Attila Pató

Svět, co se sdílí sám se sebou

(Dvě moderní maďarské prózy

z venkovského prostředí)

Roku 2013 vyšel v nakladatelství Kalligram román Szilárda Borbélye Nemajetní (s podtitulem Mesiáš už je pryč?). Dramatickou dohrou k tomuto básníkovu vůbec prvnímu románu a zároveň jeho poslední knize byla autorova sebevražda, která otřásla všemi, kteří tohoto básníka a literárního historika znali. Autorovo životopisné pozadí přitom - lze-li je uplatnit zároveň na literární dílo - nabízí možnost ji pochopit. Román je částečně také rekapitulací vzpomínek na dětství vyprávěných z omezené - dětské - perspektivy, která snímá intimní rodinné chvíle i mezilidské vztahy venkovského světa. Dětské vyprávění je provedeno zkušenou rukou, s psychologickou citlivostí dospělého spisovatele a otevírá perspektivu mnohem širší, je to sociologická studie jednoho mikrosvěta zasazená přesně místně i časově.

Historie maďarské sociografické prózy je již téměř stoletá. Do mnoha světových jazyků jsou již dávno přeloženy romány Zsigmonda Móricze, které ovšem představují špičku ledovce tohoto směřování. Úsilí prozaiků dokumentovat jednotlivé společenské vrstvy maďarské společnosti bylo jednou ze svébytných reakcí na situaci, která vznikla po rozpadu rakousko-uherské monarchie. Na tomto místě nelze nezmínit maďarské trauma oné doby, psychózu dnes možná stěží pochopitelnou, kterou vyvolal nečekaný rozklad zdánlivě stále úspěšněji se rozvíjejícího mladého národního uherského polostátu a která se obrátila proti těm, již požadovali demokratizaci země nebo dokonce levicově motivované reformy. Ti, kteří debutovali na přelomu dvacátých a třicátých let, ovšem již za veškeré potíže nevinili Trianon, ale stávající politickou elitu, která nebyla s to zachytit civilizační výzvy tak, aby udržela ve společnosti rovnováhu, a uchýlila se k sebeprezentaci v duchu oprašování dávných šlechtických ctností s jejími rekvizitami. Sotva se utvořivší střední vrstva viděla v modernitě rudou revoluci (ta v Maďarsku tragicky přispěla k ztrátě kreditu Uher při vyjednávání o nových hranicích) a těmito rekvizitami se nechávala snadno okouzlit. Právě proti falešným sebeprojekcím se postavila moderní maďarská próza mapující venkovské prostředí. Vysokou laťku vytyčil této próze Zsigmond Móricz (1879-1942) a Dezső Szabó (1879-1945), kteří mířili ve svých textech k syrovému zachycení venkova a dařilo se jim vyburcovat čtenáře k věcnějšímu pohledu na zdroje maďarského cítění a myšlení. Gyula Illyés (1902-1983) pak navázal na tradici francouzského naturalistického románu v próze Těžká zem (1928) a především v románu Lidé z pusty (1936, česky v překladu Arno Krause 1957). Tvůrci této generace, do níž patřil vedle Illyése například László Németh (1901-1975), zachytili skutečnost prostřednictvím krásné literatury věrohodněji než statistiky. Právě literatura se na rozdíl od paralelně vznikajících četných odborných sociologických studií ukázala jako účinnější pro celospolečenskou sebereflexi.

Dnes jen těžko nahlédneme, jakou senzaci ve své době čtenářům připravila konfrontace s tím, že za světem, který jsme ochotni přijmout za sobě vlastní, existuje svět vegetující ve skutečné bídě - pod níž je třeba si představit nejen bídu materiální, jež je sama o sobě závažná, především však ono civilizační - ve své podstatě duševní - inferno, které je mnohem, mnohem tragičtější než pastýřská venkovská idyla, v jejímž duchu se země oficiálně prezentovala se svými romanticky svobodomyslnými honáky dobytka.

Odpor proti totalitarismu, který Maďarsko formoval během druhé poloviny 20. století, sociální citlivost poněkud upozadil. Sociografická škola, která měla na co navazovat, nebyla považována za tu, která palčivě vyslovuje potíže současného člověka. Příkladem spisovatele mapujícího moderní debrecínskou periferii je specificky Sándor Tarr (1941-2005). Tarrův osud v sobě nese cosi obecně povědomého. Byl to jediný ze spisovatelů, který sám od sebe zveřejnil, že od roku 1978 spolupracoval se státní bezpečností. Poté, co to roku 1999 učinil, mu jeden z intelektuálů jako řešení navrhl spáchat sebevraždu. Tarr na svůj život ruku nevztáhl, zemřel ovšem v těžkých depresích.

Reflexe jazykového obratu (Péter Esterházy, Dezső Tandori) a experimenty s novou citovostí (Péter Nádas) otevřely maďarštině další možnosti pro práci s jazykem a vyprávěcí perspektivou. V osmdesátých letech tak vznikl nový model literárního ztvárnění periferie, Satanské tango (1985, česky v překladu Simony Kolmanové 2003) László Krasznahorkaiho, jež se nadlouho stalo nedostižným vzorem.

V posledních letech se objevuje nápadná řada textů navazujících na sociografickou tradici maďarské prózy. Jsou to opět romány z periferie, romány o zřejmě věčné zaostalosti, jejich pozornost se upíná na materiální nebo civilizační bídu. Jakkoliv nejde o žádný programový počin nějaké generační skupiny, liší se od svých předchůdců a zároveň mají něco společného. Hlavní roli hraje v těchto textech jazykové vyjádření, vyznačují se jemnou prací s různými vyprávěcími perspektivami a s jejich prolínáním: důvěryhodnost textu se projevuje právě ve způsobu vyprávění, v tom, jak se v textu vrší skryté i otevřené konflikty, jak je děj podřízen jazykovému vyjádření.

Nápadně často tyto texty pracují s dětskou perspektivou. Svět dětského jazyka totiž působí silným dojmem psychologickým - zároveň s vyprávěním je čtenář účasten procesu vybavování si dětství, jistého selektivního přístupu již dospělého autorského vypravěče při modelaci světa dítěte. Tuto dvojí perspektivu najdeme v románu Ference Barnáse Devátý (2006), Jánose Háye Dítě (2007), Krisztiny Tóthové Akvárium (2013, česky v překladu Jiřího Zemana 2014) i Szilárda Borbélye Nemajetní (2013).

Devátý: pochopit a odpustit

Zvláště pro perspektivu románu Devátý je příznačné, že vypravěč je sice ztotožněn s vyprávějícím hlavním hrdinou, text ovšem vůbec nepracuje s jazykem hlavního hrdiny, který zde vyrůstá v invalidním prostředí, trpí psychickými traumaty a koktá. Splynutí psychické roviny dítěte a vypravěče vytváří prostor pro hru a s ním i specifickou atmosféru, v níž je prostor modelován v jemných odstínech, na samé hranici vážnosti i ironie. Specificky se tu nakládá s normami obecně, v té pravopisné se to projevuje například zacházením s malými a velkými písmeny, které naznačují, co je pro dětského hrdinu obecné a co jedinečné, co je pro něj významné a co ne.

Barnásův text má kompozici růžence o devíti opakujících se modlitbách. Situován je do početné rodiny, která se z venkovského Debrecína odstěhuje do vsi v kopcích v blízkosti Budapešti. Deváté z jedenácti dětí zápasí s vlastními vnitřními psychickými hnutími, s vyjádřením složitých vztahů v rodině a okrajově i s prostředím (které je popsáno jako odcizené, nepřátelské). Obě perspektivy - dětský hrdina i vypravěč - na sebe vzájemně  působí. Vývojem totiž neprochází jen dítě v hlavní roli, což je vyjádřeno i tím, jak se zlepšují jeho vyjadřovací schopnosti, ale také hlas vypravěče má určitou dynamiku. Komplikovaná - místy harmonická, místy disharmonická - pulzace mezi oběma hlasy cílí v proudu vyprávění směrem k smíření.

Jakkoliv by se dala najít řada rodin, které v padesátých letech a po roce 1956 prošly podobnými traumaty, příběh Devátého není ničím charakteristický. Specifická izolace dítěte i rodiny, fiasko nového začátku, strach z okolí i pocit bezmoci přesto zrcadlí obecně pociťovanou nejistotu celé společnosti, která je v textu sice místy naznačena, celkově ale zůstává v rámci dětské perspektivy bez reflexe. Není to román o jedinečné rodině ani rodinný společenský román nárokující obecnou platnost. Přesnější budeme, vyjádříme-li se tak, že text hledá v jedinečnosti něco obecného - ale ani tím se k podstatě nepřibližujeme dostatečně. Skutečně zajímavý je na tomto románu vývojový aspekt, který se odehrává na rovině hlasu vypravěče. Plastičnost, hudebnost tohoto hlasu naznačuje hlubší vrstvy celého textu. Neodhaluje tu jen jednoduše chlad a bídu dětství - ty pouze tvoří jakýsi průvod syžetu, který se nám již na počátku textu jeví jako neobvyklý, v silných obrazech, postupně se ale otepluje, zabydlíme se v něm a v určitých momentech nám dovolí cítit se esteticky i pocitově v teple. Ano, i v chudobě se dá žít, prožívat city - jejich ztvárnění má ovšem daleko k nostalgické idyle, daleko spíš tu máme terapeutický text. Román je to vlastně optimistický, v tom smyslu, že se v něm život rodiny postupně stabilizuje - a také vypravěč najde rovnováhu s hlasem dětského hrdiny. Terapeuticky tu působí stvořený jazykový svět, který dospěje k pochopení - a odpuštění.

Nemajetní: nemáme ani to nic

Maďarské literární prostředí, do nějž vstoupil Borbélyův román Nemajetní, nemá, jak jsme se pokusili naznačit, na prózy z periferie nouzi. Tento román ovšem vrhá světlo na tak brutální prostředí, že zde není místo pro nostalgii nebo smíření - je tu vypracována a uplatněna společensko-psychologická diagnostická metoda. Jisté kladné lidské city jsou samozřejmě přítomny i v tomto textu, psychologické a morální úhelné kameny, "hnus, strach a nenávist" zde však nenechávají bez dotyku ani nejhlubší a elementární konstanty, jako je láska k otci nebo dokonce vztah k matce. V zmíněných koordinátách, ale se zvědavostí a zvláštní objektivitou (a děsem), kterou generuje dětská perspektiva, tu vystupují veškeré poznané tělesné výměšky a jejich odér, pohled na ně a asociace s nimi spojené pak zamoří duši na celý život. Jazyk tohoto díla, který je prostředníkem nevyrovnaného vztahu dětské perspektivy a horizontu dospěláckého pochopení, je pak vystavěn na matematicky přesném kalkulu. Již z prvních vět se dozvídáme, že malý kluk, který je hlavním hrdinou a samozřejmě nemá žádné jméno, v románu ostatně nemá jméno nikdo, se zaměřuje na čísla: možná z nudy, možná proto, aby odpoutal pozornost, nebo možná touží po nějaké objektivní perspektivě, prostě všechno kolem sebe počítá. Román také počítáním začíná: "Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou." Román je koneckonců to, co je na úrovni nekonečna dělitelné jen samo sebou - něco jako Bůh. "Bůh je samotář, protože se s nikým neumí o nic podělit. Všechno musí táhnout sám. Celé veškerenství, říká máma." Tento svět, bída a beznaděj tohohle světa je nekonečná. "My nejsme chudí. Nemáme ani to nic." - říká s hořkou ironií. A nemáme ani budoucnost - můžeme dodat. Protože to nekonečno světa dítěte bere do zajetí i věci budoucí. Děti vyrůstající v duševní bídě této vsi, jejich potomci, ubytovaní na panelových předměstích Debrecína, žijí v zajetí svých předků. A zdá se, že dokud svět světem stojí, navždycky.

Attila Pató (1967) překládá z angličtiny a češtiny (Hannah Arendtová, Derek Sayer, Mariusz Surosz). Je členem Maďarské filozofické společnosti AV a redakční rady literárního časopisu Ex Symposion. Věnuje se práci s lidmi (učitel, mentor) a politické filozofii (esejista, překladatel a recenzent).