Daniela Iwashita

Smrt jako tvůrce syžetu

"Iskéra zemřela," řekl horal s těžkou věcností prostých lidí. [...]

"To je zlé"

"Zlé, zlé. Kůň nežije věčně."

"Ani člověk," odpověděl Emil a jenom cítil, jak mu bije srdce.

"To máš pravdu, žáden neví, kdy ho to jebne."

(Jan Balabán: Jsme tady)

Jan Balabán napsal román. Nevíme, jestli ho dopsal. Tvar dokončil, ale případnou další redakční práci na knize Zeptej se táty znemožnila jeho smrt. Jedno je však jisté: Propsal se v ní k momentu, dlouho hledanému obrazu, v němž se spojily jeho dosavadní knihy a setkaly se jeho postavy.

Balabánovy komentáře k vlastní práci vypovídají o víře v možnost sdílení, ve smysl jednotlivého lidského příběhu pro příběhy ostatní, v předání zprávy, o touze propojit osudy slovem, ale také o nechuti učinit tak autorskou vůlí - násilně a svrchovaně.

Ideál jednoty totiž vytrvale rozvrací život sám. Jan Balabán jako spisovatel ani jeho ústřední postavy na tento ideál nerezignují a zároveň "selhávají", nenaplňují ho. Odmítají zařazování i vyřazování, oškliví si idylu a ideologii, jež ohrožuje zpravidla právě společenství, která ideál hlásají. Zdrojem jejich pochybností je zkušenost totality, přecitlivělost na každé narušení svobody a intimity.

Zároveň však odmítají lhostejnost, nerozlišenost, "radikální pluralismus", nevázanost. Ocitají se tak v úžině dvou NE, mezi kterými neustále kolísají. Povídky a románové epizody často zachycují pád a namáhavé vstávání. Lidé nesou nějakou bolest, klesají pod tíhou, a přitom nedisponují samozřejmou vírou, že tím sdílejí Kristův kříž, že tvoří "jedno tělo". Nemají k dispozici ani křesťanský slovník, ani univerzální pravdy - a s těmi, kdo se jimi zaštiťují, vytrvale polemizují. A přitom žízní po absolutnu.

Balabánovy "příběhy" se zpravidla odehrávají buď uvnitř postavy, jako neustálý svár dvou vnitřních hlasů, ženského a mužského, ano a ne, víry a skepse, nároku a reality, nezávislosti a závislosti..., anebo probíhají jako dialog mezi dvěma - ne však více - postavami.

Otevřené konce

Tíhnutí k absolutnu a současná nechuť k totalitě nejen společenské, ideové, ale i tvárné, umělecké, se zračí ve způsobu, jakým Jan Balabán své knihy ukončoval - jak se o tom lze přesvědčit i v nynějším souborném vydání jeho Povídek (2010).

"Když se probudili, mohli jít dál jedině do kopce. Šli tedy kamenitými cestami, jako dva lidé v údolí stínu smrti." (konec prvotiny Středověk, 1995)

V závěru povídkové knihy Možná že odcházíme (2004) dědeček, který chvílemi ztrácí souvislosti a chvílemi je vidí velice ostře, vezme za ruku svého vnuka a vrací se "domů" a zároveň jde pryč: "Vykročili spolu do žhnoucího světla zářijového dne."

Tečkou povídkových souborů je vlastně dvojtečka, odklad konce, nový začátek. Příznačné je i to, že na konci jsou zpravidla dvě postavy, které spolu vykročí nebo promluví: ",Jsme tady,''3f řekl Martin sestře" v závěru prózy Kudy šel anděl (2003). A rozmlouvají spolu i knihy navzájem: ",Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,''3f připomenula mu Patricia." (Jsme tady, 2006)

V knize Zeptej se táty (2010) se pak rozhodnutí o konci přesouvá svým způsobem i na čtenáře:

"Tak co uděláme? ptala se Jeny celá rozrušená.

Já nevím. Ty rozhodni.

Co mám rozhodnout?

Jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný."

Rámec a střed

Poslední studie Jurije Lotmana Smrt jako součást syžetu (1993) pojednává o koncích právě v souvislosti se smrtí a smyslem: "Co nemá konec, nemá ani smysl. Přítomnost smyslu je spjata se segmentací nepřetržitého prostoru." S touto otázkou se Jan Balabán jako autor potýkal a často o ní mluvil. I zde řešil neustálý svár, opakovaně hovořil o tom, jak se mu "romány" rozpadají do epizod a "povídky" spojují do cyklů.

Lotmanova stať pokračuje: "Z toho, co bylo řečeno, vyplývají dva podstatné důsledky. První - ve sféře skutečnosti - souvisí se zvláštní významovou úlohou smrti v lidském životě, druhý - v oblasti umění - určuje dominantní roli začátků a konců, a konců obzvlášť. Demonstrativní případ odmítnutí konce - například v Evženu Oněginovi - jen potvrzuje tuto zákonitost. Obvyklý proces postižení smyslu skutečnosti je spojen s tím, že jsou na ni přenesena diskrétní členění, zejména literárních syžetů, nerozlučně spjatých s pojmy konce a začátku. Puškin uskutečňuje odvážný experiment, když vnáší do poezie nediskrétnost života."

Jan Balabán zjevně konce svých knih promýšlel, jsou skoro programově otevřené. A román Zeptej se táty svým koncem přenechaným čtenáři, tímto vpuštěním "nediskrétnosti života", není převratem ani v Balabánově díle - a jak naznačuje Lotman - ani v písemnictví. Otázka smyslu a sjednocení tím však není odsunuta, není pouze otázkou počátku a konce díla. Sám efektní, nápadný rámec románu Zeptej se táty - dvě návštěvy psince - jeho jednotu netvoří, spíše udržují v rovnováze všudypřítomný paradox, který nikdy nelze uspokojivě "vyřešit", pouze dočasně "rozhodnout".

Jednotu může tvořit "něco", co prostupuje dílo vnitřně - v promluvách postav, jejich osudech, charakterech, setkáních, obrazech, v jazyce a tvaru celé prózy. Smysl není sdělen přímo v poslední větě ani není přidán smrtí autora. Je to vnitřní děj, pohyblivý střed nebo ohnisko, obraz, který v určitém okamžiku z vymezeného rámce vystoupí a může zasáhnout do života.

Motivy smrti

Postavy Balabánových knih se konfrontují s otázkou konce ve "sféře skutečnosti" nebo vlastní představivosti. S koncem dětství, nevinnosti, naděje, koncem soužití - zejména v rodině, ve společenství... a s koncem života. Smrt se jako nosný motiv vynořuje v Balabánově próze velice pozvolna. Zpočátku jako latentní ohrožení života zvnějšku (snové prózy sbírky Středověk) nebo zevnitř, rozdvojením duše (návratná postava staré malířky žijící ve dvou světech - v Černém beranovi a v Prázdninách), fobií a uzavřením (Oldřich v povíce A ptáci taky z Možná že odcházíme), rozdělením rodin, muže a ženy, rodičů a dětí (Černý beran, Kudy šel anděl, Možná že odcházíme, Jsme tady).

Obrazy nebo představy násilného či svévolného konce a zpřetrhání vztahů - vraždy z vášně anebo sebevraždy ze zoufalství - se objevují v první verzi románu Kudy šel anděl (2003). Fakt, že právě tyto pasáže Jan Balabán v přepracované verzi románu (2005) vyškrtl, dokládají, že hledal ztvárnění této skutečnosti, ale nebyl s ním spokojen. Naplno motiv smrti zazní až v "Příběhu v deseti povídkách" Jsme tady (2006), který lze vnímat i jako volné pokračování Anděla - nejen kvůli variacím téhož konce, který se promítl i do názvu Jsme tady. V této knize se Balabánovy příběhy ještě výrazněji než v dosavadních sbírkách cyklí i člení dvěma způsoby - jednak rodinnými vztahy (postupně se vyjevuje příbuzenství či vzájemné vztahy postav oddělených povídek), jednak leitmotivem smrti, která má v knize různé podoby.

Úvodní povídka Vděčná smrt vypráví o radikálním rozhodnutí mladé ženy k nezávislému životu - které, jak se postupně odkrývá, souvisí se životem i sebevraždou její matky. Povídky Dona nobis pacem a Oblak jsou studie osamělé smrti prožívané "zevnitř". V povídce Tchoř - která je ústřední v této knize a možná i v Balabánově díle - jde o smrt neskutečnou, zamýšlenou, sebelítostnou. A zároveň jde o neskutečné setkání rodiny ve fantazii Emila, který se uzavřel v horské chatě a svou samomluvu adresuje rodičům a sourozencům, jejichž jména svítí na displeji mobilního telefonu. Jeho imaginární smrt je odložena a imaginární rozhovor přerušen vpádem zvenčí - vstupem horala Vladka s věcnou zprávou, že mu umřel kůň a je potřeba ho pohřbít. V této povídce se rozložený člověk dává dohromady a přichází k sobě díky přirozené smrti zvířete - zástupné smrti. V povídce Světlana umírá otec při záchraně dcery v moři. Malá Marta pak leží apaticky na psychiatrii a nemluví. Tady se proměna i spása děje slovem: Marta se k mlčení odsoudila slovy "táta kvůli mě umřel". Vysvobodí se z něj větou "táta mě zachránil".

Příběhy této knihy jsou analogií k novozákonní zprávě o narození, cestě, následování, zradě, zapření, ukřižování, spáse a zmrtvýchvstání. "Člověk je dnes ohrožen představou, že je hovno, že je k ničemu. Čím je člověk spasen? Tím, že jeho příběh je krokem v cestě křížové. Může být. V tom je nezadatelně celý," řekl Jan Balabán v jednom rozhovoru. S "může být" je však spojeno vědomí: "Nemusí být." Někdo za sebou nebo za druhým zavře dveře definitivně. Nebo umře a nikdo si toho nevšimne, nikdo ho neopláče a nikdo na něj nenaváže. Souvislost bude zpřetrhána. Zpráva bude zapomenuta. Nebo nebude rozluštěna. Nebo nebude přijata. Nebo bude přímo odmítnuta. Anebo pokři...vena.

Poslední večeře

O těchto možnostech také vypráví román Zeptej se táty. Teprve tady se rodina Balabánových postav schází v jednom obraze. Přicházejí ze všech jeho knih a někdy si vyměňují svá jména, prožitky či sny a obrazy se skládají - Hansovy noční můry o místnosti plné postelí (povídka Men ze Středověku), příběh o "hořícím dítěti" Katce (Možná že odcházíme), naléhavé rozmluvy sourozenců a rozhodnutí osamělé ženy pro mateřství (Možná že odcházíme, Jsme tady), úzkosti otce ze zavřených dveří (Středověk, Jsme tady).

I v tomto románu postavy hledí do sebe či každá jinam mimo sebe na různé výjevy utrpení, radosti, krásy nebo ošklivosti. Ale pozvolna se jejich pohledy stáčejí k jednomu bodu. V centru obrazu je nemocniční postel, na které umírá - nebo také naposledy žije - otec rodiny. Do tohoto definitivního odcházení přicházejí dopisy otcova bývalého přítele a bratra z evangelické církve. Jeho písemné zprávy škrtají celý otcův život a práci lékaře, zpochybňují jeho charakter, poukazují k ústupkům v době komunismu, soudí ho. Zdá se, že se tu opět rozjíždí diskuse o integritě člověka v totalitě, ale děje se ještě něco jiného. Postavy matky, dcery Kateřiny, dvou synů Hanse a Emila, jejich žen a blízkých jsou řečmi kolem dějinné a mravní problematiky, apodiktickými pravdami především vyrušovány, kromě toho mají i spoustu denních starostí a povinností, jsou odváděny od něčeho podstatného.

Mravní problém, který se tu přímo probírá a do kterého jsou postavy vtaženy, je zástupný a tváří v tvář skutečné smrti skutečného člověka nelidský. Lidská mravnost Balabánových postav se neprojevuje v jejich řečech a prohlášeních nebo soudech, a dokonce ani v jejich činech, ale v jejich pohledu či zraku, v jejich pozornosti v situacích, které nelze oddiskutovat ani odčinit.

Očista nepřichází s tím, co si lidé říkají a předhazují. To podstatné a očistné je právě v mlčenlivých obrazech a ve vidění obrazů. Proto je v Balabánově knize, v jeho knihách vůbec, tak důležitý pohled, gesto, proto se jejich nejspolehlivějšími aktéry a nejvýmluvnějšími symboly stávají "němé tváře" - v této knize hlavně psi a hadi, ale také lidé.

Před závěrem románu jsou dvě chvíle, kdy se i lidský prostor vyčistí od zvuků slov. První je obraz spícího otcova "nepřítele" Petra Wolfa, který píše zoufalé, divné dopisy. Když ho Emil navštíví, vidí, v čem Petr žije: "Tak tady to ten starý chudák smolí. V tomhle brlohu nešťastného člověka." Tento pohled nevysvobozuje spícího Petra, pouze Emila. Je to pohled lidského odpuštění, nalezení souvislosti, ale také pohled truchlivý, jednostranný, nevzájemný.

Obrazem, k němuž se sbíhají všechny děje, je krátká scéna poslední večeře s otcem v nemocnici:

"Viděla sebe samu před třemi lety, jak si bere ten talíř na klín a maže tenké krajíčky bílé veky taveným sýrem. Krájí je ještě na menší kousky a jeden podává... ano, Janovi. Jeho obraz se k ní pomalu vracel. Vidí ho, jak se na ni dívá důvěřivýma očima, trochu jako dítě na matku. Jak se na ni dívá pohledem, ve kterém nestojí žádný zákal strachu, jenž by činil duši neviditelnou. Jedl ten kousek s přemáháním, ale spolkl ho a pak se na ni usmál. Byl to její Jan a nikdo jiný. Zapil veku čajem a vyzval je, ať si vezmou taky, aby nejedl sám."

Malíř Hans v knize říká, že "obraz zastavuje čas. Dobrý obraz je v čase nekonečný." V tomto obraze Balabánovo dílo srůstá a zastavuje se, vystupuje z rámu. Je to jen okamžik, kdy lidi můžou být spolu, dívají se na sebe, nic neříkají, nic je neruší, nic netísní. Člověk tu už není souzen, ani smrt tu není souzena, neohrožuje ani nezachraňuje, mlčí. Jen odvrací lidský pohled od pozorování i sebepozorování a vrací mu čirou pozornost k životu.

Jan Balabán, Zeptej se táty. Brno, Host 2010.

Jan Balabán, Povídky. Brno, Host 2010.