Jarosław Klejnocki

Deset důvodů, proč někteří polští básníci nenávidí Adama Zagajewského

Titul zní skvěle, že ano? Musí se ale hned dodat, že (je to samozřejmě naschvál, aby přitáhl Tvoji pozornost, drahý čtenáři) je poněkud zavádějící. Protože - ptejme se: skutečně pouze básníci (krom toho, všichni básníci?) a skutečně jej až nenávidějí? Inu, samozřejmě, nejen básníci (zejména mladší), ale rovněž solidní partička kritiků a komentátorů literatury, no a samozřejmě jej nejen nenávidějí, ale rovněž jím pohrdají, vysmívají se mu, mnohé mu upírají atd. A nejde samozřejmě pouze o osobu Adama Zagajewského, ale rovněž (a v mnoha případech především) o jeho tvorbu. Podíváme-li se na tento jev blíže, zjistíme možná něco o zákonitostech a pořádcích, které panují v našem současném literárním světě.

Úspěch a sláva

Jedno je zcela nesporné - Adam Zagajewski je úspěšný autor. Existuje stálá věrná skupina tuzemských čtenářů, kteří berou knihy autora Solidarity a samoty do rukou s chutí. A to, i když není nominován v dalším ročníku volby miss/madam/mistr literatury (oficiální jméno soutěže: Nike), stejně jako tehdy, upře-li porota svůj laskavý zrak na básníkovu a esejistovu novou knihu. Nejdůležitější je ale úspěch v zahraničí. Zagajewski získal snad všechny mezinárodní více či méně prestižní vavříny, jaké básník může získat - samozřejmě (zatím) kromě toho nejvýznamnějšího: Nobelovy ceny. Je však už řadu let jedním z jejích bezmála stálých kandidátů. Může to samozřejmě skončit dle diagnózy Jerzyho Pilcha, kterou vyjádřil v jednom ze svých fejetonů v časopise Polityka. Pilch s mírnou ironií napsal, že obvykle takzvaní nejžhavější kandidáti či favorité Nobelovy ceny ji nikdy nezískají. Ale i kdyby měl pravdu, samotný status Zagajewského na pomyslném "trhu" světové kritiky je úspěch sám o sobě. A kromě toho, Zagajewski je známý a čtený básník za hranicemi své země a svého jazyka. Překlady jeho tvorby vyšly téměř ve všech velkých světových jazycích a jeho mezinárodní slávu stvrdilo zařazení jeho básně Pokus se opěvovat zmrzačený svět do New York Review of Books po teroristickém útoku 11. září. Zanedlouho vyjde ve Wydawnictwu literackém bilingvní výbor z autorovy poezie. V Polsku to je již mnoho let pocta, jíž se nedostává každému.

Tento úspěch a sláva jsou tím, co provokuje nejvíce. Drobné, přestože někdy jedovaté narážky z úst "lidí od fochu" na účet autora Ohnivé země jsem slyšel už mnohokrát během bezprostředních rozhovorů na nejrůznějších literárních setkáních. Čas od času je někdo vypotí v rozhovoru pro odborný tisk a nejen ten. Někdy je lze najít v kritických textech (zvláště pokud je kritik zároveň básníkem). Posiluje je Zagajewského nezávislost. Je to totiž autor, který se nemusí složitě ucházet o podporu pro vydání svých knih, je to autor, který si jak se sluší a patří vydělává, a to vedením kurzů creative writing na texaské státní univerzitě v Houstonu, a konečně je to spisovatel, který nemusí (a nechce) dbát na názory literárního prostředí. Reakce zlomyslníků nás zatím upomínají na jednu nepříjemnou polskou vlastnost, kterou formulovala stará anekdota ještě z dob lidového Polska. Tak tedy v pekle stojí obrovské kotle, ve kterých se vaří nejrůznější hříšníci. Čerti je do nich rozdělili podle národnosti. A u každého národního kotle stojí na stráži čert z Belzebubovy suity pro případ, že by se někdo chtěl vyškrábat ven. Akorát u toho polského je prázdno. Proč? Protože sotva by se jediný Polák naklonil přes okraj, ostatní by jej okamžitě vtáhli nazpátek, aby se neměl lépe než oni.

Nelibost šaškáren

Z hlediska publika má polský literární život charakter nejrůznějších akcí (a pro samotné autory dost často taky). Rytmus určují nejrůznější festivaly, happeningy, sjezdy, konfrontace, manifestace atd. Většině z nich dominuje masopustní nálada, která je vydatně podporována alkoholem, a u obecenstva je tomu jakbysmet, poněvadž účastníky bývají převážně mladí lidé. Zagajewski po nich nepokukuje, nezavadí o ně ani slůvkem (jako nejrůznější starší básníci, kterým se už nechce podobných sjezdů účastnit, přesto ale předstírají, že je nesmírně zajímají) a tím méně se na nich objevuje. A mladší umělci, dokonce ti ve středním věku, mají rádi, když mistři na chvíli opustí výšiny, aby sdíleli dionýskou zábavu s méně úspěšnými bratry a sestrami z branže. Zagajewski se nebratříčkuje, na rozdíl od jistého známého staršího básníka, redaktora prestižního, ve skutečnosti však omezeně zajímavého literárního měsíčníku, a v polském literárním prostředí ceněné osobnosti. Zagajewski nechce jako on přijmout roli literárního guru ani roli veselého kumpána, který kdekoho poplácává po ramenou a tyká si s umělci ve věku svých dětí. Před několika lety jsem se dočetl, že zmíněný umělec, který může být v podstatě považován za klasika, veřejně smažil palačinky na literárním festivalu Port Legnica. O to jde! Zagajewski kořalku nerozlévá, šaškáren se neúčastní - ať tedy nepočítá se sympatiemi! Aby si jej v prostředí někdo vážil a aby mohl počítat s dobrým přijetím, musí hopsat v rytmu kolektivních tanců! A kdo nehopsá, ten je cizí, ne-náš. Znovu provokuje: domnělou vznešeností, domnělou pohrdavostí. V jednom z rozhovorů, dnes už trošku starším, Zagajewski přiznal, že nemůže o mladé poezii nic říci, protože z ní moc nezná. Jaká urážka! Autor Oznámení se ale nikdy netajil tím, že preferuje spíš klasickou četbu. Mimoto právě žil v Paříži a kontakt s poezií tehdy módní skupiny bruLion měl omezený. Ale pocit despektu jaksi přetrval. Inu, spisovatelé jsou pakáž pamětlivá a vůči vlastnímu egu přecitlivělá...

V rámci této kategorie ještě nutno poznamenat, last but not least, něco o Zagajewského mediálním obrazu. V televizi bývá prezentován jako důstojný, reflexivní člověk s nadhledem. "Suchar", slyšel jsem mnohokrát. Nuže, to je nátura médií, ukazuje se totiž, kolik z nás spíš dbá na to, jak kdo vypadá, než co říká. A Adam Zagajewski je člověk plný břitkého humoru; jeho názory a diagnózami se prolíná subtilní ironie a sebeironie, o jejich působivosti nemluvě. Kdo se s ním seznámil, ví, že je to jeden z nejpronikavějších polských intelektuálů. Ukazuje se, že to, co bylo dříve výhodou, může ve skvostných nových časech být přítěží mediálního obrazu.

Zhrzená láska

Své nejžlučovitější kritiky má Zagajewski - přinejmenším od počátku devadesátých let (nebo přesněji od sbírky Plátno) - zejména mezi současnými čtyřicátníky (kteří se konvenčně označují jako tzv. generace bruLionu a jejich souputníci) a třicátníky (pro které je to, co píše, starosvětské a "nednešní", poněvadž mají navrch avantgardismy, autotelismy, neolingvismy, dekonstrukcionismy atd.). Krzysztof Koehler v jednom rozhovoru řekl, že Zagajewski byl dříve významný, teď ale "si píše jakési básničky". Během mravenčí práce, kterou jsem svého času z vědeckých důvodů prováděl, jsem narazil na výpovědi bezmála všech prominentních představitelů bruLionu (od |wietlického právě po Koehlera), v nichž neustále opakovali tu úmornou monotónní mantru: že četba sbírky Jet do Lvova a esejů Solidarita a samota Adama Zagajewského pro ně byla v temných osmdesátých letech formující zkušeností. Připomeňme letmo, o co jde. V době, kdy panovala idea angažované literatury, Zagajewski vzdorovitě hlásal nezbytnost privatizace umění, oddělení společenské sféry od sféry umělecké exprese, jelikož se každá z nich řídí úplně jinými pravidly. Nebo lépe: dožadoval se individualismu, personismu, subjektivismu v době kolektivních emocí, které polskou literaturu poznamenaly tím, co lze označit jako estetika intence. Pod touto vlajkou začínala literatura bruLionu a tato estetika dnes udává tón nové polské poezie i prózy (což se setkává s ostrými výtkami levicových kritiků, např. Sławomira Sierakowského, které nabádají k nové angažovanosti v době triumfu kapitalismu). Zagajewski se nicméně nestal patronem této nové literatury, poněvadž šel vlastní cestou. Neodmítl vysoký styl, ani se neodvrátil od "poezie ideje" (o tom ještě bude řeč). Přesto neuspokojil tehdejší mladé, které fascinovala četba jeho děl z osmdesátých let. Nepřizpůsobil se. Jejich kritika tudíž má kromě literárního prostředí další zdroj, a to, řekněme, meritorně-emocionální. Je funkcí zhrzené lásky.

Erudice a vznešenost

Adam Zagajewski píše poezii (i eseje) v duchu filozofické (a kulturní) erudice; jeho lyrika se dá bezesporu popsat kategorií moderního klasicismu. A místo jazykových her se u něj objevuje "sémantická průzračnost" (Husserlův termín, který používal mj. Zbigniew Herbert). To vyvolává pocit starosvětskosti - poněvadž tato literatura ani neprezentuje jednoznačný názor světa či nějaký odkaz (jako Koehlerova, Wencelova a dalších), nýbrž "filozofuje"; ani nevysekává poklony módním básnickým trendům, kde je subjektem uměleckého působení jazyk (jak se to děje v básnickém rybníčku sdružujícím mladší i starší avantgardisty a neolingvisty), ani ji nezajímají subjektivní extrémy existencialismu (jako u "barbarů" - jak píše, pokud vím, Karol Maliszewski). Z těchto důvodů Zagajewski nemá u mladších básníků (těch ve středním věku) žádného souputníka (snad kromě autora těchto řádek, Marzanny Kielarové a Dariusze Susky). Mám určitou soukromou teorii, která vysvětluje, proč Zagajewského jeho mladší čtenáři z branže zavrhli. Myslím, že Zagajewski je prostě nepochopen, poněvadž píše literaturu, která vyžaduje určitou erudici, sečtělost a filozofickou citlivost. Tyto ctnosti bys mezi současnými mladými autory pohledal. Významu Zagajewského básní zkrátka nerozumějí a soustředí se na kritiku vznešenosti, kterou autor Ohnivé země tak brání. A tato vznešenost není nakonec nic jiného než formální doplnění ideového obsahu jeho textů. V naší době zatím dominuje literatura bezstarostných kejklů, literatura groteskních grimas, literatura ironie, která nesnáší svět a která protestuje proti hodnotám. A na druhé straně literatura patosu, která hodnoty brání jako suverenitu. Zagajewski píše poezii (a eseje) reflexe a poklidného (i když ve své podstatě často dramatického) filozofování, nesituuje se na žádnou stranu barikády. Ve skutečnosti to je tvorba, která s barikádami nemá vůbec nic společného, což nepříznivě nastaveným pozorovatelům rovněž uniká...

To byli mladší autoři. Je ale zajímavé, že s pohrdavostí a kritikou se Zagajewski setkává rovněž ze strany starších literátů. Na počátku devadesátých let zorganizovala pařížská Kultura Jerzyho Giedroyce velmi kuriózní plebiscit ohledně kritiků a spisovatelů (mistrem ceremonie byl uznávaný literární historik Włodzimierz Bolecki). Po vzoru deníku Le Figaro, který dříve uspořádal podobnou akci ve Francii, se ptali, kdo je v Polsku "nedoceněným" a kdo "přeceněným" autorem. Není překvapující, že takoví autoři jako např. Cezary Michalski, Krzysztof Koehler či Robert Tekieli uvedli Zagajewského jako "přeceněného" autora (jejich důvody viz výše). Ale autorovi Jet do Lvova se dostalo kritiky rovněž od ceněných kritiků (či spíše literárních historiků) úplně jiné generace. Připomeňme slova Janusze Sławińského a Tomasze Burka. Sławiński: "je v něm příliš mnoho nafoukanosti - strojenosti, olympijských póz, ohánění se vznešeností, vyčerpané vážnosti mudrce. V jeho poezii umělost tvrdošíjně zůstává umělá - jako umělá nedospěla k přirozenosti, a tudíž k uspokojující platnosti." Burek: "nicméně podle mého soudu se rozhodně přeceňuje význam [...] sběratelů ozdůbek [jako je Zagajewski]." Je jasné, že se v tak krátké výpovědi nevyvaruje publicistického tónu ani ctihodný vědec, přesto překvapí kategoričnost názoru. Zvláště jsou-li kromobyčejně meritorní a v případě Sławińského na pokraji nonsensu (umělost je umělá a nedospěla k přirozenosti - co to vlastně znamená?). Zároveň překvapuje to, že se soustředí - řečeno školním jazykem - na otázku formy.

Rovněž vážení kritici a vědci mladší generace (ve srovnání s výše citovanými), Włodzimierz Bolecki a Marek Zaleski, přidali svou trošku do mlýna. Bolecki ve svém textu diagnostikoval, že ideový a estetický obrat není dostatečně podložený. Šlo o to, že se Zagajewski jako autor sbírek Oznámení a Masné krámy zřetelně přimkl k poetice Nové vlny (čili k estetice angažovanosti a kritického komentáře tehdejší skutečnosti lidového Polska) a jako emigrační autor Jet do Lvova a Solidarity a samoty se nechal svést prázdnou krásou a paséismem (jak to v každém případě vidí Bolecki). Boleckého postřeh je příliš poznamenán politickými sympatiemi, Zagajewski je totiž v očích autora článku jedním z těch, kteří nevyhověli požadavkům historického okamžiku. A ten požadoval angažovanost ve smyslu patriotického a antikomunistického nastavení (je ostatně známé, že Bolecki nebyl sympatizantem formace, která připustila družinu Tadeusze Mazowieckého k moci po volbách v roce 1989). Zagajewski tudíž podle Boleckého činí určitý únik, aby se nemusel vyrovnávat se zkušeností Solidarity. Zaleského diagnóza se zase odvolává na kategorie příležitostí a ztrát. Zagajewského ztrátou je podle Zaleského odvrat od možnosti vyrovnání se s minulostí (což je podobné Boleckého stanovisku), které by bylo možné, pokud by se Zagajewski dle Zaleského neodvrátil od poetiky prvních dvou sbírek a ve chvíli přelomu (konec osmdesátých a počátek devadesátých let) zachoval věrnost dávným esteticko-ideovým volbám. Podle kritika Zagajewski rezignuje na bojovný diskurs, na neklid, na intelektuální "podněcování", výsledkem čehož je - v jistém smyslu - výrazová nijakost. Zajímavé je, že rovněž kritici o mnoho starší než kritici bruLionu se vyznačují podobným úhlem pohledu. Jde ale o neporozumění Zagajewskému, což se projevuje kritikou formy a soustředěním na "ztracenou příležitost". A mimoto, jinými slovy, zase ona "zhrzená láska".

Příslušnost k elitě

Adam Zagajewski je ještě z dob svého pařížského pobytu (z Polska odjel v roce 1982) spojen s prostředím časopisu a nakladatelství Zeszyty literackie. Tento čtvrtletník sdružuje velmi uzavřenou (vůči druhým, vůči novotám, módě atd.) skupinu autorů a váže se rovněž na prostředí kolem deníku Gazeta wyborcza (přesněji mediální společnosti Agora S. A.; ve skutečnosti ale kolem jejího vydavatele). Odsud pramení renomé časopisu, na druhé straně však poměrně rozšířený názor, že Zeszyty jsou snobský klub přátel jistého velkého zvířete, kde dochází k - pro mnohé nesnesitelnému - opětování cukrbliků a kde se holduje tradičním názorům, které pomíjejí aktuální literární dění (Julian Kornhauser to označil jako vzájemné "muckatérství"). Kromě Zeszytů Zagajewski publikuje básně v zásadě jen v Tygodniku powszechném a - příležitostně - v Rzeczpospolitě a v Gazetě. Není pochyb, že určitá část ran, která dopadá na tvorbu a osobu autora, je vyvolána polskou politickou situací. Něco jiného je, že uzavřené prostředí Zeszytů, které je do značné míry spokojené se sebou samým (příliš neprojevuje zájem o to, co se kolem děje), se stalo předmětem mnohem závažnější kritiky. Zřejmě první, velmi prudký a drsný útok provedl před dobrými patnácti lety na stránkách pařížské Kultury Rafał Grupiński (ve slavném článku Pařížská cukrárna s jedovatými moučníky, který byl později včleněn do esejistické knihy Nádvoří pštrosích samic). Stanovil v něm určitý kánon výtek, které se později objevovaly tu i onde - jak v publikacích, tak v názorech formulovaných v literárním prostředí na bázi off-record. V této kritice pokračovali četní představitelé generace bruLionu, přestože je v této souvislosti poměrně pikantní, že mnozí z nich učinili první básnické krůčky - nebo dokonce debutovali! - právě v pařížském čtvrtletníku. Grupińského argumenty, které přejali - a dodneška přejímají - jeho následovníci, jsem už v zásadě uvedl: hermetismus, samolibost, parnasismus, nezájem o aktuální kulturní život, kult starosvětskosti, mýtotvornost, retrospektivnost atd. Časem, možná z důvodu oslabení působení Stanisława Barańczaka (snad kvůli jeho vleklé chorobě), se z Adama Zagajewského stala určitá "ikona" (zda právem, to je něco jiného) tohoto prostředí, jde-li o aktivní polské spisovatele (Zeszyty často tiskly Czesława Miłosze, Zbigniewa Herberta a další autory, kteří dnes nepatří mezi nejaktuálnější ani nejaktivnější, o publikování textů, jako jsou eseje či korespondence, které jsou zajímavé zejména pro literární historii, nemluvě). Útoky na Zagajewského tudíž nepřímo byly útokem na Zeszyty, jízlivosti a kousavé komentáře týkající se Zeszytů se zase dotýkaly i Zagajewského.

Závěr

Iritující je, že negativní diagnózy, názory a prohlášení o tvorbě Adama Zagajewského mají už mnoho let celostní charakter - jsou generalizující a některé knihy berou na lehkou váhu. Stejně jako kterýkoli jiný spisovatel napsal i autor Plátna slabší knihu (evidentně například sbírku Návrat), na druhé straně ale nemá tu výhodu ochranného deštníku, jenž se rozepjal nad těmi, kteří patří mezi Mistry. Czesławu Miłoszovi či Tadeuszi Różewiczovi se promíjely, řekněme, nepříliš zdařilé kníhy, Ryszard KapuPIciński za svou nejslabší knihu, čili Cesty s Herodotem, dokonce obdržel nominaci do finále Nike 2005, zatímco Zagajewskému se tohoto privilegia jaksi nedostává. Dosáhl úspěchu v mladém věku (totiž na literáta, letos slaví šedesáté narozeniny), nebyl a není považován za ctihodného kmeta, kteří se v Polsku těší obzvláštní úctě. Směs výše uvedených důvodů znovu přispěla k tomu, že se Zagajewski stal "fackovacím panákem" kritiků a dalších profesních kolegů (samozřejmě těch, kteří nepatří k jeho příznivcům). Pochopitelně nechci bránit "posvátné krávy" literatury, chtěl bych ale upozornit na dva fakty. Za prvé - tato obrana v Polsku probíhá, týká se ale nekriticky vybraného vzorku autorů (proč tomu tak je, to je úplně jiná historie). Za druhé - tato obrana má svou rubovou stranu, tedy generalizující negativní a přezíravý názor, jehož objektem number one má tu pochybnou čest být právě Adam Zagajewski. Oba názory naopak spojuje jeden společný jmenovatel. Jmenovitě - nejen četba apriorně pozitivní či apriorně negativní, nýbrž čtenářské nepochopení (které se eufemisticky nazývá "povrchní četbou").

Shrňme tedy důvody, pro které se Adam Zagajewski a jeho tvorba dnes setkává s negativními reakcemi četných lidí z literární branže (umělců i kritiků). Za prvé - závist; za druhé - žárlivost; za třetí - charakter tvorby i samotného básníka; za čtvrté - autorova nechuť k bratříčkování; za páté - jeho obrana "nemódních" uměleckých hodnot; za šesté - nepochopení jeho tvorby na základě ignorance, zlé vůle či nedostatku kompetence; za sedmé - ideologizace a estetizace současné polské kultury; za osmé - Zagajewského vazba na literární establishment a kulturní elity; za deváté - zklamaná očekávání z autora Oznámení; za desáté - potřeba "obětního beránka" či přesněji "fackovacího panáka".

Tímto způsobem se koná sametový mord jednoho z nejvýznamnějších současných polských básníků. A jak už to v našich dějinách bývalo, ukazuje se, že zahraniční čtenář (a to i odborník - stačí si přečíst komentáře Zagajewského tvorby od anglofonních, německých, francouzských či skandinávských kritiků) se lépe orientuje v hodnotách této literatury a prozkoumal ji důkladněji než velká část tuzemských odborníků. To přísloví je asi polské - doma nikdo není prorokem...

Z knihy I cień i PIwiatło. O twórczoPIci Adama Zagajewskiego (Wydawnictwo a5, Kraków 2015, s. 75-88; ed. Anna Czabanowska-Wróbel) přeložil Michael Alexa. Článek poprvé vyšel v roce 2005.

Jarosław Klejnocki (1963) je básník, prozaik, kritik a literární historik. Mezi jeho nejznámější publikace patří monografie Adama Zagajewského Bez utopie? O poezii Adama Zagajewského (2002) a soubor studií Chvilkové zastavení palby (1996, s Jerzym Sosnowským) o generaci bruLion.