Martin Pokorný

Editorial

Ještě před několika lety byli T. S. Eliot i Ezra Pound povýtce čítankovými figurami, u nichž se souvislejší analýzy - pokud vůbec vznikly - zaměřovaly především na podezřelé politické a kulturní postoje. V roce 2014 ale vyšly první dva svazky plánované osmisvazkové edice veškeré Eliotovy prózy (jednotlivé díly jsou zpřístupňovány elektronicky, po skončení projektu vznikne i tištěná verze pro knihovny) a A. David Moody publikoval druhý díl Poundova životopisu, v němž se dostal k vrcholnému tvůrčímu období (první díl vyšel 2009). Následující rok 2015 - vyznačující padesáté výročí Eliotovy smrti a sto třicáté výročí Poundova narození - přinesl nejenom dokončení Moodyho biografického díla, ale také vůbec první kritickou edici celku Eliotovy vydané i nevydané poezie. Je to významný symbolický mezník: dílo a tvůrčí postoje obou autorů se znovu ocitají v živé diskusi.

První dva texty tematického bloku připomínají spolupráci obou básníků na vzniku Pustiny a stavějí ji do nového, ostřejšího světla. V té době se znali už sedm let. Pound měl zásadní zásluhu na otištění Eliotovy první vydané básně (slavné Milostné písně J. Alfreda Prufrocka v revue Poetry v roce 1915), ale přesto: kdy jindy se v dějinách stalo, aby někdo podrobil své básně takto masivní redakci - a následně navržené úpravy, mnohdy zcela bořící původně zvolenou veršovou formu, skoro bez výjimky přijal a výslednou báseň úpravci dedikoval? Co Eliota přimělo k této naprosto mimořádné vstřícnosti? Povahová submisivita ani psychické otřesy tu k vysvětlení nepostačí: Eliot rozhodně nebyl o tolik poddajnější ani labilnější než jiní básníci. Musel tu být pozitivní důvod, vědomí básnického cíle, který se přitom neomezuje na pouhou techniku či manýru. Eliot v Poundovi ctil hlubokou znalost starší poezie ve všech románských jazycích i v latině a řečtině, znalost, kterou sám sdílel a o niž se opíral druhý společný rys, totiž odpor k vatě (přestože Eliot jakožto bytostně ironický básník má též svou poetiku vycpávky, k níž je Pound - ironický v konverzaci a korespondenci, ne však v poezii - striktně odmítavý). Formulace věnování pak oba tyto motivy spojuje: Pound je, v dantovské aluzi, il miglior fabbro, tedy "lepší řemeslník", "lepší kovář". Faktické spoluautorství Pustiny dokládá, že objektivita poezie nebyla pro oba básníky pouhým sloganem.

Přeložená kapitola z knížky Northropa Frye pak poskytuje obhlédnutí celého Eliotova básnického díla. A zde se zaslouží připomenout, jak útlé dílo to je: Valjův (dnes zcela nesehnatelný) soubor z roku 1967 vynechává jen několik jednotlivých čísel a pětice Eliotových her - z nichž udělení Nobelovy ceny předcházely jen dvě - nic nemění na tom, že celoživotní zveřejněné dílo nejvýznamnějšího básníka 20. století se zcela bez obtíží vejde do jediného svazku. Eliot se s postupem let vskutku stal "papežem" angloamerické poezie (a nejen jí), což dlužno vzít v potaz při posuzování následné reakce - ale ať už svého postavení využíval nebo i zneužíval jakkoli, rozhodně nepovolil v názoru, že básníkových slov stačí jen málo. Zdrojem jeho prestiže a slávy byl třístránkový Prufrock z roku 1915, patnáctistránková Pustina z roku 1922, desetistránková Popeleční středa z roku 1930; jednotlivé části Čtyř kvartetů, každá asi desetistránková, vyšly v letech 1936, 1940, 1941, 1943.

Eliot a Pound byli odsuzováni pro charakterové vady a politické omyly; stín na ně padá dodnes a nechci se k těmto obtížným souvislostem vyjadřovat ve stručné poznámce. Bez jakéhokoli váhání však lze tvrdit, že na poli poezie a literatury oba osvědčili zvláště pevný charakter a zvláště hlubokou slušnost. Nese-li jejich tvorba skvrnu různých provinění a jednostranností, nese i tuto pevnost a tento jas.

Martin Pokorný (1973) se zabýval angloamerickým modernismem v monografiích Způsoby četby (Prostor 2002) a Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus (Jitro 2008). Přeložil mj. Vlny Virginie Woolfové (Marie Chřibková 1997) a zrevidoval Skoumalův překlad Joyceova románu Odysseus (Argo 2012).

Tematický blok věnovaný Ezru Poundovi přinesly Souvislosti 1/2004 - kromě překladu jeho Masek studie D. Davieho, H. Kennera, P. Makina, R. Duncana a J. Syneckého. Překlad Popeleční středy T. S. Eliota jsme otiskli v čísle 3-4/2002 a eliotovskou studii D. Davieho v čísle 3/2014.