"Prokázat blbům trochu laskavosti"

(Rozhovor s Fernandem Arrabalem o zmizelém otci, André Bretonovi, patafyzice a trenkách s hasičkou)

Občas jsem tehdy nabýval přesvědčení, že jsem pohořel ve všem - měl jsem pocit, že v těle ukrývám škorpiony plné jedu, zvrácené hady, udavačské brundibáry donášející mé hlavě všechna provinění mé krajiny břišní. Vyhnat jsem je mohl jen psaním.

Jindy jsem se zase po překonání vlastních obav nechal svými fatálními neúspěchy znovu oslnit. Psal jsem pod diktátem života, svého dětství a svých snů v naději, že je shledám v souladu se svými touhami uloženými v paměti.

S jakou nečekaností mě ta či ona vzpomínka dokázala unést k neznámému ráji či peklu, jako by mi na záda připevnili křídla a já se mohl zvednout do nebes.

Nechci být svědkem toho, jak se mé divadlo zapisuje do análů nesmrtelnosti... jediné, po čem toužím, je užít si každý den několika šťastných okamžiků.

Svoji hru pojímám jako vědomé pomatení. Forma i obsah, duch i blouznění, ve všem tak podobné, se zde spojují v jedno.

(Předmluva ke hře Dopis z lásky)

Mohlo by se zdát, že bude velmi snadné vás představit: jeden z nejhranějších dramatiků současnosti, kultovní filmař, básník, znalec šachu a matematik, zakladatel panického hnutí, transcendentální satrapa patafyziky, souputník Bretonův, přítel Ionescův, Picassův, Beckettův, Warholův, Kunderův, Dalího a dalších neméně významných umělců. Ale právě tímto širokým záběrem všem těm rozličným "duchaplným" novinářským zkratkám unikáte. Snad bych vás mohl pro začátek skromně nazvat Španělem v exilu či synem tragicky zmizelého otce - tato dvě "znamení", i když dnes zdánlivě již velmi vzdálená, vás zřejmě provázejí neustále.

To se samozřejmě nedá v mých devětasedmdesáti letech popřít! Ale vážně, máte pravdu, že drama, které jsem si prožil jako malý kluk, mě silně poznamenalo, nosím ho dennodenně v sobě, stále se vrací - a také z něj čerpám, je pramenem mé beznaděje, ale pozor, ta je šťastná, uvědomělá.

V úvodu jsem citoval z vaší hry Dopis z lásky, které stejně jako dva vaše nejslavnější filmy, Ať žije smrt! (1971) a Půjdu jako bláznivý kůň (1973), o této události buď pojednávají, nebo na ni nepřímo odkazují. Co se vlastně stalo?

Můj otec, mimochodem také malíř, byl v době frankistického puče poručíkem v posádce v Mellile, španělské enklávě na severoafrickém pobřeží. Mně byly tehdy čtyři roky, on jako důstojník zůstal loajální republice, a proto byl za vlastizradu odsouzen k smrti. Chápejte, že jsem se jako dítě ocitl v samém srdci toho puče, můj otec se mu bláznivě postavil - pak mu trest změnili na doživotí, ve vězení se pokusil o sebevraždu, potom, když podle všeho předstíral, že zešílel, ho převezli do ústavu a jemu se z něj podařilo utéct. Bylo to v zimě, všude sníh a on byl jen ve vězeňském pyžamu. Zmizel beze stopy.

Nežene vás tohle drama někam? Třeba jako motor nebo naopak jako břímě?

Samozřejmě, ale jinak, než si myslíte! Mého otce zavřeli jeho vlastní "soucitní" druzi do vlajkového sálu v melillských kasárnách, aby si všechno ještě rozmyslel. Vždyť mu hrozila popravčí četa za vzpouru - jemu, který se právě vzpouře vzepřel! On své bývalé kamarády už za hodinu zavolal, že si nic dál rozmýšlet nepotřebuje. A já mám být dnes kvůli tomu svědkem, příkladem nebo symbolem toho, co má být nejdůležitějšího na světě?! Vždyť já jsem pouhý exulant. Mně stačí, když se jen na chvíli vzdálím od svých milovaných počtů a hádanek, a ze všeho se stane zmatek, chaos, neuspořádaný nepořádek. Já nechci být obětním beranem, jako byl můj otec, já chci jen vydechnout živý, podle vůle Panovy.

Takže to, předpokládám, nebylo nějak idylické dětství.

Ne, matka se mnou musela utéct. Já přitom po celou dobu tušil, že něco není v pořádku. Až mi matka ve svých devadesáti letech na smrtelné posteli řekla, že na otce napsala udání ona sama. Prý "pro tvoje a naše dobro". Chápete?

Moc ne. Je ale pravda, že o tomto "dramatickém komplexu", či jak to nazvat, píšete často. Dopis z lásky, fiktivní epistolární výměna mezi vámi - žalobcem a milujícím synem zároveň - a vaší matkou, která vám svým činem prokazovala ono dobrodiní, má v sobě dosti závratnou, ale brutální sílu. Šílenou.

Ale to bylo šílenství, naprosto reálné šílenství, úplně jako v životě - nenápadná šílenost normálního lidského osudu! Stejně jako zbytek mého dětství - já, nedorostlý prcek s příliš velkou hlavou, jen se na mě podívejte, děti mi říkaly Quasimodo. Základní školu jsem absolvoval u řeholních sester - vzpomínám jen na rákosku, ponižování a všechno to, co mi už v oné době připadalo jako zpátečnicky směšné.

Ale dodalo vám to jistě i silné náměty pro vaše dílo, projevujete velkou znalost biblických a teologických témat, hlavně tehdy, když si je berete na paškál. Církevníky nemáte zrovna v lásce.

Kdo zažil Španělsko za Franka, ten ví. Vzpomeňte na Buńuela, Dalího... Ale já jinak k Bohu mluvím, on sice mlčí, ale já to budu zkoušet dál.

Odmaturoval jste, začal studovat práva, v roce 1954 jste se stopem vydal do Paříže na představení Brechtovy Matky Kuráže v podání Berliner Ensemble. To už jste sám psal. O rok později odjíždíte do Paříže na tříměsíční stipendium a ty tři měsíce trvají dodnes. Politická rebelie? Zalíbení bohéma? Chvála exilu?

To bylo trochu jinak. Vážně jsem onemocněl, takže jsem se nemohl hned vrátit. Tu nemoc jsem vždycky považoval za "nešťastné štěstí", to ona mi umožnila usídlit se ve své skutečné vlasti, spolu s Kunderou, Vivesem, svatým Ignácem a Picassem, a tou vlastí, jak jste právě řekl, je exil. V Paříži jsem mohl dělat to, co mi Franco, kterého jsem prostě nemohl vystát, zakazoval - žít, tvořit nebo se jen smát, jak chci.

Dostal jste se zde do okruhu stále aktivní surrealistické skupiny kolem André Bretona. Jak se vám to poštěstilo? Jak jste ke stárnoucímu božstvu coby mladý bouřlivák přistupoval?

Já a bouřlivák? Scházeli jsme se každý večer v zadním zakouřeném sále kavárny zvané Venušina procházka. Už to jméno... Breton přicházel vždy poslední, ve dveřích se objevoval s prkennou grácií sevillského toreadora. Všichni vždycky ztichli. V mých očích jako by svým vstupem na scénu říkal: Ať žiju já a nasrat ostatním! Postrádal jakékoliv sociální smýšlení, byl to individualista až do morku kostí. Ten rituál byl pro mě pravý opak toho, jak jsem si surrealismus představoval, jako byste přikreslil vinné listy na ohanbí závodního hřebce. Po očku jsem ho občas pozoroval, jak se pořád prohlížel v zrcadle, jako by se připravoval na lačné přijetí sto tisícem lahodných panen...

Když jste ho tak nesnášel, proč jste ve skupině zůstal tři roky?

Pro Jodorowského a pro mě to byl doslova banket básníků a nepodrobených osobností... Díky skupině jsme my, čerstvě příchozí, konečně v Paříži našli opravdu moderní sešlost, o které jsme oba snili od chvíle, kdy jsme začali používat rozum, on v Chile, já ve Španělsku.

Skupinu jste také docela moderně opustili. Jednou jste toho prý měl už dost, tak jste se přede všemi zvedl a pod záminkou, že si jdete pro papírové kapesníky, jste odešel a už se nikdy nevrátil.

Zas tak dramatické to asi nebylo. Předcházela tomu jedna velmi zajímavá historka, na kterou si ještě naštěstí vzpomínám. Jednalo se o trenky s hasičkou ve Venušině procházce. Ano, ano! Já ty trenky tady teď nemůžu najít, i Lis, má drahá snoubenka již padesát let, mi je pomáhala hledat, marně. Byly brčálově zelené, koupil jsem je v New Yorku, přesněji na 42. ulici, Allen Ginsberg s Nealem Cassadym mě tam odvedli, abych prý viděl ty nejkýčovitější obchůdky v tom babylóně. Byla to tehdy úplná pornografická třída, dneska tam prodávají dupačky pro batolata. Byly to takové ty trencle na starý způsob, pěkně široké, jak pro vojáka na bitevní pole. Z otevřeného poklopce šlehaly plameny a oheň hasila mladá dáma po vzoru pin-up girl z Playboye, byla polonahá a poprsím připomínala Mae Westovou nebo nějakou Rubensovku. Měla taky hasičskou přilbu a holinky (newyorští hasiči tehdy ženy nerekrutovali). A v den, kdy jsem se vrátil z té své cesty do New Yorku, jsem se samozřejmě hned vydal do Venušiny procházky se svojí trofejí v kapse. Breton seděl někde mezi Jodorowským a mnou, a když se mě Alejandro vyptával na to, jaké to bylo v New Yorku, vytáhl jsem trenky z kapsy a roztáhl to tam na veřejnosti. Motiv ale nebyl příliš vidět, a tak jsem mu je raději hodil, aby se podíval. Musely proletět i Bretonovi přímo před nosem - to se pak ukázalo jako zcela zásadní... Sešlost se nato rozešla o půl osmé večer, jako obvykle. Jenže za tři hodiny jsme s Jodorowským dostali telefonické předvolání na druhý den odpoledne k jednomu z "členů". Měli jsme za to, že se jedná o schůzku pracovní, ale hrubě jsme se mýlili. Čekali tam na nás všichni a my jsme jednomyslně dostali vyhazov na hodinu - já, že jsem zcela nesurrealisticky našel zalíbení ve vulgárním předmětu hodném kabiny řidiče tiráku, a Jodorowský za to, že se mu to taky líbilo. Hlavně jsem zesměšnil celou skupinu tím, že jsem to hodil přes celý stůl, pod tím JEHO nosem! Jodorowského to dopálilo a chtěl odejít: Vámonos, Arrabalito, řekl, když v tu chvíli zazvonil telefon. A byl to právě sám André - k všeobecnému úžasu nás oba jmenovitě pozval k sobě domů na sklenku bílého rumu! Každý moc dobře věděl, jaká je to výsada a projev důvěry! Ale stejně jsme ze skupiny odešli, chtěli jsme jít vlastním směrem  - to je začátek "paniku".

Ale kontakty jste zcela nepřerušili ani po "panickém manifestu" v roce 1963. Navíc vaše první kniha s podtitulem panická, byla sbírka snových záznamů - dokonce i názvem jste se u papeže surrealismu inspiroval: Kámen bláznovství.

Ale Breton přijal i mého Panického člověka, náš manifest. Vydal ho ve své revue La Brčche.

Panické hnutí jste založil s Fernandem Toporem a Alejandrem Jodorowským 7. února 1962 v pařížském Café de la Paix "uprostřed války víceméně studené". Do samého středu vašeho hnutí jste vložili humor, originalitu a boj s konformismem. Mohl byste trochu objasnit samotný název, jejž jste zvolili?

Podstatné jméno panickost se vztahuje k bohu Panovi, jehož řecké jméno znamená "vše". Tento bůh byl ve svém dětství šaškem a později naháněl lidem strach svými nečekanými zjeveními. Od té chvíle běží panickost svou cestou, nezávisle na nás. Jodorowski tak dokonce nazval i svou filmovou společnost. Všemu vládne smích - je to symbol lidské inteligence a moudrosti a také jediná obrana proti smutku světa, proti jeho konečnosti a úzkostem. Jedině smích dokáže čelit smrti. Ale není to smích debilní nebo cynický výsměch absurdity.

Mezi vašimi blízkými přáteli byl Beckett či Ionesco. Býváte s nimi proto často spojován i na tvůrčím poli. Takže neprávem?

To, že jsme se přátelili, neznamená, že mám i stejné pojetí tvorby! Já nejsem absurdní, jsem jen bez naděje, v tom je existenciální rozdíl, chcete-li. Nás poháněla obnova prostřednictvím revolty, euforie i v neúspěchu. Jak myslíte, že jsem to všechno přežil, že jsem pořád tady a prskám energií? Je to velice vědomá, cílená volba radosti ze života, neustálá potřeba žoviálnosti, oslavy chvil, v kterých ještě dýchám, a mohu tudíž tvořit.

Ve svém manifestu jste namísto definice raději sáhnul po jakési ne-definici: "Panickost (rod střední) je 'způsob existence' řízený zmatkem, humorem, hrůzou, náhodou a euforií. Z etického pohledu se panickost zakládá na pluralitní morálce a z pohledu filozofického na axiomu: 'život je paměť a člověk náhoda''3f."

Ano a "nejdokonalejším projevem panickosti je panická oslava, divadelní obřad, hra, umění a nedotčená samota". Tak se snažím žít dodnes.

V roce 1967 jste byl při své návštěvě vlasti zatčen frankistickou policií a souzen za hanobení osobnosti vůdce. Ve světě, nejen ve Francii, se zvedla obrovská vlna sympatií a podpory ze strany nejrůznějších osobností. Samuel Beckett napsal vašim soudcům dopis, ve kterém pro vás žádá shovívavost, "aby Fernando Arrabal byl navrácen svému vlastnímu trestu".

Beckett nikdy předtím nic podobného nenapsal! Vždyť on s nikým skoro nemluvil, bydlel v tom svém kumbále se svojí ženou, o politiku se vůbec nezajímal. Ten dopis byl jeho první a zároveň poslední esej na filozofické a literární téma. Já jsem Frankovi pak napsal ještě dopis.

Dopis generálu Frankovi z roku 1972 - silná obhajoba svobody slova a mysli, proti systematickému zavírání, týrání a zabíjení volnomyšlenkářů všeho druhu. Ale jemu zbývaly už jen tři roky života. Krátce po návratu z vězení jste v roce 1969 napsal slavnou hru A kytkám dali želízka.

Představte si, že jsem byl v té době prohlášen za jednu z pěti nejvážnějších hrozeb Španělska! Spolu s La Pasionariou nebo Listerem!!!

To už je naštěstí pryč, ve své rodné vlasti jste opět hojně vydáván a hrán. Píšete v obou jazycích, cítíte se spíš jako Francouz, nebo Španěl?

Já jsem jako můj přítel Kundera: ani ze Španělska, ani z Francie, já jsem, jak říkám, de retour nebo del destierro - všude se jen vracím, já jsem z Exilu.

Vaše dílo, ať už je divadelní, filmové nebo románové nepřestává šokovat - ve filmu Ať žije smrt! jste použil záběry z porážky býka - násilí, smrt, tratoliště krve... Vaše hry jsou známé všudypřítomnou nahotou až pornografií, skatologií, sadomasochismem bez zábran. Je vám vyčítána záliba v provokaci, morbiditě, zvrácenosti. To vše může snadno přebít odvrácenou stranu vašeho díla vyznačující se velkou něhou, jemností, velkodušností a především silnou dávkou lidství. Tento konflikt se mi zdá být jakýmsi úhelným kamenem vašeho díla. I ve svých hrách, jako je třeba Nebe a hovno nebo Noc je také jenom slunce, zcela jasně nacházíte spojení mezi duchovnem a pornografií, perverzí a sakrálností. Takový postoj však často přitahuje odpor - dnešní umění se má přece líbit a hlavně "bavit"!

Já usiluji o veselou formu anti-zábavy, v tom máte pravdu. Ale co ještě chtít?! Divadlo je pro mě jako výheň alchymisty, kvintesence dosáhnete jen promyšleným ovládnutím chaosu, kontradikce, rozporů. Takový je přece život, promiňte mi tu frázi. Já jsem vyrůstal obklopen netolerancí, nejrůznějšími inkvizicemi, moji existenci doprovázela zásadní a očividná nespravedlnost vůči mému otci, mé rodině, mému vlastnímu životu. A ta šílená blbost vyslovená s největší vážností - jak s tím chcete bojovat! Jenom tak, že si sám nasadíte kacířský čepec, kterým vás ověnčují, a začnete zahánět jejich nehorázná obvinění. Jen tak prokážete blbům trochu laskavosti.

Působil jste v Kolegiu patafyziky a v roce 1990 jste byl zvolen jejím transcendentálním satrapou. Přiznám se, že pokaždé, když si přečtu nějakou pěknou definici toho, co je patafyzika, zjišťuji, že se vracím na začátek - jako ve snu, když otvíráte jedny dveře za druhými...

Víte, i já mám pocit, že po těch dlouhých letech o patafyzice neznám ani to nejzákladnější - to mohu říct ostatně skoro o všem. Připadá mi však jako samý střed vědeckého bádání, takové štěstí pro mě! Bádání vědeckého a především nepotřebného, není snad nic lepšího! Jinak řečeno bádání, které přiznává svou nejistotu a zmatek. Pro panického člověka není asi nic přirozenějšího, surrealista by se cítil nesvůj. Kolegium nezná veto, zákazy nebo vylučování. A je to samozřejmé, protože se v něm předkládají jen imaginární řešení, v jejichž základě leží pochybnost. Proto se nemůže zabývat ničím jiným než studiem zákonů řídícím výjimky. Boris Vian to kdysi velice trefně vyjádřil slovy, že "patafyzika je věda, která se k metafyzice staví stejně jako metafyzika k fyzice". Naštěstí nebo naneštěstí je Kolegium zvenku těžko viditelné, kromě své interní revue, která mu slouží jako periskop. Myslím si, že kosmos existuje jen jako soubor jednotlivin. V takovém kontextu a podle našich stanov, nevykonáváme my, transcendentální satrapové, ani našich 116 komisí, podkomisí a mezikomisí žádnou funkci. Nejsou to báječná pravidla! Nemáme žádnou roli, pozitivní nebo negativní, neznáme pravidla. Patafyzicky jednáme pouhou přítomností. Ale i nepřítomností. V tom jsme lepší než katalyzátor. Nechť nám Pan napomáhá!

Jste znám jako velký obhájce beznadějných kauz, všech "myslících minorit, které mohou jen prohrávat", jak jste kdysi prohlásil. Proč se tak angažujete?

Odmítám intoleranci a dogmatičnost, s plným vědomím vlastního omezení a primitivnosti podávám ruku všem, kdo čelí nespravedlnosti, ať už zastávají jakýkoli názor. Tu si však uvědomíte jen tehdy, kdy dokážete zvrátit role, představit si v jiné perspektivě ustálené vztahy vládnoucí na světě - a jsme zpátky u mé oblíbení matematiky. Například El Greco, ten proměňoval Všechno v Nicotu a Nicotu ve Všechno, obrátil svět vzhůru nohama, dokázal zvrátit naše myšlení, víru a přesvědčení. To je práce umělce, vizionáře. Bývalý režim ve Španělsku měl například jen slova pohrdání vůči trpaslíkům, lidem různě postiženým. Je docela legrační, že stejné nadávky padaly i na mou příliš velkou hlavu, je to velice příznačné, a mě tím vlastně prokazují čest - jako kdyby se klaněli králi -, já proto budu vždy hájit myšlenku, že i monstra jako já mohou a mají žít svým životem jako jiní. Monstrózní dokážou být situace i osoby v našem životě, proto musí být takové i divadlo - že je to chápáno jako "nevkusné", "nemorální", "šokující", s tím nic nenadělám, já ty kategorie netvořím.

Do Prahy se chystáte na Festival spisovatelů. Není to zvláštní, když v té malé kotlině skoro nikdo nezná Arrabala dramatika a romanopisce a vaši poezii nerecitují proklatí bohémové, jako je tomu jinde? Jste znám hrstce zasvěcených hlavně jako autor několika "kultovních" filmů.

To všechno se během mého vystoupení určitě změní! Praha, to je pro mě Kafka. Ale vaše země má ještě jedno vzácné město - rodiště obdivuhodného spisovatele, biologa a matematika, Kundery, Mendela a Gödela. To je pro mě opravdové kulturní centrum - to "Bno". Nevíte, jak se to vyslovuje?!

V roce 2008 jste napsal dnes již slavnou "Obranu Kunderovu", báseň, která byla přeložena do mnoha světových jazyků.

A kterou jste vy teprve nedávno přeložil do češtiny, nějak se k tomu nikdo neměl... Milana Kunderu velice obdivuji, s hloubkou jeho díla se nemůžu nikdy měřit. Ale vím, jak moc se ho to naprosto účelové pranýřování dotklo. Teď mě ale napadá, že zase tak neznámý v Česku nejsem. Naopak, vždyť já patřím mezi vaše nejznámější autory, stačí, když k mému příjmení přidáte přídech a dojde vám moje skutečná identita!! Doufám, že přijde hodně lidí na autogramiádu - to bude teprve divadlo!!!

Připravil Denis Molčanov, Paříž, duben 2010

Fernando Arrabal, básník, spisovatel, dramatik a filmový režisér, se narodil 11. srpna 1932 v Mellile, španělské enklávě na pobřeží Maroka. Jeho otec, armádní důstojník a malíř, figuruje mezi prvními zatčenými za frankistického puče, který začal 17. července 1936 právě v jeho posádce. Otcovo odsouzení k trestu smrti, změněné později na doživotí, pokus o sebevraždu a konečně útěk ze žaláře, po kterém se ztratí beze stopy, poznamenalo nejen Arrabalovo dětství - žijí spolu s matkou ve velké bídě -, ale i jeho pozdější vývoj. Po studiích práv v Madridu odchází v roce 1954 do Paříže, kde je nucen si kvůli recidivě tuberkulózy prodloužit pobyt a nakonec zůstává natrvalo. Intenzivně se věnuje psaní, z mnoha jeho románů se stanou divadelní hry či filmy: Fando et Lis (1955), Guernica (1959), Baal Babylón (1959), Pohřeb sardinky (1960), Slavnosti a rity zmatku (1960), Ať žije smrt! (1971) ad. Spolu s malířem Rolandem Toporem a režisérem Alejandrem Jodorowským se krátce připojil k surrealistické skupině kolem André Bretona. V roce 1961 ji opouštějí a zakládají spolu Panique - "antihnutí, jemuž ať si předsedá kdokoliv, komu se zachce". Vzniká několik panických děl - například poetický snář Kámen bláznovství nebo film Půjdu jako bláznivý kůň (1973). V roce 1967 navštěvuje Arrabal opět rodnou zemi, ale režim na něj nezapomíná, následuje zatčení za protivládní agitaci (do připsání jedné knihy napsal: Na vlast seru) a pobyt ve vězení, odkud je po nátlaku některých významných literátů (Samuel Beckett, François Mauriac, Arthur Miller) nakonec propuštěn a vyhoštěn ze země. Arrabalova angažovanost není v zásadě politická, má spíše blízko ke všem "tupě pronásledovaným pro to, že jsou talentovaní, svérázní, nápadní, monstrózní, hnusní, krásní, totiž že jsou sví". Píše eseje, např. Dopis Frankovi (1972), Dopisy Španělům (1981), Dopis Baltazarovi (1993), Dopis španělskému králi (1995), Dopis Stalinovi (2004) a konečně Obranu Kunderovu (2008), v které odmítá osočování osob formou veřejné pomluvy pod záminkou tzv. práva na informaci.

Fernando Arrabal byl v roce 1990, po M. Duchampovi, E. Ionescovi, B. Vianovi, D. Foovi a U. Ecovi, zvolen transcendentálním satrapou patafyziky. V roce 2010 byl hostem Pražského festivalu spisovatelů, na kterém mimo jiné diskutoval se svým pařížským sousedem Gao Xingjianem.