Martin C. Putna

Zápisník X

Obnovení Zápisníku, vyhlazení recenzentů

V letech 1994- 1996 psal jsem si v Souvislostech pro radost rubriku Zápisník. Vyšla celkem devětkrát, naposledy v čísle 2- 3/1996, kdy jsem ji uzavřel textem Kritikova smrt?, který jsem pak zařadil do knihy Chvály (2001), jen že bez otazníku. Proč že nyní Zápisník obnovuji a pokračuji v tehdejším číslování? Protože se mi doma hromadí knihy, o nichž bych rád napsal. Protože jsem si na to konečně udělal čas.

Nebudu sem ale psát žádné recenze. Stále platí vyznání z Kritikovy smrti, že nelze být objektivním kritikem soudobé literatury, je-li člověk příliš zapleten do vztahů se současnou literární scénou. Ba, Kritikovu smrt je třeba radikalizovat na VYHLAZENÍ RECENZENTŮ. Kritická a recenzní praxe (jedno s druhým se dávno slilo) se totiž propadla do nepřijatelného stavu - ale všichni jej přijímají s pocitem, že "to je přece normální". Já však pravím, že císař je nahý, neboť není normální, že

1. kritika platí za tím lepší, čím je negativnější, zlejší a jedovatější. Je otázkou, zda jsou například Jan Rejžek a Kritická příloha RR více iniciátory tohoto stavu nebo jen jeho nejvýraznějšími projevy. Na tom však nesejde. Sejde na tom, že jiní recenzenti a jiné časopisy dělají všechno proto, aby se jim co nejvíce podobali a v agresivitě je co možná nejdále předhonili. Dokonale vystihuje tuto tristní skutečnost, toto všeobecné PŘIJETÍ AGRESIVITY COBY KRITICKÉHO PROGRAMU "divadelní hra" Michala Viewegha Pracovní porada Kritické přílohy RR v knize Nové nápady laskavého čtenáře (2000). Tato povídka by se měla stát povinnou četbou všech adeptů psaní o literatuře. Zvláště vydařená je postava pojmenovaná Bohuslav Blažek, která se táže postavy jménem Terezie Pokorná: "Víte, co musím znovu a znovu obdivovat já? Jak všechny články v Kritické příloze, samozřejmě včetně těch mých, jsou podloženy analýzami tak podrobnými, jako kdyby za článkem byl objem práce srovnatelný se seminární prací, ne-li diplomkou. Jak k tomu, Terezo, autory donutíte?" Tato zdánlivě nesmyslná poznámka se dotýká druhé nenormality, totiž že

2. je-li agresivní stať dostatečně DLOUHÁ a vybavená dostatečným počtem citátů vytrhaných z kritizovaného díla a jmény autorit, které kritizovaný autor necitoval nebo citoval chybně, to jest v jiném smyslu, než jaký jim přikládá recenzent - bere se to jako solidní kritická analýza, která by musela být vyvrácena leda stejně dlouhou analýzou. Ale ani na délce nesejde. Sejde na úmyslu, s jakým je kritika psána. Na tom, jestli na počátku stojí ROZHODNUTÍ "toto vychválím" nebo "toto strhám". Podle něho se pak řídí vše ostatní. A podle čeho se řídí toto rozhodnutí? Přece podle třetí nenormality, totiž že

3. kritik bez skrupulí chválí své přátele nebo své (ne nutně osobně známé) myšlenkové spřízněnce a trhá buď své nepřátele, nebo ty, kdo píší o stejném či podobném tématu jako on, ale patří k jinému literárnímu nebo badatelskému směru. Pozitivní nebo negativní vyznění recenze tedy vůbec nemá co činit s kvalitou posuzované práce, ale jen a jen s tím, má-li autor posuzované práce aktivnější přátele nebo aktivnější nepřátele. Kdo dřív přijde, ten dřív píše. Ale nikdo nepíše o tom, proč recenzi píše a jaký má k posuzovanému autorovi a oboru jeho práce vztah. A v tomto případě KDO MLČÍ, TEN LŽE, neboť mlčí o jediném podstatném.

Co dělat?

1. Podporovat úsilí redakcí novin a společenských časopisů OMEZIT KULTURNÍ RUBRIKY. Kritikové si stěžují, že na ně vedení periodik tlačí, aby psali stručně a zábavně, aby místo recenzí psali jen anotace. Ale právě toho je zapotřebí! Místo současné neudržitelné praxe se vrátit "na stromy", začít od začátku a obnovit kulturu ANOTACÍ. Recenze říkají, co je v knize špatně nebo dobře - anotace by měly říkat něco podstatnějšího: Co v knize JE.

2. ODRAZOVAT mladé lidi od dráhy recenzentů. Ať raději čtou, chodí do lesa, chodí na rande, chodí do hospody atd. atd., a jestli je v nich opravdu tolik nepřekonatelné agresivity, že je nutkání psát recenze neopouští - ať si chodí zastřílet na paintball.

3. Když už není vyhnutí, a přece se musí nějaká recenze tisknout, NUTIT RECENZENTY K PŘIZNÁNÍ. Na začátku každé recenze musí být otištěny recenzentovy odpovědi na tento standardizovaný dotazník:

Jak jsem ke knize přišel?

Proč na ni píšu recenzi?

Znám autora osobně?

Jaký k němu mám vztah?

Jaké konflikty jsme v minulosti měli?

Znám překladatele, nakladatele nebo jiného člověka, který se podílel na knize?

Jaký k němu mám vztah?

Jaké konflikty jsme v minulosti měli?

Píšu sám beletrii? / Pracuji sám ve stejném vědním oboru? (nehodící se škrtni)

K jakému náboženskému, politickému, uměleckému přesvědčení se hlásím?

Jaký vztah má moje profesní/názorové okolí k profesnímu/názorovému okolí autora/překladatele/nakladatele knihy? (nehodící se škrtni)

Jaké konflikty jsme v minulosti měli?

PAK ať si recenzent píše, co chce.

4. Recenzenty, kteří nejsou ochotni se podrobit některé z nabízených alternativ (psát jen anotace / nepsat vůbec / přiznat se ke své zaujatosti) a nadále píší své urážky, vzít za slovo a soustavně, znovu a znovu, je ŽALOVAT ZA URÁŽKU NA CTI.

5. Pokud soudy nebudou ochotny recenzenty trestat, ujmout se spravedlnosti sami a NENAPRAVITELNÉ RECENZENTY BÍT. Michal Viewegh budiž i zde vzorem.

6. Pokud nebudou recenzenti rozumět ani této řeči, začít - samozřejmě v naprosté tajnosti - připravovat legislativní i technické podmínky pro KONEČNÉ ŘEŠENÍ RECENZENTSKÉ OTÁZKY.

Nerecenze

Prohlášení: Všechny knihy, o nichž budu psát, jsem od někoho (autora, editora, vydavatele) dostal. Ke všem osobám, které mi je daly, mám pozitivní vztah.

Jan A. Dus, editor svazku Novozákonní apokryfy II - Příběhy apoštolů (Vyšehrad 2003) i celého trojsvazkového kompletu (předloni vyšel první svazek, Neznámá evangelia), na začátku úvodní studie rekapituluje vědeckou diskusi o adekvátním názvu pro tyto texty. Místo tradičního "novozákonní apokryfy" jeví se jako vhodnější "křesťanské apokryfy", případně "antické křesťanské apokryfy". Není to akademické hnidopišství, je to rána na komoru: Apokryfní evangelia, listy, skutky a apokalypsy už většinou nejsou chápány jako "podvrhy", které měly "nahradit" knihy biblického kánonu, ale jako rozvinutí novozákonních postav a motivů ve zbožné fantazii a "Lust zu fabulieren" křesťanů následujících staletí pozdního starověku.

Tato fantazie se na jedné straně jeví jako bezbřehá (v úvodu ke Skutkům Petra a dvanácti apoštolů mluví Petr Pokorný o "téměř surrealistické obraznosti", s. 85). Na druhé straně v ní lze rozeznat často se opakující stereotypy pozdně antických literárních žánrů, zejména aretalogie (každý z apoštolů vystupuje ve "svých" Skutcích jako "cestující divotvůrce", podobný "pohanskému" Apollóniovi z Tyany nebo Lúkianovu parodickému Alexandru aneb Lžiproroku... ) a milostného a dobrodružného románu: Na místo mileneckých dvojic z Héliodórových Příběhů aithiopských či Charitónových Příběhů Chairea a Kallirhoy nastupují ten který apoštol a jeho obdivovatelka, nejvýrazněji Pavel a jeho Thekla (Skutky Pavla a Thekly), ale též Tomáš a dívka pojmenovaná jen jako "flétnistka" (Skutky Tomášovy). Tu i tam však zůstávají cesty, protivenství, neuvěřitelná vysvobození i boj o čistotu.

Ještě více než zbožně-dobrodružnými romány (bezprostřední čtenářský prožitek nám přinesou v jen velmi omezené míře... ) jsou pro nás apokryfy důležitým zdrojem motivů, které jsme někde četli ve středověké legendě nebo v novodobé mysticko-gnostické spekulaci, někde viděli na obraze, někde zaslechli. Už přesně nevíme kde, a moc by nás zajímalo, odkud se vzaly. Odtud se vzaly! Z apokryfů! Namátkou: svatý Jan smažící se v oleji (například na prvním listu Dürerovy Apokalypsy); Ježíšovo zjevení Petrovi, známé jako "quo vadis" (milovníkům Sienkiewiczova Quo vadis se navíc bude jistě líbit i korespondence Seneky se svatým Pavlem); Duch svatý jako Matka (oblíbený motiv Merežkovského Ježíše Neznámého); "záhrobní" novela o Drúsiané a Kallimachovi (podle níž napsala Hrotsuitha z Gandersheimu v desátém století jednu ze svých "komedií"), ale třeba i příběh o Zesnutí a Nanebevzetí Panny Marie, vyhlášený roku 1950 za dogma, pochází z apokryfů, konkrétně ze Slova Jana Teologa (5. století). Čtenářům Souvislostí připomeňme, že tento text vyšel pod názvem Janova kniha o zesnutí Mariině v Souvislostech 1/1995, věnovaných právě tématu apokryfu. Jan A. Dus tento překlad ve své studii neuvádí, ale žádná škoda: Vzpomínám si, jak jsem tehdy, na jaře 1995, ležel po operaci prasklého slepáku na chirurgii, a protože termíny spěchaly, pokoušel se ten zoufale špatný, doslovný překlad od nejmenované řeholnice alespoň trochu počeštit...

Mnohé motivy z apokryfů byly v literatuře či v teologii již dávno využity, jiné jako by čekaly teprve na naši dobu. Kupříkladu ve Skutcích Pavlových čteme: "A Pavel vztáhl ruce a modlil se, lev se také modlil podle něj; a Pavel konal pobožnost a lev také konal pobožnost s ním." (s. 236) - a v televizním kázání Aleše Rolečka roku 2003 slyšíme o zbožné kočičce, která provázela jednoho českého biskupa v jeho vyhnanství a modlila se tam s ním, a to i ono bereme tak vážně, jak to jen jde.

Teprve apokryfy vytvářejí most mezi světem bible a světem zbožnosti a tradice. Teprve apokryfy vytvářejí katolicismus.

Svým názvem kniha Jüan Mej: O čem Konfucius nehovořil (Brody 2003) také slibuje jistou "apokryfnost". O čem tedy Konfucius nehovořil? Podle Jüan Meje, literáta 18. století, nehovořil o strašidlech a o přechodech mezi tímto a oním světem. Proto o nich nyní hovoří Jüan Mej. O démonech, kteří přicházejí v děsivé podobě (ty jazyky na tři lokte vytažené... ), ale kterých se člověk nemusí bát - pokud se jich nebojí už dopředu. O lebce, do které rozverný chlapík nakálel a ona ho pak děsila, dokud své vlastní výkaly nepožil a nezemřel. O věrné ženě, která musí zemřít, ale vrátí se ke svému muži znovuzrozená v podobě mladé dívky. O mužském mileneckém páru, který začne být posmrtně uctíván jako lokální božstvo ("Chrám dvou květů"), a když se nový úředník pohorší nad původem tohoto božstva, milenci-bohové ho v nočním zjevení pokářou a ještě způsobí, že je usvědčen coby úplatkář a popraven.

Proč Jüan Mej hovořil o tom, o čem Konfucius nehovořil? Podle doslovu Lucie Olivové pro zábavu svou i čtenářů, pro svůj zájem o lidovou zbožnost, v níž obcování se světem "na druhé straně" hraje větší roli než v oficiálním "vysokém" náboženství, ale také pro příležitost mísit mravoučné s lechtivým.

Proč bychom to měli číst my? Samozřejmě proto, že je to čtivé. Ale také proto, že je to překrásné svědectví ne o jakýchsi exotických a dnes již beztak zapomenutých kultech a pověrách, nýbrž o platnosti veskrze "našeho", katolického, evropského a českého přesvědčení o SPOLEČENSTVÍ ŽIVÝCH, MRTVÝCH A NENAROZENÝCH. V české katolické literatuře a literární historii se z tohoto motivu dávno stalo klišé (ve druhém díle České katolické literatury už to budu zkracovat na SŽMN, kdo se s tím má pořád vypisovat), ale právě tato oklika přes Čínu je šancí, jak tuto myšlenku znovu procítit a prožít a s novou radostí kráčet na hřbitov.

Česká katolická zbožnost čínským roubem omlazená je rovněž jedním

z (mnoha) půvabů knihy Veselý kalendář na celý rok (Krystal 2003). Na obálce stojí čtyři autorská jména, ale naprostá většina textů pochází od dvojice Hubert Krejčí - Aleš Roleček. Editoři Petra Vrtbovská a Martin Valášek, zdá se, našli klíč k nesnadné dvoj... otázce: 1. jak konečně učinit z Rolecia, uhrančivého vypravěče, ale notorického nepsavce, autora, 2. jak literárně zachytit a tím pro budoucnost lidstva zachovat ducha pardubicko-vysočinské komunity. Čtenářům Souvislostí opět připomeňme (tentokrát kajícně), že v "regionalistickém" čísle Souvislostí (2- 3/1996) jsme ohlašovali jistý plán v tomto směru: Bylo to však chytáním větru na Vysočině.

Vrtbovská s Valáškem přišli na geniálně prostý nápad: Texty Krejčího a Rolečka, roztříštěné tematicky i žánrově (mikrohry, strašidelné povídačky z Vysočiny, kuchařské recepty s citacemi čínských básníků, jedovatiny o J. A. Pitínském, apokryfy o Naší Paní Magdaleně Dobromile... ) a koneckonců rozdílné i co do naladění (lze pozorovat přelom mezi "raným" Rolečkem z let 1990- 1991, barokním a sršatým, a "zralým" Rolečkem kolem roku 2000, zčínštělým a zklidnělým), uspořádali do podoby kalendáře lidového čtení tak, že je přiřadili k reálným i patafyzickým výročím (Den učitelů, narození Brehmovo, první požár Pardubic, úmrtí Stalinovo, výstup hraběte Šporka na Sněžku... ). Kalendář tedy skutečně lze číst výročí po výročí, historku po historce, "od jara do zimy". Vyšel minulý rok na jaře, takže už to rok činím.

Přidejte se.

Když jedete Vysočinou z Nasavrk pořád na jih a na jih, dorazíte do Třebíče. Tamtéž vás dovede kniha Bedřich Fučík: Rodná krajina básníkova. Přednášky, promluvy a interview z let 1929- 1983 (Triáda 2003). Podtitul by naznačoval, že poslední, 6. svazek Fučíkova Dílapřináší už jen jakési drobty. Chyba lávky! Svazek Rodná krajina básníkova dodává k obrazu této osobnosti dosti podstatné akcenty:

1. Jedině zde, v několika přednáškách, Fučík předestírá celou "svou" linii české literatury, na kterou v rozsáhlejších textech o jednotlivých autorech jen stručně odkazuje. Nenapsal-li tedy Fučík žádné dějiny české literatury sub specie "písně o zemi" a "společenství živých, mrtvých a nenarozených", mohou je tyto přednášky alespoň suplovat coby "dějiny in brevissimo".

2. Fučík se zde výrazněji než v jiných svých textech projevuje jako člověk citově spojený se svým krajem. Opakovaně a důsledně mluví o "básnících západní Moravy", mimo jiné o jejich nástupu do české literatury v první půli dvacátého století, zatímco v 19. století Morava téměř mlčela. V jedné přednášce z počátku 70. let upozorňuje i na to, že pokračovatelé březinovsko-demlovsko-zahradníčkovské linie pocházejí nápadně často opět z téhož kraje: Josef Suchý z Jakubova, Antonín Bartušek ze Želetavy, Ladislav Novák z Třebíče, Ladislav Dvořák z Krásněvsi. Že Fučík jedním dechem horlí proti regionalismu ve smyslu "vnějšího obkreslování kraje", to jistě nikoho nezmate. Na každém kroku přece prozrazuje, že do Prahy přichází TAKÉ jakožto regionalista - v tom nejlepším, "uzemňujícím" a nikoli omezujícím slova smyslu.

3. Fučík ve svých psaných textech z pozdních let vystupuje v roli vznešeného vlídného starce, vyzdvihujícího v literatuře především to pozitivní - to, co lze prezentovat amicis et posteris jako jádro odkazu české literatury SŽMN. Nicméně, právě do tohoto svazku, do neredigovaných a neautorizovaných textů, jako je text rozhovorů s Karlem Bartoškem Zpovídání a záznam bytové přednášky o F. X. Šaldovi z roku 1983 (a rovněž do dopisů Mojmíru Trávníčkovi, které ovšem Trávníček vydal mimo Dílo Bedřicha Fučíka pod aluzivním názvem Listovní příležitosti roku 2003), se naplno zjevila i druhá, "neoficiální" Fučíkova tvář - tvář řezavého, sarkastického glosátora počínání literátů i církevníků, který nejde daleko pro šťavnatější výraz, a rovněž tvář stále netrpělivějšího popohaněče svých liknavých spolupracovníků, který je stále více svírán úzkostí, že své ediční dílo nestačí dokončit. Tato druhá tvář Bedřicha Fučíka je méně vznešená a méně vlídná než ta, kterou prezentoval jako svůj definitivní "tvar". Teprve s ní je však jeho obraz, toto "patnácté zastavení", úplný. I díky ní je barvitější a lidsky určitě o něco přitažlivější a srozumitelnější než tvář neomylného idolu, nedotknutelné ikony, kterou z Bedřicha Fučíka mnozí vytvářejí.

A ještě z "české katolické literatury": Po několikaleté přestávce vyšel roku 2003 opět časopis BOX. Má však jiný, "pokornější" formát a jiného redaktora, který v něm dosud hrál roli "pouhého" vydavatele - Jaroslava Erika Friče. Nový Box má mnoho podobného s Boxem starým, ale rovněž s už dříve zaniklým sborníkem Bítov: přetisky úryvků ze staroříšských sborníků, zdůrazňované moravanství, předpokládatelný okruh respondentů ankety "Co je spirituální poezie?". Nicméně, Frič jako by teprve v tomto okamžiku vystoupil ze stínu Jiřího Kuběny. Valná část prvního čísla nového Boxu je totiž zasvěcena Fričovu odedávnému, ale ve starém Boxu nepřítomnému tématu, tedy českému undergroundu normalizačního dvacetiletí a jeho méně známým postavám: zesnulé Marcele Pinterové-Stárkové, Liboru Krejcarovi - a samotnému vydavateli-redaktoru Fričovi. Frič zde odpovídá na dotazy undergroundového kolegy "Lábuse", tiskne svou poému Orkneyské víno a tutéž poému přikládá k časopisu v podobě (hodinové!) nahrávky na kompaktním disku, v níž Frič sám Orkneyské víno do hudby svých přátel recituje.

Ne, nemyslím si, že je to neúměrná sebestřednost. Box je nyní časopisem jednoho muže, J. E. Friče, jako byl předtím časopisem jednoho muže, Jiřího Kuběny. To je legitimní postup. Každý si přece může založit časopis, jehož hlavní postavou bude on sám. Jde jedině o to, co ta či ona hlavní postava předloží, čím chce zaujmout a strhnout.

Orkneyské víno mne zaujalo. Ne čtené - teprve slyšené, Fričem rytmicky recitované; kdo chce říci "rapované", může. Jistě, toto všechno už jako bychom slyšeli mnohokrát, u Ginsberga, u Ferlinghettiho, u Hraběte a tolika dalších. Chrlení, míšení jazyků, stesky na psí život, na alkohol, na marné lásky, na ztracený ráj dětství, na těžké dospívání, na nejistotu fyzickou i metafyzickou... Ale když slyšíte konkrétního člověka, jak vám vypráví svůj životní příběh - je to v TU CHVÍLI cosi původního. Jistě, je krajně nejisté, zda tato poezie vstoupí do dějin poezie. Ale sám princip nabídnutí vlastního hlasu básníkova, podepřeného hudbou - to je určitá cesta, to je určitá šance. Ostatně, mluvil jsem o ní ve Chvále autorství (My poslední křesťané, 1999) a v první bítovské přednášce Kázání k umírajícím (Chvály, 2001).

Už mluvit nebudu. Až příště