Alessandro Catalano

Svět české aristokracie trochu jinak

Myšlenkový svět většiny z nás má dnes pramálo společného se zdánlivě absurdním jednáním jednoho ze šlechticů, kteří byli v roce 1621 po "ohavné rebelii" odsouzeni k smrti na Staroměstském náměstí. Když na něho přijde řada, odmítá jít ke katovi po svém předchůdci se slovy: "Já sem vždycky před ním chodíval." Těžko bychom našli výstižnější příklad složitého fungování systému znaků a symbolů, který řídil chování novověkého aristokrata. Je to systém, který se naštěstí v uplynulých stoletích velice změnil, a snad i proto je pro současné mladé badatele tak přitažlivý. Ne náhodou se na knižních pultech objevilo během posledních let několik prací věnovaných české šlechtě. A přestože se zatím nikomu nepodařilo překročit známou časovou hranici proslulé bitvy na Bílé hoře a zmínky o pobělohorské šlechtě nepřesáhly rozměr hrubých a nedostatečných sond, většina z nich sklidila úspěch jak u odborníků, tak u čtenářů. Kniha Petra Mati Svět české aristokracie (1500- 1700) naopak představuje velký krok směrem k hlubšímu poznání života a mentality české šlechty. I když se autor nevyjadřuje k tradičnímu českému národnímu obrazu polemicky, o to hlouběji zpochybňuje jeho samotné základy. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak na knihu zareaguje česká historická obec a starší generace historiků, s nimiž autor vede na stránkách celé knihy nemilosrdnou, ale užitečnou - i když ne vždy úplně nezbytnou - polemiku. Ukazuje, že už není možné k tradičnímu obrazu české šlechty pouze přidávat několik nových poznatků, ale že je zapotřebí formulovat otázky zcela novým způsobem a podle toho pokračovat v archivních výzkumech. Svět české aristokracie je prakticky první česká kniha, která analyzuje sociální fungování tohoto "prominentního segmentu novověké společnosti" prostřednictvím moderních metodologií, rozšířených po celém světě často již několik desetiletí.

Do české historické vědy pronikal nový obraz aristokrata, který se v evropské historiografii vyvíjel díky známým Eliasovým teoriím od sedmdesátých let 20. století, už od počátků devadesátých let, ale nikdy nedošlo k podstatnému přeformulování základních metodologických otázek výzkumu. Petr Maťa je jednak dobře obeznámen se stavem mezinárodního bádání na tomto poli, jednak dokáže střízlivě analyzovat působení jedné sociální skupiny, která v české historiografii nejvíc doplatila na svůj nadnárodní charakter. Zvolený časový rámec umožnil autorovi, velice dobře obeznámenému se stavem mezinárodního bádání, přesvědčivě ukázat, do jaké míry je velká část našeho obrazu aristokracie poplatná tvrdé kritice, jíž byla podrobena v 19. století. Maťova analýza vede k důležitému poznatku, že konečně přišla doba, ve které se na nepohodlnou minulost dokážeme dívat střízlivějšíma očima. Z tohoto nového úhlu pohledu nepředstavuje pobělohorská doba nic jiného než znatelné prohloubení existujících tendencí, a jenom v menší míře hlubokou a rychlou změnu. Jistě, šlechta se v průběhu 17. století změnila k nepoznání, zároveň je ale zřejmé, že šlo o dlouhodobý proces, jenž souvisel s jejím postupným "zdvorštěním" a otevíráním se evropským módám. Můžeme dokonce konstatovat, že aristokracie, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu postupné stabilizace, ke které došlo právě v první polovině 17. století.

Velkou předností autorova přístupu je péče věnovaná upřesňování terminologie (například "aristokracie" versus "šlechta") a velmi jasná tendence zkoumat a hodnotit ji na základě tehdejších měřítek (viz například citlivé a průkopnické jazykové rozbory užívání slov "rodina", "přátelé", "patroni"). V době, ve které panuje velká rivalita mezi konkurenčními vědeckými přístupy, považuji za velkou zásluhu knihy nejenom ustálené dodržování rozdílů mezi dobovými termíny a pojmy, které vytvořila současná historiografie, ale i ostrý polemický tón proti rozšířeným sociálním konstrukcím, jež nenacházejí opodstatnění v dobové praxi - například přeceňování šlechtického rodu na úkor rodinných pout (s. 573-576). Velký pokrok představuje i odklon od tradičního obrazu šlechty ("domácí" versus "cizí") a stanovení jednoduchého, ale přesného kritéria, že česká aristokracie měla ve sledovaném období především stavovskou identitu a že je nezbytné ji vnímat na základě pozemkové državy (s. 32- 33). Ve společnosti, která dosud vážně operuje s výrazy "cizí šlechta" a "supové, kteří přijeli do Čech uloupit rodnou zem a zbohatnout", je to badatelský posun takřka revoluční. Důležitý doplněk k dekonstrukci mýtu cizí šlechty je banální, ale nutné konstatování, že v celé habsburské monarchii byla každá provincie (tedy i Čechy) "spravována domácími elitami" (s. 344).

Maťa počítá s tím, že pojem "česká aristokracie" je do určité míry naší konstrukcí, anebo lépe řečeno, něčím, co ještě existuje v 16. století, ale ztrácí rychle smysl v politickém a sociálním spektru 17. století, v jehož průběhu se vytvořila pestrá a občas ještě i dnes s lítostí evokovaná aristokratická společnost celé střední Evropy. Analýza aristokratických životních strategií je v knize rozložena do čtyř velkých oddílů (urozenost a hierarchie, majetek, kariéra, sociální interakce), jež odpovídají čtyřem typům "kapitálu", který aristokrat musí "aktivovat" (titulární, ekonomický, kariérní a vztahový), aby uspěl v tuhém boji o společenský postup. Je to svět, kde hrají velkou roli znaky a symboly, jež podtrhují sociální nerovnosti (s. 42) a jsou dnes spíš terčem společenské kritiky než obdivu. Aristokracie byla vždy kritizovaná jako marnotratná, ale Maťův tisícistránkový exkurz do života aristokratů je jasným důkazem, že reprezentace byla tehdejšíma očima vnímána jako "jistý druh investice" (s. 228), kterou nebylo možné v žádném případě redukovat. Obzvlášť zajímavá je Maťova hypotéza, že i různá nadpřirozená zjevení, která se začala čím dál častěji objevovat v blízkosti šlechticů, nebyla ničím jiným než jednou z forem tohoto "prestižního" světa: i velmi známá postava bílé paní je zde interpretována jako jeden z mýtů, které šlechta ráda připisovala svému rodu. Poněkud v pozadí naopak zůstal kulturní mecenát české aristokracie, zatím známý pouze na poli výtvarného umění. Nadčasové hledisko umožnilo zjistit, že v dlouhých dějinách vývoje aristokracie byla konfesijní otázka pouze jedním (i když v určitých momentech rozhodujícím) z problémů, které každý člen musel nějakým způsobem řešit. Analýza dlouhodobých trendů umožňuje rozpoznat další důležitý moment formování aristokracie jako sociálního útvaru: navzdory vžitým názorům proběhla koncentrace šlechtického majetku ve dvou různých etapách (husitská revoluce a pobělohorské konfiskace) vedoucích k formování ohromných českých velkostatků, které tak často překvapovaly cizí cestovatele.

Jedna z nejpřesvědčivějších částí knihy je věnována výchově aristokrata a budování jeho kariéry. Každé dítě muselo takřka od kolébky projít jedním z pěti modelů aristokratické kariéry: v zemských úřadech, u dvora, v armádě, v diplomacii, v církvi. Poslední bod je obzvlášť důležitý, protože návrat českého aristokrata k církevní kariéře je fenomén, který zůstává často přehlížen. Zatím nám ještě chybí práce, která by uspokojivě zmapovala postavení šlechty v celé habsburské monarchii: autorovy sondy o slezské a moravské aristokracii naznačily už teď, že komplexnější obraz české šlechty získáme především studiem druhé poloviny 17. století, kdy velká část aristokracie hrála mnohem vyšší hru než jen provinční zápas o moc v Čechách. Ne náhodou na to upozorňuje mladý badatel, který se stal uznávaným odborníkem nejen v Čechách, ale i v Německu a Rakousku a který v mnoha svých dosavadních studiích a článcích prokázal hlubokou obeznámenost jak s badáním v mezinárodním kontextu, tak se stavem českých, rakouských a italských archivů.

Největší riziko autorova rozboru spočívá v tendenci zaškatulkovat chování a životy konkrétních lidí do složitých společenských struktur, protože pak již nezbývá prostor pro osobnosti, které se tomuto standardizovanému přístupu vymykají. Snad proto je zde tak nevýrazně prezentována nejznámější postava českých dějin 17. století Albrecht z Valdštejna.

Po přečtení Světa české aristokracie, knihy vydané s neobvykle bohatým ilustračním doprovodem a podrobným poznámkovým aparátem (300 stran), toho z tradičního obrazu české pobělohorské minulosti zbývá překvapivě málo. Poprvé byla struktura české společnosti detailně zkoumána na základě sociálně-historického přístupu, aniž by autor padl do zrádných pastí politických, národních, etických a morálních soudů. Kniha se bezpochyby setká s velkým zájmem širší veřejnosti i díky velmi živému, čtenářsky přístupnému stylu. Obraz, který zde vytanul před očima, možná leckoho překvapí, čtenář však musí počítat s tím, že tolikrát kritizovaná aristokracie byla koneckonců jediná složka novověké společnosti, která byla schopná přežít všechny mocenské evropské zvraty až do 21. století.

Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500-1700). Praha, NLN 2004.