Daniel Samek

Ogam - staroirské rozhraní jazyka a písma

Varuj ho, že nemůže vejít do domu, z něhož odchází, dokud ogam a stéla nebudou spojeny, dokud nebe a země nebudou jedno, dokud se slunce s měsícem nespojí.

(Prohlášení boha Manannana v příběhu Altromh tighi da medar)

Pojednat jakkoli o staroirském ogamu byla a vždy bude úloha značně nezáviděníhodná. Nicméně utkat se s takto záludným tématem může mít pro písaře i čtenáře překvapivě zocelující účinek. Pokusíme se do určité míry zrekonstruovat, jakým způsobem bylo jednou veskrze orální kulturou uchopeno něco, co je nám - truchlým pohrobkům šťastlivých analfabetů - každodenním chlebem: písmo. V případě staroirské tradice se ovšem seznámíme s písmem, které bylo vynalezeno proto, aby se jím psalo málo nebo vůbec, a které se nakonec znovu stalo v plné šíři živým slovem, jímž tak či onak bylo po celou dobu. Zdá se, že zde bylo slovo nejen na počátku, ale také uprostřed a na konci. Slovo, které si podmanilo písmo.

Definitio praecox

Oficiální hesla, která jsou k nalezení v monografiích o světových písmech, podávají obvykle profil ogamu, který je pravdivý jen částečně, takže při nazření tématu ve světle soudobých pramenů se obecně užívané konstrukce kácejí jako domečky z karet. Ale to je tak nějak v pravidlech hry: definice žádné vědění nezakládají. Pokusme se nicméně pro začátek přece jen nějakou z nich napodobit, a úvahu o soudobém chápání ogamu založme právě na rozdílu mezi tradičním a encyklopedickým vzděláním. Nějaké nezáživné a nutně zámlkové slovníkové heslo by mohlo znít třeba takto:

OGAM (též ogham, ogom, ogum) - irské hláskové písmo v podobě zářezů rytých do hran kamenných stél nebo do dřeva. Jeho písmena jsou uspořádána do čtyř základních skupin po pěti znacích. Písmeno (fid, pl. feda) každé jednotlivé skupiny (aicme) je tvořeno čarami od jedné do pěti, které jsou různě orientovány k pomyslné základní linii či hraně opracovaného kamene. V případě samohláskové skupiny A (aicme ailme) obsahující znaky v pořadí A, O, U, E, I jde o kratší čáry kolmo přes. Pro skupinu B (aicme beithe) se souhláskami B, L, F, S, N jsou to delší čáry vedené napravo. Skupina H (aicme húatha) obsahující souhlásky H, D, T, C, Q je charakterizována delšími čarami vedenými vlevo. Písmena ve skupině M (aicme muine) zahrnující souhlásky M, G, Ng [sic!], St, R se zapisují pomocí delších čar vedených zprava doleva přes osu, a to buď kolmo, nebo šikmo. K jednohláskovému systému čtyř skupin přibyla později ještě skupina pěti diftongů (EA, OI, IA, UI, AE), zvaných "dodatková písmena" (forfeda), jejichž znaky zřetelně vybočují z původního grafického řešení.

Uvedená soustava obsahuje několik písmen, jejichž přítomnost působí vzhledem k tomu, že znaky pro některé hlásky jinak zcela chybí, poněkud kuriózně. Například písmeno H se při zápisu irštiny (na pergamen) nepoužívalo jinak než k vyznačení přídechu nebo k formálnímu oddělení samohlásek (koncové a počáteční) dvou po sobě následujících slov nebo na začátku slova, jehož prvním písmenem je samohláska, a v ogamských nápisech se prakticky nepoužívá. Stejně tak písmeno Ng se týká výhradně případu, kdy se v zápisu odděluje samohláska na konci předchozího slova a G na počátku následujícího, takže jde vlastně o písmeno nG. Ve vztahu k výslovnosti je pak třeba chápat písmeno F také jako V, písmeno Q spíše jako K a písmeno St přibližně jako Z. Citelně chybějící hláska P se zapisovala pomocí písmene B jako tzv. "neznělé bé" (beithe bogtha) nebo také znakem pro diftong OI. Rovněž hláska K se někdy psala pomocí znaku pro diftong EA.

Původ grafického řešení a uspořádání jednotlivých písmen do skupin nebyl dosud uspokojivě objasněn, třebaže k dispozici jsou četné hypotézy o vazbě na latinské hláskoslovné rozbory či o vztahu k runovému písmu (viz hahelruna v tzv. Alkuinském rukopisu). Přestože žádná přesvědčivá teorie o původu grafického řešení ogamského písma neexistuje, o inspiraci hláskového třídění u latinských gramatiků se nedá pochybovat. Seřazení hlásek ve skupinách sice přesně neodpovídá žádnému ze schémat antických gramatiků a čistě abstraktní grafická podoba je téměř nekomparovatelná (záznam vlastně představuje pouze souřadnice vyznačující umístění v jednotlivých skupinách), ale přesuny písmen ve skupinách jsou díky zachování některých sekvencí celkem patrné.

Jakkoli máme právní doklady o existenci jakýchsi hraničních kamenů v podobě "ogamu nákupu [půdy]" (ogum na creca) nebo čistě literární odkazy na rytí do "básnických prutů" (flesca filed), na "básnické hůlky" (tamlorga filidh) či "básnické tabulky" (taibli filid), naprostá většina nápisů se zachovala na vztyčených či povalených kamenech označujících hroby významných osobností z období 4.- 8. století. Stély jsou ponejvíce hranaté, ale vyskytují se i kameny, které mají hrany obroušené, takže vypadají jako velká podlouhlá vejce. Nápis, doslova "jméno ogamem" (ainm n-oguim), se ryl do hran nebo na místo jejich opracování, přičemž jeho směr bývá při vertikální orientaci zdola nahoru, při horizontální jsou možné oba směry, nejčastěji však zleva doprava.

Z celkového počtu dochovaných ogamských kamenů se jich asi 300 nalézá v Irsku a asi 60 v ostatních keltských oblastech Británie, tj. ve Walesu, ve Skotsku, na ostrově Man a v Cornwallu. Jelikož nápisy z Walesu mají zřejmou souvislost se středověkým irským osídlením jihozápadní části země a skotské zase s gaelskou kolonizací země a podmaňováním Piktů (některé nápisy jsou v dosud nerozluštěné piktštině), považuje se za pravlast ogamu jednoznačně Irsko, pravděpodobně jeho jižní část, která vykazuje největší počet dochovaných nápisů. Zajímavé je, že v naprosté většině případů nenesou ogamské nápisy žádné historické informace, o nichž bychom již nevěděli ze zápisů latinkou, takže jejich studium je doménou paleografickou a filologickou, neboť jazykově náleží tyto nápisy k nejstarší zaznamenané vrstvě irské gaelštiny.

Tolik tedy obecná definice neboli "konečné (roz)řešení" se zbytkovou podstatou. Podobné informace ovšem vypovídají převážně o materiální epigrafické povaze ogamu, která je však pouze jednou stranou mince. Tou druhou je tradiční reflexe v textech z více méně soudobých rukopisů, jež v několika ohledech odporuje obecně přijímaným názorům na to, čím ogam byl. Ale začněme od nuly.

Tabula rasa

Dříve než přikročíme k problematice vynalezení ogamu, bude třeba nejprve vyloučit používání nějakého čistě keltského písma v nejstarší zaznamenané vrstvě dané tradice, tedy u kulturně příbuzných kontinentálních Galů. K tomu nám poslouží zejména proslulá pasáž VI. knihy (14) Caesarových Zápisků o válce galské (Commentarii de bello Gallico):

Do války druidové zpravidla nechodívají, také daně neplatívají jako ostatní. Branné povinnosti jsou zproštěni a osvobozeni ode všech dávek. Ponuknuti takovými výsadami přicházejí mnozí jednak sami z vlastní vůle, jiní jsou tam posíláni rodiči a příbuznými. Učí prý se tam nazpaměť velikému počtu veršů. A tak někteří zůstávají na učení až dvacet let. Za bezbožnost totiž a za hřích pokládají zaznamenávat své učení písemně, ačkoli jinde skoro všude, ve styku soukromém i veřejném, užívají písma řeckého. To - zdá se mi - zavedli si ze dvou důvodů, že asi nechtějí, ani aby se jejich nauka dostala mezi lid, ani aby ti, kteří se učí, méně cvičili paměť, spoléhajíce se na písmo. Neboť to se stává zpravidla skoro všem, že s oporou písemného zápisu neučí se již nazpaměť s tou pílí a paměť zanedbávají.přel. Ivan Bureš)

V běžném styku tedy Galové užívali řecké písmo, ale zároveň se adepti druidské nauky učili nazpaměť obrovské množství veršů. Jistá disproporce? Patrně nikoli. Podobná omezení byla totiž zjevně uvalena i na slovo - šetřilo se. Jak vyplývá z následujících kapitol Caesarova textu, o věcech veřejných se nesmělo mluvit jinde než na shromážděních a zprávy o přicházejícím nebezpečí se musely nejprve hlásit "obecní radě", aby se zabránilo šíření poplašných zpráv. Podobná situace ohledně podřízenosti mluvčích panuje i v tradici ostrovní. Ale raději obšírněji: V textu nejstarší irské právnické sbírky zvané Velká tradice (Senchas Már) máme zachovanou stručnou zprávu o příchodu latinského písma do země. Písmo se v ní jednoznačně ztotožňuje s Písmem svatým, kterému se pod tlakem všeobjímající slovesnosti, do níž právě vstupuje, říká prostě "bílý jazyk" (bérla bán), což je pravděpodobný opis i pro písmo s malým p. Představa, že písmo může být chápáno jako jazyk, je pro pochopení hlediska nositelů dané slovesné kultury, jak ještě uvidíme, naprosto zásadní. Obvyklým výrazem této doby pro křesťanství se ostatně stane "čtení" (légend), což velmi dobře definuje rozdíl mezi oběma tradicemi. Ale zpět k tématu. Až do příchodu sv. Patrika náležela v Irsku promluva na veřejnosti pouze třem skupinám lidí: historikům, básníkům a soudcům. Po ustavení křesťanství byl však každý jejich projev podřízen "mužům bílého jazyka", tj. znalcům Písma. Nadále pak platí kompromis, že právní tradice se opírá o tři "skály": básníka, písmeno a přirozenost. Ve Velké tradici se ovšem písmo předvádí také jako cenzorské síto, jehož prostřednictvím se celá dosavadní tradice procedila ku křesťanství. To je pěkně vyjádřeno zejména v právním pojednání Zákon z Fuithirbe (Cáin Fhuithirbe) ze 7. století tvrzením: "Co překračuje [křesťanský zákon], je pokutováno inkoustem" (Ro dílsiged la dub in díchubus). Boj se starou naukou se tedy nevede vynecháváním či zamlčováním, ale literárním zpracováním čili znehodnocením živého slova. Mýtus vytržený ze světa a vetknutý na pergamen bude nadále působit nevěrohodně, stane se pouhou báchorkou. Před... křesťanské názory jsou zkrátka pohřbeny do neživotných a smrtících liter. Tomu ostatně odpovídá i pojetí ogamu, který je užíván převážně k nápisům náhrobním. Snad ... proto lze narazit i na frázi "pohřbeno v ogamech" (ro-rinnad ogmaib).

ABC etc.

Jelikož pro vytvoření ogamské tradice mělo - vzhledem k současnému nástupu - ... určující význam právě latinské a křesťanské pojetí písmenné řady, musíme nejprve nahlédnout, jakým způsobem se od koncepce ogamského písma liší a v čem se s ním shoduje. K tomuto účelu by mělo postačit stručné zmapování nemateriálního chápání písma, jak se uchovalo v irské tradici v souvislosti s latinskou abecedou (aibgitir, aipgitir, aibidil). Toto v gaelštině k nepoznání zdeformované slovo pro abecedu skýtá zásadní poučení již svým čelným umístěním v O`Davorenově glosáři, kde je první glosou vůbec. Čteme zde stručné a jasné vyznání provázené citací: "abeceda, tj. počátek nebo základ, to jest čtyři abecedy moudrosti jsou čtyři základy vědění" (aipgiter.i. tinscetal nó bunadh, ut est cetheora aibgitre gaisi.i. cethre bunaidh na hamainnsi). V žádném případě tu nejde pouze o přenesený význam, abeceda je tu skutečně postavena naroveň struktuře světa, přesně tak, jak to dokládá třeba pyramidální soupis poměrné dlouhověkosti různých bytostí nazývaný též "abeceda světa" (aipgitir in betha). Dalším příkladem tohoto pojetí je i jeden z gnómických žánrů, tzv. "abeceda víry" (aibgitir crábaid), soubor mravních poučení ve formě příslovečných výroků, které zaštiťuje nějaká významná církevní autorita, tj. prezentují se jako její (oblíbená) přísloví. Text takových "abeced" je pochopitelně prost jakéhokoli abecedního uspořádání, tady jde "pouze" o základy světa nebo víry, nikoli o posloupnost.

Kořeny věci

Ale zpět k ogamu. Nejprve vypočítáme všechny dostupné názvy tohoto písma. Vedle slova ogam, které se zjevně vztahuje k irskému bohu jménem Ogma, se nejčastěji objevuje označení beth(e)luisnion čili "bříza-jeřáb-jasan", v němž je naznačena posloupnost ogamských písmen prezentovaných názvy stromů. Prvním komponentem tohoto názvu je písmeno/strom bříza (beithe), druhým jeřáb (luis) a třetím jasan (nin), poslední písmeno první skupiny B. Někdy se ovšem objevuje také zkrácená verze vytvořená pouze z prvních dvou písmen: beitheluis čili "bříza-jeřáb" nebo, jak uvádí glosář v rukopise Egerton 158 (705), dokonce pouze prvním z nich, tj. beth (bříza) neboli crann bethe (kmen/dřevo břízy). Sepětí tohoto stromu s "psaním" je známo i z jiných kultur a je zjevně důsledkem toho, že z březového dřeva nebo kůry se vyráběly destičky, na které se zaznamenávaly znaky. Významné postavení břízy v životě přírodních lidí snad není třeba příliš zdůrazňovat, vždyť je to první jarní strom, jak dobře dokumentuje i český název třetího měsíce roku. Irský výraz pro břízu pak tradičně asociuje se slovy život (bethu), svět (bith) a stálý/věčný (bith-).

Co se druhého písmeno-stromu týče, dřeva jeřábu užívali gaelští Irové a Skotové coby ochranného prostředku proti zlým silám a démonům. Jeho název (luis) je navíc zvláštním způsobem spojen s názvem předposledního písmene téže skupiny reprezentovaným vrbou (sail). Obě jména jsou totiž vzhledem k obrácenému čtení celkem podobná (luis / sail) a taková inverze se zdá být pro ogam, jak ještě uvidíme, značně důležitá. Třetí část alternativního názvu pak tvoří jasan (nin), který představuje poslední písmeno skupiny B, takže jeho umístění na konci názvu představuje určité sepnutí celé první skupiny písmen. Zrcadlový název písmene N, tj. nin, pak může, jak uvádí O`Davorenův glosář (1288), reprezentovat "(jakékoli) písmeno nebo (celý) ogam nebo kořen ogamu" (nin.i. letir nó oghum nó fren oghuim). Nejméně užívaným názvem pro ogam, spjatým spíše s učenci latinského ražení, je pak výraz bobel(l)oth, konstruovaný pomocí varietních názvů dvou prvních písmen, B a L.

Dosadíme-li za všechna ogamská písmena jejich stromové ekvivalenty, získáme tuto "písmennou" řadu: beithe (bříza), luis (jeřáb), fern (olše), sail (vrba), nin (jasan), h-uath (hloh), dair/daur (dub), tinne (cesmína), coll (líska), quert/ceirt (jabloň), muin (réva), gort (břečťan), n-getal (rákos nebo janovec), straif (trnka), ruis (černý bez), ailm (borovice), onn (hlodáš), ur (vřes), edad (osika?), ida/idad (tis?) + e(a)bad/éubhadh (osika), oir (brslen), uillenn (zimolez), i(a)phín/ifín (angrešt?), (a)emancholl (dvojená líska).

Co se týče obecné aplikace březo-jeřábo-jasanové posloupnosti (B-L-N) v písařské praxi, musíme konstatovat, že se ve vazbě na latinku vyskytuje jen zřídka. Všechny větší slovníky totiž bývají uspořádány podle klíče A-B-C, přičemž uvnitř jednotlivých písmen (oddílů) panuje v posloupnosti naprostá libovolnost. Rozsahem menší díla jsou zase jen soupisy glos excerpovaných z nejrůznějších i ztracených děl, takže postrádají jakékoli abecední řazení. Často se však stává, že drobné výčty slov obsažené v gramatických pojednáních jsou pořádány právě podle klíče B-L-N. Existence jinak zcela ojedinělého výrazu "abeceda ogamu" (aipgitir oguim) však napovídá, že po čase byly názvy obou systémů synonymní, nebo že se dokonce do jisté míry prolínaly. Příkladem takového míšení obou pořádků, samohlásek podle irského ogamu (A, O, U, E, I) a souhlásek podle latinské abecedy, je popis věštebné praktiky pro započetí cesty z domova nazvaný Další traktát o abecedě (Trachtad ele ar an aibidil), který tvrdí následující:

Kdokoli je první člověk, kterého potkáš, když se vydáš na cestu, zeptej se na jeho jméno, jestliže ho neznáš. Je-li na počátku toho jména A nebo O nebo U nebo E nebo I, štěstí bude provázet (putujícího) a vrátí se v pořádku. Je-li na počátku jeho výslovnosti B nebo C nebo D, jde o radost, která naznačuje jak odchod, tak příchod. Je-li na počátku toho slova P nebo Q nebo T, vyznačuje to lásku ženy. Je-li to S [recte F] nebo L nebo M nebo N nebo R nebo S, nevrátíš se zpět v pořádku a nedosáhneš (ani) svého statku. Je-li to X nebo Y nebo Z, vyznačuje to okamžitou smrt nebo ztrátu majetku cestou. Konec. Amen. Konec.

Původ a důvod

O dobovém pojetí irského písma nás poučuje především pojednání Ogam uchované v rukopise Knihy ballymotské (fo. 167b- 170b). Není tedy jistě žádným divem, že za průvodce světem ogamu zvolíme právě ono, neboť pro postižení všech tradičních aspektů nebylo od doby vzniku či zápisu tohoto textu, tj. od 10. století, vytvořeno nic lepšího, čeho bychom se mohli přidržet. Členitý text tohoto díla sestává z několika naprosto nesourodých částí, které se postupně věnují otázce původu, uspořádání, symboliky, typologie, kryptografie a "kaligrafie". V úvodní pasáži se pojednává o peripetiích vzniku tohoto písma:

Jaké je místo, doba, osoba a důvod vynalezení ogamu? To není těžké. Jeho místem je ostrov Irsko, který obýváme my Skotové. Vynalezen byl v době Bresa, syna Elathaova, krále Irska. Jeho osoba je Ogma mac Elathan mic Delba... eith, bratr Bresův, protože Bres, Ogma a Delbaeth jsou tři synové Elatha, syna Delbaethova. Tedy Ogma, muž velmi obratný v řeči i v poezii, ten je vynálezcem ogamu. Důvodem jeho vynalezení (měl být) důkaz jeho důmyslnosti, a aby tato řeč patřila zvláště (jen) učencům, s vyloučením sedláků a pastevců. Od čeho (pak) má ogam své jméno, podle zvuku a podle významu; kdo je otec a matka ogamu; jaké je první jméno v něm zapsané a jakým písmenem; jaký byl k tomu důvod, kým to bylo zapsáno a proč písmeno B předchází všechna ostatní, (a) kam se všechna obracejí?

Podle zvuku je ogam podle Ogmy, svého prvního vynálezce, podle významu je to však og-uaim (dokonalá aliterace), kterou básníci používali v poezii podle významů, protože gaelština je básníky měřena podle nich (písmen). Otec ogamu je tedy Ogma a matkou je jeho ruka nebo Ogmův nůž.

Kromě toho, toto je první věc, která byla zapsána ogamem TTTT TTT, to jest B (bříza) byla zapsána z toho důvodu, aby byla doručena výstraha Lugovi, synu Ethneinu, a ten zápis se týkal jeho ženy, (totiž) aby nebyla unesena do Sídu, totiž sedmkrát B do jedné hůlky z břízy: Tvá žena ti bude sedmkrát unesena do Sídu nebo jiné země, jestliže ji nebude střežit bříza. A proto má bříza přednost, protože to byla ona, která byla první zapsána ogamem.

Kolik je skupin ogamu a jaké to jsou? To není těžké. Jsou čtyři: B po pěti, H po pěti, M po pěti, A po pěti. A navíc ještě pět dvojhlásek.

Kolik je tříd ogamu? To není těžké. Tři, totiž osm šlechtických stromů, osm rolnických a osm křovinatých stromů. Osm šlechtických stromů: olše, dub, líska, réva, břečťan, trnka, hlodaš, vřes. Osm rolnických stromů: bříza, jeřáb, vrba, jasan, hloh, cesmína, jabloň. A pokud jde o písmena všech ostatních křovin, jsou to (také?) rolnické dřeviny.

Kolik je druhů ogamu? To není těžké. 150. A jednotlivé znaky a jejich významy vyložíme po pořádku. Nejprve promluvím o dřevech stromů a proč byla písmenům ogamu dána (právě) tato jména, podle některých se totiž nazývají jinak. Otázka tedy (zní), podle čeho jsou tyto samohlásky a souhlásky pojmenovány? To není těžké. Dle mínění některých je to podle školy Fénia Farsaida, tedy podle školy básnictví, kterou Fénius vyslal do světa, aby se naučila (všechny) jazyky. Bylo to pět a dvacet nejlepších (učenců) z ní, takže to jsou jejich jména, která byla dána pro be(i)the, luis a nin ogamu, samohláskám a souhláskám. A byli čtyři, kteří byli nejskvělejší z těchto, takže to jsou jejich jména, která jsou dána sedmi základním vokálům: A, O, U, E, I, EA, OI. K nim se pak přidali ještě další tři, podle nichž jsou pojmenovány dvojhlásky, a proto jsou IA, UI, AE tříděny zvlášť. Podle jiných je to ale podle stromů lesa, jejichž jména byla písmenům přiřazena přeneseně.

Na první pohled se zdá podivné, že se zde ogam představuje coby tajná řeč (bérla) učenců a nikoli jako písmo. Pozoruhodná je rovněž informace, že první užití ogamu nebylo slovní, nýbrž číselné. Rozdělení 24 písmen do tří skupin podle ušlechtilosti symbolizujících stromů, které odporuje základnímu rozvrhu ogamu (V × 5 = 25), je ohromující. Poslední skupina sice není vyjmenována celá, takže nemůžeme určit, které písmeno z tohoto trojického dělení vypadlo, ale součet tří skupin po osmi jasně dává 24 písmen a nikoli 25. To však raději ponechejme stranou, "chybějící číslo" je v keltské tradici častý a jen těžce uchopitelný fenomén. Ostatně z dalšího třídění samohlásek a dodatkových dvojhlásek se zdá, že se tu pěstuje matematika jdoucí proti základní struktuře ogamu, neboť počet samohlásek by měl být normálně 5 + 5 a nikoli 3 + 7. Praktickým vysvětlením třídění dle ušlechtilosti by snad mohlo být srovnání se stejným dělením skandinávských run do tří skupin po osmi.

Uvedení jména Fénia Farsaida, bájného tvůrce gaelštiny coby reliktu pokusů rekonstruovat jednotný lidský jazyk, kterým se mluvilo před stavbou babylónské věže (viz Souvislosti 2/2002, s. 59- 60), jen dále posiluje asociace jazykové, nikoli písemné. K otevřenému rozporu pak dochází tvrzením, že k původu pojmenování jednotlivých písmen se vyjadřují dvě výkladové školy. Kromě celkem jasného stromového podkladu mohou být prý názvy písmen odvozeny od jmen nejtalentovanějších žáků učence Fénia Farsaida.

Stařec

Zastavme se však ještě u patrona ogamu. Nejstarší literární doklad Ogmova jména nalezneme u starořeckého satirika Lúkiána (asi 120- 180) v rozpravě Héraklés. Tento text je nejobsáhlejším starověkým popisem keltského boha a jeho atributů, jaký se vůbec zachoval. Lúkiános nejprve rozebírá (pro něho) podivný obraz boha jménem Ogmios, který je zpodoben jako silně opálený stařec s lysinou a vrásčitou kůží, oblečený v tygří kůži. Postava třímá v pravici kyj, u boku má zavěšen toulec s šípy a v levici drží luk. Nejvíce podivné se však Lúkiánovi zdá, že za sebou tento bůh vleče velké množství lidí, všechny přivázané za uši, na jemných řetízcích ze zlata a z élektra, jejichž konce jsou upevněny v jeho jazyce. Postávání před obrazem dokonce vyvolá rozmluvu k jedním Keltem, "který byl vzdělán i po našem, jak prokázal tím, že správně mluvil řecky, patrně jakýsi filozof v domácím slohu". Ten mu obraz vstřícně vyloží pomocí citátů z řeckých spisů i frazeologie tak, že Keltové za slovem nevidí Herma, ale Hérakla, který je o mnoho silnější. Jeho staroba prý znamená, že "slovo rádo prokazuje vrchol dokonalosti právě ve stáří", řetízky naznačují těsný vztah jazyka a uší, luk a šípy zase představují ostrá, dobře mířená (doslova perutná) slova, zraňující duši.

A co na to staroirské prameny? Ogma se v nich líčí v podstatě shodně s Lúkiánem. Kromě výrazného slovesného nadání, vyjádřeného již v traktátu samém hodnocením "muž velmi zručný v jazyce i básnictví" (fer ro-eolach a mberla 7 a filidecht), se zároveň chápe jako "silný muž" (trénfer), což (jak jsme právě slyšeli) není nikterak v rozporu se slovesným nadáním. Také ve starém Irsku se slovo považovalo za zbraň z nejúčinnějších. Dokladem podobných názorů se může stát například vyznání básníka Colmána mac Lénine (+ 604), který o svém umění smrtonosné satiry mluví takto: "Jako unce k libře, labuť vedle kosa, / vůči kráse královnině selská kráska bosá, / jako Domnall ke králům a k chóru ti, kdož mečí, / svíce k louči, jiný meč tak má se k mému meči."

Pro uvedení účinku slova do zbrojního kontextu je to sice dostačující, ale existuje ještě jeden příbuzný zajímavý doklad zaznamenaný v příběhu Bitva na Mag Tuired (Cath Maige Tuired), kde jsme svědky toho, jak Ogma nalezne po skončení boje Orna, meč fomorianského krále Tethry. Po vyjmutí z pochvy ho chce očistit a tím způsobí, že zbraň počne vypočítávat hrdinské skutky svého majitele. Jak se zde praví, byl to za dávných časů zvyk všech mečů, popisovat skutky, jež byly jejich prostřednictvím vykonány. Tento "dar řeči" byl prý způsoben hlavně uctíváním mečů tehdejšími muži. Přesto je trochu zvláštní, že je to právě bůh Ogma, v jehož rukou neživá věc (poprvé) promlouvá. To by totiž přesně odpovídalo definici písma. Jelikož se však příběhů spojených s Ogmou - navzdory jeho evidentní důležitosti - dochovalo velice málo, těžko můžeme tuto úvahu opřít o něco dalšího a rozvinout ji v teorii, že patronem písma se stal právě proto. Informace o Ogmovi jako osobě totiž zůstávají povětšinou na úrovni stručného popisu v Knize Britů (Leabhar Breathnach), irském překladu Nenniova spisu Historia Britonum, kde se o něm ve vztahu k jeho bratru praví: "Dagda Velký (syn Eladana, syna Delbaidova), král. Ogma, bratr toho krále, to od něho pocházejí písmena Skotů [=Irů]." (Dagda mor (mac Ealadan mic Dealbaith) in rig. Ogma brathair in rig, as e a ranig litri na Sgot.)

Tušenou vazbu mezi písmem a slovem dále prohlubuje druhá část výše zmiňovaného pojednání Ogam, která obsahuje dvě soustavy básnických opisů pro názvy jednotlivých písmen, nebo spíše pro názvy jejich stromových patronů, které se nazývají Slovní ogam Morannův (Briatharogam Moraind) a Slovní ogam Mac ind Óica (Briatharogam Mic ind O[i]c). V tomto případě již o písmo skoro vůbec nejde, neboť veškerá pozornost je zaměřena na mytický a hospodářský statut stromů či homonymních odstínů jejich názvů (příklady viz Souvislosti 2/2002, s. 68- 69). Je to zjevně velkolepá hra se slovy, jejíž vztah k ogamu jako písmu nutně uniká. Jedno je ovšem zřejmé: na výsluní se nám tu vší silou dere jazyk.

Tabulka ras

Třetí oddíl výše zmíněného traktátu Ogam, uvozený zdrcující větou "Tady je prasečí ogam" (Mucogam in so), obsahuje jakési praktické "cvičení", v němž se značně zeširoka ozřejmuje vážnost lidové etymologické definice z úvodu, tj. že slovo ogam znamená "dokonalá aliterace" (og-uaim). Podle novodobých etymologických rozborů se zdá, že slovu ogam je příbuzné zvláště řecké slovo ogmos, které označovalo řadu, stromořadí, brázdu/rýhu. K zahození patrně nejsou ani příbuzná gaelská slova (ughaim, oidhim, oighim) ve významu: záměr, smysl, úmysl nebo odhodlání. Přidržme se ale tradičního výkladu a sledujme aliterační tezi. Jediným stabilním kritériem pořádajícím termíny v jednotlivých zde uvedených skupinách je totiž právě počáteční hláska slov. Je celkem jasné, že tematicky se předváděné soustavy od stromové abecedy vzdalují opravdu hodně - vždyť tímto způsobem lze snadno setřídit celý svět. Z příručky lesnictví se zkrátka ocitáme uprostřed hry Země- město. Nalézáme tu postupně: ogam prasat, ogam řek, ogam pevností, ogam ptáků, ogam barev, ogam kostelů, ogam lidských bytostí, zemědělný ogam, ogam králů, ogam vody, ogam psů, ogam volů, ogam krav, ogam slepce, ogam chromce, ogam syna, ogam nohy, ogam nosu, ogam dlaně, ogam světců, ogam umění, ogam jídel a ogam bylin.

U těch z nich, které obsahují prostý výčet příkladů, je celkem zřejmé, že jde pouze o miniaturní seznamy z různých tematických oblastí, v nichž jsou příslušná slova vybrána a do skupin zatříděna podle počátečního písmene. Z našeho hlediska jsou však zajímavé spíše ty ogamy, které z enumerace zřetelně vybočují tím, že se u nich neuvádějí příklady, ale stručná definice. Jsou to především tyto: ogam slepce (caechanogam), který popisem hmatníku ogamských zářezů zjevně definuje jakési slepecké písmo, které si vzhledem k častému "handicapu" irských básníků - slepotě - dovedeme i snadno představit; ogam syna (macogam) naznačující věštebnou praktiku k určení pohlaví budoucího novorozeněte; ogam nosu (sronogam) odkazující k písmenné gestikulaci na úrovni prstové abecedy, kde je osa zobrazení tvořena kořenem nosu, a konečně ogam dlaně (basogam) rovnající se blíže nespecifikovanému čtení čar na ruce, patrně chiromantii.

To však není ani zdaleka všechno, neboť to, co následuje, je podstatné zejména vzhledem k tomu, v čem celá ogamská tradice nakonec zakotvila, tj. v manipulaci s názvy písmen ve slovech. Jsou to v podstatě tři velice jednoduché způsoby zvláštního zápisu, které jsou nazývány "hlava ve křoví" (cend a muine), "hlava pod keřem" (cend fo muine) a "had o dvou hlavách" (nathair imceann). Hlava ve křoví spočívá ve stažení názvu písmene uvnitř vhodného slova na písmeno samotné, což znamená, že například slovo CERTLE obsahující název písmene C (CERT) můžeme zapsat pouze jako CLE, protože cert je v něm stejně obsaženo. Druhý způsob, hlava pod keřem, je obdobou předcházejícího a představuje ten případ, kdy má jedno písmeno hodnotu svého vlastního názvu, takže MAEL R znamená MAEL RUIS. Třetí případ, dvouhlavý had, se zase týká zrcadlového zápisu jednoho slova, které se zapíše na obě strany od pomyslného středu, tj. slovo LAECH se zapíše jako [H]CEALLA[E]CH, takže je prý podle tvrzení v textu zcela jedno, jestli se čte (na kameni) shora nebo zdola.

První dva případy se týkají zkracování slov, což je vzhledem k tomu, jak je ogam prostorově náročný, celkem uvěřitelné. K čemu přesně se však vztahuje zrcadlové rozepisování slova, není vůbec jasné, jakkoli je obracení slov v tajných jazycích poměrně známé a o kryptických formách tohoto druhu u ogamu se ještě zmíníme.

Krypta

Čtvrtá část pojednání Ogam je plně zasvěcena různým kaligrafickým a kryptickým formám ogamského písma. Příslušná čtyři folia (169b-170b) Knihy ballymotské s ukázkami různých pojmenovaných stylů zápisu se netěší právě velké oblibě filologů a z okruhu vědeckého bádání byla vymetena ještě před první světovou válkou výrokem Heinricha Zimmera: "nehodnotné hrátky" (wertlose Spielerei). Nezájem bohužel přetrvává až dodnes, takže tato krajně zajímavá část textu zůstává zcela mimo zájem učenců. Nicméně, nelze se divit. Přes celkové "polygrafické" zaměření se zde totiž setkáváme s nám již dobře známými tematizovanými soubory variací v podobě "jeleního ogamu" (osogam), děleného na čtyři skupiny podle jelena, laně, srnce a koloucha, "lodního ogamu" (ogam n-eathrach) obsahující bárku, loď, lodici a korákl, "ogamu zbraní" (armogam) s kopím, štítem, mečem a mečíkem či "ogamu skupin" (ogam cuidec[h]tach) děleného na kněze, hrdinky, Feniány, synody, světce. Znovu se objevuje záštita výjimečných osobností: Ogam Finnův - hned několikrát a v různých formách, Cruteniho ogam, Ilannův ogam, Bricriův ogam, Bresův ogam, Erimonův ogam, Féniův ogam, Roigne Roscadachův ogam či ogam Ferchertneův.

Kromě více méně jednoduchých a nezáludných grafických adaptací základního vzhledu spočívá tento závěrečný přehled ještě v předvedení různých způsobů šifrování zvaných "tajný ogam" (runogam). Tak třeba prostorově náročný "Bricriův ogam" (14) spočívá v tom, že se každé písmeno vyjádří počtem čar, jenž odpovídá pořadnímu číslu v irské abecedě, tj. jedna čára pro první B, dvacet čar pro dvacáté I. Příliš naivní? Pokročme dále. "Ogam pořádku" (15) spočívá v seřazení písmen zapisovaného slova dle ogamské posloupnosti, tj. namísto BRAN se napíše BNRA. Zajímavá je rovněž tzv. "lovecká úprava" (18), při níž se zapisují dvě slova skrz sebe navzájem. To znamená, že se obě rozpůlí a zapíše se nejprve první polovina prvního, pak první půlka druhého, nato druhá půlka prvního a konečně druhá půlka druhého slova. Další úchvatná myšlenka se skrývá v "Ogamu, jenž zmátl Bresa" (31), ten totiž povoluje k zápisu namísto písmen samých jejich názvy. Připojená poznámka žertovného ražení tvrdí, že Bres prohrál bitvu na Mag Tuired (patrně) proto, že během ní zaujatě luštil vzkaz napsaný tímto způsobem. "Koncový ogam" (32) zase zaměňuje každé písmeno za koncové písmeno jeho názvu, takže např. místo B s názvem beithe se zapisuje písmeno E, místo S s názvem suil se dává písmeno L, místo L (luis) S, ale místo N (nin) opět N. "Hlava před další" (33) znamená, že poslední písmeno každé skupiny má hodnotu prvního a předposlední druhého, tj. např. místo B se píše N, místo L se píše S. "Ostří proti oku" (36) se zase užívá takto: skupina A obráceně pro skupinu B, to znamená: I pro B, B pro I, skupina M pro skupinu H, čili: R pro H, H pro R atd. "Záludný ogam" (42) zákeřně mění posloupnost skupin, takže skupina H se nalézá před skupinou B, skupina A před skupinou M.

Ke konci tohoto oddílu se začnou objevovat i jakési těsnopisné zkratky (sigla) přesně popsaných hláskových spojení. To je již zcela ohromující a matoucí. Vedle rukopisných zkratek pro latinská písmena rozesetých po irských pergamenech existují ještě zkratky ogamské? Používání těchto znaků nápisy nepotvrzují, ale je jasné, že tu jde minimálně o úvahy, jak se vyrovnat s úděsnou prostorovou náročností ogamského písma. Zároveň je vidět, že tyto pokusy jsou již na hony vzdáleny obvyklé praxi raného rytí, jehož základním příkazem byla - nehledě na velikost kamenů - stručnost. Takže učenci, kteří v tomto případě usilovali o zkracování slov, se evidentně nalézali na cestě, která nikam nevedla.

Na úplný závěr nejen této části, ale i celého pojednání, je připojen ještě blok různých "světových" ogamů, např. ogamu skandinávského (tj. run), ogamu vikingského, ogamu egyptského, ogamu afrického atd. Tím je také přibližně dosaženo proklamovaných 150 ogamů (ve skutečnosti jich tu je asi 130), na jejichž ovládnutí jsou podle pojednání Dvanáct oddílů básnictví (XII ernail na filideachta) určeny v učebním plánu básnické školy tři roky, přičemž na první rok jich připadá 50 včetně "správného ogamu" (certogam), na druhý rok 50 včetně "ogamu pořádku" (ogam uird), třetí rok 50 včetně "Il(m)andova ebadachového" (ebadach ilmain). Příklady zde uvedené vyvolávají určité pochybnosti, protože kdybychom tyto ogamy měli brát jen jako formu zápisu, pak by proslulá náročnost básnických škol vzala tak trochu za své. 150 odstínů jednoho písma během tří let? Tak málo? Pokud se ale výše uvedené permutace užívaly, jak ještě ukážeme, i v projevu slovním, jde z toho hlava kolem.

Ogamský traktát, jehož obsah byl nastíněn, představuje strukturalistický rozbor ogamského fenoménu z 10. století, to znamená z doby, kdy se ogam evidentně přestával užívat i na kamenech, takže můžeme předpokládat, že jeho úkolem bylo spíše shrnout ogamskou tradici v jeden text, v žádném případě není výrazem jejího vy... vrcholení či snad pokusem o obnovu tradice zápisu. Ogam se však o slovo hlásil dál.

Mluviti písmo

Přestože ambicí ogamského systému naprosto jistě nebylo soupeřit s latinskou abecedou, dochází postupem času - jak bylo ostatně dostatečně načrtnuto - k útlumu tvorby rituálních ogamských nápisů a další těžiště i perspektiva ogamu se ustaluje v kryptologii nazývané buď prostě ogam, nebo "latina" (laiten), později "bahenní latina" (angl. bog-latin). Řádnou definici tohoto tajného jazyka nabízí jen Grammatica Latino-Hibernica z roku 1677, jejíž autor, františkán Francis O`Molloy neboli Proinsias Ó Maolmhuaidh (asi 1614- 1684), píše v kapitole věnované kontrakcím a kryptografii následující: "Temný způsob mluvy, kterému se říká ogam, je dobře známý irským znalcům tradice, kteří jím promlouvají tak, že slabikují toliko jim známé názvy jednotlivých písmen, diftongů a triftongů." (Obscurum loquendi modum, vulgo Ogham, antiquariis Hiberniae satis notum, quo nimirum loquebantur syllabizando voculas appellationibus litterarum, dipthongorum, et tripthongorum ipsis dumtaxat notis.)(přel. Petr Šourek)

Jak přesně se názvy písmen "slabikovaly", máme velice dobře a téměř zázračně doloženo písemně. Několik desítek slov upravených pomocí názvů ogamských písmen totiž zaznamenal poslední velký znalec irské tradice Dubhaltach Mac Fir Bhisig (asi 1600- 1671) ve svém výkladovém soupisu Základy "latiny" (Dúil laithne) z roku 1643. Autorovu fundovanost ohledně ogamu nepřímo potvrzuje i Roderic O`Flaherty, který ve třetí knize (30. kapitola) svého díla Ogygia, upozorňuje, že mu Mac Fir Bhisig písemně sdělil, že vlastní 150 různých ukázek irského písma, které nazývá irsky craobh-ogham čili větvový ogam, latinsky pak virgeos characteres čili větvové/prutové charaktery. O`Flaherty dále cituje ze spisu O Irsku a zkoumání jeho starožitností (De Hibernia et Antiquitatibus ejus Disquisitiones) z roku 1654, jehož autor James Ware (1594- 1666) přímo uvádí, že má v držení starou knihu psanou ogamem. Nic podobného se ale nedochovalo.

Ale dosti dohadů a přikročme raději k několika ukázkám "bahenní latiny", jak jsou zaznamenány v soupisu Základy latiny. První slovo následujícího výčtu je pozměněné, druhé je výchozí, v závorce je uveden český význam a číslo označující pořadí v glosáři, za ně je připojen název písmene, s jehož pomocí byla daná "deformace" vytvořena: betcennacht i.e. bennacht (požehnání, 279) - pomocí písmene beth (bříza); loscan i.e. lan (plný, 152) - pomocí písmene luis (jeřáb); aninches i.e. an(d)es (jižně, 191) - pomocí písmene nin (jasan); tinnichiar i.e. tiar (západ, 187) - pomocí písmene tinne (cesmína); muincir i.e. mír (porce, 81) - pomocí písmene muin (réva); roscon i.e. rón (tuleň, 127) - pomocí písmene ruis (černý bez); eabadcoll i.e. e[a]ch (kůň, 110) - pomocí písmen eabad (osika) a coll (líska). Nelze si nevšimnout, že názvy ogamských písmen vyjmuté z těchto nabobtnalých slov jsou často značně deformované, takže namísto očekávaného ruis nalézáme rosc, místo tinne objevujeme tinnich a podobně. To všechno však svědčí pro ústní používání a proti tomu, že by mohlo jít jen o nějaké psané konstrukce.

Třebaže víme, jak přesně se slova zatemňovala, i nadále však zůstává otázkou, komu tento zvláštní jazyk náležel, kdo přesně byli jeho nositelé, nebo spíše jaké učence odděloval od ostatních lidí. Z nepřímých dokladů máme k dispozici jen záznam v Mageoghaganových Letopisech z Clonmacnoise (Annals of Clonmacnoise) dochovaných pouze v anglickém překladu ze 17. století. V nich je pod rokem 1328 zaznamenáno úmrtí jakéhosi Morishe O`Gibellana, "znamenitého básníka v irštině a výmluvného i přesného znalce řeči, které se irsky říká ogham" (an excellent poet in Irish & an excellent eloquent & exact speaker of the speech which in Irish is called ogham). Nutno ovšem podotknout, že záznam o stejné osobě v pozdějších Letopisech království irského (Annála Ríoghachta Éireann) se o ogamu vůbec nezmiňuje a střídmější je i v ohromujícím výčtu O`Gibellanových zájmů.

Tento velezajímavý doklad by nicméně mohl pomoci trochu více objasnit tajemný termín "ogamista" (ogmóir) čili znalec ogamu. Podle kontextu, v němž se slovo vyskytuje, by měl v podstatě označovat osobu obeznámenou s tímto písmem, jisté rozpaky však budí zvláště pozdější užívání tohoto termínu ve škále od znalce písma a pravopisu až po vysoce erudovaného učence, vlastně polyhistora. Tím by třeba zmíněný O`Gibellan podle dochovaného seznamu oborů, v nichž vynikal, zjevně byl. V zásadě ale není vůbec jasné, jestli byl ogamistou každý učenec, který absolvoval první tři roky básnické školy, nebo jestli bylo podmínkou titulu nějaké prohloubení nebo nové pojetí ogamského systému. V tradičním středověkém soupisu nejstarších irských autorů (básníků) nesou totiž titul ogamista pouze oba bájní patroni (či tvůrci?) poetických opisů ogamských písmeno-stromů, soudce Morann mac Maín a bůh Mac ind Óic. Vyjdeme-li však prostě a jednoduše z O`Molloyovy definice, můžeme ogam považovat ve shodě s úvodem k traktátu Ogam za opravdovou "latinu" irských vzdělanců, to znamená jazyk určený pro interní komunikaci a nesrozumitelný prostému lidu, jenž je tu diskvalifikován nejen nezasvěceností, ale i kombinační náročností jeho slovní šifrace a dešifrace. O`Gibellanovo úmrtí by pak znamenalo ztrátu jednoho z nejlepších (nejzdatnějších?) ogamistů-vzdělanců.

Nedostatek dalších dokladů pro naše závěry se dá vysvětlit podstatou kryptického jazyka, jímž se může dorozumívat celkem vysoký počet lidí, aniž by po sobě zanechávali nějaké písemnosti. Známou učinily bahno-latinu až důsledky devastace irské tradice pod anglickou správou, která v podstatě donutila poslední žijící učence zapsat všechno, co věděli, protože to byla ve stávající situaci jediná možnost, jak předat své znalosti dál. Pokud by tedy šla historie jinou cestou, byla by dnes možná bahno-latina akademickým jazykem na dublinské Trinity College. Ale ona nešla.

Point(a)

Ogam byl již od samého začátku zřetelně spojen se slovem, a to jak osobou svého patrona, tak vytěsňováním složitějších vět v ogamských nápisech, což v intencích orální tradice "nahrávalo" básníkům a vypravěčům, kteří jediní mohli promlouvat o příčinách a následcích smrti pohřbeného člověka, stručný zápis na náhrobku nikoli, ten je pouze připomínkou jména a označením určitého místa příběhu. Máme tu tedy co dělat s písmem, které se uchovalo více než tisíc let, přičemž menší část tohoto času se jím psalo, větší, ne-li celou, se jím mluvilo. Ogam se postupem času stal jakýmsi podivným rozhraním orální a písemné tradice, takže současné problémy s jeho pochopením spočívají v podstatě jen v tom, že toto "písmo" zahrnuje dva fenomény, jež se dnes celkem přísně oddělují, a jejichž slučování je tedy pro nás jen těžce představitelné. Ogam byl prostě celá staletí mezi a s tím je vždycky veliká potíž.

Autor děkuje všem, s nimiž mohl o daném tématu pohovořit, a paní Jitce Pelikánové za laskavé přehlédnutí textu. Čtyřverší v textu přebásnil Jaroslav Tulka.

Prameny

Auraicept na n-Éces. The scholar`s Primer. Edited and translated by George Calder. John Grant, Edinburgh 1917. | [Briatharogum Morainn mic Máin, Briatharogum Mic in Óicc, Briatharogum Concaulaind]. Edited, translated and commented by Damian MacManus. In: Damian MacManus, Irish letter-names and their kennings. In: Ériu 39, 1988, pp. 135- 149. | Caesar, Gauis Iulius: Zápisky o válce galské. Přeložil Ivan Bureš. In: Caesar, Válečné paměti, s. 31- 263. Svoboda, Praha 1972. | Corpus inscriptionum insularum Celticarum. Collected and edited by R. A. S. Macalister. 2 Volumes. Stationary Office for The Irish Manuscripts Commission, Dublin 1945 + 1949. Reprinted: Four Courts Press, Blackrock 1996. | De duilib feda. Edited by George Calder. In: Auraicept na n-Éces, pp. 270- 271. John Grant, Edinburgh 1917. | Dúil laithne. Edited and translated by R. A. S. Macalister. In: R. A. S. Macalister, The secret languages of Ireland, pp. 94-115. At the University Press, Cambridge 1937. | Dúil laithne. Edited by Whitley Stokes. In: Goidelica [Second Edition], pp. 71- 83. Trübner and Co., London 1872. | An Irish text on the letters of the alphabet. [Cidh is litear ann?]. Edited, translated and commented by Anders Ahlqvist. In: Studies in honour of René Derolez (ed. A. M. Simon-Vandenbergen), pp. 3- 16. Seminarie voor Engelse en Oud-Germaanse Taalkunde R. U. G., Gent 1987. | Leabhar Breathnach - the Irish version of the Historia Britonum of Nennius. Edited and translated by James Henthorn Todd. Irish Archaeological Society, Dublin 1848. | A list of ancient Irish authors (Book of Ballymote, 308b 12). Edited by Whitley Stokes. In: Zeitschrift für celtische Philologie 3, 1899, pp. 15- 16. | Lúkiános: Héraklés. Přeložil Ladislav Varcl. In: Lúkiános, Šlehy a usměvy, s. 251- 253. Svoboda, Praha 1969. | Nena filed fégthar linn,... (Aus H. 3. 18, S. 564). Herausgegeben von Kuno Meyer. In: Zeitschrift für celtische Philologie 12, 1918, pp. 295. | Ogam. Edited and translated by George Calder. In: Auraicept na n-Éces, pp. 272- 313. John Grant, Edinburgh 1917. | A Poem on Rime in Scholastic Verse. Edited and translated by R. A. Breatnach. In: Éigse 3, 1941/1942, pp. 36- 51. | Tráchtad annso arna thairring a leabraid laidianda 7 a proiceapt Presién 7 a diamraib bréithrib Donaide. /Vom Buchstaben./ (Aus Book of Lecan, fol. 166a). Herausgegeben von Kuno Meyer. In: Zeitschrift für celtische Philologie 12, 1918, pp. 297- 295. | Trachtad ar an aibidil. Edited and translated by Douglas Hyde. In: Zeitschrift für celtische Philologie 10, 1915, pp. 223- 224. | Traigsruth Firchertne. (Briatharogum Morainn mic Máin, Briatharogum Mic in Óicc, Briatharogum Concaulaind). In: Anecdota from Irish Manuscripts (edited by O. J. Bergin, R. I. Best, Kuno Meyer, J. G. O`Keeffe) III, 1910, pp. 43- 45.

Studie

Ahlqvist, Anders: The Early Irish Linguist: An Edition of the Canonical Part of the Auraicept na n-Éces. Commentationes Literarum Humanarum, 73. Societas Scientiarum Fennica, Helsinki-Helsingfors 1983. | Carey, John: Vernacular Irish learning: Three notes. 1. nathair imchenn, 2. compóit mérda, 3. brisiud cend for mac fri clocha. In: Éigse 24, 1990, pp. 37- 44. | The Celtic Inscribed Stones Project (CISP). In: www.ucl.ac.uk/archaeology/cisp/database | Egan, Máire: Reflections on ogham and the Irish harp. In: Éigse 19, 1982/1983, pp. 217- 229. | Gerschel, Lucien: Origine et premier usage des caractéres ogamiques. In: Ogam 9, 1957, pp. 151- 173. | Gippert, Jost: Ogam. Eine frühe keltische Schrifterfindung. Univerzita Karlova, Praha 1992. | Gippert, Jost: Titus Ogamica. In: titus.uni-frankfurt.de/ogam/frame.htm | Kelly, Fergus: The old Irish tree-list. In: Celtica 11, 1976, pp. 107- 124. | Killeen, J. J.: The word ogam. In: Lochlann 3, 1965, pp. 415- 419. | Korolev, A. A.: Drevnejšie pamjatniki irlandskogo jazyka. Nauka, Moskva 1984. | Literacy in Medieval Celtic Societies. Edited by Huw Pryce. Cambridge University Press 1998. | McManus, Damian: Runic and Ogam Letter-Names: A Parallelism. In: Sages, Saints and Storytellers, pp. 144- 148. An Sagart, Maynooth 1989. | McManus, Damian: Irish letter-names and their kennings. In: Ériu 39, 1988, pp. 127- 168. | McManus, Damian: A guide to Ogam. An Sagart, Maynooth 1991. | Meroney, Howard: A druidic liturgy in Ogam Bricrend? In: Modern Language Notes 62, 1947, March, pp. 187- 189. | Meroney, Howard: Early Irish letter-names. In: Speculum 24, 1949, pp. 19- 43. | Meyer, Kuno: The Secret Languages of Ireland. In: Journal of Gypsy Lore 2, 1909, pp. 241- 246. (Připojena faksimile slovníku Dúil Laithne.) | O`Boyle, Sean: Ogam. The poet`s secret. Gilbert Dalton, Dublin 1980. | Ó Cuív, Brian: A Fragment of Bardic Linguistic Tradition. In: Éigse 11, 1964/1966, pp. 287- 288. | Richards, Melville: The Irish settlements in south-west Wales. A topographical approach. In: The Journal of the Royal Society of Antiquaries of Ireland 90, 1960, pp. 133- 162. | Sims-Williams, Patrick: The Additional Letters of the Ogam Alphabet. In: Cambridge Medieval Celtic Studies 23, Summer 1992, pp. 29- 75. | Stevenson, Jane: The Beginnings of Literacy in Ireland. In: Proceedings of the Royal Irish Academy 89, Section C, 1989, pp. 127- 165. | Thurneysen, Rudolf: Du langage secret dit ogham. In: Revue Celtique 7, 1886, pp. 369- 374.

Daniel Samek (1974), bibliograf se zaměřením na překladovou literaturu. Zabývá se literárními a slovesnými památkami keltské tradice (Irsko, Skotsko, Wales) a překládá ze staré irštiny. Roku 1999 vyšel v nakladatelství Triáda jeho překlad a komentář staroirské gnómicko-právní sbírky Trecheng breth Féni - Triadické výnosy irské. Sestavil bibliografii česko-irských kulturních styků (překlady knižní a časopisecké plus ohlasy v českých tiskovinách do roku 2003), jejíž průběžně aktualizovaná verze je přístupná na internetové adrese uaa.ff.cuni.cz/ibibliography/. Spolu s Jaroslavem Tulkou připravuje antologii staroirských čtyřverší pro knižní vydání.