Jan Řezáč

Sen o pražských bukinistech

Protektorát Čechy a Morava zanechal v mé generaci, kromě mnohých skličujících zkušeností, jedinou zcela emocionálně nezapomenutelnou scenérii: neopakovatelně, a naposledy, jsme se toulali a zoufale bloudili vylidněnou Kafkovou Prahou. Doslova s Kafkou: "Byli jsme sice všichni stejně zoufalí, ale ježto jsme byli mladí, nedovedli jsme věřit v takové úplné zhroucení."

Obálka malířky Toyen na mánesovské edici Zámku z roku 1935 nás strašila svou úzkostí stejně jako šediví vojáci, kteří se v nárazech hemžili v ulicích. Před počátkem druhé světové války vnímali Prahu "turisticky". I v této malé zemi zavedl Hitler ubuovskou parodii na beztřídní společnost bez nezaměstnaných. Všechno bylo na lístky - a nebylo toho mnoho, takže i z malých mezd "zbývalo" na kulturu... Ve stále černější krajině stala se kniha intelektuální supervelmocí. Skrovné knihovny přátel dodaly nám první potravu, bylo však třeba se zásobit na všechny lstivé zimy. I v nejhlubší temnotě, a možná právě proto, dějí se neuvěřitelné zázraky. Nastala, potom dlouho se neopakující, nepřirozená fáze českého knižního trhu. Jednak doznívala světová hospodářská krize, jednak začal panovat velice oprávněný strach, že je vůbec veta po české knize a kultuře. Ceny knih "nemožně" poklesly. Nových děl, cenově dražších, která by obstála v hodnotovém žebříčku, jaký jsme si tehdy postupně a s "pýchou" vytvářeli, bylo velmi málo. Na prvním místě Holanova Lemurie... Tyto knihy, které jsme s přáteli (Prošek, Mizera, Schnabel, Sobotka, Kilberger... ) objevovali v tehdejších knihkupectvích a antikvariátech, mi přirostly navždy k srdci. Prohledávali jsme regály těchto míst systematicky a náročně a vždy znovu a znovu jsme se vraceli, jak je zvykem v labyrintech poezie. Chtěli jsme, jak výstižně charakterizoval podobnou situaci těch let André Breton, "oklamat úzkost".

Přímo zázračným pramenem živé vody byl v tomto směru malý krámek v Jungmannově ulici číslo 11. Z jedné strany se na něj tlačila lékárna a z druhé chodbová pivnice, kam prý často chodíval žižkovský výtržník a spisovatel Franta Sauer, první vydavatel Haškova Švejka. Když bylo v krámku pět lidí, bylo nabito. Knihkupectví neslo název devětsiláckého Odeonu. Mistrovsky v něm, i v přilehlém skladu, vládl František Kořínek. Sám proslulý šéf Jan Fromek žil celou válku v ilegalitě na Moravě. První knížku, Jehan Rictus: Básně, jsem v Odeonu zakoupil v roce 1939. Potom už to šlo rychle za sebou. Vykupovali jsme knihy Teigovy, Nezvalovy, Seifertovy, Konrádovy... Kupříkladu zázračná revue RED, kterou redigoval magnus agens Odeonu Karel Teige, byla kompletně k dostání za třicet korun protektorátních. A co Rimbaud, Baudelaire, Jesenin, Vančura, Prsy Tiresiovy, Fantomas, erotická literatura... A což teprve patnáct svazků Marcela Prousta, jehož vydání málem zavinilo krach podniku, neboť se v prvním zátahu prodalo jen 30 kompletů... Celý Proust za 130 korun! Dodnes chodím kolem Jungmannovy 11 jako po "Slavíně"!

Samozřejmě, že jsme stejně hladově pátrali po knížkách Symposionu (Prokletí básníci), Družstevní práce, Václava Petra, Aventina, Mánesa, Levé fronty, Františka Borového, zkrátka především těch vydavatelů, kteří byli sdruženi v neopakovatelném spolku Kmen.

Jinak dnes už úplně zapomenutou, a dokonce bez jakýchkoli stop zmizelou štací na mých toulkách bylo ve skleněném břichu pasáže Černá růže Na příkopě 12 dokonale mezinárodní knihkupectví M. Straky, specializované především na výtvarné umění. Tam jsem kromě jiného získal v roce 1940 Nezvalovy Moderní básnické směry, knížku přímo iniciační a klíčovou. Mimochodem: při jedné návštěvě jsem před vchodem do pasáže drze, proti své přirozenosti, oslovil právě na někoho čekajícího, nervózního Nezvala, v baretu a s vlajícím šátkem kolem krku. Vytýkal jsem mu jeho tehdejší vztah k surrealistům. Roztěkaně stále opakoval: "Tak fajn... " Shodou šťastných okolností jsem si v roce 1942 odnesl od M. Straky monografii Štyrský a Toyen (od Vítězslava Nezvala a Karla Teiga), poklad mezi poklady.

Na této nostalgické procházce nesmím opomenout tiché a zeleně zádumčivé francouzské knihkupectví Léona Pommereta ve Valentinské ulici číslo 7. Sám jsem sem přišel už pozdě. Knihy francouzských surrealistů už dříve zmizely v knihovnách o pár let starších čtenářů. Na mě už zbyly jen svazečky nejlevnějších edic. Ale byli mezi nimi velikáni. Nerval, Jarry, Jean-Jacques Rousseau...

Občas se mi zastaví srdce, když si vzpomenu na nesmělé návštěvy v příšeří krámku Hynkova knihkupectví v Celetné ulici číslo 11. Žena neurčitého věku trpělivě hlídala mé citlivé šmátrání v tmavém oddílu jakýchsi zelených svazečků. Šlo o nedoceněnou Pestrou knihovnu, kterou pro K. Hynka redigoval záhadný básník Emmanuel Lešehrad. Byla to dráždivá konkurence Ottovy Světové knihovny. Co všechno jsem tam v těch nelaskavých letech pod laskavou přízní přítomné ženy vyhrabal? Kupříkladu: Borelovu Dinu, krásnou židovku, Hoffmannovy Fantastické povídky, Poeovy Historie podivné a příšerné, Dostojevského Bílé noci, Goethovy Vyběravé příbuznosti, Novalisovy Učedníky saiské, Baudelairovo Hašiš a víno, Kleistova Michaela Kohlhaase. Samozřejmě nesmím zapomenout na objev objevů, Panizzovy Tajemné příběhy. U pokladny se platilo v haléřích.

Proti dnešnímu kinu Illusion na tehdejší Schwerinově, nyní Vinohradské, třídě bylo až do vybombardování v únoru 1945 zvláštní Strnadovo knihkupectví. Skoro bych řekl "nákupní středisko". Co tam udělali s cenami knih Františka Borového! Nezval po desetikoruně, S. K. Neumann, Hora za babku atp.

Kde jsem se zmocnil knih autora pro mě nejhledanějšího? Bretonovy Nadji v roce 1941 u L. Součka (šikmo proti Mánesu), jeho Spojitých nádob u mladého Marela (v kotcích na chodníku proti kavárně Urban).

Maldorovovy zpěvy mám od roku 1941. Dostal jsem je od přítele k "surrealistickým Vánocům". Nevím, kde je získal, často jsme se takto ironicky obdarovávali. Mám tam jedno z nejmilejších věnování: "ze sna: půjdu k honzovi, tomu to mohu říct. miloš.".

Do roku 1943 byly regály knihkupectví a antikvariátů stále živé. Tak jsem získal v Neubertově Zemědělském knihkupectví (proti Lidovému domu v Hybernské ulici) vzácné vydání Reverdyho v originále. Nebo na začátku Ječné ulice pod dnešním náměstím I. P. Pavlova jsem v dnes pro mě bezejmenném kvelbu ulovil několik štik: Průvodce Paříží z roku 1879, Ambroise Vollard, Ubu ve válce... a také Ed. Younga Kvílení aneb Rozjímání noční v překladu Jana Nejedlého z roku 1820 (to bylo K. H. Máchovi deset!), tištěno švabachem. Ve Spálené ulici u A. Srdce jsem našel brumlavého Pana Testa Paula Valéryho, Šaldovy Zápisníky po sešitech na Smíchově u Anděla v knihkupectví O. Girgala, který s Teigem vedl později Šaldovu společnost. Mohl bych pokračovat. Na konci by bylo asi sto knih, které jsem nikdy nezradil. Všechna knihkupectví, kde jsem je získal, patří dodnes a právem do mého citového místopisu Prahy.

Nakonec snad ještě kuriozitu. V roce 1944 jsem vzal namátkou do ruky z pultu antikvariátu v Rytířské ulici německý literární časopis Hyperion z roku 1908. Při letmém listování jsem si povšiml několika Rilkových básní. Nedbale jsem časopis odložil. Druhý den mi přítel z nejvzácnějších, Otta Mizera, v rozjitřeném nadšení sdělil, že za babku zakoupil právě tento časopis, který vůbec poprvé v tomto čísle otiskl první texty Franze Kafky. Šlo o Betrachtungen, které jsem bezprostředně potom přeložil pro své přátele pod názvem Pozorování.

P. S. - Všechna rádoby máchovská putování za knihami v době nacistické okupace ve mně všemu navzdory probouzela pošetilý sen. Toužil jsem po tom, aby na nábřeží Vltavy od Mánesa k lávce na Žofín se po vzoru Paříže objevily plechové bedny bukinistů. Šlo mi tehdy o bedny úzce specializované. Snil jsem o bedně pro knihy romantiků, o další pro všechna vydání Máchova Máje, o bedně avantgardní revue, o bedně surrealistů, o další F. X. Šaldy, ještě další Karla Teiga, o bedně anarchistů, o bedně Jaroslava Haška, o bedně katalogů zapomenutých výstav atd. atp. Složení beden nemělo být stálé a strnulé a prodávat se mělo jen v neděli a ve svátek.

Jan Řezáč (1921) nakladatelský pracovník, zakladatel revue Světová literatura (1956). Mezi lety 1941- 44 se redakčně, autorsky a překladatelsky podílel na vydávání samizdatových sborníků (Chodci zeleně, Veselý hřbitov, Vycpaný pták, Neplující protějšky, Ochranné prostředky, Záchody aj.). Roku 1965 vydal knihu Pasáže; k vydání připravil monografii Maurice Henry (1967). - Je zastoupen v "antologii současné surrealistické poezie"Letenka do noci (2003).