Střet s absolutním zlem

(Rozhovor goncourtovských laureátů za rok 2015 Mathiase Énarda a Kámela Daúda o orientalismu, islamismu, džihádismu, wahhábismu, knihách, ženách a naději)

Mathias Énard | Pro mě je román Meursault, přešetření dílem génia. Při jeho četbě na vás okamžitě dolehne otázka, jak je možné, že si nikdo ani tak dlouho po vydání Cizince [1942, pozn. překl.] nevšiml prázdného místa po zavražděném Arabovi a že se ho nesnažil vyplnit. Myšlenka "rozdat Historii stejným dílem", jak říká historik Romain Bertrand, mi přijde dobrá a silná. Je třeba vyrovnávat váhu historie tím, že se nezapomíná na žádnou stranu, na žádnou verzi; i proto bylo podle mě nutné skoncovat - i literárně - s post-koloniální nadvládou.

Kámel Daúd | Mám-li se vyjádřit k vaší Buzole... Musím nejdřív podotknout, že jsem na orientalismy všeho ražení velmi alergický. V prvé řadě z důvodů historických: tahle iluze, ať už přichází zleva nebo zprava, z pocitu nadřazenosti či folklórního klišé, mě irituje odjakživa. Krom toho mi vadí, že se proti své vůli stávám součástí orientalistického místopisu: pocházím z Maghrebu a mám za to, že ztotožňovat Maghreb s Orientem je nepochopení jak historie, tak zeměpisu; tím spíš, že sám v Alžírsku musím bránit svoji "alžírskost" a zároveň se stavět šířící se kolonizaci arabismu: veřejně se angažuji proti kulturní vraždě mé země ve jménu převládajícího panarabismu a jeho "kultury". Ale já vlastně nemám rád ani slovo Maghreb, protože doslova znamená "Západ". V klasické arabštině se říká mašrek a maghreb, kdežto ve francouzštině se dál rozděluje na Orient a ... Maghreb, někdy se sice říká Severní Afrika, ale to zase odkazuje k další optice. Proto musím vyslovit Mathiasi Énardovi hluboký vděk za to, že mi dal možnost nahlédnout do Orientu, který pojal nejen v plné komplexnosti, ale ponechal mu i celé jeho lidství. Nečtu zde o Orientu "toho druhého", ale o osobních zkušenostech čtenáře a spisovatele. Kdyby to bylo možné, nazval bych to Orientem sdíleným...

Mathias Énard | Moje poslední kniha, Buzola, má s orientalismem pochopitelně mnoho styčných bodů. Čtyřicet let po vydání díla E. W. Saida [Orientalism, 1978, česky vydala Paseka, 2004] je na čase přepracovat i tento pojem, zabývat se hlouběji a šířeji otázkou vztahu mezi vědou a mocí na Blízkém východě a v Maghrebu. Nesmíme zapomenout, že nadvládu Evropy a později Spojených států nad tímto koutem světa doprovázela také silná vědecká a umělecká vlna emancipace, takže dnes jsme svědky toho, že i Orient má své místo v současnosti. Každý ví, že Tisíc a jednu noc nelze vsadit do žádného konkrétního místa, ale i sen dokáže předat něco z toho sdíleného Orientu, jak říkáš...

Kámel Daúd | Ovšem za podmínky, že člověk ví, jak se oprostit od té zkostnatělé imaginárnosti, jež předem znemožňuje jakýkoli pokus druhého pochopit. Bohužel musím konstatovat, že v době krize - tváří v tvář hrozbě nepřítele - se vrací staré stereotypy, a to ve velkém. Vidím, jak se mediálním světem šíří celá plejáda klišé bujících jak v orientalismu, tak ve starém dobrém kolonialismu. Byl by to zázrak, kdyby se našel někdo, kdo je rozebere na kousky, a tím myslím všechna, nejen klišé toho druhého. Džihádisté a islamisté volají proti "křižáctví", "křesťanstvu", "židovské hrozbě"; když ISIS zveřejnil svou mapu světa, okopíroval jen místopis kartografů imago mundi z 12. století. Není nic naléhavějšího než rozebrat právě tuhle zeď. Pokud se nepodaří zachránit lidství mezi jedněmi a druhými, pak naše vztahy lidské být přestanou.

Mathias Énard | Měla-li Buzola nějaký politický záměr, bylo to toto: dát tvar něčemu jinému, než jsou vzájemná klišé, ať už ta, kterou šíří abbásovský bazar jménem ISIS, či Evropa zmítaná krizí identity. Uvést věci zpátky do perspektivy, umožnit komunikaci třeba poukázáním na fakt, že Orient a Okcident spolu souvisí, že mají společné hranice, propustné zóny, že koexistují odjakživa.

Kámel Daúd | Znám jen dva způsoby, jakými lze skutečně pochopit druhého, zvláště pak v Orientu, a ty jsi toho zářným příkladem: buď vášní, nebo erudicí. Buď druhého milovat, nebo mu věnovat roky studia a vzájemného styku. Tvůj hlavní hrdina umí obojí. Dokázals ten svět opět prodchnout kouzlem a to říkám já, kterého všechny tyhle Orienty unavují. Jsem na ně alergický, na všechny. Jako člověk z Maghrebu musím bohužel snášet dvojí zeměpis - Orientu a Západu.

Absolutní zlo. Co je dnes pro vás?

Kámel Daúd | Jako absolutní zlo dnes vnímám právě úmyslné přeseknutí pouta k Druhému, atentát spáchaný na jinakosti, jen aby došlo k jeho narušení. Čím víc cestuji po světě, tím víc mě děsí pohled na rostoucí netečnost k druhému. Pokud se to pouto nepodaří znovu navázat, směřujeme k mnohem větším katastrofám, z kterých vytěží jen ti, kdo ho na obou stranách chtějí zničit, ať už se jedná o krajní pravici na Západě a její filozofii plošného odmítání, nebo o islamisty a džihádisty na straně druhé. Právě to mě fascinovalo na Cizinci, jakým způsobem Camus pokládá otázku právě jinakosti. Že to ústí k vraždě. Přesně tam jsme dnes: co dělat s druhým? S Arabem? Utečencem? Francouzem cizího původu? Se Zápaďanem na Východě? S černochem? Židem? Křesťanem? Teroristické atentáty ve Francii dokázaly samozřejmě lidi sblížit, učinit je solidárnějšími, na druhou stranu ale otevřely prostor nenávistnému diskursu v rámci politických programů ve Francii, Švédsku, Rakousku a jinde. Není náhodou, že ISIS zamířil v prvé řadě na Francii - chtěl zasáhnout zemi, kde již dlouhá léta žije nejvíce muslimů v Evropě, zemi, která je důkazem, že různorodost je možná.

Mathias Énard | Myslím, že v tom se shodneme. Absolutní zlo pro mě leží v popírání druhého, popírání možné rozdílnosti. Nulová zvědavost. Přesvědčení, že vím všechno, že už jsem všechno pochopil, takže si vystačím sám se sebou - nejen že nevadí ignorance, zakazuje se hlubší poznání, aby to v nás náhodou nezviklalo přesvědčení, neohrozilo nás. V této pevnosti hloupého, agresivního ega se skrývá absolutní zlo.

[...]

Celý rozhovor v tištěném čísle Souvislostí.