Miloš Doležal

Mezi Varšavou, Lublinem a Krakovem

Návrat z Polska

Zase se vracím na stará místa

tulák co vítr v kapse přinesl

v očích vrbové klenby z polských polí

a ze škarpy - zapadlou hlávku zelí.

Pondělí. Mlha, deštivo, vyjíždíme s Jarkem. U Těšína na přechodu kafkovská zkouška - jedete, jedete a najednou silnice končí. Cesta nevede ani do Polska, ani domů. Musíte se tam otočit a pár metrů vrátit. Tak do Polska. Cesta úmorná, dlouhá. Před Lodží uhnuli, nebo spíš neuhnuli. Okresní cesty, v noci. Hrbolaté. Pouštíme si v tuto noční hodinu korsický mužský sbor, bečí jak berani. Od pumpy voláme režiséru Krzysztofu Zanussimu. Je 20.00 hod. Povzbuzuje nás, ještě hodinu počká. Bloudíme. Varšavou. Nakonec Zanussiho vilu nacházíme. Dům v zahradě, dřevěné zábradlí, v prvním patře pracovna. Režisér se odpoledne vrátil z Kanady a ráno v pět odlétá do Indie. Před očima se mi stále míhá dálnice. Jarda si vyčerpáním a rozrušením nemůže vzpomenout na některá slovíčka. Chvíle mlčení. Zanussi nás uklidňuje, nebojte, to půjde... Jarda se vzchopí a vytáhne připravený koncept otázek. Situace zachráněna. Na závěr po nás režisér žádá fotografii do kroniky návštěv. Jarouš ji vystřihuje ze staré legitimace, já kreslím autoportrét v klobouku. Zanussi překvapen, oceňuje však mrštnost ruky. Loučíme se. Režisér utíká rovnou do postele. Jeho žena: "Když bude v Domu literackim zavřeno, přijeďte, tady se vyspíte!" Nejraději bych rovnou. Jarouš mě však naviguje k autu. Rozlehlou noční Varšavou do centra, ulice Krakovské předměstí. Z okna renesanční zvonice sv. Anny, královský zámek, socha Zikmunda III., s křížem a mečem. Trocha vína na noc.

Úterý. Připravená snídaně, z postelí vylejzáme jak šneci, pomalu, ztuhle. Déšť. Školní výlety. Čepice, šála. Autem za předsedou polské židovské obce Stanisławem Krajewským. Matematik, logik a kabalista. Z války rozstřílená fasáda. Jeho byt magické hnízdo - všude symbolika, tajemné koberce, náhrobní znamení. Ptal jsem se ho na to, zdali se podle něho může Osvětim opakovat. "Ano!"

Odpoledne přes několik knihkupectví do Národního muzea. Tam především Józef Chełmoński - Babí léto a Čápi! Plátna pevná, snivá, zasněná. Děti, pejsek, země. Zem. To mě zajímá - jen tak pro sebe v kulturách sousedů nacházet zapomenuté, klasické, tradiční. Část věnovaná polskému 20. století už chabá, odvozeniny, braquov... štiny, picassovštiny atd. Letmo jsem nahlédl i do evropského umění, ale oči už neberou. Až příště - jdu rovnou k Babímu létu. K obrazům se má vracet. Věrnost? Trpělivost. Déšť. Večer setkání s Wojciechem Wenclem, básníkem. Ve Starém Městě. Na pivu. Do půlnoci. Dlouhé a důvěrné rozmlouvání o literatuře, křesťanství, nalézání víry a poezie, souvislosti našich životů. Chce mít pět dětí. Žije v Gdaňsku. Vydal sbír... ku Svatá země, což vztahuje na čtvrť, ve které žije - Matarnia. Pokoušíme se ho propašovat do hotelu. Baba na vrátnici soptí. Zveme ho na Vysočinu, po stopách Jana Zahradníčka.

Středa: Sněží. Ztuhlé světlo. Oknem: široký tok Visly, vertikála zvonice sv. Anny. Ze sněhu břečka, bláto. Črtám si do deníku tužkou, náměstí, střechy chrámů, zvonici. Ohledávám očima a rukou terén, svět varšavský. Dívám se na Staré Město, postavené po válce z ruin. Kolik asi svatebních fotografií, dopisů, obrazů a jiných osobních věcí, předávaných v aristokratických rodinách po generace, tu tehdy shořelo? Dívám se do omoklé ulice. Vystřílené rodiny, skauti... A ruská armáda stále za řekou. Cosi heroického v těch cihlových varšavských zdech. Jako když se zmlácený postaví na nohy a nechce od nikoho pomoci. To je varšavská Starówka, barokní sloup se sochou krále Zikmunda III., který nám leze do pokoje. Nejstarší ve Varšavě, syn postavil na památku otci. Na konci války byl rozstřílen. Existuje fotografie, na které mramorový sloup povalen, na "lopatkách". O pár let znovu postaven; ten zničený, rozlámaný dodnes opodál na trávníku. Jdu k němu, leží tam jak Lazar, jak zpřerážené tělo plné vředů, odkoplé dějinami. Není výmluvnějšího svědka Varšavského povstání! Dlaní ohmatávám v tom ušlechtilém mramorovém těle prohlubně po střelách. Jak od neštovic. Jedeme za Varšavu. Ještě se zastavujeme na univerzitě, kde učí náš známý Jan Sochoń, básník a kněz, ale nezastihli jsme ho. Venku na dvoře výstava studentů. Všímám si velkého mohutného zlaceného rámu, tak 4x4 metry, opřeného o univerzitní kostel. Bez plátna, jen to prázdno v rámu. Tak si také připadám, tak se mi také někdy vyjevuje dnešní svět. Kde je vlastně uvnitř?

A kde vně? A jak vtipně zveršoval náš dobroděj, polský básník Zbyšek Machej: "Nikdo není / v centru dění." Jedeme do Lasek, což je dřevěný komplex budov v borovicovém lese, klášter františkánek se školou a internátem pro nevidomé děti, dřevěný kostelík a domky, kde se před válkou scházeli polští básníci a malíři. Místo setkávání intelektuálů a církve, té vzdělané, netriumfální. Podruhé v životě v Laskách, v tom malém dřevěném kostelíku, kde sloupky z borovic i s kůrou, obětní stůl z pařezů, světla z pařízků, a znovu zasažen tou obyčejností, svatostí, zarostlostí, nebo spíš vyrostlostí chrámu. Okolní les a chrám spojené, jednota. Nic tu na vás nepadá, nevalí se... Tady je Polsko trochu jiné, nerozlehlé, soustředěnější.

Návrat do Varšavy. Zastavujeme se na velkém hřbitově. Zima pod nehty a za očima, jak nějaká prašivá kočičina. Listí jak milosrdné obklady padá na hroby. Milovaní básníci. Zbigniew Herbert, černý náhrobek, kříž, v ploše náhrobku se odráží větev javoru jak nějaký pařát. Tulák a exulant Kazimierz Wierzyński, co se vrátil po smrti, na náhrobku odervaná písmena. A nakonec, po dlouhém hledání, zarostlý hrob Jerzyho Lieberta, zemřel mlád, zanechal dvě tři knihy veršů... Na hrobě bodlák. Listí halda. Mech... Hledám hroby padlých z Varšavského povstání, hlavně mladých skautů, kteří mají hřbitov dojemně upravený do tvaru skautského tábora, brána z březových větví, do kruhu hroby, jména, věk - 12 let, 14 let... Na důstojníky zastřelené v Katyňském lese už není čas. Ještě se sem vrátit!

Jedeme do redakce měsíčníku Więź; káva, přátelská rozmluva se šéfredaktorem. Celý den jsem nic nejedl, nemám vůbec hlad, rozvibrovaný z potulky, vjemů, malých zážitků. Na hlavě čepice, kolem krku šála, nohy komíhají. Z redakce běžím do velkého knihkupectví, kde mají monografie malířů. Jarda si kupuje malou knížku o malíři Józefu Czapském a odchází. Zůstávám asi hodinu, listuji. Nocí do Domu literackiego s kupou knížek. Ve dveřích se srazím s Jardou: "Jdeš právě včas, jsme pozvaní na večeři." A tak zase obracím a jedeme tramvají, i s knížkami, s Michalem Klingerem, polským kulturním atašé v Čechách a na Slovensku a naposledy velvyslancem v Rumunsku. Vrátil se před čtrnácti dny. Pan Michal, pravoslavný teolog, esejista, psal o filmu. Malý, šedivějící, bystrozraký. Trochu se ho bojím, mám dojem, že dokáže číst myšlenky. Nadšeně vypravuje o Rumunsku, o skromných lidech, pevných křesťanech, žádných párátkách. Zato ho trochu popouzí polský katolicismus, papež, katoličtí misionáři lovící v pravoslavných teritoriích... Ptám se ho na režiséra Krzysztofa KiePIlowského, kterého dobře znal. Nejdříve hovoří o jeho způsobu práce - intuicí, nerafinovaně. Pak popisuje, jak v jednom ze svých filmů (Modrá) potřeboval mít dlouhý, několikavteřinový detailní záběr na rozpouštějící se kostku cukru v horkém čaji. Kupovaný cukr se rozpustil skoro okamžitě, proto štáb musel požádat jakousi chemickou laboratoř, aby připravila takový substrát, který v čaji roztaje postupně. Na tento "detail" se prý čekalo několik týdnů. Přestože šlo o tak drobnou věc, ve filmu má místo skoro jako úhelný kámen ve stavbě kostela. Pijeme vodku a červené víno. Sýr, sušené švestky, záhadně dobrá paštika, olivy, klobása, sýr, vodka, víno. Metrem na Krakovské předměstí.

Čtvrtek. Balím. Znovu do redakce Więži, tentokrát s redaktorem nakladatelství Pawłem Kądziełou, literárním historikem a editorem polských básníků. Naložil nás jak velbloudy. Táhneme tři tašky knih. A teď začíná to, co se mi na potulkách stává vždycky. Po třech dnech na jednom místě se začínám rozkoukávat, poznávat známé tváře, vloupávat se do děje místa. Na Krakovském předměstí zdravím prodavačku květin; babka, co tahá pod kabátem míšánka semišového, aby mu nebyla zima, se chce vybavovat; hubenej chlápek mi zase pod nos strká svoji sbírku známek, sérii Hitlerů, jestli bych nechtěl koupit (včera za 30 zlotých, dnes už za 20 - znovu mu říkám, milej pane, já nejsem germán!); bezdomovec, co chodí bos a na nohách má z kůže už podpatky, hroší tvrdost. Demonstrace mladých, za lásku, proti drogám a pití alkoholu, drží se za ruce a radují se a naznačují, jaké to je být bez "toho". Buď také bez toho, říká jejich apoštol a nutí mi letáček. Díky, nechci. Tedy, když se začnu rozkoukávat, musím odjet. Ještě sraz s Tomaszem Dostatnim, dominikánským řeholníkem, kterého známe z Prahy. Zve nás na oběd a představuje otce Aleksandra Hauke-Ligowského. Vousatý ramenáč, neobyčejně vtipný, noblesní, milovník opery; až později mi Jarda špitl, že je to potomek jakéhosi šlechtického rodu, blízce spřízněného se švédskou a norskou královskou rodinou. Vcházíme do prezidentské restaurace v centru Starého Města, pikolík poskakuje, úklony, záklony, dveře otevírá, ometá, vymetá, na stěnách fotografie prezidentských párů. Co tu pohledáváme? Mrkám na Jarouše, že v peněžence mám jen bramborovou nať. Pak se ukáže pan Ikonowicz, legendární polský novinář, který byl jako dopisovatel na Kubě, v Africe, Itálii, Španělsku... A jeho dcera tento restaurant vlastní. Vypravuje o Castrovi, historky ze záku... lisí novodobých dějin. A na stůl mezitím číšníci nosí ryzce, talíře plné hub, žurek, kachnu, pstruhy, zmrzlinu, víno... Vypotácím se z knajpy jak přejedený prezident. Pít jsem však nemohl, za chvíli odjíždíme směr Lublin. Ještě nás Tomasz s otcem Aleksandrem vedou do kostela na Piwné. Aleksander Hauke-Ligowski ukáže v kryptě na dvě destičky - na jedné je vyryto jméno jeho bratra, který zahynul při povstání, a na druhé jméno strýce, důstojníka polské armády, kterého Rusové zastřelili v katyňském lese. A otec Aleksander právě ve varšavském kostele na Piwné držel v roce 1977 první protikomunistickou hladovku v Polsku za propuštění politických vězňů. Říkal, že mu ti dva mrtví byli tehdy oporou. Pak ukazuje na zeď chrámu - z kříže a těla Kristova zůstalo jen uhelnaté torzo nohou, trčící do vesmíru. Kostel byl vypálen. Když odcházíme, ještě se ohlédnu - slunce konečně zasvitlo a teď proudí skrz vitráž, nachově červenou. Jakoby vyřinutá krev. K místu a městu a celé polské krajině... Tomasz a Aleksander nás vyvážejí z varšavského "kolotoče". Tomasz mi ještě stačí udělat křížek na čelo. Jedeme. Znovu si pouštíme korsické zpěváky a bečením duní naše auto. Přidáváme se s Jaroušem. Bečí celé Polsko, celý svět.

Čtvrtek večer. Ubytováváme se v hotelu Victoria. Rozhovor s divadelním režisérem Leszkem Mądzikem přeložen na zítřejší poledne. Jdeme nočním Lublinem do starého města. A začínají se nám otevírat oči. Říkáme si, že je to jako v Paříži, desítky obchodů, k nimž se musí sejít po schůdkách, stromy v ulicích, noblesa fasád. Královské město. Jagellonské. A pak - podivuhodně se zde prostupuje živel židovský, pravoslavný a katolický. Na architektuře nejvíc patrné v této noční hodině. Procházíme středověkou branou, nitro hradeb. A na jednom z rynků, v temném rohu, svítí okno knajpy. Záclony hnědé, očouzené, nasáklé nikotinem, nahlížíme oknem, pár křivých postav za dubovými deskami stolů, nějaká kelnerka za pultem. Vcházíme.

Klenutá krčma, krásná a jemná Agnieszka roznáší pivo, za oknem sněží. Bílá Rus nedaleko. Poezie blízko. Až po chvíli si uvědomíte, že za městem leží koncentrační tábor Majdanek, kam bylo vyvezeno celé lublinské ghetto. Jenže jak jsme začali pít jedno pivo za druhým, ocitali jsme se na nějakém běloruském venkovském dvorci. Agnieszka měla dlouhé copy a pobíhala po dvoře kolem hříbat a já s Jarouškem jsme tam přijeli na bryčce z města, domluvit s jejím otcem obchod. A najednou ta Agnieszka začíná celý lokál uklízet, staví židle na stoly, zametá, vytírá a zase se propadáme na ten dvorec, už je zima, jedeme na saních a v tom přijde Agnieszka k našemu stolu a slabounkým, nehospodským hlasem říká, že už zavírá, že máme jít domů, že jde spát... Rychle do sebe chrstnu poslední pivo żywiec a představuji si její lublinský kvartýr a jestli na ní někdo bude čekat, aby ji doprovodil, nebo půjde nocí sama, nebo s tím otcem, který nám na tom dvorci prodával stádo ovcí? Vypadli jsme ven, do tmy a chladu. A nic už jsem se nedozvěděl. Jen nad námi vlál ve větru plakát: Šakal na klíně. Cože? Čtu tedy znovu: Chagall v Lublině. Jak je tu všechno blízko sebe, poezie a smrt.

Pátek. Dopoledne rozhovor s polským historikem Jerzym Kłoczowským. Starý pán, o ruku přišel ve Varšavském povstání. Učí také na pařížské Sorbonně. Příjemný, vstřícný. Přesný v odpovědích. Vzpomíná na setkání s Patočkou. Zajímavě mluví o Evropě, o nezbytnosti cestovat, spojovat místa sousedská, související.

Pak na lublinské univerzitě rozhovor s Leszkem Mądzikem. Příští rok bude mít v Praze výstavu. Hovoříme o touze po rukodělném umění, ušít si boty, vyhoblovat topůrko. Jdeme k hotelu ulicí plnou studentů. Ohlížím se. U vrat do hřbitova v poledním slunci. Stará baba sedí na stoličce. Tlusté brejle, chomáče vlasů. Tvář bublatá. Černej hubertus. Pásek hodinek se jí zařezává do sádelnatého předloktí. V ruce dlouhatánské retko. Na nohou tlusté azurové ponožky a špičaté, fotbalové boty. A kolem ní věnce a listopádky a smuteční stuhy a mašle. Vzkřikl jsem: To je v ženské Cháron, hlídač krchova! A tu jakási prodavačka na mě hulákne: Na tu nekoukejte, ale tady, mám pěknou dceru, prodává pohřební svíčky, tu si nafoťte... A vystrkuje před sebe drobnou dívčinku, která matku vztekle plácne po předloktí. Trochu se ostýchám, a tak raději vcházím na hřbitov. A hned první vjem - někdo z nitra země hází rezatou hlínu, lopata, krompáč, vylítává hlína, krompáč, lopata, hlína se rozstřikuje... Kopá se hrob. Když opatrně nahlížím, hrobař mě ucítí v zádech, ani se neotočí a zahučí, že ať tady nefotim, že mrtvej potřebuje ticho. Tak se tedy vracím a .... baba Cháronka nikde. Jen stolička a na dlažbě dvě modré tlusté ponožky. Jela si pro mrtvého?

Hrbolatou okreskou nakonec míříme do Krakova. Z polí se sklízí úroda. Valníky jsou plné nahnědlých řep-turkyň, připomínajících vykopané dětské hlavičky; nafialovělé mičudy hlávkového zelí zase rozcuchané andělské pačesy. Řady starých vrb se táhnou podél potoků teskně do širokých polí. Dřevěná stavení, nízká, bílá, břízky v ulicích. A kolem Sandoměře, mohlo to být tak deset minut jízdy za městem, jsem zařval: "SIENA!!!" Byli jsme na chvíli ve valivých kopcích Toskány, sady, drobná políčka, návrší, úžasná plasticita.

Konečně v Krakově. V očích jsem měl ještě fůry řep a zelí a na krakovském Wawelu už jsem patřil na královské mramorové náhrobky, oživované pozdním odpoledním světlem. To může jen cesta - spojit hlávku zelí s hrdým královským majestátem.

A nedaleko Wawelu, v podzámčí, bydlí ve starém činžovním domě Czesław Miłosz, mužná svojskost s litevskými kořeny, nobelista, 20. století v něm. Krakov také drží určitý středoevropský primát - v žádném jiném městě nemohou v městských platanových parcích či v obchodě do sebe vrazit dva nobelisté-básníci, právě Miłosz a Wisława Szymborska, žijící též v Krakově. Sám Miłosz ostatně kdysi prohlásil: "Kdybych bydlel v Polsku, nechtěl bych žít ani ve Varšavě, ani kdesi v rovinách, ale hnalo by mě to jedině do Krakova a do hor."

Stoupáme po dřevěných schodech do patra a jsme uvedeni do prosvětleného salonu. Knihovna, básníkův dětský portrét, obrazy Jerzyho Nowosielského a především busta a několik portrétních skic básníkovy druhé ženy Carol, která před nedávnem zemřela. A najednou se z druhé místnosti ozve hurónský smích. A za chvilku, podpírán, vstupuje pan Miłosz. V jeansové košili, šedivé bradce a tmavých brýlích podobných lyžařským na chvíli připomene zenového mistra-mudrce, žijícího v odloučení kdesi v horách. Básník se hned omlouvá: "Promiňte mi, jsem po operaci očí a už těžko to se mnou bude lepší... " Hovor se stáčí na jeho návštěvy Prahy, vzpomíná především na ty po roce 1990. Připomínáme mu také jeho studentskou výpravu do Prahy v roce 1931, kterou podrobně popisuje ve své knize Rodná Evropa. A básník se pod dotykem dávné zasuté vzpomínky mohutně rozchechtá, až třese celým tělem, ťuká hůlkou o zem a následně přechází v kašel tak dusivý, že máme obavy o jeho život. Po chvíli uklidnění prohodí, že se mu vybavily některé chvíle oné legendární a jak sám říká "vůbec mé první cesty na západ". Snad ten smích vyvolalo setkání s jakýmsi kloboučníkem v Litomyšli, který partu mladých polských chasníků tehdy přátelsky hostil, vzpomínka na vinárny pod Hradčany nebo na levnou sportovní loď, kterou si v Praze koupili... Na konec našeho setkání Czesław Miłosz prohodí: "Dospěl jsem k závěru, že moji předkové jsou vlastně mojí silou. A ten malý kout země, odkud pocházím, se pro mne stal ústředním bodem na zeměkouli."

Na ulici Grodské. Nemám peníze, mám hlad a bydlíme v diplomatickém hotelu. Cítím se jak proletář, který se propadl komínem do královské jizby. Sedím v okně a skicuji si jezuitský kostel. Mlha. Opar. Jsem v Římě před Il Jesú? Akáty kroutivé, kupole jak balon, sochy světců podobné válečníkům, nasupeně bránící chrám. Odpoledne sestupuji do chrámové krypty ke hrobu kazatele Piotra Skargy. A až tam si uvědomuji, že Krakov je též podzemí. A pak: ve věžích, náhrobcích a vitrážích.

Odlesk rána v mramorových tělech králů, světců

barevné sklo jak plástve medu

propouští smrákání.

Z věže troubí anděl soudu - zadrhne se, přestane.

Soud se konat nebude?

Sedáme si do krabičky fiátku Jakuba PaciePIniaka. Čtyři lidé. Jarda sedí vzadu za řidičem, nohy málem prostrčil střechou. Bojí se, že zatuhne a pak bude muset chodit v předklonu nebo že budeme muset auto rozstříhat nůžkami na plech a vysoukat ho z něj. Jakub nás vozí jak slavnou delegaci, ulicemi i nábřežím. Zastavili jsme až před knižním veletrhem. Setkání s benediktinem Adamem Kozłowským z Tyńce. Vyléčil se z těžké nemoci. Hned nás přátelsky bere za ramena a upozorňuje na zajímavé knihy o malířství. Po městě pak sháním:

Pro Antonína dětské nářadí,

pro Annu mapu Krakova

jako zástava? Abych se sem ještě někdy podíval?

Pro Vojtíška půl kila cucavých karamelek.

Večer na předávání Ceny sv. Jiří. V oknech za řekou Wawel jak šavlí shluk. Pivo, doutník a pak za redakcí Tygodniku, táhnout nocí jak tlupa nomádů. S Jakubem a básníkem ukrajinského původu Eugeniuszem Tkaczyszynem-Dyckým. V kapuci jak mnich. Do Kazimierze. Jakub si nechává tašku na řídítkách jakéhosi kola. Jenže s kolem někdo odjede a taška fuč. Ale kolo se vrací a taška zase s námi. Eugeniusz si poručil pivo a náhle se propadl, zmizel. S Jakubem jdeme nocí, se svíčkou, židovským ghettem a tiše mumláme, zpíváme koledy a lidové písničky.

Poslední den. Zjišťuji, že jsem někde zapomněl nakoupené hračky pro Antonína. Až odpoledne mi volá Jakub, že prý se mu doma vyrojilo dětské kladívko, šroubovák a pilka. Volal Eugeniusz, že už je doma, ve Varšavě... Ve starém měšťanském bytě u známého historika umění Tadeusze Chrzanowského, přítele Zbigniewa Herberta. Vzpomíná na Itálii a především na Gubbio. Ještě jednou se jdu podívat na Leonardovu Dámu s hranostajem. Před kostelem sv. Barbory gotické sousoší Krista v Getsemanské zahradě, v trávě kamenný šnek, ještěrka, pavouk.

Když šnek, ještěrka a pavouk obživnou,

když probudí se

a Krakovem nepovšimnuti polezou,

možná že vlezou do Matejkových pláten v Sukenicích

nebo místo hranostaje k Dámě.

Možná že ve své trávě zůstanou

právě proto, že slzy Pánu pokanou,

a oni věrnost projeví.

V mramorové desce oznamující napsání Weselky, která visí na domě, se odráží cihlově červený kostel. Věž se rozpouští. Akvarel v kameni. Odraz minulosti. Minulost v odrazu.

V pondělí ještě v redakci Tygodniku. Kumpáni nočních potulek se smějí, dohadujeme se, kdo kdy kde skončil. Oni prý někde v bytě jakéhosi senátora. Vyprovázejí nás až k autu u františkánského kláštera.

Cesta domů vede těkavým světlem. V Čechách, na první pumpě, pumpařka bachařského chování.

Čtrnáct dní po našem návratu přišla pohlednice z indické Bombaje. Stálo na ní: Dě... kuji vám za návštěvu a za zajímavé setkání. Těším se na vás v Praze. Váš K. Zanus... si.

podzim 2003

Miloš Doležal (1970) pracuje jako redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava. Publikoval básnické sbírky Podivice (1995), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), soubor fejetonů České feferony (2000), životopis mons. Antonína Bradny Zaradoval jsem se (2002) a knihu rozhovorů-setkání s osobnostmi české kultury, církve a vědy Cesty Božím (ne)časem (2003). V nakladatelství Arbor Vitae vyjde letos jeho básnický deník z italských cest Sansepolcro.