"Když jste štěkati, lid napomínati měli, neštěkali jste"(Rozhovor s Milošem Sládkem o Památníku národního písemnictví, vyučování literatury, baroku, kostelech a krajině)

Jste autorem antologií barokní prózy Malý svět jest člověk a Vítr jest život člověka, v současné době je v tisku vaše třetí barokní kniha Svět je podvodný verbíř. Jak na sebe tyto knihy navazují?

Antologie jsem připravoval jako schodiště. Každá z nich je o stupínek náročnější. Postupně by měly zájemce přivádět hlouběji a zároveň výš do světa literatury 17. a 18. století. V antologii Vítr jest život člověka šlo zároveň o určité užší vymezení materiálu, tedy o literaturu týkající se posledních věcí člověka. Verbíř je zúžen ještě přísněji: jak časově, neboť materiál pochází z rozmezí devadesátých let 17. století po šedesátá léta 18. století, tak i žánrově: všechno jsou to příležitostná a sváteční kázání, která vyšla pouze jednotlivě.

Vaše kniha Malý svět jest člověk je vůbec první knihou, která se snaží přiblížit rozmanitý svět barokní prózy širšímu okruhu čtenářů. Bez nadsázky jde o průkopnický počin. Jak vlastně vznikala?

Texty vznikaly tady na Strahově pro cyklus literárně-hudebních pořadů, kterými jsme chtěli prezentovat různé žánry, hlavně co se týká prózy, z literatury 17. a 18. sto... letí. Cyklus měl asi osm nebo devět dílů, každý měsíc jeden. Scénáře vznikaly v průběhu celého roku, aby bylo možné do nich zapracovat i reakce publika. Nad takto vzniklým souborem textů jsme uvažovali o tom, že by bylo zajímavé vydat je tiskem. Pak se samozřejmě ukázalo, že vydat samotné scénáře by nebylo úplně v pořádku, bylo zapotřebí je ve větší míře upravit, řadu z nich doplnit, opatřit všechno komentáři, aby vytanuly širší souvislosti atd. Vznikla tak knížka, která by mohla být - a to byl můj hlavní záměr - jakýmsi čtenářským úvodem do světa raněnovověké literatury. Proto je tam taková řada textů okrajových žánrů, které měly za účel čtenáře přitáhnout a zaujmout, proto jsou tam třeba kuchařské recepty.

Také Svět je podvodný verbíř je připraven jako čtenářská edice?

Ano. Každé kázání má předmluvu, kterou se snažím čtenáře uvést do problematiky a zároveň ho obeznámit s konkrétní situací, ve které jedno každé kázání vznikalo. Pokusil jsem se o to, aby předmluvy byly takové dvojvrstevnaté. Jsou nejen vysvětlující, ale na začátku každé předmluvy stojí navíc jakýsi úvod, který by měl uvádět do světa nejrůznějších uměleckých možností, které poskytovalo konceptuální kázání jako takové. Moderní češtinou je tak čtenář uváděn do oněch mnohdy překvapivých obratů, zvratů a rétorických figur. Jde do značné míry o experiment s moderním jazykem. Je otázka, jak to čtenáři přijmou, ale konec konců - čtenářské edice jsou od toho, aby editorovi poskytly prostor pro experimentování. To by však mělo být omezené pouze na formu sdělení, asi by se nemělo experimentovat s technikou ediční práce. Sám vycházím ze zásad profesora Sticha, zformulovaných pro čtenářskou edici Starých pamětí Kutnohorských Jana Kořínka.

Jaký vliv na vás vůbec Alexandr Stich měl?

S panem profesorem Stichem jsem se potkal poměrně pozdě, tuším v roce 1992, když jsem už pracoval v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Bylo to vlastně v souvislosti se zpracováváním některých fondů Literárního archivu, ať už Josefa Vašici, či Josefa Bartsche. Přišel jsem za ním na konzultaci, on neměl čas, a tak jsme se seznámili při rychlé chůzi Prahou. Jeho význam se asi nedá vyjádřit jednoduchým slovním hodnocením, ale daleko spíše obrazem. Budu se opakovat, když řeknu, že on byl velký královský zvon a zároveň zvoník, který dokázal rozezvonit ty malé zvonečky kolem. Konzultoval jsem s ním všechny své knihy, nejenom ty barokní, ale i výbor z redakčního archivu folkloristického časopisu Český lid Šel psotník po humnech. On byl vlastně mým prvním čtenářem a celou řadu jeho připomínek jsem do svých textů ještě zapracovával.

Pozůstalost profesora Sticha je nyní uložena v Literárním archivu?

Ano, jeho fond je u nás. A ačkoli nebývá zvykem začít se zpracováváním fondu tak brzy po autorově smrti, uvažujeme o tom, že se do něj v horizontu půl roku nebo roku dáme.

Na vysoké škole vyučujete starší českou literaturu, vystudovaný bohemista ale nejste. Jakými cestami jste se k literatuře dostal?

Když jsem končil studia historie na Karlově univerzitě, chtěl jsem psát diplomovou práci na nějaké téma z raného novověku. Bylo to vlivem několika monografií, které jsem v té době přečetl, ať už knih Zdeňka Kalisty České baroko, Cesty ve znamení kříže a hlavně Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko, nebo monografie o Bohuslavu Balbínovi od Jiřího Raka a Jana P. Kučery. S prof. Josefem Petráněm, v jehož semináři jsem práci psal, jsme se ale více méně shodli, že průchozí bude spíše téma méně ideologické, a tak jsem se věnoval historické demografii. Dělal jsem rozbor na základě berní ruly a soupisu podle víry z roku 1651, tedy sčítal a rozebíral tisíce a tisíce dat o obyvatelích vesnic. Tak jsem se trošičku k té starší literatuře dostal. To množství údajů o neznámých a takřka nepoznatelných lidech mě svým způsobem fascinovalo. Byl to impuls, abych se zajímal dál a hlouběji o to, co si ti lidé mysleli, co četli atd. Samotná historická demografie se asi dá dělat jen nějaký čas, protože pak je člověk stejně puzený k přesahům jinam. Jinak zůstane u pocitu přesných číselných údajů z nepřesných dat.

Druhým impulsem byly české kostelíky a krajina. Dojmy z toulek po českém pohraničí, ze Sudet, které od nás z Kladenska nebyly daleko. Desítky zničených kostelů na Lounsku, Žatecku, Karlovarsku, ve kterých byl mnohdy rozbitý barokní mobiliář - to byly všechno stopy něčeho, co mě fascinovalo a na co jsem hledal odpověď. A tu mi potom dala právě literatura.

Jací lidé vás ovlivnili během studií?

Profesor Petráň nás skvěle naučil historické řemeslo. Bylo úžasné, jakým způsobem nás učil číst raněnovověké tex... ty, přemýšlet o této době. Když mluvíme o začátku 80. let na katedře československých dějin FF UK, je potřeba připomenout i pana profesora Kvačka, který sice přednášel dějiny 19. a 20. století, ale my jsme ho měli mimo jiné i na proseminář. Jeho způsob uvažování o dějinách, to, jak před nás představil hotovou tezi, pak o ní sám začal uvažovat a v některých bodech ji i zpochybňovat, bylo fantastické.

Studium historie tedy bylo dobrou přípravou pro vaše literární "přesahy"?

Starší literatura je obor, který se skládá z celé řady podoborů, a interdisciplinarita je proto nezbytností. Je jedno, jestli člověk, který se jí zabývá, vystudoval bohemistiku, historii nebo folkloristiku; má jedno z těch oken otevřené a ostatní si musí zotevírat sám.

Jedním z vašich otevřených oken je i znalost fondů Literárního archivu Památníku národního písemnictví, kde pracujete. Jakými cestami se vydává, nebo by se měla vydávat instituce, jakou Památník je?

To je přesně otázka, na kterou my jako letití odborní pracovníci paradoxně nedokážeme odpovědět. Tedy alespoň na její první část. Přestože tu jsme zaměstnáni někteří deset, někteří dvacet i více let a pro tuto instituci jsme z odborného hlediska něco udělali, naše informace o dalším odborném směřování Památníku národního písemnictví jsou minimální. Domnívám se, že vedení by se mělo daleko více zabývat koncepčními otázkami fungování jednotlivých sbírek, nežli se soustředit na vydávání nejrůznějších nařízení a omezení týkajících se pravomocí odborných pracovníků. Nesmím-li podle jednoho nařízení zůstat v práci ani o minutu déle, než je má pracovní doba, mohl bych se snadno stát vyděšeným školákem, který bez školního zvonku jen zoufale hlídá čas konce vyučování. Takový systém vyhovuje pouze těm, kteří nemají žádný odborný zájem. Zároveň nám tím instituce naznačuje, že o naši odbornou práci vlastně nestojí a že z nás chce mít jen přesně načasované úředníky.

A druhá část otázky?

Památník národního písemnictví by se měl v daleko větší míře pokoušet o získávání financí z grantů. Měl by se mnohostranněji snažit prezentovat českou a bohemikální literaturu buďto klasicky, muzeálně - ač to spíše okrajově -, nebo nově, jinak. Hlavním předmětem zájmu by měla být mimo jiné i literární čtení, ať již v jeho prostorách, nebo třeba v ulicích či chrámech. U letohrádku Hvězda, což je jediná budova náležející Památníku, mohlo už dávno stát divadelní lešení, na kterém by celé léto hrály amatérské mimopražské soubory, alespoň ty nejlepší, které se v této oblasti pohybují. Památník by mohl organizovat akce spjaté třeba s prezentací loutkového divadla, s rekonstrukcemi nejrůznějších druhů slavností, ve kterých hrálo mluvené slovo důležitou roli, a to pokud možno v autentických prostředích. Mělo by být zkrátka o Památníku daleko víc slyšet, měl by být daleko víc vidět.

Pokud se týká výstav, měla by podle mého názoru vzniknout přehledná expozice dějin české literatury pro středoškoláky, například právě v letohrádku Hvězda. Pro takovýto projekt by bylo samozřejmě nezbytné získat grantovou podporu, která by jej dovolila realizovat nově, aby neskončil ve formě panelů s nalepenými titulními listy knih a okoukanými podobami českých spisovatelů. Památník nedělá nic ani pro cílovou skupinu vysokoškolských studentů-bohemistů. Ti přicházejí snad jen v souvislosti s diplomovými pracemi na konci studia.

V poslední době došlo i k omezení vašich badatelských pravomocí...

Odborní pracovníci Památníku mají nyní stejná práva jako badatelé zvenku. Nám například do naší pracovny nikdo nepůjčí jiný fond než ten, který zpracováváme. Pokud chceme studovat jiný materiál, pak jedině společně s jinými badateli ve studovně a se stejnými pravidly. Tak dochází k obtížím vlastně už jenom při srovnávání materiálu. Člověk si musí archivní fondy objednávat na dvě místa... Je to absurdita na absurditu! A v podstatě stejné potíže máme, když připravujeme edici nebo výstavu. Neznám jiný archiv, kde by zpracovatel měl stejná práva jako badatel a kde by musel pracovat s materiálem ve společné badatelně...

Vedle práce v PNP vyučujete na Pedagogické fakultě starší českou literaturu. Váš způsob výuky a vůbec vaše koncepce předmětu je dost neobvyklá.

Koncepce výuky, kterou se pokoušíme zavést, vede k tomu, představit starší českou literaturu z mnohostranného pohledu i jako obor do značné míry interdisciplinární. To všechno by ale bylo málo. Základ výuky by totiž neměl být podle mého názoru jenom v přímém vyučování na fakultě. Prostory, kde přednášíme, jsou do jisté míry myšlenkově sterilní, nevhodné. Jako by v nich dočpívala atmosféra marx-leninské filozofie a ekonomie, která se tam vyučovala do konce osmdesátých let. Ty učebny by možná byly vhodné pro výklady literatury 19. a začátku 20. století, ale pro starší literaturu neposkytují to nejdůležitější: dostat se se studenty přes práh jejich současného ukotvení a vnímání. Proto se pokoušíme výuku alespoň částečně přenést z prostor fakulty někam ven. Zavedli jsme daleko častěji, než bylo dřív zvykem, různé kulturněhistorické exkurze. Navíc pro studenty druhého ročníku každoročně připravujeme úvodní soustředění, které je má vnitřně motivovat k zájmu o starší literaturu obecně. Abychom se každý rok neopakovali, mají soustředění dvě podoby. Jedno je zaměřené na středověkou literaturu. Vypravujeme se se studenty na Hrádek u Úštěka, kde spíme ve věži hradu, ve které není elektřina a kde se dá zatopit jenom v krbu. Právě zde potom ve světle ohně a svící čteme středověké traktáty, třeba O útěku před světem Jana z Jenštejna, a některé další. Vždy se jedná o krátké, do češtiny přeložené ukázky. Děje se tak v autentickém prostředí, neboť právě na Hrádku u Úštěka Jan z Jenštějna pobýval, snad se tu i rodily jeho myšlenky či možná vznikala část jeho děl. Přes den pak chodíme krajinou a pokoušíme se různými dalšími způsoby studenty motivovat. Ukazujeme jim krajinu, úlohu památek v ní, problémy, které jsou spojeny s devastací památek. K tomu se kraj kolem Úštěka hodí naprosto dokonale.

A druhá podoba?

Druhým typem soustředění je výjezd zaměřený na lidovou literaturu 17. a 18. století. Tehdy jezdíme do roubené chalupy, program je podobný. Procházíme krajinou, vysvětlujeme studentům souvislosti mezi ní, výtvarným uměním a literaturou. Večer se zatopí v peci, sedneme si kolem stolu, dereme peří a za svitu svíček vyprávíme s kolegou jako dávní krajánci sousedům popaměti nejrůznější báchorky, ať již vyprávění veskrze folklorní z 19. století, anebo historky přímo ovlivněné středověkými nebo raněnovověkými exemply. Pokoušíme se i o rekonstrukci nejrůznějších lidových zaříkání. Je to všechno určitá forma divadla, u tohoto typu spíše něco na pomezí improvizovaného divadla a přednášky. Atmosféra, která se tam takto vytvoří, potom může přetrvat i při klasické výuce během dalších semestrů. Domnívám se, že i to, kde se literatura přednáší, ovlivňuje schopnost studentů si něco zapamatovat, ale i intenzivněji text prožít do poslední hlásky vyřčeného slova. Někdy přednášíme pod širým nebem, a třeba i v extrémních podmínkách. Například cyklus "Čteme ze starší slovenské literatury ve výškách nad 1500 metrů" se někomu může jevit jako dovedený ad absurdum: na hřebenu Velké Fatry, v mrazivé vánici, ojíněni, četli jsme z Matěje Béla. Ve Stupné nedaleko Pecky u odlehlého hřbitova jsme zase četli úryvky z Erbenových Svatebních košilí. Hřbitov je na vysokém kopci, brodili jsme se k němu dva kilometry po pás sněhem, padal soumrak. Cílem toho všeho je jediné: rozbořit bariéry mezi studentem a učitelem, vytvořit určitý druh společenství. Jen tak se totiž dá pracovat. Myslím, že právě to jsem se naučil i díky profesoru Stichovi. Stich se studenty pravidelně chodil do hospody a mluvil s nimi otevřeně o čemkoli. To bylo na něm naprosto úžasné. A on ještě k tomu dokázal daleko víc myslet na jiné než na sebe, což je věc, kterou se všichni musíme pořád učit. Protože od toho konec konců na fakultě jsme, abychom na studenty mysleli více než na sebe. My jsme tam až v druhé řadě.

Jak se k takovým aktivitám staví fakulta? Pružně a vstřícně?

Co se týče podmínek, které nám Pedagogická fakulta poskytuje, o nějaké pružnosti nebo vstřícnosti se dá asi mluvit těžko. Nerad bych ale ztotožňoval vedení katedry a vedení fakulty. Zatímco vedení katedry je vůči našim aktivitám velmi vstřícné, vedení fakulty nám přispívá na tyto aktivity rok od roku méně a méně.

Absolventi vaší katedry se většinou stávají učiteli češtiny. Učí své žáky podobným způsobem, jakým vy učíte je?

Je pravda, že se někteří z našich studentů snaží využívat metod, které s námi sami zažili. Každopádně vím i o případech, kdy se absolventi pokoušeli zopakovat naše typy exkurzí se svými gymnaziálními studenty.

Pro styl vašich odborných prací je příznačné, že neupadá do akademismu. Své texty a přednášky evidentně po barokním způsobu odíváte konceptualismem. Nedávno vyšel váš článek o citacích protestantských autorů v katolických postilách - vystavěl jste ho jako alegorickou procházku loukou. Jindy zase při přednáškách využíváte husí křídla k evokaci andělů. Jaké místo má podle vás takovýto smysl pro koncept a patos v současné době?

To, proč jsem do určitých svých textů začal vkládat takovéto konceptuální přístupy, má dvojí původ. Pravidelně přednáším buď od 7:15 ráno, nebo od 18:05 večer. Já na začátek přednášky zkrátka musím říct několik slov, která by byla natolik provokativní, aby se studenti vůbec probrali a začali vnímat. Tam jsem si uvědomil, jak jsou některé konceptuální přístupy využitelné i dneska. Čistě prakticky proto, abych si vynutil pozornost posluchače. Druhý důvod je podobný. Týká se ale jiného prostředí, a to prostředí vědeckých konferencí. Nejsem velký příznivec takovýchto akcí. Příspěvky, které se tam mnohdy opakují, bývají čteny stále stejným mechanickým uspávacím hlasem, a když dojde na diskusi, není čas, protože se musí k večeři... To mi vždycky dost vadilo, a tak jsem si říkal, že je nutné přijít s něčím jiným. Vždyť nepíšeme o něčem chladném a neosobním. Píšeme vlastně o věcech bytostně uměleckých, tak proč bychom si nemohli dovolit do toho podstrčit něco, co by onu uměleckou složku textů, byť z jiné strany, naznačilo a podpořilo? A třetí důvod - když jsem pro Šrámkovu Sobotku psal vzpomínku na profesora Sticha, nějak jsem to bez obrazů a metafor nedokázal. Takže to byl i trochu útěk od toho, psát nějaký věcný text, který by ale nevystihoval podstatu. Je to možná paradoxní, ale obraz je někdy srozumitelnější než "přímo" vyřčené slovo.

Myslíte, že jsme i dnes plně vnímaví pro specifické postupy barokního literárního vyjadřování?

Literární historici čas od času řeší problém, do jaké míry jsme my schopni vnímat a hodnotit texty z raného novověku, do jaké míry jsme je schopni vnímat stejně jako čtenář nebo posluchač v 17. či 18. století. Jde o to, jak moc jsme se za těch tři sta let proměnili. V něčem bezpochyby maximálně. Podle mě je to evidentní v oblasti kolem smrti a posledních věcí člověka. Všichni víme, že to přijde, ale ve věci přípravy na smrt a jejího výkladu jsme úplně někde jinde než naši předci. V čem se s nimi naopak shodneme, alespoň si to myslím, jsou otázky ctnosti a hříchu. Přestože jsme se tolik změnili, zůstává lidské svědomí, o tom jsem přesvědčený, do určité míry pořád stejné. I když máme mnohem více prostředků, jak svědomí přebít, jak ho zahlušit a přehlušit, pořád zůstává v našem vnímání pýcha pýchou a smilstvo smilstvem. I když se diametrálně proměnilo všude kolem tolik věcí. Zároveň nás s předky spojuje to, co by se dalo nazvat schopností lásky - samozřejmě lásky vnímané v tom vyšším slova smyslu. Tohle myslím zůstává pro člověka pořád stejné a je to důvod, proč literaturu - v případě, že jsme ochotni se nad ní vnitřně zklidnit - můžeme oceňovat přes všechny rozdíly, které za ta staletí nastaly. Můžeme ji pak skutečně vnímat plnohodnotně jako naši předkové. Co se však týká otázky "baroka v nás" či nějakých "barokních fenoménů", toho bych se dost bál. Myslím, že to jsou otázky značně zavádějící.

Může člověk takovou "schopnost lásky" prožívat nejen nad literaturou, ale stejně i v barokní krajině?

Cesta raněnovověkou krajinou je tak trochu hledáním ztraceného ráje nebo krajiny, kterou jsem já ve svém mládí zažil, a která už není. Ta krajina, která byla zformovaná barokem a kterou já jsem v osmdesátých letech procházel jako student, ta nám vlastně mizí před očima. A to se týká nejen krajiny, ale i památek, všeho. Zásahy, k nimž došlo v souvislosti s novými dopravními komunikacemi, s výstavbou průmyslových areálů atd., způsobují, že se dnes dá mluvit už jen o krajinných oázách typu Hvězdy nad Broumovem, odkud člověk vidí onu původní barokní krajinu, nebo typu Jičína s komponovanou krajinou šlikovskou. Ale skoro ve všech regionech se toho tolik proměnilo, že mám opravdu velký strach z toho, co bude dál. Je evidentní, že mnohé památky to přežijí, že většinu kostelů, které byly ohrožené za komunistů, se podařilo začátkem devadesátých let opravit, i když zdaleka ne všude a všechny. Je však otázka, do jaké míry zůstanou tyto stavby, když budou obklopeny asfaltem, ještě památkami. Do jaké míry zůstávají památkami, když z nich bylo odstraněno veškeré zařízení. Často opakuju studentům větu, která mě samotného děsí a kterou se vždy bojím vyslovit - že vlastně žijeme v jednom obrovském strašidelném experimentu, jehož dosah v plné míře neznáme. V žádné zemi, v žádném jiném období dějin lidských nedošlo k tak masivnímu rozkrádání sakrálních památek jako v Čechách v první polovině devadesátých let! Nemám na mysli obrazoborectví, to směřovalo k čistotě víry, ale moderní rozkrádání sakrálních předmětů, které směřuje jen a jen k osobnímu hmotnému prospěchu. Když tohle člověk domyslí, neví vlastně vůbec, k jaké civilizaci patří. Ale abych se vrátil k Pedagogické fakultě, to je snad to maličko, co člověk může udělat, aby se společnost změnila. Já nejsem idealista, abych si myslel, že když budou jiní učitelé, že se společnost sama vnitřně změní. Ale snad se posune něco malého a to může být časem ten rozhodující jazýček na vahách. Tohle je rozhodně doba, kdy člověk nesmí někde stát a mlčet, protože jak říká barokní kazatel de Waldt v jednom ze svých kázání, "když jste štěkati, lid napomínati měli, neštěkali jste, psi němí byli jste".

Je možné vnímat smysl sakrálního místa bez jeho náboženského rozměru? Jak moc je takovýto pohled ovlivněn osobní religiozitou?

Když to obrátíme - řada současných věřících tohle všechno nepotřebuje. Oni bez toho baroka, poutních míst, obrazů a soch mohou být docela dobře živi. Jim to vůbec chybět nebude. Vnitřní zařízení bylo v celé řadě kostelů odvezeno a většině věřících to ani nepřišlo, ani si nevšimli nějakého rozdílu, někteří si snad i ulevili. Extrémní případ jsem slyšel vyprávět od památkářů z Českých Budějovic, kterak v jedné nejmenované farnosti farář vyhodil do popelnice kosti, které ležely na oltáři, protože co s nimi... To, že je člověk věřící, ho vůbec nemusí vést ke vztahu k tomu všemu. A naopak do nitra textů a umění 17. a 18. stol. se může dobře dostat člověk, který není věřící. Pokud však v sobě nemá blok nevíry. V podstatě důležitější než vztah k víře je vztah k tradici. Jsem-li vnitřně otevřený tradici, která tu je přítomná, pak je daleko větší šance, že se to vše přede mnou otevře. Není zároveň náhoda, že drtivá většina badatelů, kteří se zabývali raným novověkem a pobělohorskou literaturou a kteří na začátku nebyli věřící, postupem bádání svůj postoj změnili.

Jak se ale konkrétně chovat tváří v tvář mizejícímu dědictví? Fotografovat a mapovat místa, která zmizí? Nebo tam vodit lidi, aby to naposled sami prožili?

Pro jednoho každého má smysl projít to, co už nebude. Ale vezměme to odjinud: když probíhala akce na záchranu broumovských kostelů, mluvil tam ředitel CHKO Broumovsko dr. Piňos o tom, kterak jejich cílem není jen chránit maloplošné rezervace uprostřed skal, ale chránit tamní krajinu jako celek. Tedy i s onou zastavěnou částí, která je daleko cennější nebo srovnatelně cenná jako přírodní rezervace. Co to znamená? Že si přírodovědci a ekologové uvědomili, jak důležité je sepětí přírodních věd a věd humanitních. Jak je potřebné postupovat společně. Když se na to podívám z druhého pohledu, je nesmírně důležité, aby se lidé z humanitních oborů, které se alespoň zlomečkem vztahují k otázkám krajiny, spojení krajiny a umění, dokázali přes vzdálenost oborů nějak spojit a spolupracovat. Vznikají první práce, které se pokoušejí o nějakou interdisciplinaritu, hlavně však ze strany přírodovědců. Domnívám se, že podobně jako ekologové veřejně protestují proti celé řadě šílených projektů a staveb, a v některých evropských zemích i účinně a s dobrým koncem, je v budoucnu docela dobře možné, že vedle těchto ekologů budou protestovat i literární historici, historici, folkloristi. Protože oni mají zrovna takové oprávnění, zrovna takový vnitřní důvod postavit se proti. Hlavně doufám, že se situace posune a že i tady, stejně jako v Německu, nebudou jejich šance tak nulové, jak se v Čechách zatím ukazovalo.

Žijete ve Švermově u Kladna, když jsme si domlouvali rozhovor, právě jste skládal dřevo na zimu. I v tom jako byste byl více článkem onoho dlouhého řetězce tradice.

Je otázka, do jaké míry je možné číst starou literaturu v paneláku. Někdy se fyzicky úplně zničit při rubání dřeva po vzoru raněnovověkých čtenářů, kteří přišli večer unavení z pole, sedli si za pec a poslouchali, jak tam někdo čte z postily nebo modlitební knížky - to teprve v člověku vyvolává pocity, jež zažívali lidé, kteří ho zajímají.

Připravil Martin Bedřich.

Miloš Sládek (1964) je historik, archivář Literárního archivu Památníku národního písemnictví, editor a komentátor raně barokní literatury, především homiletiky; vyučuje na PedF UK. Vydal monografie Malý svět jest člověk aneb Výbor z české barokní prózy (1995), Šel psotník po humnech aneb Zaříkání, (s)prosté pohádky, potěšitelné studie a vyprávění z českého venkova i města minulého století (1997), Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze (2000), Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých svátečních a příležitostných kázání (v tisku). Publikoval řadu odborných článků nejen o raně barokní literatuře v Dějinách a současnosti, sbornících Literárního archivu, Poslu z Budče aj. a barokních kázání. Organizuje akce literárního a kulturního charakteru (např. rekonstrukce barokní pouti do Hájku u Prahy). Od roku 1997 též pracuje jako ředitel literární sekce České křesťanské akademie v Praze.