Martin Nodl

Glosy historické XXXVIII

Josef Borovička

Biografie Josefa Borovičky, "hradního historika" a univerzitního profesora na brněnské a bratislavské periferii, jako by vznikala v autorském napětí. Jiří Lach, známý především svými pracemi o Laichterově nakladatelství a o Josefu Šustovi (na jeho velkou biografii z Lachova pera však bohužel již několik let marně čekáme), se totiž pohybuje mezi dvěma póly: na jedné straně tvrdí, že Borovička patří mezi neprávem opomíjené historiky, na straně druhé však jedním dechem dodává, že jde o historika, jenž není průlomovou osobnostní české historické vědy.

Proč tedy psát o někom, kdo českou historiografii první poloviny 20. století nijak výrazně neovlivnil? Lach na tuto kacířskou otázku nachází odpověď ve studiu podmínek, v nichž historici píší, v nichž se formují jejich charaktery a kdy pod vlivem okolností, osobních i kariérních možností, opouštějí sny a mění se v úředníky, kteří slouží (v dobrém slova smyslu) při budování státu. Tímto prizmatem se Lach pokouší črtat Borovičkův portrét jako součást osudů jedné intelektuální generace, jež se na jedné straně radikálně rozešla se svými otci, s gollovci, a jež obětovala část svého života novému, masarykovskému mýtu. Paradoxní je, že z této generace vyčnívá jako historik pouze Kamil Krofta (ač po mém soudu do Borovičkovy generace ve skutečnosti nepatří); jinak téměř všichni upadli v zapomnění. Nikoli však proto, že by byli z paměti nějak násilně vymazáni, ale z toho důvodu, že neměli žádné jiskrné žáky, žádné pokračovatele a pohříchu ani žádné průlomové práce, k nimž by se historici vraceli. Lach hledá příčiny zapomnění jak v obětování se ve prospěch rodící se demokracie ve dvacátých letech minulého století, tak v akademickém působení mimo Karlovu univerzitu, které na většinu synů pražské almy mater působilo deprimujícím způsobem. Významný vliv pak podle Lachova soudu měly pro Borovičkovu generaci velké dějinné zlomy, krize, druhá válka, protektorát a únor 1948, jež mnohým z nich životy přímo zpřetrhaly. Alespoň Borovičkovi naprosto, neboť byl jako "spolupachatel" Huberta Ripky odsouzen na osm let vězení, z něhož se vrátil s podlomeným zdravím.

V Lachově práci, jež vyniká, jak je u autora zvykem, přehledností a vytěžením dostupných pramenů, zaujímají zvláštní místo kapitoly věnované létům 1938-1949. V nich rozhodně nevystupuje vůči svému "hrdinovi" jako oddaný hagiograf. Naopak, velmi kriticky traktuje jeho revoluční slepotu, spojenou například s udáním a následným odvoláním Jaroslava Prokeše z funkce ředitele Archivu ministerstva vnitra, či účelový pragmatismus, projevující se především v rámci Borovičkova tříletého působení na Vysoké škole politické a sociální, kdy se podepsal pod habilitaci Ladislava Štolla a kdy své texty začal pragmaticky přizpůsobovat potřebám doby, především vkládáním odkazů na Lenina a Stalina. Lach ve svém hodnocení, vztaženém opět spíše ke generaci či ke skupinovému chování, dochází k závěru, že Borovičkovo konání je výrazem přizpůsobení se nekomunistické inteligence tvrdé pokvětnové a především poúnorové realitě. Pro tento typus chování však nepoužívá pojem kolaborace, popřípadě "institucionální kolaborace", neboť takovéto označování považuje za nevědeckou polohu, aniž by však hledal nějaký obecnější způsob pro uchopení jednání srovnatelného s Borovičkovým aktivismem v letech 1945-1948, projevujícím se jak "kádrováním" Jaroslava Prokeše, tak habilitováním Štollovým a vnějškovým přizpůsobováním se vulgárnímu marxismu, jenž neměl s marxismem jako intelektuální pozicí nic společného.

I z tohoto důvodu jsem velmi zvědav, jaké stanovisko Lach zaujme při hodnocení protektorátních činů Josefa Šusty. Biografii Josefa Borovičky, jenž vskutku nebyl průlomovou osobnostní české historické vědy, chápu jako jakýsi autorský oddechový čas, jako přípravu půdy pro dokončení rozpracovaného díla, na případě člověka, jenž není pojímán jako výrazná individualita, naopak je nazírán jako typ generačního či skupinového konání.

Jiří Lach, Josef Borovička. Osudy českého historika ve 20. století. Praha, Academia 2010.

Matyáš Korvín

Matyáš Korvín je jedním z českých králů, na něž se české povědomí po léta pokoušelo zapomenout. Český královský titul mu dokonce svým způsobem odpíralo, neboť nebyl korunován českými korunovačními klenoty a jeho korunovace neproběhla v sakralizovaném prostoru k tomu určené svatovítské katedrály. A přesto Matyáš Korvín českým králem byl a jako jeden z mála si český královský titul vskutku vydobyl silou a nikoli pouze diplomatickými úmluvami a úplatky.

Napsat jeho životopis viděný českýma (a moravskýma) historickýma očima chce ale notnou dávku odvahy. A nejen odvahy. Líčit Korvínův život totiž vyžaduje znát detailním způsobem a bez předpojatosti uherské dějiny, oprostit se od podprahových nacionálních animozit a naopak kriticky vnímat dějiny v součinnosti s prostorem, v němž se píší a o němž vyprávějí. Všechny tyto předpoklady se v knize, jejímž autorem je Antonín Kalous, plně snoubí.

Kalousova kniha o Matyáši Korvínovi rozhodně není klasickou biografií. Začátek, napsaný ve velkém stylu a švihem romanopisce, by tomu sice nasvědčoval, avšak další kapitoly ukazují, že autor chtěl mnoha barvami namalovat spíše fresku než vykreslit portrét jediné osobnosti. Zda Kalous zvolil tento přístup v duchu svého naturelu, či zda se tak rozhodl pod vlivem jen obtížného pronikání do psychologie chování středověkých panovníků, jemuž brání především nedostatek autentických, ad hominem jdoucích pramenů, je obtížné rozhodnout. Spíše se však kloním k první variantě, neboť kapitoly o strukturálních otázkách systému Matyášovy vlády a o podobě jeho reprezentace moci jsou psány s autorskou vášní a se snahou podat co nejpodrobnější a téměř všeobjímající výklad. Takto pojatá kniha však potřebuje poučeného čtenáře. Jen takový totiž může přijít na kloub otázce, jakým způsobem se uherský magnát mohl stát tak mocným a v mnohém ohledu stavovské principy přehlížejícím či přinejmenším potlačujícím panovníkem. Analýzy systému politické moci, výše příjmů i kapacitních možností uherského království pro Kalouse představují předpolí pro líčení Matyášovy expanzní politiky. Ta se sice neomezovala pouze na úsilí o získání české koruny, ve skutečnosti, jak to autor jasně ukazuje, však byla česká otázka otázkou klíčovou, jíž Matyáš od druhé poloviny šedesátých let 15. století podřídil téměř vše. Kapitoly o Matyášově správě Moravy poté, co se stal jejím svrchovaným vládcem, představují jakýsi protipól vůči strukturální analýze jeho uherské vlády, i když mnohem výrazněji limitovaný dochovanými prameny. Samotná "česká válka", stejně jako "moravská vláda" přitom ukazují, že Matyáš měl vyhraněný smysl pro rituály, jichž dokázal využít ve prospěch svého majestátu. Škoda jen, že si některá líčení autor nechal jakoby proklouznout mezi rukama a že jim, například mírovým dohodám s Vladislavem Jagellonským či osudům těchto smluv v dalších letech, věnoval snad až zbytečně stručnou pozornost, jež poněkud kontrastuje s rozsáhlými, popisný pasážemi o podobě moravské zemské správy. Ona snad až přílišná deskripce po mém soudu platí i pro kapitolu o legitimizaci a reprezentaci, jež je ale ve svém důsledku přínosná především tím, že bourá mýtus o Matyášově silném vlivu na rozvoj renesančního umění. Kalous, poučen moderním kunsthistorickým bádáním, razí tezi, že renesance se promítala především do doplňků, do detailů, aniž by opanovala celek. Převládajícím stylem Matyášovy vlády nadále zůstávala pozdní gotika, obdobně jako v soudobých Čechách. Na druhé straně se však i v Kalousových očích Matyáš jeví jako panovník cílevědomě směřující k renesančnímu mecenátu, jenž se nebojí učinit z dříve uzavřených hradů a paláců veřejný prostor. Na rozdíl od soudobých českých králů Matyáš, snad přímo ovlivněn italskými vzory, rovněž pochopil význam paměti a podílel se, téměř v karlovském duchu, na podpoře dvorské historiografie, jež měla jeho obraz zachytit v co nejlepším světle. O Matyášově sebevědomí a touze po sebeprezentaci pak svědčí skutečnost, že si nechával po vzoru antických césarů vztyčovat vlastní sochy.

Jestliže v závěru autor, jakoby omluvně, říká, že se v knize více věnoval bezkonfliktním tématům, jež směřují k osvětlení fungování společnosti v jejím klidovém stavu, pak se mu to myslím (naštěstí) podařilo jen částečně. Ostatně jak jinak, neboť Matyáš nebyl panovníkem, jenž by chtěl jen poklidně vládnout. Byl mužem, jenž miloval moc a dokázal využívat diplomatických vábení i tlaků, nemluvě o jeho permanentím střetu s uherskou magnátskou opozicí. Ony strukturální kapitoly v Kalousově pojetí tedy po mém soudu spíše vědomě vyvažují vnitřní neklid Matyášova politického snažení, jež ve svých důsledcích skončilo neúspěchem, neboť se mu nepodařilo prosadit jako svého nástupce nelegitimního syna Jana Korvína. Jen v jediném bych s autorem nesouhlasil: s tvrzením, že výsledkem Matyášovy vlády na Moravě byla náboženská tolerance. Cesty k ní totiž byly položeny mnohem dříve a Matyáš pouze akceptoval daný stav, aniž by fakticky mohl činit něco jiného než pragmaticky vyznávat toleranci z nutnosti. I na Moravě, stejně jako v Čechách, totiž ležela hlavní váha moci v rukou šlechtických vrchností, jež si nemínily nechávat zasahovat do svých práv, mezi něž po husitské revoluci zahrnovaly i problematiku způsobu praktikování víry vlastních poddaných.

Závěrem jedinou větu. Kdyby nic víc, pak je Kalousova kniha zdařilým pokusem o renesanci středoevropských politických dějin 15. věku, jež nevisí v dějinném vzduchoprázdnu a jejichž chápání je podmíněno široce pojatým, strukturálním viděním mocenských pilířů uherské i moravské společnosti. A to rozhodně není málo.

Antonín Kalous, Matyáš Korvín (1443-1490). Uherský a český král. České Budějovice, Veduta 2009.