Zsuzsa Takácsová

Báseň svlečena ze šatů

Dnes umřela maminka,

možná taky už včera

Ze suterénu vyšel prosektor.

Už bez rukavic, bez gumové zástěry.

Musíme prý počkat na výpis

z matriky, protože lékařka šla na oběd.

Rozběhla jsem se horempádem za tebou, naposled,

blonďatá dozorkyně mi však zastoupila cestu:

Nechápete, že vaše matka zemřela?

Co chcete ještě vidět? [*]

Opustila jsi vlastní tělo jak ještěrka ocas.

Řekli, že máme všechno sbalit.

- Který předmět mě zasáhne do srdce?

Snad nejněžnější bude nůž.

Prosektor dostal své tři stovky.

Beze zloby tedy prohodil k rozpitvanému tělu:

Je tu tak zima!

Tobě určitě taky.

* Opravdu, oči moje drahé, neměly jste dost

těch strašných západů slunce? Jak prasklé, světa zvící

vejce, žloutek mu utkvěl na žraločím zubu skořápky.

Pozvolné, vleklé krvácení slunce.

Domáhala ses, ať se dívám s tebou,

protože celý dlouhý týden jsi je sledovala

sama, a nešlo to dál snést.

K tomuto pokusu jsem zvolila báseň, která samojediná tvoří cyklus Závěr v mé předchozí sbírce. [1] Má jít o pokus znovupřetvořit báseň v prožitek, rozpitvat tepající, šedohnědý trup zbavený motýlích křídel a barev.

Titul básně, úvodní věty Cizince, zní: "Dnes umřela maminka, možná taky už včera."Potřebovala jsem Camusovo pomocné slovo, abych dokázala vykročit z rudé pouště žalu. Každý směr byl v danou chvíli dobrý. Mým jediným cílem bylo samo vykročení. Špaček kratší než čtvrtka běžné tužky, úslužná zadní strana vrchního listu nějakého rukopisu, zmačkaná a potrhaná věčným vytahováním a zavíráním zásuvky. Tímto a na toto jsem zapsala úryvkovité věty žalu i klíčovou větu básně: "Opustila jsi vlastní tělo jak ještěrka ocas." V dětství jsem s maminkou často pozorovala ještěrky, jak se míhaly podél rozpálených domovních zdí; i později, s mými dětmi, jsem často chodila číhat na ještěrky do budínských kopců. To od ní jsem poprvé slyšela, že pokud na ještěrku někdo šlápne, dokáže zanechat na místě ocásek, a tím se osvobodí.

Maminčina dlouho očekávaná, chtěná, vytoužená smrt nastala 12. října 1994, předcházela jí každodenní setkání s dětmi, řetěz utrpení a nemocničního ponižování. Zpráva o její smrti mě zastihla zrána, dozvěděla jsem se, že v poslední hodině vzala konečně do vlastních rukou vládu nad svým osudem a s poděkováním za snahu přiměla lékaře, aby její muka neprodlužovali.

Když jsem se dostavila na jednotku intenzivní péče, její tělo už bylo odvezeno, z předsálí mě rázně a nekompromisně vypoklonkovala žena připomínající mnohem spíš kápa v kárném táboře nežli lékařku, čímž skvěle ilustrovala běžnou nemocniční praxi, pro niž smrt je trapná a jež zoufalou snahu pozůstalých rozloučit se se svými mrtvými považuje za chorobnou.

Náš příběh pokračoval v suterénu; prosektora jsme mohli uplatit třemi sty forinty bohužel až po pitvě, to nesmyslné gesto mělo sloužit našemu sebeklamu - doufali jsme, že ona směšná částka jej přiměje ke shovívavosti vůči naší mrtvé či vůči částem jejího těla; snad k ní prohodí nějaké to účastné slovo. Tento jednostranný dialog báseň uzavírá. Samozřejmě se však nikdy neuzavře to, co se před námi odehrálo.

Vysvětlivka pojednávající o strašném západu slunce je opatřena hvězdičkou, a to nikoliv kvůli pouhé filologické věrohodnosti. Hvězda na obloze básně. Svítila možná umírající do noci smrti, a svítí dál té, která na ni vzpomíná. Pokud vůbec existuje naděje, zvěstuje ji tato jediná hvězda (možná dvě). Takto pojímána je báseň Dnes umřela maminka, možná taky už včera vizuální poezií. Západ slunce, vyjití hvězdy, noc umírající, jitro přeživší se vrství, sledují rytmus chtěného-nechtěného života.

Sama vysvětlivka oživuje vzpomínku hrozivého přírodního jevu. Navštívila jsem maminku během její poslední rekreace pro penzisty na sklonku léta u Balatonu. Už mi nemohla přijít naproti na nádraží, jednu nohu jí svírala španělská bota zúžených cév. Jakžtakž se ještě dovlekla do jídelny a po večerech sledovala západy slunce. Chystala se, že i mně ukáže ten stále apokalyptičtější přírodní jev. Prvního večera se mi z čiré zbabělosti podařilo zahrát na čas. Z nepochopitelných důvodů jsem se vždycky bála společných estetických zážitků s matkou. Beztak zpola zamlžené detaily jejího nešťastného dětství, vědomí, že nechápe, co říkám, o čem píšu, jakkoli by to chápat chtěla, nenaplnění jejích nadějí v tomto ohledu, to vše mě nutilo k útěku. Zmeškaná podívaná ji však natolik zarmoutila, že jsem následujícího večera i já přišla na prostranství za plochou budovou zotavovny.

Společný pohled na západ slunce byl divokým, hrozivým, konečným vypořádáním. Zpětně, po maminčině brzké smrti, smím tvrdit, že se vše odehrávalo ve vesmírné pitevně a že nebe bylo potřísněno krví. Ale mohla bych také říci, že přede mnou došlo k potupení naděje na znovuzrození. Neviditelná ruka rozťala oblačným mečem vesmírné vejce vedví. Vejce, jež pro mě skrývalo posledního fénixe, z něhož jsem se ještě mohla znovuzrodit. Meč dál kosil, skutečný jako každá noční můra. Před námi poletoval holý krk, už ochmýřená křídla, oblačné pahýly ohromné ptačí nohy a my jsme je bezmocně sledovaly, objímajíce se ve své naprosté bezmocnosti. Řekla-li jsem dříve, že nevěděla, co a proč píšu, četla mi teď, slovo od slova, v myšlenkách. Věděla, že vidím kosmickou projekci detailů její smrti; věděla a nic jí nevadilo, že její dítě se z té ztráty nevzpamatuje.

Z maďarského originálu A verset megfosztják ruhájától ze sbírky A bűnök számbavétele (Evidence hříchů, 1998) přeložila Lucie Szymanowská.

Poznámky

1] Sbírka Utószó (Doslov, Pécs 1996) - pozn. překl.