Sylva Fischerová

Zázrak

"Bůh užívá k výkladu některých věcí samého běhu věcí, jež podléhají jeho prozřetelnosti."

(sv. Tomáš Akvinský)

I.

"Nemůže se to tady pohnout, dokud se to nepohne v Rusku, to je jasný," řekl Karel.

"Jenže v Rusku se to nemůže pohnout, protože režim je úplně ztuhlej a nehybnej. Je mumifikovanej," dodala jsem a poposedla si. Měla jsem sice pod sebou polštářek, ale otcovo křeslo bylo tvrdé a polštářek malý.

"To je," řekl Karel, "vůbec to nevypadá, že by se tam mohlo něco změnit. Černěnko je snad ještě horší než Brežněv." Zavrtěl se taky, empírové křesílko, na kterém seděl, bylo pro změnu moc měkké. Otcova pracovna byla prostě nedostatečně vybavená pro návštěvy, které do ní přicházely - ať už v době, kdy byl živ, nebo po jeho smrti.

"Obočí má stejný," namítla jsem. "Stejně hustý a přerostlý. Ale rozhodně se tam nic neděje, a možná se tam ani nic dít nemůže."

Maminka vešla do pracovny i s tácem, na kterém odpočívaly hrníčky s kávou. Vypadaly taky empírově a byly určené jen pro hosty. Já pila kávu z kurtoazního hrnku s černobílým obrázkem dámy, před kterou pokleká pán a podává jí kytici.

"Kdybys chtěl náhodou cukr," řekla Karlovi, "je tady." Měděná cukřenka nebyla empírová, ale i ona pocházela ze starožitnictví. Byla jsem pevně rozhodnutá, že až si někdy budu zařizovat byt, půjdu do obchodu s moderním nábytkem. Empírové židle, čínská váza v rohu pokoje ani měděná cukřenka nebyly ošklivé - bylo jich tu jenom moc.

"Ne, děkuju," Karel nesladil. "Chápete, dámy, co my tady teď řešíme? Nový osud světa. Jak říká Zweig, lidstvo má svoje hvězdné hodiny. A mnohé nasvědčuje - " Karel zvedl ruku, "že my jsme tomu přítomni a že se blíží veliké věci."

"Karlíčku Karlíčku, ty máš vždycky velký oči," řekla maminka, sedla si do dalšího z bleděmodrých křesel a zapálila si cigaretu.

"To neříkám jen já! Jsou mnozí další - a když říkám mnozí, tak tím myslím mno... zí -, kteří tvrdí, že pomalu se všechno začíná obracet a že se tu budou dít věci, na které jsme léta čekali." Karlovo nadšení bylo nakažlivé. Byl to matčin spolužák z gym... názia, tedy stejně starý jako ona, kolem pětapadesáti, navíc bývalý student mého otce. Se svýma jiskřivýma očima a ostrým nosem vypadal jako ten, kdo oznamuje věci budoucí - kdyby ho pokaždé nezavádělo nadšení.

"Přání otcem myšlenky," odtušila matka a odklepla cigaretu do popelníku ze zeleného alabastru, který měl po stranách reliéfy jednotlivých znaků zvěrokruhu. Co si pamatuju, vždycky usměrňovala Karlovo nepřesné nadšení. Jenže někdy se ukázalo, že nepřesné nadšení má navrch.

"Ale Karle, jak by se to dalo udělat? Politiku Sovětskýho svazu určuje nomenklatura, konkrétně první tajemník partaje, jenže musí mít v zádech i ty ostatní. První tajemník partaje prostě nemůže říct, že komunismus je blbost. Kdyby si to myslel, nikdy by se nestal prvním tajemníkem. A když se stane prvním tajemníkem, nikdy nebude tvrdit, že komunismus se má zrušit. To je slepá ulička."

"Vypadá to tak," Karel si míchal kávu, "oni jsou opravdu hrozní, všichni ti bolševici, ale přátelé, musíme doufat! Doufat!"

"Teď mi to psala Běla z Ruska," řekla maminka. "V obchodech už nejsou ani vejce."

"No, ale to je ono!" zvolal Karel. "To je ono! Už nemají ani vejce - tak to už nemůže dlouho trvat."

"Ve dvacátých letech je taky neměli. Měli hladomor," řekla jsem.

"Jenže tehdy byli lidi nadšení," pomalu řekla maminka. "To už teď nejsou."

"Jo, ale bojí se a tváří se, že vejce k ničemu nepotřebujou, teda spíš tváří se, že nejde o to, jestli vejce jsou, nebo nejsou. Tvářit se, že o vejce nejde, můžete do soudnýho dne."

"Do soudnýho dne ne," opravil mě Karel. "To právě ne. To je ta chyba v úvaze, které se mnozí dopouštějí. Nejdřív tomu lidi věří. Pak to dlouho lidem nevadí, ale od určité chvíle to najednou přestane platit. Viz literatura." Mávl rukou kolem sebe, na všechny poklady filozofické, politologické i sociologické literatury, které nashromáždil otec během dlouhých a pohnutých let, kdy se režimy kolem něj měnily téměř stejně rychle jako názory lidí na jejich vhodnost nebo nevhodnost. Knihy zaplňovaly regály od země až po strop, s několika prolukami vyplněnými zarámovanou fotografií sedícího Buddhy, obrazem holandského mistra představujícím měšťana v černém klobouku, litografií Mozarta na lavičce v parku a několika dalšími. Kdyby člověk pročetl všechno, co regály obsahují - nebo aspoň knihy takzvaně podstatné -, měl by přece najít pro nastalou situaci řešení, nebo ne?

"Je to tam napsáno, Karle, co máme dělat? Kdybych to přečetla, najdu tam návod, co se má udělat?" zeptala jsem se najednou.

"To tam nemůžeš najít," řekla maminka, "protože takhle se to ještě nikdy nestalo. Byly jiné hvězdné hodiny lidstva, ale tahle ještě nebyla."

"Dámy, už jenom úpornost téhle debaty svědčí o tom, že se dotýkáme věcí, které jsou v pohybu." Natáhl se k empírovému talířku se sušenkami. "Můžu?"

"Jistě," řekla matka a přistrčila mu talíř. Ve škole prospívala vždycky líp než Karel, což mě uvádělo v údiv. Karel měl mnohem víc nápadů a mnohem větší rozhled - jenže maminka byla preciznější, to se jí nedalo upřít.

"Ale Karle, já si nemůžu pomoct," dožvýkávala jsem poslední zbytky sušenky. "Politiku v tomhle státě - a v Rusku samozřejmě taky - určuje ten, kdo je nahoře, úplně nejvýš. Generální tajemník. Tam se prostě nemůže dostat nikdo normální - projít přes všecky ty mezistupně, být v komsomolu, pak okresním tajemníkem, pak krajským nebo oblastním nebo jak tomu říkají - a pak se dostat do ústředních struktur. To každýho semele. I kdyby se našel někdo - " zvedla jsem prst, a pak ho zase spustila na starožitný stůl, "někdo, kdo by viděl, co země a lidstvo potřebujou, a rozhodl by se, že celou tuhle stranickou štreku podstoupí a bude se přitom přetvařovat, jen aby se dostal až nahoru, prostě spasitel, tak by to s ním nakonec zatočilo. Nezvládl by to. Ta maska by se stala po všech těch letech jeho vlastní. Byl by z něho stejnej partajník jako ostatní. To nemá řešení. Musel by se stát leda zázrak."

"No tak se stane zázrak!" Karel se rozesmál. "Vždycky, když to nejde jinak, tak se stane zázrak. To je princip dějin. Dokud se to dá udělat jinak, Bůh do dějin přímo nevstupuje. Vleze tam až tehdy, když to bez něho nejde."

II.

Karel měl pravdu. Zázrak se stal. Možná ale měly pravdu politologické knihy, které rozebíraly mechanismy fungování jednotlivých režimů a ustavičně zdůrazňovaly jejich konečné selhání na opakované, vnitřní, systémové chyby.

V Rusku se k moci dostal nejprve podivný muž jménem Andropov, bývalý fízl a tajný, který si přivedl spolupracovníka jménem Gorbačov. Protože brzy zemřel - nebo ho po vzoru Medicejských zamordovali - skoro neznámý Gorbačov dosedl na jeho místo. Gorbačov začal režim měnit - přestavovat, třebaže pod silným tlakem Ameriky, jejíž prezident pro změnu jasně řekl, co ruská říše opravdu je: říše zla, proti kterému je třeba bojovat. Na boj je třeba si pořídit zbraně. Peníze, které zbraně spolkly, ruskou říši vysály. Vysátá říše se musí změnit.

Bylo to jednoduché jako trojčlenka.

Komunista začal demontovat komunismus.

Zázrak se stal.

Tentokrát seděl v otcově židli Karel. Já jsem zabírala bleděmodré sofa protkané stříbrným vzorem a maminka, až přinese obligátní hrníčky s kávou, určené pro návštěvy, bude muset usednout na jednu z polstrovaných židlí.

"Tady už je to jenom otázkou času," Karel opsal rukou kruh. "Od jisté chvíle jsou věci spočitatelné a nevývratné, o tom učí politická teorie. Když padá impérium, padnou i provincie. Takže ať se zdejší komunisti tváří sebenezávisleji, dlouho nevydrží. Tipuju to tak na půl roku - maximálně."

"To je moc, Karle," nesouhlasila jsem. "Já myslím, že vím, kdy to bude: ani ne za měsíc, desátýho prosince, kdy je svolaná demonstrace na den lidských práv. Všichni se na to chystají, organizujou, studenti se těší. Bude veliká demoška - " usmála jsem se nad nově zavedeným slovem, "no a s komunismem v Čechách je konec!"

"Tak, už to všechno nesu," maminka v modrém kostýmu vešla do pracovny a položila plný podnos na stůl. Byla ráda, že nás tu má - Karla i mě, která jsem přijela domů na Moravu neplánovaně. V Praze se ten pátek konala jiná, oficiálně nahlášená studentská demonstrace, ale můj přítel, který musel odjet do ciziny, tvrdil, že by to tam mohlo být nebezpečné, ať tam bez něho nechodím a jedu radši domů. Poslechla jsem ho.

"Nemáš tu rovnou koňak," zeptal se Karel, "abychom to zapili?"

"Co zapili?" Maminka si sedla do křesla, přistrčila k sobě popelník a zapálila si. V mládí o ní říkali, že je krásná jako filmová hvězda, ale já si ji tak nepamatovala. V jejích kostýmcích, s ustavičnou kávou a cigaretami, s dělením věcí na ty, které se dělají, a ty, které se nedělají, i s celou řadou drobných předsudků představovala v mých očích vymírající druh lidstva: byla to dáma.

"Pád režimu přece. Sylva říká, že režim skončí desátého prosince, na den lidských práv."

"Sylva je ještě horší než ty, Karlíčku, a to už je co říct. Zdejší vládnoucí garnitura bojuje úplně o všechno. Ta se jen tak nepustí. To budou možná roky - "

"Mami, oni ale nežijou ve vzduchoprázdnu. Oni by chtěli roky a desetiroky a dobu až do skonání světa, na který nevěří, ale žijou v rozparcelovaným a propojeným světě. Tak dlouho to nevydrží - no a já si prostě myslím, že to bude desátýho prosince, a basta."

Matka se chystala namítat, ale Karel mával rukou jako kapesníkem smíru. "Dámy, o přesné termíny tady přece vůbec nejde. Důležité je, že režim skončí - ať už v prosinci, nebo za půl roku nebo za rok. Ale já se vás ptám, co potom? To je teď otázka, na kterou je třeba se ptát: co dělat potom?"

Hleděly jsme na něho nechápavě. "Jak to myslíš, co potom?" opáčila matka. "Pak tady zase začne demokracie, ne - co jiného?"

"Svoboda. Bude svoboda," řekla jsem. "Budeme dýchat sladký vzduch svobody."

"Ovšem. Svoboda." Karel si dlouze míchal kávu a hleděl na obrázky, nově přidané do knihovních skel - byly to fotografie od mého kamaráda Vlasty zahrnující smečku hrajících si tarbíků, čínský tuš opičky s netopýrem a zvětšený obraz obludy jménem Ráhula. Ráhula měl čtyři ruce porostlé očima a obrovské tělo taky porostlé očima. Z těla mu rostly tři hlavy, každá se třema očima. Z posledního, nejvyššího oka vyrůstala sada bílých lebeček. Nad první sadou hlav byla druhá sada hlav, každá se třema očima, nad třetím okem lebečky. Nad druhou sadou hlav následovala třetí sada hlav, tři oči, lebečky... Pohled obludy byl děsivý - navíc očí měla tolik, že jste si nikdy nebyli jistí, jestli se některé z nich na vás zrovna nedívá. Vedle obludy se vznášely na oblaku krasavice a pod nimi levitovaly divoké šelmy.

"Číňan neumí namalovat opičku tak jako Ind, a Evropan nikdy nenamaluje takovouhle obludu. Neumí to. Nikdo neví, co je svoboda, ale na bázi společnosti se dá svoboda otesat, předělat na demokracii. Každá země ji ale otesá jinak - jako svou sochu. Jako sochu svobody... " Karel se pousmál nad okamžitým nápadem. "Jenže já se ptám na něco jiného! Ptám se, jestli konečně tady - právě tady - nemáme šanci udělat tu správnou sochu! Neboli vytvořit společnost, jak by měla vypadat a fungovat, možná společnost podle platonského vzoru - "

Ošila jsem se. Země spravovaná podle Platonovy ústavy mi nepřipadala zrovna jako místo, kde bych chtěla žít. Ale maminka mě předešla:

"Karle, tak daleko prostě ještě nejsme. Nemá cenu teď takhle přemýšlet. Až ten čas přijde, tak najdeme konkrétní formy, jak všechno zorganizovat, jak žít."

"Ne!" Karel se pošinul v křesle a luskl prsty. Bylo to gesto, jaké užíval ve chvíli, kdy jiní bouchali do stolu. "Už teď musíme mít všechno promyšleno." Ukázal prstem na otcův psací stůl, kde stála soška dona Quijota na koni, kdysi rozbitá, teď poslepovaná z několika kusů, ale pořád majestátní a jakýmsi zvláštním a neuchopitelným způsobem dojemná. "Všichni musíme být jako don Quijote, jestli máme vůbec za něco stát. Musíme bojovat za ztracenou nebo nehotovou věc, ale musíme v ni věřit! Věřit, a pak bude tady! A musíme s ní zacházet, jako by tady byla, i když tady ještě není!"

"No dobře." Obdivovala jsem Karla, ale byly chvíle, kdy mi jeho nadšení zůstávalo vězet v krku jako příliš velká kost. Navíc otcův pokoj představoval ve svém celku zmenšenou kulturní mapu lidstva. Mohli jste putovat od čínské vázy k Ráhulovi, od Ráhuly k Buddhovi, od Buddhy k Mozartovi na lavičce, nemluvě o sadě historických epoch zhmotněných na psacím stole: ve figurce benátského gondoliéra, v modelu Kolumbovy Santa Marii, ve zvlášť skvrnité mušli. Důkaz se tady dal najít téměř pro cokoli - pro Ducha svatého, Darwina nebo Buddhu. Darwinův přírodně vybraný op by se ale možná s donem Quijotem neshodl. Možná by se neshodl nikdo s nikým. Sladký vzduch svobody znamená spor a smrdí jako ryba. Přešla jsem do útoku.

"A co teda budete dělat vy, Karle? Už to máte naplánováno?"

"Sylvo!" Matka byla mou drzostí vyvedená z míry.

"No ovšem!" Karel byl připraven jako vždy. "Založím u nás na Sázavě platonskou akademii - jak to plánoval tvůj otec. Bude tam celá komunita - budou tam bydlet, jíst, spát, pracovat. Filozofovat."

Vraštila jsem čelo. Matce vyhasla cigareta a spadla jí z popelníku na stůl, do jehož intarzií žhavý filtr vypaloval díru.

"Jak si budou vydělávat na živobytí? A kde na to vezmete? A z čeho budete žít vy?"

"No, milé dámy, abych se přiznal, nemám ještě všechno úplně promyšleno - "

III.

Když Karel odešel, sedla jsem si na kamna a probírala se poštou. Bylo to uklidňující. Akumulační kamna mě zahřívala zespoda a já třídila upomínky z knihovny, dopis od přítelkyně z Brna, opožděná přání k narozeninám a předběžný dotazník k pomaturitnímu srazu. Jako poslední ležela obálka s hlavičkou Veřejné bezpečnosti ČSSR.

Hrklo ve mně. Svá angažmá při různých demonstracích a provokativně zaměřených akcích jsem před matkou úzkostlivě tajila, ale bezpečnost musela mít své kanály. I na fakultě jsem se ocitla na listině těch, kdo z ní měli být při nejbližší možné příležitosti odstraněni. Už kvůli mamince jsem ale chtěla dostudovat.

Otevřela jsem obálku. Neosobně formulovaný dopis mě zval na pondělí na informační schůzku s člověkem jménem Linet. Přečetla jsem si dopis znovu, pak ještě jednou, ale jeho text se během čtení nezměnil. Bůh možná konal zázraky, ale rozhodně ne kdykoli. Nebo muselo jít o něco podstatnějšího, než byla schůzka s fízlem.

Když vešla do pokoje maminka, pořád jsem držela dopis v ruce.

"Ten Karlíček vždycky - " matka se zarazila, když mě viděla. "Děje se něco?"

Podala jsem jí dopis. Předchozí debata mi najednou přišla jako z jiného století. Možná že desátého prosince režim padne, ale rozhodně to neměl naplánováno na pondělí. Na pondělí měl naplánován můj výslech. Nic jiného se pod slovy informační schůzka rozumět nedalo.

Matka mi podávala dopis. Byla úplně bledá. "Já - Sylvičko - "

"Co je? Co se stalo?"

"Dojdu pro ten koňak," řekla.

Štamprlky byly tak maličké, že se do nich sotva vešel malý paňák. Nepamatuju, kdy jsem je naposledy viděla. Láhev koňaku musela mít matka schovanou na zcela nepravděpodobném místě. Už řadu let vůbec nepila alkohol. Na druhou stranu, vychovali ji v rámci přikázání Host do domu, Bůh do domu. Nedalo se vyloučit, že přijde-li Bůh v podobě hosta, bude mít chuť na štamprli.

Kopla jsem do sebe paňáka.

"Sylvičko," matka třikrát olízla sklenku. "Já ti chci říct jednu věc: ať tam po tobě v pondělí budou chtít cokoli, nesmíš jim nic slíbit a nesmíš jim nic podepsat. Rozumíš mi?"

"Ano, maminko."

"Budou se tě vyptávat na řadu věcí, budou ti něco málo - nebo víc - slibovat - a taky ti budou vyhrožovat, co se stane, když jim nic neslíbíš a když nepodepíšeš. Nejlepší by bylo - " maminka upila koňaku a otřásla se, "když se budeš tvářit, že vůbec ničemu nerozumíš. Že nevíš, co po tobě chtějí."

Tarbíci vypadali ještě ztuhleji než jindy. Co když jsou na obrázku vycpaní? Odkud vlastně vím, že jsou živí?

"Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se.

"Protože jim nesmíš na nic přistoupit a hlavně nic podepsat. To, co chtějí, je podpis - na základě podpisu pak budou chtít další. Rozumíš?"

"Jak to víš, mami?" Museli být vycpaní.

"Protože jsem to zažila," řekla matka. "Dávali si takhle se mnou schůzky tři roky. Já je znám. Proto si nemyslím, že tak hned tady skončí. Ale ty si s nima nic nezačínej."

Třeštila jsem na ni oči. "Jak - kdy - "

"To už je dávno." Dívala se dolů, do středu nedávno vygruntovaných parket. "Bylo to začátkem padesátých let. A nedali mi ani tu možnost, jakou dali tobě, abych se na ně připravila." Odložila skleničku. "Odchytili mě na ulici jako zatoulanou kočku."

"Já - " Pořád jsem se nemohla vzpamatovat. "Já to nechápu. Tajní - tebe - na ulici?"

"No, šla jsem po chodníku naproti soudu, to byla tehdy Stalinova třída, bylo odpoledne, když vedle mě zastavilo auto. Z auta vylezl chlapík, řekl: Policie, pojďte se mnou. Já jsem byla úplně hin - tak jsem nasedla do auta, no a už to bylo fertik."

Maminka byla protektorátní dítě. Kdybych ji nekrotila, možná by mi celou historii nakonec převyprávěla německy. Takhle zůstaly jenom rytmické perplexy a richtiky a švajneraj a untršrift: o ten totiž šlo esesmanům, jak je maminka nazývala, v první řadě. Odvezli ji, docela jako v levném špionážním filmu, na nějaké místo, kde se šlo po schodech pod zem. Tam jí dali kávu, do které ale museli něco přimíchat, protože pak měla špičku, bylo jí veselo a alles egal. V záchvatu veselí taky podepsala papír, na kterém se zavázala k tomu, že jim bude o otci, se kterým tehdy chodila, podávat všechny důležité informace. Jenže untršrift, který pod to přičinila, nebyl její vlastní - celá rozjařená se tam podepsala pseudonymem, který uváděla pod své vzácně publikované básně a povídky, podpisem, který neměl žádnou právní závaznost a zněl vznešeně, skoro jako jméno služky, která si vzala továrníka v románu z červené knihovny: Kateřina Lánská.

Ještě teď se maminka pořehtávala, když si vzpomněla na svůj dávný trik, kterého si - svatá prostoto! - nikdo nevšiml. Nikdo neviděl, že podpis je neplatný, ergo celá listina invalidní...

"To není možný, mami. To ti nevěřím." Stupiditu režimu jsem znala, ale tohle bylo z jejich strany sebezničující. To přece nemohli udělat!

"Jenomže je to tak, jak říkám. Prostě se na to nejspíš vůbec nekoukli - proč taky, všechno bylo klar, já byla jejich, tak co na tom hledat? No a pak mě odvezli pryč a dovolili mi jít domů a řekli mi, že nemám tatínkovi nic říkat, a já jsem vystoupila a zofort mu volala z budky, co se stalo."

A od té chvíle začalo prosívání informací na ty všeobecně známé, které může znát každý, a na ty další, o kterých musí matka mlčet. Na omamnou kávu už nikdy nedošlo. Vyzvedávali si ji v různou dobu a na různých místech, vozili ji tu do kavárny, tu do restaurace - vždycky dva, učesaní a ulízaní, v obleku, a hráli starou hru na toho hodného a toho zlého. Tmavovlasý a menší - jmenoval se Jirka - byl hodný; zato blonďatý a větší - to byl Honza - dělal tvrďáka, toho, s kým není žádná řeč.

"No a zvláštní je," maminka hleděla někam za mě, jako by tam kráčely v průvodu siluety minulých let, jako by si v nich vykračovali na čelných místech Jirka a Honza doprovázení svým automobilem a podzemním kutlochem a povzbuzující kávou a kavárnami a restauracemi, "zvláštní je, že oni to imrvére na mě hráli a mysleli si, že na mě platí ten malej a tmavej, prostě Jirka. A mně se zatím líbil ten světlej, ten, co dělal tvrďáka."

Za okny mezitím padla tma. Klobouk lampy, rozžaté na stole, vrhal na pokoj i věci kolem sebe ostré, ale lomené světlo. Fotografie Buddhy utonula ve tmě. Tarbíci taky zmizeli. Z opičky s netopýrem zbyl předkloněný stín. Obraz Stavitelé katedrál, visící vedle okna, o kterém jsem si léta myslela, že představuje montéry vztyčující vodovodní trubky, se připodobnil temné zdi. Don Quijote splynul se stolem a Mozart s lavičkou. Ani Ráhula se nedal odlišit od sousedství, které ho obklopovalo: knih o nejrůznějších formách náboženské zkušenosti. I já jsem splývala s všeobecným mimikry. Hovor, jaký jsme vedli s matkou, bych ještě před hodinou považovala za nemožný. A teď jsme tu seděly, pily štamprlata podřadného koňaku a povídaly si o tom, jaké to je, obcovat s fízly.

"Nejhorší bylo, když mě vodili tančit." Přihodila k nedopalkům v popelníku sedmý, napůl vykouřený filtr. "To se skoro nedalo vydržet. Cú fíl," řekla.

"Počkej. Ty si s nima tančila? Ty si tančila s fízly?"

"Co jsem měla dělat?" Matka pokrčila rameny. "Občas mě dovedli do taneční kavárny nebo do restaurace, kde zrovna bylo taneční odpoledne. Nebylo to moc často. Myslím, že to chtěl Jirka - ten rád tančil, i když mu to nešlo. Vůbec neměl smysl pro rytmus. Jednou jsme přišli dokonce na konec svatební hostiny. Nevím, proč nás tam pustili. Byly tam talíře plné svatebních koláčků. Jirkovi hrozně chutnaly."

Maminka tančila s fízly... moje krásná maminka, krásná jako filmová hvězda, jako Lída Baarová nebo Adina Mandlová, tančila s fízly a jedla s nimi svatební koláčky. Sežvýkala jsem pět sušenek připravených pro Karla. Byly úplně suché, zůstávaly na patře a lezly do zubů. Navíc neměly vůbec žádnou chuť. Nejspíš je vyrobili ze slisované cukrové melasy, kterou pak obarvili kakaovým bobem. Nebo z dona Quijota slisovaného s Buddhou. Moje maminka jedla s esesmany svatební koláčky...

"Já to nechápu. Prostě to nechápu." Pořád mi to nedávalo smysl. "Tys jim přece nemohla říct nic důležitýho, když to bylo takhle, ne? To jim nemohlo stačit."

"Taky že nestačilo." Matka najednou nasadila úplně bezbarvý hlas. "Jednou mě posadili do auta a místo do restaurace mě vezli po úzkých silničkách do nějaké vesnice. Tam vystoupili na dvoře nějaké pily nebo co to bylo - bylo tam dříví, lišty, kuláče, strašně moc pilin. Šoupli mě do jakési obrovské haly a řekli, že konečně chtějí slyšet něco pořádnýho. Že když jim nic neřeknu, taky tam můžu zůstat für immer, protože nikdo neví, kde jsem. Zamkli za mnou dveře, no a pak nastartovalo auto a odjeli."

"To není možný. To je jak z filmu, mami."

Pořád se dívala do parket. "Možná to bylo jako z filmu. Furt na to myslím, a myslím, že to všecko naaranžovali. V té hale - v té hale mezi dřevem a pilinama byl další člověk. Mladej, mohlo mu být dvacet nebo pětadvacet. Říkal, že ho tam nechali taky. Že mu vyhrožovali úplně stejně jako mně. Tvářil se hrozně frojndlich, jako že jsme na jedný lodi."

"Jenomže ten," kolečka mi běhala v hlavě jako ve strojku orloje, "mohl patřit k nim."

"Klar. To si myslím. Jeden z nás musel být provokatér - no a já věděla, že já to nejsem."

Zazvonil telefon, ale nikdo z nás k němu nešel. Možná volal Jirka nebo Honza. Matka mi říkala, že si léta po otcově smrti myslela, když zazvonil telefon, že zvedne sluchátko a bude tam otec. Léta se jí zdávaly sny, ve kterých otec přicházel domů, jako by byl živý a nic se nestalo, a divil se našemu údivu. Nejasnou hranici mezi minulostí a přítomností uměli mrtví překračovat stejně snadno, jako když děti skákají panáka. Minulé události se podivným způsobem opakovaly v přítomnosti.

"Jak to dopadlo? Co se stalo?"

"Zázrak. Karel by řekl, že se stal zázrak. Hala měla na boku okna - malý okýnka, pod kterýma vedl ochoz, jak jsem pak zjistila. V tom okýnku se objevil kluk. Malej - mohlo mu být deset, maximálně dvanáct. Jé, co to tam děláte?" Napodobila jeho hlas. "Jé, co to tam děláte? Pořád ho slyším. Měl blonďatý vlasy, leskly se mu proti slunku, vypadal jako anděl. Myslela jsem si, že je to anděl a že mě přišel zachránit. Řekla jsem mu, že nás tam zapomněli - že jsme měli počítat dříví, ale že na nás zapomněli a že jsme tam zůstali zamčený. Strašně se tomu divil. Říkal, že klíč visí vedle dveří a že nám pude otevřít. Jenže klíč nevisel vedle dveří."

"S tím si přece anděl musel poradit, ne?" Nalila jsem si další štamprli.

"Nedělej si legraci. Samozřejmě si s tím poradil. Po deseti minutách našel klíč v koši plném odřezků. Když jsme vylezli, zjistili jsme, že košů a beden tam bylo asi padesát."

Mladíkovi nezbylo než se taky nechat osvobodit. Maminka se svou evangelickou výchovou pořád považovala kluka za anděla a držela se ho jako klíště. Dozvěděla se, že vesnice se jmenuje Hoštejn a že je tam nádraží. Kluk byl úslužný a ochotně s ní ťapal po silnici, i když to bylo dost daleko. Mladík mezitím někam zmizel, čímž potvrdil matčiny kombinatorické teorie. Na nádraží zjistili, že vlak do Olomouce jede až za hodinu. Kluk chtěl jít domů. Matka si myslela, že když mu to dovolí, přijdou esesmani.

"Co jsi dělala? Co jsi prosím tě dělala? Mohlas mu něco koupit, ne - bonbony nebo čokoládu - "

"Neblázni, kabelku mi sebrali. Neměla jsem peníze, leda pár drobných v kapse u sukně, a za ty jsem si koupila lístek do Olomouce. Ajznboňák na mě divně koukal."

Další típnutá cigareta. Vzala jsem popelník a šla ho vynést do koše. Znovu zazvonil telefon. Možná to byl chlapec z Hoštejna. Možná otec, který se po létech konečně dovolal. Matka stála nepohnutě.

"Jak se jmenoval?"

"Franta. Jmenoval se Franta."

"Co jsi dělala? Co jsi prosím tě dělala?"

"No - já jsem mu začala vykládat o Kašparu Hauserovi - to bylo první, co mě napadlo. Jak vyrůstal v chlívku, bez lidí, jak mu jenom strkali chleba a vodu. Jak neuměl mluvit, jak ho to pak učili a jak to s ním skončilo, celou tu smutnou historii. Pak jsem si vzpomněla na Titanik. Všecko jsem mu to popsala - tehdy o tom běžel film -, co to bylo za krásnou loď, jak tam byli lidi na svatební cestě, jak telegrafista hrdinně umřel v kabině, jak vypadají ledovce v Severním oceánu, jak jsou úplně schovaný pod hladinou a jenom vršek kouká ven. Že kapela hrála imrvére waltz a valčík a tango. Novomanželé tančili. Kuchaři pekli dorty. A pak jak se zachránili. no, jak se jich pár zachránilo."

"Mami, to ti ale nemohlo vydržet celou hodinu." Pořád jsem byla mimo sebe. Proč mi to nikdy neřekla? Proč nikdy sama nemluvila o věcech, které nebyly v pořádku? Celý svět přece nebyl v pořádku. Já jsem ji z toho nevinila.

"Taky mi to nevydrželo. Po dvaceti minutách jsem byla v koncích." Matka si váhavě nalila další štamprlku.

"Tak mi to pověz. Co jsi mu povídala?"

Podívala se na mě s odzbrojujícím výrazem. "Učila jsem ho morseovku. On vůbec nevěděl, co ten telegrafista na Titaniku dělal - nikdy o tom neslyšel - tak jsem ho naučila S.O.S. a pak celou morseovku. Vystačilo mi to na celou dobu, než přijel vlak. A-kát. Blýs-ka-vi-ce." Zdůrazňovala délky jako při školní četbě Homéra a pokyvovala hlavou. "Cí-lov-ní-ci. Hra-cho-vi-na. Jas-mín bí-lý. Lu-pí-ne-ček."

Znovu zavrtěla hlavou. "Ten kluk měl strašně dobrou paměť, všechny ty písmena si pamatoval - vůbec jsem nechápala, jak je to možný. Projeli jsme morseovku asi třikrát, a za tu chvíli se to naučil. Akorát jedno písmeno mu pořád nešlo. Počkej, co to jenom bylo zač... "

Típla cigaretu a hleděla upřeně na Buddhovu fotografii. "Ó." Řekla po chvíli. "Nemohl si zapamatovat Ó. Ó je - jak je Ó?"

"Ó náš pán," odpověděla jsem mechanicky.

"Jo. To si nemohl zapamatovat. Pořád místo toho říkal něco jinýho."

"Co říkal?"

"To už si nevzpomenu. To je - " zarazila se. "Říkal: Omar sám. Omar sám."

Začala jsem se smát. Omar sám, slova, která zněla na hoštejnském nádraží. Morseovka, která zachránila matku. Bylo to k smíchu. Ne náš pán, ale Omar sám.

"Co bylo dál, mami? Přišli si pro tebe?"

"Dál nebylo nic. Za pár dnů umřel Stalin. Týden po něm se Gottwald upil k smrti. Věci se změnily. Už nikdy za mnou nepřišli."

"Karel by řekl, že to byl zázrak," opakovala jsem matčinu myšlenku.

"Ano, Karel by to řekl. Karel si myslí, že se takový věci dějí."

"Karlovi jsi to nikdy neříkala?"

"Nikomu jsem to neříkala, kromě otce. Až teď tobě."

"Mohl to být Eliáš. Židi věří, že takhle chodí po světě prorok Eliáš a pomáhá těm, kdo jsou v nouzi," řekla jsem.

Matka mávla rukou a zavřela zbytek koňaku. Co když dnes - nebo zítra - přijde návštěva a bude chtít něco na posilněnou? Třeba to bude sám Eliáš. "Nejspíš to byl malý kluk, který zrovna neměl co na práci. Na takový malý vesnici... to musí být strašná nuda."

"Ty si to nechceš myslet. Ty nechceš věřit tomu, že to byl zázrak."

"Proč by se kvůli mně měl Bůh tolik namáhat? Byli jiní... a zasloužili si, co já si nezasloužím."

Jenomže když má člověk zásluhy, k čemu ještě potřebuje zázrak? "Možná je to přesně naopak," řekla jsem. "Možná že bez zázraku nemůžeme žít."

Ráhula světélkoval v polotmě pokoje. Hlava vyrůstala z hlavy, lebka z lebky, a tak to mohlo jít pořád dál. Kde končil obraz, začínala zeď, pod kterou se mohly skrývat tisíce Ráhulových hlav a ubíhat až do nekonečna. Vlasta mi vyprávěl, že Ráhula chtěl kdysi ukrást bohům nápoj nesmrtelnosti, a proto mu Višnu usekl všechny jeho hlavy. A přece má v Indii přídomek Ochránce světa. Indičtí venkované, když hledí na noční nebe poseté hvězdami, v něm prý vidí Ráhulovo tělo plné očí. Oči na ně hledí a ochraňují je. Jak poznat, kdo má jaký úkol v ekonomii univerza? V Bibli se pořád dokola opakovalo, že Bůh zatvrdil faraonovi srdce, aby Mojžíše neposlechl a neudělal, co mu předtím slíbil. To všechno proto, aby Bůh potom mohl vykonat největší zázrak - nechat moře, aby rozestoupilo své vody.

Celý pokoj a svět byl plný Ráhulů, převrstvených papírem, rámem, zdí, nebem, tmou. Ráhulové ale nebyli vidět, protože je překryla matčina silueta zhasínající lampu, matčin hlas, který říkal: "Půjdu si lehnout."

Sylva Fischerová (1963) po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze nakonec vystudovala klasickou filologii na FF UK. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Je autorkou čtyř básnických sbírek: Chvění závodních koní (1986), Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994) a Šance (1999). V příštím roce vyjde v nakladatelství Torst soubor jejích povídek.