Petr Kuběnský

Závratě, pocty, recepty

(Životopisná črta Ladislava Nováka)

Letos by mělo spatřit světlo světa dvojsvazkové literární dílo Ladislava Nováka. Když jsem na něm před šesti lety začínal pracovat, vůbec jsem netušil, jak rozsáhlý a různorodý materiál budu objevovat a střípek po střípku dávat dohromady. Po celou dobu mě nepřestávalo překvapovat, jak velká část textů zůstala nevydána a leží ladem v rukopisech. Tato skutečnost souvisí především s faktem, že Novák vždy zůstával ve stínu slavnějších souputníků, ale také s určitou nevyhraněností a neochotou přitakat plně tomu či onomu uměleckému směru nebo skupinovému programu. Roli pochopitelně sehrál i život na malém městě, stranou kulturních center.

Pokud se něčím vyznačovalo umění šedesátých let, pak to byla snaha o novost a neotřelost výrazu, touha od základů redefinovat způsob uměleckého vyjadřování. V literatuře tuto dobovou tendenci reprezentuje proud tzv. experimentální či nové poezie, která nejenom cíleně bořila estetické konvence, ale ve své programové - a poněkud utopické - vizi se snažila pronikat k základům jazyka coby dorozumívacího systému. Ve výtvarném umění se paralelně formovaly různé podoby nefigurativního umění mezi informelem a neokonstruktivismem. A napříč disciplínami začne prorůstat nejprve akční umění a posléze konceptualismus, který hranice mezi uměleckými druhy efektivně setře. Na těchto - jistěže zjednodušených - souřadnicích nacházíme těžiště tvorby Ladislava Nováka. Umělce, který se podle vlastních slov snažil být vždy ažúr, ale zároveň usiloval o vlastní, originální výraz.

I.

V padesátých letech začal Ladislav Novák svoje rukopisy signovat pseudonymem "Jaroslav Hadlíz". O něco později - aby se odlišil od dalších Nováků - se začal podepisovat jako "Ladislav Novák z Třebíče". Ale navzdory tomu, že se Třebíč stala jeho celoživotním útočištěm i prokletím, z Vysočiny vlastně nepocházel. Narodil se v původním bydlišti své matky Marie, v Turnově, a ještě několik měsíců tam žil, protože dům v Nezvalově ulici se teprve stavěl. Na základní škole se stal čtenářem detektivek a sám mysteriózním příběhům dával průchod v dětských povídkách. Víc než psaní však v mládí holdoval sportům. O literaturu se začal intenzivněji zajímat až na vyšším stupni gymnázia: v kvintě totiž dostal infekční žloutenku a doma mu jediným společníkem byly knihy.

Skutečným zasvěcením si prošel v šestnácti letech, kdy si v obecní knihovně vypůjčil Nezvalova Edisona v domnění, že jde o životopis slavného vynálezce. Veršům sice napoprvé příliš nerozuměl, ale jiskřivá obraznost Nezvalovy poezie na něj silně zapůsobila. Brzy již hltal Moderní básnické směry a Čapkovu antologii Francouzská poezie nové doby. S Vítězslavem Nezvalem se v roce 1943 seznámil osobně prostřednictvím svého příbuzného, malíře Viktora Nikodéma, a nosil mu své první básně k posouzení.

Do období protektorátu spadají Novákovy první vážnější literární pokusy. Jindřichu Chalupeckému v dopise ze sedmdesátých let popisuje, jak se mu podařilo se spolužáky na gymnáziu ustavit vlastní surrealistickou skupinu: "Chtěl jsem je vést k jinému, novému způsobu vnímání a života, scházeli jsme se, abychom hovořili o surrealismu, psali automatické texty, hráli různé hry, společně se oblékali, pořádali různé akce na třebíčských ulicích a provokovali maloměšťáky." O zmíněných automatických textech nic bližšího nevíme, ale chuť provokovat třebíčské obyvatele mu zjevně zůstala. V dobových okolnostech nebylo snadné získat přístup k dalším materiálům spjatým s avantgardou a každý nový objev byl pro mladého básníka svátkem. Uhranul mu Nezvalův překlad Bretonova románu Nadja, stejně jako útlý svazek Bretonových přednášek Co je to surrealismus?, který vydal Jožka Jícha v roce 1937. Podstatné se z dnešního pohledu zdá, že Novák za války zahájil i svou výtvarnou dráhu, když učinil první pokusy o tvorbu koláží a objektů. Později na univerzitě prokládal zápisy z přednášek v sešitech automatickými kresbami, ale v padesátých letech své snažení na čas opustil ze strachu z rozvinutí dědičné oční choroby - nepřihlásil se z toho důvodu ani na malířskou školu, jak plánoval - a k výtvarné tvorbě se vrátil až na sklonku desetiletí.

O školní surrealistické družině ani o jejích pokusech nic dalšího nevíme, ale část textů Ladislava Nováka z doby válečné se přece jen dochovala. V roce 1944, kdy byl krátkodobě totálně nasazen, mu první báseň otiskly Lidové noviny. Podílel se však také na vydávání ilegálního studentského časopisu Vítr: pozici šéfredaktora zastával František Toman a mezi přispěvateli byli i pozdější známí autoři - např. Antonín Bartušek nebo Miloš Václav Dočekal (po válce se stal redaktorem katolické revue Akord a v ní Novák později rovněž publikoval). Vítr vycházel poměrně krátce (od ledna 1944 zhruba do konce války), nejprve ve strojopisných průklepech a později byl rozmnožován pomocí cyklostylových blán. Kvalita příspěvků zpravidla odpovídala věkovému ustrojení autorů, mezi nimiž převažovali studenti středních škol nebo mládenci těsně po maturitě (Novák maturoval v létě roku 1944). V časopise nechyběla ani kritická příloha, využívaná zpravidla k reflexi příspěvků předchozího čísla. Ladislav Novák byl ostatními redaktory ceněn právě pro satirické verše, kritizující nešvary mladé tvorby. V básni pojmenované O zneužívání našeho časopisu například píše: "Vítr fouká pofukuje / veršotepec básně kuje / falešné má všechny rýmy / škoda mluvit o metru / skončil opsal co teď s nimi? / ty se hodí do Větru / který snese každou plevu / také krásu mého zpěvu."

Novák ale zkouší také jiné polohy. Jako by si vzal k srdci krédo, které mu Nezval věnoval na jedné ze schůzek: "Na básnický terén se musí útočit ze všech stran." V jeho juvenilních verších tak cítíme ohlasy Rimbauda a poetistické fascinace exotikou, idealizující selankovitost, v níž "doznívá hukot traktorů / sluníčko zapadlo za horu", vliv proletářského umění se sociálněkritickým akcentem a často se pokouší také vyrovnávat s klasickými formami (tercety, rondeau), snad aby lépe pronikl do tajemství básnického řemesla. Osobně za nejpozoruhodnější z jeho raných pokusů považuji báseň Půlnoční chodec:

Žluť strnisk a hněď hlíny

šeď mraků nad hlavou

z nichž se snášejí stíny

až prudkou záplavou

zatopí celou zemi

a chodec stojí němý

sám zcela samoten

Pak tiše povzdychne si

a opět vykročí

jak temně hučí lesy

na strmém úbočí

propast se šklebí zrádně

tam skončí v temnu na dně

sám zcela samoten

K formální vytříbenosti má báseň daleko, její pozoruhodnost tkví v tom, jak dobře Novák pochopil principy Máchova romantismu. V první sloce básník zdůrazňuje nehybnost poutníka, zatímco krajina okolo něj se v soumraku dramaticky mění, přičemž ve sloce druhé se temnota ustaluje a poutník kráčí z obhospodařované, zkrocené krajiny směrem k divočině lesů a strží. Hranice mezi strofami tedy představuje rozhraní mezi večerem a nocí, mezi statičností a hybností, a pohyb se stává metaforou rozchodu s hodnotami společnosti. Odchod z civilizace akcentuje výlučnost postavy poutníka, jehož konečným cílem je absolutní samota, možná i smrt v romantickém klínu skal. Verše Půlnočního chodce prozrazují touhu osvojit si různé polohy básnického jazyka.

O básníkově zrání by pravděpodobně nejlépe svědčila knižní prvotina Zpívající tulák, která měla v roce 1944 vyjít v edici Vysočina, přidružené k časopisu Vítr. Je ale záhadou, zda ilegální bibliofilie vůbec spatřila světlo světa. Nedochovaly se o ní jiné doklady než zmínky v bibliografických soupisech. Navíc Novák většinu své produkce ze čtyřicátých let spálil, jak napsal o deset let později Ivanu Slavíkovi.

II.

Na podzim roku 1945 nastoupil Ladislav Novák ke studiu bohemistiky a historie na Karlově univerzitě. Vzdělává se v problematice moderního umění, a jak mu čas jen dovoluje, navštěvuje různé galerie: po nocích se prostřednictvím sesbíraných katalogů učí znát zhlédnuté expozice nazpaměť. Díky Nezvalovi se seznamuje s tvorbou Toyen a Štyrského.

Užitečné do budoucna mu budou kontakty, které tehdy navázal. Na oficiálních i kavárenských přednáškách Václava Černého se seznámil s Ladislavem Dvořákem a Emanuelem Fryntou a do redakce Vyšehradu chodil pravidelně navštěvovat Bedřicha Fučíka, který mu dokonce přislíbil místo redaktora v Lidové demokracii. K tomu ale nakonec nedošlo, protože po ukončení školy musel nastoupit jako učitel - nejprve začátkem roku 1950 v Turnově na chlapeckou školu a vzápětí byl přesunut na jednotřídku ve Smržově u Černého Dubu.

Ve stejném roce se Novák žení se svojí dlouhodobou známostí, Eliškou Bumovou. Jednalo se o církevní sňatek, což stojí za povšimnutí. Básník totiž po válce konvertoval ke katolictví. Největší podíl na tom zřejmě měl Novákův gymnaziální profesor Miloš Dvořák, zasvěcený vykladač Otokara Březiny, ale svoji roli sehrál i vliv celoživotního přítele Ivana Slavíka a také Jakuba Demla, s nímž se Novák seznámil ještě v roce 1944 a k němuž tak vzhlížel. V Demlově tvůrčí osobnosti se propojovaly zdánlivě protikladné rysy: jednak vypjaté katolictví, jednak expresivní imaginace, která v některých projevech neměla daleko k sur...realismu. Obojí se pro Novákovu tvorbu do první poloviny padesátých let jeví výrazně charakteristické, jak si ještě ukážeme.

Po složení závěrečných zkoušek Novák nastoupil dvouletou vojenskou službu. Rok strávil ve Zvolenu a za rodinou se ze Slovenska dostal pouze jedinkrát. O něco volnější režim získal až na vojenském letišti v Žatci, kde opět onemocněl žloutenkou, a tak byl poslán na léčení do Mariánských Lázní. Zde kuriózním způsobem zhodnotil svoje literární zkušenosti, protože dostal za úkol sepsat na každý den krátký text, jehož četba by byla navečer přenášena místním rozhlasem, aby pomáhala procesu spánkové léčby osobám s poruchami krevního tlaku. Jakmile Novák vojenský výcvik dokončil, vrátil se k výuce. Získal profesorské místo na třebíčském gymnáziu a se ženou zakotvil - už na zbytek života - v kraji svého dětství a dospívání.

Počínaje rokem 1946 máme už k dispozici solidní doklady toho, že Ladislav Novák pravidelně píše, ačkoli jeho tvorba - až na nečetné časopisecké otisky - končí v šuplíku a koluje jen po nejbližších přátelích. Tato jeho druhá tvůrčí etapa, známá prozatím pouze zlomkovitě díky dvěma výborům z polistopadového období, je charakteristická cílevědomým směřováním k nadosobním hodnotám. Rukopisné sbírky Potopená loď (1946-1952) a Uprostřed noci (1952-1955) už prozrazují promyšlenou práci s kompozicí knihy jako hermetického celku a zároveň dokládají, jak důležitý byl pro Nováka osobní prožitek víry. Obě sbírky jsou prodchnuty spirituální senzibilitou a tendují k symbolickému zobrazování světa, což se v Potopené lodi projevuje v sílících obrazech blížící se apokalypsy. V cyklu Hlasy, kterým je soubor Uprostřed noci zakončen, básně doznávají určitého ztišení a harmoničnosti. Kompozice Hlasů zaměstnávala básníka v polovině padesátých let velmi intenzivně. Neustále k cyklu další básně přidával a jiné zase odstraňoval, aby dosáhl zamýšleného efektu mnohohlasého pásma s až geometricky přesným půdorysem. Osobně se z této touhy vyznal v interpretačním dodatku připojeném k rukopisu: "Cílem a ctižádostí každého opravdového umělce je zvládnout co největší prostory, z tříště barev, linií, zvuků a slov tohoto světa uhníst dokonalý tvar, postihnout rozvrat (který za všech dob ohrožuje náš život) a ovládnout jej, vytvořit co nejobecnější a nejvytrvalejší synthem."

Jakkoli se Novákovy verše první poloviny padesátých let svými intencemi přibližují symbolistní poetice Otokara Březiny, zároveň jsou Hlasy již stylově ukotveny v modernismu, evokujícím rozsáhlé skladby T. S. Eliota a Apollinaira. Polaritní a vyhrocené nahlížení světa spějícího ke zkáze zase reflektuje hodnotovou krizi v duchu expresionismu. S rokem 1956 se z Novákovy poezie vliv křesťanské spirituality vytrácí (byť se civilizační skepse jako jeden z důležitých motivů ještě příležitostně koncem desetiletí navrací), mizí dokonce tak rychle, že to vyvolává otázky. Co tento nenadálý obrat způsobilo? A zůstal Novák praktikujícím katolíkem i v šedesátých letech? Ivan Slavík a Pavel Řezníček téma religiozity prudce rozvířili těsně po básníkově smrti. Slavík se ve svém nekrologu v časopise Host zmínil, že se Novák vždy "dovedl modlit a také se modlil a přímluvné modlitby vyžadoval". Řezníčkova ostrá odpověď operovala s argumenty opírajícími se o blasfemické příklady z umělcova díla šedesátých let, jako je název kresby Monstrance blahoslavené vagíny či konstelace Torquemadovo tajemství, odkazující v humorné zkratce k činnosti nechvalně proslulého inkvizitora. Uspokojivé odpovědi na otázku, proč nezůstal Novák katolické konfesi v poezii věrný, nemáme. Jisté je pouze to, že se v devadesátých letech, kdy ho postihly dvě velké rodinné ztráty, k víře opět obrátil.

Není ani prokazatelné, zda Ladislav Novák v padesátých letech učinil výraznější pokusy uvést svoje dílo v širší známost. Můžeme předpokládat, že jeho tvorba neměla v dobových poměrech šanci na publikaci, a proto dal přednost překládání. I v tomto ohledu je patrný vliv Ivana Slavíka, který Nováka seznamoval se svými převody poezie amerických domorodců a křesťanských mystiků. Oba našli zalíbení v kontemplativních básnických textech viktoriánského kněze G. M. Hopkinse. Parafráze díla pozapomenutého předchůdce moderní poezie shrnul Ladislav Novák do útlého svazku s názvem Krystal (1956). Především ale začal tlumočit poezii přírodních národů - nejprve afrických kmenů, posléze také Inuitů, indiánů a starých Babylonců, vždy pochopitelně z pramenů v jiných jazycích (zejména německých a francouzských). Tyto překlady od konce padesátých let publikoval v časopise Světová literatura a část z nich vyšla v šedesátých a sedmdesátých letech také knižně (Písně Vrbovýho proutku, 1965; Zrození duhy, 1978).

III.

Nahlédne-li člověk do původních strojopisů Novákových eskymáckých překladů, zjistí určité nesrovnalosti v porovnání s jejich tištěnou podobou. Novák totiž své původní pokusy dále a dále přepracovával, ve snaze co nejlépe vystihnout jevy, pro něž čeština neměla ekvivalent. Zaujalo ho například, že se v inuitských verších často objevovaly nesémantické hláskové skupiny. To mělo hned dvojí dopad: předchozí verze překladů přepsal do hovorové řeči s prvky českých dialektů a především se začal zajímat o způsob, jak vytvořit "čistý" poetický materiál, v němž hraje podstatnější roli samotná hlásková exprese než významovost. Ve svých rešerších narazil nejprve na studie antropologa Marcela Jousseho o orálním stylu primitivních kmenů a později i na teoretické studie avantgardních velikánů, jako byli Marinetti, Morgenstern, Stramm či francouzští lettristé. Pilně si dělal výpisky a vypracovával svůj program tzv. absolutní poezie, která "působí jen svými zvukovými hodnotami: rytmem, kvalitou hlásek, jejich kombinacemi, hromaděním jedněch a nepřítomností jiných, celkovou rytmickou a melodickou kompozicí" - jak píše ve svém strojopisném manifestu z roku 1959. Zároveň vyslovuje požadavek, aby byl zápis absolutních básní pořizován v dynamické grafické úpravě, která znásobuje dojem akustické působnosti. Od tohoto momentu už je pochopitelně jen krůček k vytváření ryze vizuálních kompozicí, byť - jak často opakují novákovské publikace - přímý podnět k prvním konstelacím Novákovi poskytla vídeňská rozhlasová reportáž o principech Vassarelyho op-artu.

Naopak málokdy Novákovi vykladači upozorní na fakt, že vedle jazykových experimentů básník koncem padesátých let také osobitým způsobem zhodnocoval podněty surrealismu. Přitom v roce 1958 vznikají dva později vydané prozaické soubory: Textamenty a Malý slovník naučný. Textamenty, souhrnně publikované (ačkoli ne v úplnosti) v roce 1968 v brněnském Bloku, jsou vlastně podvojníky automatických kreseb, výtvarné metody, kterou Novák rozpracovával celý život a jejíž završení představují topologické kresby jedním tahem (ostatně tyto kresby zmíněnou knihu doprovázejí). Jednotlivé texty vznikaly jako záznam spontánní verbální performance po způsobu automatického psaní. Jsou tedy zápisem toku myšlenek, ale současně také nesou zprávu o procesualitě svého vzniku, čímž se vlastně stávají ideovým předchůdcem akčního umění, k jehož východiskům se Novák dopracoval v polovině let šedesátých. Od tradičních automatických textů se ale Textamenty v jednom ohledu odlišují: záznam je průběžně nebo zpětně doplňován o poznámkový aparát (jehož délka v některých ohledech překonává rozsah originálního textu). Účelem vpisovaných glos je perziflovat vědecký výklad, a zapojit tak čtenáře do hry s textem. V poznámkách poprvé získává význačné místo Novákovo alter-ego Jaroslav Hadlíz, který získává vlastní identitu "komentátora".

Metodu automatického psaní rozvíjel Novák v šedesátých letech velmi intenzivně, dalo by se dokonce říct, že patří k nejvlastnějším projevům jeho tvůrčího ducha. Její rozličné veršové realizace shrnul do výboru Závratě čili zdoufalství (1968), v nichž se znovu vyjevuje, že autor je bytostným založením ironik a černohumorný mystifikátor. Jindřich Chalupecký ve studii Kacířský surrealismus Ladislava Nováka na toto konto poznamenal: "Surrealismus byl už tehdy [v padesátých letech, pozn. aut.] ohrožen degenerací v pouhou literární a uměleckou školu - v novou rétoriku a nový akademismus. Ale Novák cítí se být 'heretikem ze zásady' a umisťuje sebe 'na okraj surrealismu'; do jeho oblastí nejproblémovějších. [...] Humor mu zůstával zbraní proti zliterárnění. Právě když si uvědomil kritický stav surrealistické poezie, roku 1958, začal psát svůj Malý nenaučný slovník absurdit a zbytečných vědomostí." Tento obsáhlý a průběžně doplňovaný soubor slovníkových hesel změnil v průběhu let několikrát název a nakonec vyšel až posmrtně v roce 2007 péčí Jana Šulce pod titulem Malý slovník naučný. Jde v zásadě o pastiš starých bestiářů, v němž jsou ovšem původní mýty spojené s bájnými bytostmi - rytíři, skřítky, rarachy, čerty - často transformovány do podoby mýtu moderního, jehož ústředním rysem je parodická dekonstrukce: "Lohengrin se jmenuje vlastním jménem Johann Opitzka, je holičským tovaryšem v Barfussově ulici. Vysoký, štíhlý, s černým knírkem pod nosem. Ačkoliv není zrovna nordická rasa, nemá rád Židy. Mezi dívčí (a částečně i mužskou) mládeží šeptají se legendy o abnormálním vzrůstu jedné části jeho těla."

Bylo by však mylné považovat Malý slovník za pouhou legrácku a estetickou exhibici - vyjevují se v něm další podstatné rysy Novákovy poetiky. Už na příkladu juvenilní básni jsem poukazoval na "máchovský" příklon k postavám vyděděnců: domnívám se, že se Ladislav Novák sebe celoživotně situoval do podobné role. Značná část jeho díla je spjata se surrealistickými východisky, přesto se nikdy nepřihlásil k dobovým (neo)avantgardním iniciativám. Udržoval sice kontakty s Václavem Zykmundem i Vratislavem Effenbergerem, publikoval v prvním čísle Analogonu a vystavoval s belgickými surrealisty - ale směr svojí tvorby vždy vytyčoval nezávisle na těchto osobnostech a skupinách. Koncem padesátých let, kdy z gruntu přebudovával vlastní tvůrčí program, v jednom ze strojopisných esejů deklaruje, že nejpůvodnější a nejtrvanlivější umění je vždy spjato s výlučnou osobností, která nedokáže a nechce uzavírat stavidla proudům tryskajícím z nejvnitřnějšího založení: "Někdy však za okolností zvlášť mimořádných je přetlak Já-vnitřního příliš velký, proto dochází k přímým výbuchům na místech nejslabšího odporu, zpravidla na periferii společnosti. Tak se periodicky objevují epidemie flagelantů, adamitů, čarodějnic, dervišů, skopců, spiritistů, jazzových šílenců atd." Nadšeným podivínům a snivým blouznivcům, mezi něž se Novák sám řadil, složil poctu nejen ve svém slovníku, ale také v sérii krátkých próz věnovaných "čtvrti zavržených", Zámostí v Třebíči na Moravě a Zámostí v nás (1968, tiskem 1994 jako Zámostí).

Především se Novák Malým slovníkem naučným a částečně i Textamenty přiblížil ke konceptuálnímu chápání díla. Bestiářový cyklus svou popisností, instruktážním charakterem, textovou apropriativností, přejímáním jazyka neuměleckých žánrů, nelineárními možnostmi čtení a hlavně celkovou koncepcí knihy coby objektu, který je na koncepční rovině více než jen souhrnem svých částí, značně předběhl dobu. A nejde o ojedinělý případ, na ideové bázi mají ke konceptuální (nebo meta-umělecké, jak ji charakterizuje Jiří Valoch) literatuře blízko i další Novákovy rukopisné soubory jako Muzeum uskutečněných a neuskutečněných objektů (1962), jednoaktové hry určené pouze ke čtení či různé pokusy s vytvářením osnov románů či filmových scénářů, které nemají být realizovány či dále rozpracovány. Vyústěním těchto snah se pak staly návodné texty Receptáře, který ostatně původně vznikal jako volné pokračování Malého slovníku naučného.

IV.

Na přelomu padesátých a šedesátých let mají původ nejen Novákovy textové experimenty, ale v této době dochází i k obnově výtvarného úsilí. Napomohlo tomu navázání styků s pražskou malířskou scénou - vzdálený bratranec Jan Kotík propojil Nováka například s Mikulášem Medkem - a svou roli sehrálo i pozvolné seznamování se se zásadními díly současné abstrakce. Formativní vliv připišme Jacksonu Pollockovi, který v Novákovi akceleroval příklon ke spontánním metodám práce a ke konstruktivnímu využití náhody, a již zmíněnému Victoru Vasarelymu, jehož objevy se promítly do ochoty podřizovat se vytyčenému skladebnému pravidlu a uplatňovat metody intelektuální reflexe, usměrňující prvky náhodnosti. Oba tyto principy se staly určujícími v Novákově tvorbě - výtvarné i literární - po celá šedesátá léta. Krátké období pokusů s litými laky a tušemi vystřídaly v roce 1962 rozličné metody tvořivé destrukce, vedené snahou o významový posun v původních předlohách, z nichž nejslavnější je dodnes objev alchymáže.

Novákovy rané objevy, jakkoli udržovaly krok s českými i zahraničními tendencemi moderní malby, vznikaly v izolaci maloměsta na Vysočině. První spřízněnou duší, která Ladislavu Novákovi ukázala, že ve svém experimentálním úsilí o zcela původní způsob uměleckého vyjádření, není osamocen - byl Jiří Kolář. Poprvé se potkali v Medkově ateliéru na jaře 1961 a rychle v sobě našli zalíbení. Kolář musel být překvapen, když uzřel šíři Novákova záběru: onomatopoické a fonické básně, typogramy a konstelace, preparované texty, drippingy, koláže či lettristické objekty. A to vše vznikalo prakticky bez kontaktu se zahraniční scénou! Rukopis Skleněné laboratoře (1957-1960), kam Novák shrnul svoje první vizuální kreace, putoval záhy od Jiřího Koláře do rukou Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala; právě směna rukopisných experimentů mezi těmito čtyřmi osobnosti položila počátkem šedesátých let základy prvního - tzv. pražského - okruhu českého konkretismu.

Hiršal a Grögerová už si touto dobou dopisovali s teoretikem tzv. umělé poezie Maxem Bensem a dalšími členy Stuttgartské skupiny a díky organizační píli se na dlouhá léta stali jedním z hlavních informačních zdrojů nejen pro Nováka, ale také další experimentální básníky. Především mu ale otevřeli publikační možnosti, takže už v roce 1964 mohl svoje verše tisknout v mnichovské revue Nesyo, brazilském Invençao či bruselské Eddě a o rok později také v tuzemském časopise Tvář. V širší známost ovšem Novák vešel především díky svým výtvarným pracím. Edouard Jaguer, programový vedoucí neosurrealistického hnutí Phases, působícího převážně ve frankofonních zemích, mu v červnu 1964 nabídl možnost účastnit se kolektivní výstavy v Bruselu a o rok později v Caen.

Nečekaná popularita měla ale i své stinné stránky. Prvního ledna zmíněného roku vyšel v Rudém právu posměšný článek, podepsaný šifrou -mv- (autorem byl prorežimní kritik Miloš Vacík) a uvozený slovy: "Až na samou dřeň svého jáství, na samo nejniternější prostoupení do nejhlubších hloubek své bytosti propalují se ve své pozoruhodné tvorbě naši dva básničtí umělci, které by slušelo jmenovat - jsou to, prosím, Ladislav Novák a Vladimír Burda. [...] Dostalo se nám té cti, že máme příležitost seznámit se s těmito jejich díly, a poněvadž by nesporně bylo v tomto případě křivdou vůči dílům pouze je zhodnotit a nechat si hluboký zážitek, který zanechávají, pouze pro sebe, rozhodli jsme se poskytnout jej i našim čtenářům. Jistě i oni pocítí zachvění, jež vibruje v obdivuhodném vnitřním napětí jejich básní, i když možná jistá schematizace a absolutizace tohoto světa jim neumožňuje bohatší rejstřík vyjadřovacích prostředků (jak by řekl jeden kritik), zato však je naplňuje překvapivou impulzivní novostí [...]." Nováka tento pamflet, který se nadto opíral o špatný přetisk jedné z jeho konstelací, nesmírně rozezlil. Jednak se obával reakce sousedů a členů učitelského sboru, jednak to zmařilo jeho vyhlídky na vystavování se skupinou Křižovatka. Jiří Kolář totiž nechtěl, aby byla činnost skupiny spojována s negativní publicitou, kterou článek vyvolal.

K dovršení všeho si začalo intenzivní pracovní nasazení Ladislava Nováka vybírat daň na jeho zdraví. K problémům s játry se přidružily různé závratě a záněty vyvolané pravděpodobně dlouhodobým užíváním chemických rozpouštědel, kterými rozmýval reprodukce při tvorbě alchymáží. Štěstím bylo, že právě v této době Novák natrefil na objev další výtvarné metody: jednalo se o metodu muchláže, později Jaguerem překřtěné na froasáž. Popis jejího vzniku Novák později podal ve strojopisném eseji Jak jsem se stal malířem: "Učil jsem tehdy asi druhou hodinu v prvním ročníku gymnázia. Žák Pavlečka v druhé lavici u okna měl před sebou na lavici knihu v obalu z klihového papíru. Ten obal mě upoutal. Náhle jsem si vzpomněl, jak někdy roku 1944 jsem navštívil s Jakubem Demlem tasovského knihaře Vodičku a v jeho dílně spatřil papíry zdobené klihovými barvami. Jak jsem si tehdy říkal, že bych ty barevné útvary mohl interpretovat podobně, jako Ernst interpretoval své frotáže." Prvotní nápad Novák rychle proměnil ve skutečnost. Zmačkaný list papíru nejprve přetírá ředěným inkoustem, který se uchycuje v ohybech listu, a vytváří tak výraznou kresbu. Později nahradil inkoust tuší a výsledný produkt dále interpretuje obtahováním vybraných linií.

V.

Od poloviny šedesátých let začíná Novákovo literární dílo pozvolna ustupovat do pozadí ve prospěch výtvarné tvorby, což se může zdát kuriózní, neboť teprve v této době se začíná jeho spisovatelské úsilí zhodnocovat. Nejprve v roce 1966 vyšla Pocta Jacksonu Pollockovi coby vůbec první česká sbírka vizuální poezie a o dva roky později se ke čtenářům dostávají také Závratě a Textamenty. Důvodů bychom našli nepochybně víc, ale tím zřejmě nejpodstatnějším bylo rozhodnutí napřít co nejvíce sil do výtvarné činnosti. Předznamenává to již dopis Bohumile Grögerové z listopadu 1964: "Ani nevíš, jak lituju, že jsem se od svých šestnácti let nevěnoval jenom malířství a vázal se na češtinu, ten nízký jazyk domkářů a baráčníků. Snad v Praze to není ani pozorovat, ale v posledních letech Třebíč obrostla stovkami oplocených parcel, kde malí čeští lidé svědomitě bulhaří, aby měli zelí a kedlubnu lacinější. Potom si večer odpočinou u televize. Tohle je konec všeho, co kdysi bývalo českým národem." Poezie je Novákovi zdrojem publikačních i osobních problémů (kritik Miloš Vacík se do básníka znovu opřel v recenzi knihy Pocta Jacksonu Pollockovi), kdežto výtvarnictví představuje obor, v němž je stále více ceněn. Po první samostatné výstavě v pražské Špálově galerii (1965) má autor prakticky každý rok alespoň jednu vernisáž a vedle Jaguera jeho dílo popularizují mnozí další vykladači - Chalupecký, Pohribný, Šmejkal a především Valoch.

Vizuální a konkrétní poezie pro Ladislava Nováka pozbyla na zajímavosti. Mezi lety 1962 a 1963 přitom sršel gejzíry nevyzkoušených postupů: s francouzskými spatialisty si vyměňoval magnetofonové pásky s fonickými experimenty, v sériích tzv. vrhů zkoušel aleatorické postupy při generování básní, vytvářel texty po vzoru logických úloh a narušoval sémantické uzly v publicistických článcích v metodě spečených textů. A z roku na rok jako by předchozího nadšení pro experimentální poezii nebylo. Jen v dopise Ludvíku Kunderovi se svěřuje: "Jak víš dobře, sám jsem šel už od toho, co taky jinýho, když se to stává módou [...]." A skutečně, v polovině šedesátých let se, jistě i vlivem osvětové a překladatelské činnosti dvojice Hiršal-Grögerová, začala osmělovat druhá generace tzv. nové poezie s mnohem širší základnou a lepšími publikačními vyhlídkami. To ale neznamená, že by Nováka touha psát opustila úplně. Básník se začíná živě zajímat o happening a akční umění, které se ve světě těší značné pozornosti v souvislosti s tzv. performativním obratem. Živě si koresponduje s Milanem Knížákem i některými členy hnutí Fluxus a rozpracovává soubor básní pro pohybovou recitaci, vzniklý původně jako pandán Malého slovníku naučného. Smyslem těchto textů je převést umění do životní praxe. Čtenář je přímo vyzýván, aby následoval autorových instrukcí a prováděl série zdánlivě nesmyslných úkonů, jež uvolní jeho tělo i mysl. Tato "návodná poezie" tvoří tematickou osu i dalších strojopisů (Erotomagické polohy, Jak se chovat před obrazy aj.), které Novák v době normalizace shrnul do knihy Receptář.

K poslednímu velkému vzepjetí literární činnosti dospěl Novák na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy uzavřel rukopisné cykly Zámostí, Ariadnění a Hostina stínů a přichystal k vydání dvě nové knihy. Obě sazby však byly po srpnové okupaci rozmetány. Kniha Zámostí obsahovala kromě zmíněného titulu i výběr starších prací (část Erotomagických poloh a Malého slovníku a jednoaktovku Mezi druhou a třetí). O obsahu sbírky Ortodoxní hereze, která měla vyjít v Bloku, nevíme téměř nic, protože se ztratil i její rukopis. Koncem šedesátých let se také autor nakrátko vrátil ke svým pokusům s fonickými kreacemi prostřednictvím nahrávek v profesionálním studiu libereckého rozhlasu a díky pozvání na tvůrčí sympozium zvukové poezie ve Stockholmu v roce 1969. Nabídku k účasti obdržel i následující rok, ale už mu nebylo umožněno vycestovat, čímž se pro něj uzavřela i tato tvůrčí kapitola.

Protože se pražská literární scéna ocitla na počátku sedmdesátých let pod ostrým dohledem kontrolních složek státní moci, přesouvá se centrum konkrétního umění - chápaného nyní spíše jako následovník konstruktivistických a průkopníka intermediálních tendencí - do Brna, čímž vzniká tzv. brněnský okruh. Stejně jako v případě tzv. pražského okruhu šlo spíše o volnější ideovou platformu než o organizované hnutí. V centru tohoto snažení stál Jiří Valoch a soustředil kolem sebe především výtvarné umělce: kromě Ladislava Nováka například Dalibora Chatrného, J. H. Kocmana, Jana Steklíka, Jana Wojnara, Milana Grygara, Václava Boštíka, Karla Adamuse nebo Mariána Pallu. Akční a konceptuální umění, které tvořilo spojovací článek mezi většinou autorů, čerpalo svoji přitažlivost i z faktu, že jej šlo realizovat mimo oficiální kulturní instituce.

Pro Ladislava Nováka se stala odrazovým můstkem jeho receptářová poezie. Navázal na ni sérií prostorových realizací v prvním normalizačním desetiletí. Často nešlo o nijak spektakulární akce - na rozdíl od stále populárnějších performancí na Západě, které se neobešly bez interakce s publikem, se vlastně jednalo o velmi subtilní zásahy. Například v roce 1971 zúročil Novák své zkušenosti s topologickou kresbou, kdy fantaskní tvary antropomorfních oblud přenesl ve velkém měřítku na plochu zamrzlého rybníka a posléze pozoroval, jak se linie vytrácejí pod nohama hrajících si dětí. Omezená temporalita hrála roli i v enviromentu Kladení kamenů z roku 1977, při kterém charakter nepatrných terénních úprav napodoboval rituální gesto přírodních národů. Některé z návrhů k instalacím a happeningům Novák posléze sepsal a připojil k neustále doplňovanému rukopisu Receptáře.

Po započetí procesu konsolidace společnosti Ladislavu Novákovi výrazně ubylo možností vystavovat, neboť nedostal možnost získat registraci jako výtvarník. Naopak za hranicemi se mu poměrně dařilo: v Itálii našel významného spojence ve sběrateli Arthuro Schwartzovi a Meda Mládková pomáhala prosazovat Novákovy práce v zámoří. Proto ještě více přilnul k metodě froasáže, kterou nejprve přetvořil do podoby návazných cyklů (diptychů a triptychů) a v osmdesátých letech dospěl k monochromnímu barevnému výrazu.

Vydavatelský zákaz dokázaly narušit pouze dvě knihy překladů (vedle indiánské poezie se mu podařilo prosadit pouze svazek próz německého romantika Achima von Arnim Mužíček z mandragory, 1973) a několik sbírek vydaných v zahraničí (např. francouzsko-anglický výbor Poems, který pomáhala přetlumočit Věra Linhartová /1976/). Hrstka Novákových básní a reprodukcí se objevila v samizdatových sbornících a ineditně vyšel také výběr textů z Receptáře (1976; 1988). Tvorbu z normalizačního období autor po revoluci shrnul do útlého svazku Bouřková mračna (1993) a dá se říct, že až na několik milostných básní diskutabilní kvality jde o kompletní úhrn literární produkce z dané doby.

VI.

V první polovině devadesátých let se Ladislavu Novákovi daří poměrně úspěšně publikovat, ale v novém, tržním prostředí se rychle zužuje okruh vydavatelství, která jsou ochotna investovat do titulů poezie. Kromě již zmíněného Receptáře a Bouřkových mračen se do edičního plánu většího nakladatelství dostane ještě soubor próz spjatých s cyklem alchymážofroasáží ze sedmdesátých let Proměny pana Hadlíze (1995). Další knihy už mají charakter spíše drobnějších tisků u regionálních vydavatelů, včetně životopisného vyprávění Má posedlost (1998).

Poslední kapitola básníkova života je poznamenána tragickými rodinnými událostmi. V roce 1995 totiž nečekaně zemřel Novákův syn Petr a několik měsíců po něm i Novákova celoživotní družka Eliška. Nepříjemné myšlenky i zhoršující se zdravotní stav zaháněl Novák tvorbou. Vedle froasáží se vrátil ke svým výtvarným prvopočátkům, k inspiraci japonskou kaligrafií v nové metodě veronáže a k drippingu (litá tuš). Pozdní milostné vzplanutí, které prožíval v letech 1996-1998, předznamenalo nečekaný literární vzmach, jehož výsledkem bylo několik básnických cyklů věnovaných múze Acnavi. Nedlouho před svou smrtí se Novák ještě zúčastnil pravidelného setkání básníků na hradě Bítov, které organizoval Jiří Kuběna, a těšil se na cestu do Keni, kam jej pozval tvořit další významný sběratel moderního umění, jehož považoval za přítele, Sarenco. V Keni plánoval rozvinout svoji poslední metodu, litou tuš, ale to už nestihl. Zemřel 28. července 1999, brzy po poslední cestě do Itálie.

Literatura

Josef Hiršal - Bohumila Grögerová, Let let. Pokus o rekapitulaci. Praha, Torst 2007. | Jindřich Chalupecký, Příběh Ladislava Nováka, in: Na hranicích umění. Praha, Prostor 1990, s. 70-88. | Ludvík Kundera, Různá řečiště /b/. Portréty, dopisy, rozhovory, fragmenty 1936-2004. Brno, Atlantis 2005. | Ladislav Novák - Arnošt Pacola, Má posedlost. Praha, Nakladatelství Emanuel Ranný 1998. | Jiří Rambousek, Ilegální kulturní časopis Vítr, in: Nesoustavná rukověť české literatury. Praha, Torst 2003, s. 104-134. | Pavel Řezníček, Znamení Černého orla / Hadlíz v pekle / Han si líz věčnosti, in: Analogon 1999, č. 26-27, s. 51-52. | Ivan Slavík, Za Ladislavem Novákem, in: Host 1999, č. 7, s. 27-28. | Miloš Vacík, Až na samu dřeň, in: Rudé právo 44, 1964, č. 1 [novoroční příloha Rudého práva, nestránkováno]. | Jiří Valoch, Proměny Ladislava Nováka. Praha, Gallery 2002.

Petr Kuběnský (1986), literární historik a editor, doktorand Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU. Ladislavu Novákovi věnoval diplomovou práci; k vydání připravil Novákovo dvousvazkové dílo, které by letos mělo vyjít v nakladatelství dybbuk.