OHLASY • Souvislosti 2/2013


Michal Sýkora / Ad Alena Dvořáková, Ztracená Austenová (Česká recepce Austenové v letech 1900–2012), Souvislosti 1/2013


Michal Sýkora

Ad Alena Dvořáková, Ztracená Austenová (Česká recepce Austenové v letech 1900-2012), Souvislosti 1/2013

Alena Dvořáková ve stati "Ztracená Austenová (Česká recepce Austenové v letech 1900-2012)" věnovala pozornost i mému třináct let starému eseji "První dáma anglického románu" a vyhodnotila ho jako text hodný pouze jednoznačného odsudku. Metoda, s níž se rozhodla ze mne udělat naprostého diletanta, soudím, zaslouží něco pozornosti.

Předně ve svém kritickém rozjaření Dvořáková zcela ignoruje žánr a celkové ladění mého dávného příspěvku. Jedná se o popularizačně orientovaný esej, nikoliv striktně odborný text, publikovaný ne ve vědeckém periodiku, ale v Literárních novinách, tedy časopise, určeném širší kulturně orientované veřejnosti. Cílem mého eseje bylo představení autorky (u mnohých čtenářů zaškatulkované jako lepší forma ženské četby) jakožto spisovatelky, která je široce ceněna kritikou a která nabízí hlubší čtenářský zážitek a mnohem problémovější pohled na svět než jen líčení milostného života mladých žen. Žánr eseje a volba periodika k vydání předurčily formální aspekty - jednak chybějí poznámky pod čarou a bibliografické údaje, jednak se uchyluji k jisté zkratce, která je z povahy věci vždy zjednodušující. V tomto bodě mi nezbývá než kritičku upozornit, že v rámci literárněvědné publicistiky existují různé žánry určené rozdílným cílovým skupinám a při jejích posuzování by tento fakt měl kritik registrovat. Příklady, jimiž Dvořáková, problematizuje mou simplifikaci tématu Austenová, tak připomínají výtky proti fatálním omylům Radoslava Nenadála, který chybně vyčíslil, v kolika letech Austenová zemřela a jak dlouho (v hodinách) trvalo, než odmítla nabídku k sňatku. Příznačné pro to, jak se Dvořáková vypořádává s mým esejem, je i skutečnost, že zatímco ostatním autorům vytýká, že nejsou s to vykročit z rámce pomyslného "idylického" náhledu na Austenovou, o tom, že zrovna já jsem tohle učinil, se nezmíní ani slovem.

Nyní ke způsobu argumentace Aleny Dvořákové. Cokoliv je zřejmě vhodné k denunciaci autora, s nímž polemizuje. Dvořáková vytrhává věty či jejich části z kontextu a úmyslně převrací význam mých formulací. Sice neuvádím, od koho přebírám informace, ale přesto jí je jasné, že je přebírám špatně. K takto silnému argumentu není co dodat. Také např. píše: "Sýkora též opakuje klišé o tom, že Austenová v životě nic dramatického neprožila, činí tak ovšem s originálním odůvodněním: vždyť její bratr Francis se nezúčastnil ani bitvy u Trafalgaru." V mém textu však takto formulovanou příčinnou souvislost nenajdete, nýbrž jde jen o poznámku v závorce. Cituji: "...celý svůj krátký život strávila v rodinném kruhu, bez jakýchkoliv dramatických událostí (nepočítáme-li ozvuky napoleonských válek; avšak spisovatelčin bratr Francis, sloužící u námořnictva, se nezúčastnil ani bitvy u Trafalgaru), bez dramatických milostných avantýr... " (atd. viz Literární noviny 2000, č. 52, s. 10). Soudím, že každý čtenář, vybavený aspoň elementárním jazykovým citem, snadno pozná, jakým způsobem Dvořáková manipuluje se zdrojem, s nímž "polemizuje". Anebo jinak: Je-li tvrzení, že Austenová, nic dramatického neprožila, klišé, znamená to automaticky, že to není pravda? Dvořáková nepředkládá žádné důkazy, že by má formulace nebyla pravdivá, kromě tvrzení, že jde o klišé. Anebo se kritička, sama sebe označující za "Janičkářku", dokázala do předmětu svého zájmu natolik vcítit, že každý, kdo bagatelizuje dramatičnost života mladé ženy pobývající v kruhu své rodiny, prostě musí být odsouzen za genderovou nekorektnost a nedostatek empatie?

Svůj exkurz do života spisovatelčina bratra Francise Dvořáková uzavřela dramatickým zvoláním: "A tohoto Francise Austena si tu troufá jednou větou odepsat někdo, kdo většinu času nejspíš tráví v teple domova dramatickým vysedáváním u knihy či počítače, jak bývá u akademiků zvykem? Jak úsměvné." Za prvé: Francise Austena jsem "neodepsal", jen nebyl předmětem mého zájmu. Za druhé: Fakt, že Francis prožil barvitý život, ještě pořád neznamená, že to platí i pro jeho sestru Jane, zvláště když (na rozdíl od něj) zemřela tak záhy. A za třetí: O co Dvořákové vlastně jde? O věcnou polemiku nebo osobní útoky? Latentní agresivita citované věty zaráží. Buď Dvořáková píše rychleji, než myslí, anebo se pasovala do role imperativního arbitra, který se cítí oprávněn rozhodovat, kdo smí psát o jakém tématu. Pokud platí první varianta, doporučuji redakci lépe její příspěvky redigovat; pokud platí to druhé, je to spíše hodné pousmání. Nicméně jak uznávám právo Dvořákové psát si, o čem chce, tak na druhou stranu ani já se nehodlám nikoho ptát na svolení, čím se smím či nesmím zabývat.

Problém kritické metody Dvořákové spočívá v tom, že kromě útočnosti nenabízí žádné skutečné argumenty. Alena Dvořáková zřejmě sama sebe považuje za jedinou nositelku světla poznání ve světě plném tmářských ignorantů a neuznává nejen diferencovanost žánrů, ale ani pluralitu metod a názorů. A za takových okolností se jí hodí každý argument. Na základě jejího stylu argumentace si lze představit, že kdybych napsal větu "Českou republiku v roce 2013 postihly další katastrofální povodně, ale materiální škody tentokrát nebyly tak vysoké jako při povodních v letech 1997 a 2002" (přičemž druhá část věty vychází z oficiálních statistik), Alena Dvořáková by k tomu jistě polemicky poznamenala, že sice neví, odkud čerpám své informace, ale pracuji s nimi špatně, dále, že povodně nepostihly celou Českou republiku, ale jen jižní Čechy a povodí Vltavy a Labe, dále že k záplavám nedošlo v celém roce 2013, ale pouze v červnu, a na závěr by dodala: "Miliardové škody na majetku, zničené životy a osobní tragédie postižených tu bagatelizuje někdo, kdo nejspíš celou dobu povodní prožil v teple a suchu vysedáváním u knihy a počítače, jak bývá u akademiků zvykem."

Ale abych svou poznámku zakončil nějak optimisticky. Základem badatelské práce je vyrovnání se s autory, kteří o tématu psali přede mnou. Dvořáková tak učinila a seznala, že všichni (před ní) to dělali špatně. Velmi rád bych věřil, že kritické vyhodnocení literatury nebylo jen samoúčelnou exhibicí kritiččina ostrovtipu, ale předzvěstí toho, že teď ona sama k tématu Austenová přispěje pronikavě inovativní studií, která nám ostatním ukáže, jak se to má dělat.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1509