodobější, kdy Pán vedl básníkovu ruku, jeho vzpomínku a jeho představivost. Proto Dante (nakolik víme) nekázal na náměstích a nesrocoval davy, proto na svou vizi mohl "zapomenout" a k jejímu ztvárnění se dostat až po letech a proto zvlášť pečlivým čtenářům naznačuje, že se Komedie odehrává ve dvou časech najednou.

3. Dante a tomismus

Sotva se kdy podaří popsat Dantův vztah k naukám Tomáše Akvinského výstižněji, než to v roce 1939 učinil Étienne Gilson: "Dante nedílně sepjal tomistickou teologii s Božskou komedií - avšak nelze tvrdit, že by Božskou komedii nedílně sepjal s tomistickou teologií." Domněnka o Dantově tomismu se již před druhou světovou válkou chystala milosrdně zmizet. Její zmrtvýchvstání po skonu Bruna Nardiho je politováníhodným faktem, jehož hlavní příčiny jsou, obávám se, dosti přízemní: porovnávat Danta s Akvinským, a sugerovat tak jejich blízkost, je - díky dostupným edicím, překladům, konkordancím, slovníkům, komentářům, Akvinského výkladové transparenci a též pouhé myšlenkové a historické setrvačnosti - neskonale snadnější než činit totéž ve vztahu k Augustinovi, chartreské škole, Albertu Velikému nebo Bonaventurovi.

4. Dante a univerzalita

Jakmile Danta odetneme od domnělé alegoričnosti a domnělého tomismu, ztratíme výmluvy, jež by nám dovolovaly klást Komedii naroveň s univerzální vizí kosmu, tvrdit (očividným rysům Dantova díla navzdory), že Komedie je právě jen takováto vize a jinak nic - či nic podstatného. Zformulujme jen stručně a jasně, co musí každého čtenáře praštit v Pekle i v Očistci do očí a co se nakonec stále znovu potvrzuje i v Ráji: univerzalita a věčnost nejsou pro Danta - a pro Dantova Boha - důležitější než individualita a historičnost.

5. Dante a učenost

Dante je výsostný poeta doctus. Kolik toho ale znal doopravdy? Novější intertextuální zkoumání odhalila, jak subtilní a přesné evokace Dante rozehrává u řady klasických textů: žalmů, starozákonních proroctví, evangelií, Pavlových epištol a Apokalypsy, Vergiliovy Aeneidy, Ovidiových Proměn i Heroin a Statiovy Thébaidy, Boethiovy Útěchy, Augustinových Vyznání a přinejmenším částí spisu O Boží obci.

I kdybychom se v jednom či dvou titulech mýlili, základní fakt zůstává: přibližně toto jsou texty, s nimiž byl Dante sžitý, které znal do hloubky a jejichž detaily se mu i s kontextem vybavovaly spontánně a přesně. Stejně podrobně znal také vernakulární poezii svých předchůdců a současníků a lze věřit, že pečlivému studiu podrobil také Aristotelovu Etiku Nikomachovu a Tomášův komentář k témuž spisu. Kolik dalších knih mohl prostudovat do té míry pečlivě, aby mu zalezly "pod kůži" - jakožto vyhnanec bez prostředků, autodidakt bez trvalého patronátu, pobývající na šlechtických dvorech (nikoli v klášterních knihovnách), který, na to nezapomínejme, musel svou energii a schopnost koncentrace vynaložit především na kompozici Komedie, nikoli na studium inspiračních pramenů?

O Dantově vzdělání a pracovní metodě nevíme nic - a jakožto laik mimo obvyklé institucionální struktury se Dante vymyká i všem analogiím se slavnými současníky. Co nyní vyřknu, je čirá spekulace, neboť dokumenty prostě scházejí: Dante si pravděpodobně vybudoval síť korespondenčních i konverzačních partnerů, kteří mu mnohé podali "v kostce" a byli ochotni vypomoci s dotazy. Po faktografické stránce nejspíš významní dantovští komentátoři znají středověké písemnictví a kulturu podstatně lépe než sám Dante. Přesto nutno dodat: ač Dante většinu postav a většinu textů, jichž se dovolává, znal jen zprostředkovaně a ve zkratce, pozoruhodně přesně je vystihl v jejich (možném) smyslu. Tato "zázračná" schopnost jistě též vyžaduje objasnění; pokouším se o ně v poslední pobídce.

6. Dante a poezie

Pokud Dantovi upřeme univerzalitu, tomismus i učenost, nabízí se útěk k opačnému klišé: "Ano, jistě, Dante byl především básník." Dantovy básnické schopnosti, jak je rozvíjí v Komedii, jsou jistě zcela jedinečné, avšak Dantovo básnictví nikdy nelze chválit na úkor jiných aspektů díla: teologie a politiky, historie a proroctví, systematičnosti i doktrinální nepolapitelnosti. Pro moderního čtenáře mohou být tyto souvislosti - zvláště zpočátku - zátěží, Dantovi však daly vzlétnout. Básníkem citů, nálad a "poetična" byl Dante již v Novém životě. Roznětkou k tvůrčí explozi Komedie nebylo žádné niterné prýštění ani rozpuk osobnosti; byla jí poslušnost a úcta. Až to nejvyhrocenější vědomí hranic umožnilo dotyk s nekonečnem.

7. Dante a křesťanství

Komedie je prodchnuta biblickými citáty, jejím nejzazším významovým úběžníkem je Vtělení a Dante je básník víry. Nelze ale jednoduše předpokládat, že byl pravověrným katolíkem (natož pak podle usnesení tridentského anebo I. vatikánského koncilu). Pravda je ta, že Dante patří mezi svrchovaně originální teology, s jeho původním přínosem se ale církev nikdy nepokusila vyrovnat. Hlavní oporou a autoritou v úsilí víry mu je samotná Bible; exegeté napomáhají v jejím pochopení, ale nikdy ji nesmějí zastínit. Pokud jde o roli římského biskupa, Dantovy invektivy vůči dobovým papežům se intenzitou a z nepominutelné části i obsahem vyrovnají Lutherovým atakům - a s hlavním otcem reformace by se Dante shodl též v otázkách lidového jazyka a jazykové dostupnosti Bible.

8. Dante, středověk a evropanství

Dante je jistě v mnoha ohledech vyvrcholením středověkého duchovního života. I zde je ale nepřípustné vyjít od toho, co o středověku "všichni víme", a cpát Danta do připravených formiček. Náležitý postup je opačný: Dante nám odkrývá středověk v jeho energičnosti, živosti a rozpornosti - a proto též v jeho trvalém vlivu a významu.

Řekli jsme výše: ač byla Dantova osobní učenost v porovnání s profesionálními intelektuály jeho doby jistě jen podprůměrná, přesto dokázal vytvořit dramatickou duchovní encyklopedii své doby. Světci, učenci a významné postavy nesedí na svých terasách a kůrech jako na bidýlku, nýbrž skrze rezonance a jemné poukazy se rozeznívají ve svém (možném) smyslu. Dante to dokázal, neboť pochytil duchovní formu - forma mentis - celé latinské kultury: kultury, v jejíž drolících se pozůstatcích žijeme dodnes. Touto formou je určitý typ momentálně vždy závazné, ale do budoucna otevřené interpretace textů a určitý typ k obecnému hledící, ale singularitu nesmazávající interpretace událostí. První výkon má blízko k pravdě, transcendenci a čistě duchovní vládě, druhý má blízko ke spravedlnosti, imanenci a vládě v tomto světě a oba výkony na sebe berou ohled, ale nemohou v tomto životě nikdy splynout. Klíčovými kategoriemi se proto stává citát a příklad. Jestliže Dante se zvolenými citáty a příklady zachází pozoruhodně jemně a produktivně, není to náhoda a není to "zázrak". Je to projev citu pro dění smyslu, v němž Dantovy "prameny" tvoří póly: póly dočasného zastavení.

Všechna přirovnání Komedie ke gotické katedrále jsou falešná a matoucí, pokud mají sugerovat pouze strnulost, stálost a jednoznačné vytínání vertikály. Je-li Komedie katedrálou, pak jedině tehdy, pokud do přirovnání vtáhneme kaleidoskop vitráží a proměnu světla od rána do soumraku a během ročních dob - ale také a především kongregaci, jež se schází a rozchází, její čtení symbolů stavby, poslech kázání a jeho vazbu na liturgický rok a nakonec i drolení stavby a její obnovu z generace na generaci. Dante věděl o nezadržitelné síle rzi, a věděl proto, že i monumentum aere perennius má k věčnosti nekonečně daleko. Komedie nezachycuje věčnost. Přivádí k sebe-vědomí pohyblivý obraz věčnosti: historický čas.

Martin Pokorný (1973) absolvoval dantovský seminář Kevina Brownleeho. Dantovi se věnuje v eseji Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus (Jitro 2008) a v úvodu ke svému překladu pojednání O znacích Rogera Bacona (Oikúmené 2010).