Jiří Zizler

Bagately o Literárním pondělí Václava Černého a dvou básnických monumentech

V roce 1993 Jiří Brabec na dobříšské konferenci o Václavu Černém upozornil, jak omezený byl vlastně v době první republiky pro Černého prostor k souznění. K jeho odpůrcům se řadili integrální katolíci i ruralisté, nerozuměl si s konzervativci a nacionalisty, odmítali jej komunisté, nebyl příliš blízký ani liberálům a pragmatikům. Úzký okruh, k němuž se hlásil, byl vymezen především jmény F. X. Šalda a T. G. Masaryk, i když ani zde se Černý nevzdával výhrad.

Je zajímavé, že tato situace se do značné míry opakovala v šedesátých letech, když se profesor v plné zbroji vrátil do literárního provozu. Strukturalisté mu odporovali přímo vášnivě. Chápali ho jako reprezentanta "dohasínající duchovědy" (M. Červenka) a tvrdili, že kritika se už dostala podstatně dál. Jeho autoritu posměšně dehonestovali i tvářisté a katolíci si od něj udržovali trvalý odstup. Byl pro ně svým údělem sice "sociálně blízký", ale zůstával přece jen masarykovcem, socialistou a abstraktním humanistou, dovedeno do důsledků i iniciátorem a spoluviníkem únorové tragédie. Ladislav Jehlička, pro nějž byl Černý hodnotově sousedem Klementa Gottwalda, to s přímočarou brutalitou artikuloval v Pláči koruny svatováclavské, Rio Preisner se zdvořilou neústupností v Kultuře bez konce.

Černý ke svému smutku nikdy neměl svoji skupinu, s výjimkou těch stejně postižených režimem - i o nich někdy mluvil se zarážejícím despektem.

Nyní vychází snad už poslední posud nevydaný soubor Černého kritických článků a statí Literární pondělí. Texty z let 1936 -1938 (FF UK 2016, ed. Klára Soukupová). Zachycuje mezidobí mezi Černého návratem ze Ženevy a založením Kritického měsíčníku, který se pokusil navázat na étos šaldovské provenience. Kritik tehdy akceptoval nabídku z Lidovek, aby převzal vedení kulturní rubriky po Arne Novákovi. Jeho podmínku absolutní nezávislosti redakce přijala. Černý musel na oplátku dodržet určité penzum vlastních příspěvků, jistě také, aby garantoval úroveň a integroval linii rubriky. Podle vyjádření z Pamětí tak činil rád a s chutí.

Černý především soustavně sledoval českou a francouzskou beletrii (nejvíc položek je věnováno recenzím jednotlivých dílů Romainsova cyklu Lidé dobré vůle), píše o Halasovi, Nezvalovi, Václavkovi, Gidovi, Závadovi, Olbrachtovi, Fischerovi, Tauferovi, Arne Novákovi atd. atd.; v kulturní kronice přináší zprávy, nekrology, glosy, anonce, malé polemiky. Sleduje dobové zápasy o obraz SSSR (jako socialista se silnou  averzí ke stalinismu a soudobému marxismu) v knihách André Gida a Jiřího Weila ("Čistky, čistky a zase čistky, prováděné krutými byrokraty, vypínavost a nadutost malých tyranů v továrně a v úřadě, na ulici rvačka o kus místa v tramvaji, v krámě rvačka o kus chleba, dřina bez radosti, kam se hneš, všude podezřívání, bázlivost, nejistota, podlézání, ochota zapřít zítra nejlepšího včerejšího přítele a kát se plačtivě z nespáchaných zločinů. Nejsem sociolog; ale zdá se mi, že stačí být normálně myslícím lidským mozkem, abyste nahlédl, že posledním kritériem a měřítkem politického režimu nebo hospodářské organizace je odpověď na otázku: co jste udělali z člověka?" s. 179). Černého recenze rozebírají logiku výstavby románové klenby a psychologickou propracovanost postav, překypují charakteristikami, postřehy a náčrty myšlenek ("Osoba není z osobitosti, z té je osobnost, a duše, myslím, se stává skutkem jen osobností; osoba je osobivost a žije více z duševní prázdnoty než plnosti, vyjadřuje a vyčerpává se celá stykem s lidmi a nemá času ani chuti vejíti do sebe." (s. 35) K Šaldově religiozitě poznamenává: "duše tvořivá cítí svou jedinečnost, svou podstatnou originálnost a nezaměnitelnost, a touží tedy po své vlastní spáse, jediné svého druhu" (s. 41). O Václavu Renčovi štiplavě konstatuje: "zbásňuje ne křesťansko-náboženský zážitek, ale aritmetické poučky" (s. 203), na konto Seifertovy básnické knihy Jaro, sbohem (na niž Šalda napsal paján) trochu škodolibě říká, že "něžně a tesklivě, měkce a laskavě básník provzpomínal rok" (s. 139). Nad Halasovou nově založenou (a později legendární) edicí První knížky vrtí nesouhlasně hlavou ("Zakládat pro debuty hned celou knihovnu je ukvapená bizarnost", s. 27). Z některých pasáží bude politicky korektnímu cenzorovi svrbět ruka ("výbor z poezie primitivů [...] rasa pak, které platil největší zájem zvědavých Evropanů, byli dosud hlavně negři", s. 212). Nezdráhal se poukázat i na knihu s vlastním podílem (s. 205) a neváhal ukončit stať frází ("knížka, jež dozajista stojí za přečtení", s. 124). Často cituje z francouzštiny bez překladu - cílovou skupinu tvoří vzdělaný čtenář. Kritiku vnímal v souladu s dobou jako fundovanou rozpravu (byť ve formě monologu), někdy tedy může působit mnohomluvně až upovídaně. Černý si osoboval prostor právem autority. Jeho doba autority hledala a vytvářela, jelikož cítila jejich potřebu. I když jsou autority relativizovány a překonávány, jejich působení a vlivu se nelze zprostit.

Tehdejší Lidovky, k jejichž zlaté éře přispěl i Černý, byly výkladní skříní české žurnalistiky. Po listopadu 1989, ač tu stály podobná vůle a očekávání, se nic podobného opakovat nepodařilo. Úplná nezávislost se už ke slovu nedostala - přednost dostávala funkce agitační, která většinou účast skutečných osobností vylučuje naprosto spolehlivě.

A teď k básnickým veledílům. Česká knižnice přinesla julišovský svazek Básně (Host 2015, ed. Michal Kosák) a nakladatelství Kniha Zlín dva svazky Vladimíra Mikeše Poemy a Pozdní sběr (2015). Oba počiny jsou velké trochu jinak, ale každopádně představují pro českou poezii svátek.

Michal Kosák s akribickým úsilím opatřil detailními komentáři celkem šest Julišových sbírek z let 1965-1971 (Progresivní nepohoda, 1965; Pohledná poezie, 1966; Krajina her, 1967; Pod kroky dýmů, 1969; Vědomí možností, 1969; Nová země, 1971); poslední dílo už ovšem putovalo rovnou do stoupy a opětovně se objevilo na pultech až roku 1992. Básně z prvních knih vznikaly už od roku 1956, kdy se autor podílel na skupinovém samizdatovém almanachu Život je všude (Paseka 2005), první sbírka chystaná bibliofilsky (Juliš celoživotně, jistě i z nutnosti, inklinoval ke knihomilsky vypraveným tiskům, perfektním po všech stránkách) byla roku 1958 zakázána. Oficiální přijímání Julišovy poezie tedy opsalo jistý kruh, jenž byl narušen znova až koncem osmdesátých let (Blížíme se ohni, 1988; Gordická hlava, 1989) a definitivně po listopadu 1989.

Geneze Julišovy poezie souvisí s odvrácenou tváří padesátých let, z kolářovského nazření života tak těžkého, až jeho tíha vyráží dech, ale věcná civilnost povahu jeho poetiky ani zdaleka nevyčerpává. Postupně míří k velkolepému zpodobení člověka mezi přírodou a moderní průmyslovou civilizací, k zarputilému a vypjatému obkružování protikladů mezi nepatrným časem lidským a nekonečným časem fyzikálním. Biologický a duchovní život se tu jeví jen jako nepatrné přerušení filmu mezi dvěma temnotami, mezírky, v níž probíhají všechny naše dramata, slasti a strasti. Lidská bytost žije - na ulici, doma v kuchyni, ložnici a obýváku, v kině, kanceláři a tovární hale. Z jedné strany ho drtí všednodenní banalita, z druhé jej svírá nekonečnost a nezbadatelnost vesmíru; nabízí se mu magie a modlitba oproti racionalitě, obojí jako opěrné body či berličky, přijde na to kdy a jak. V řadě textů spatřuje Juliš svět jako cizinec z jiného rozměru, příchozí, jenž všechno ohledává bez povinných závorek, dívá se na jsoucno a bytí poprvé.

Neméně pozoruhodně působí Juliš z hlediska metodologie - pracuje s variováním veršů a obrazů, kdy se mění scény a centra, doplňují se přívlastky, tvůrce otáčí jeviště a míchá kartami, vyjevují se nové fazety, perspektivy a významy, čtenář je pobízen, aby pomalu prodléval u věci, v magnetickém poli básně. Jednak se tím ukazuje na umělost textu, ale zároveň se z oříšku vylupují další a další aspekty a možnosti zavinuté v jazyce. Možnosti vidění korespondují či se kříží a svářejí s možnostmi jazyka, pohled na svět se komplikuje, ale také zaostřuje a zjemňuje. "Experimentální" Julišovy básně zrcadlí takovou sílu a moc řeči, až z toho jde hrůza. Juliš se zařadil k mnoha jiným básníkům šedesátých let, kteří zkoumali bytí bez jakéhokoli ohledu na oficiální estetiku a ideologii, bez iluzí, schémat a předpojatostí. Idiotsky prefabrikovaný optimismus se před nimi kroutil jako papír v ohni, každý závan opravdovosti prožíval jako smrtelné ohrožení. Není divu, že vyděšená kulturní věrchuška na takovou vnitřní svobodu a poctivost dokázala odpovědět jen záporem a zákazem.

Vladimír Mikeš (1927) představuje trochu jiný případ. Romanista, žák a spolupracovník Václava Černého, překladatel z mnoha jazyků (Hugo, Calvino, Dante, Pasolini, Corbičre, Hölderlin, Paz), prozaik, dramatik, v některých obdobích dělník, a taktéž básník. Většina čísel obou knih (dohromady bezmála úctyhodných osm stovek stran) byla napsána v minulé dekádě. Jde o poezii epickou, vzdáleně příbuznou třeba Spoonriverské antologii Edgarda Lee Masterse. Mikeš vytvořil příval, ba takřka oceán příběhů ze svého životaběhu. Jeho monumentální pokus klade esenciální otázky - Co znamenají události života? Je vůbec život vypravovatelný? Jak skončí minulost při konfrontaci se současností? A čím se stane člověk bez obalu svých historek, lze se v něm potom dohledat nějakého základu a středu? Kde hledat zřídlo řeči, co to v nás mluví? A co když se řeč zastaví? Mikešovo často velice názorné a popisné vyprávění s řadou exklamací, citátů a dialogů se prolíná s permanentní intimní reflexí a filozofováním, mezi nejnaturalističtější počitky pachů, vůní, příchutí a barev se tlačí neúprosná abstrakce, a zase inverze, realita se "realizuje" a brání tím jedinci proniknout k sobě, k druhým, k jádru pudla. Není jisté, zda to zapisování k něčemu bude, ale udělat se to musí - "jako by to žilo samo a hledalo jenom ruku / která dostane za úkol to zapsat" (Poemy, s. 580). Básník je pouze ten, kdo otevírá stavidla. A v nesčetných typických dobových momentkách a pocitech se vyjadřuje i za svou generaci.

Defilují před námi dětství a jinošství, okupace, padesátá léta, vojna, zevrubně zachycené peripetie osobní, rodinné, rodičovské, milostné, pracovní, výjezdy do zahraničí, proplouvání komunistickým režimem, podivnosti a záhady, svinstva, souznění a sounáležitosti, univerzum lidského chování a jednání. Jsme do světa nepopsatelně zapleteni. "Dějí se dějiny? Nejsou jenom změť opakování, / že ani smysl nemá zapisovat zvraty náhod / a jejich zapisování je pouhá modlitba - kéž by někam spěly?" (Poemy, s. 75) Mikeš chytá události na háček historie a lapá je do ok paměti, aby z nich vyzvěděl - proč? Odkud to přišlo a kam to odchází? "Některé příběhy se nedějí, jsou" (Poemy, s. 179). A jsou proto, aby byly vyprávěny. "Každá chvíle je neopakovatelná, a tedy věčná" (Pozdní sběr, s. 150). K autorově revoltě proti bezvýznamnosti minulého času se těžko hledá analogie. Mikešův heroický výkon zaslouží nejvyšší uznání a ocenění. Ale zatím se žel nezdá, že by si s jeho mohutným opusem česká literatura věděla rady.