Karel Schwarzenberg

Dějiny domu schwarzenberského

Byl jsem požádán, abych popsal příběhy našeho rodu, patrně proto, že on během času dospěl k postavení významnému. Ale upřímnost mi přikazuje začít vylíčením toho, jak jsme před osmi sty lety začali jako drobní zemani. Na jih od řeky Mohanu v zemi francké je chudobná obec Seinsheim; tím jménem jsme se psali, jako zemani na bezvýznamném dvorci. Během příštích dvou set let se naši předkové pomalu zmohli, získali v okolí ten a onen statek. Před rokem třináct set získali zejména statek Kottenheim. Vesnice přirozeně dneska na potomstvu své vrchnosti není nijak závislá, hrad Hohenkottenheim už je odedávna zříceninou. Ale les na příslušném kopci je nejstarší majetek naší rodiny - patří jí přes šest set, skoro sedm set let.

Ve čtrnáctém století už byla naše rodina tak zámožná, že rytíř Jindřich ze Seinsheimu mohl dostat ozdobný náhrobek, kde ho vidíte v plné polní. Jeho pravnuk Erkinger pak udělal před nějakými pěti sty padesáti lety ty významné kroky na životní dráze, kterými jsme došli k našemu nynějšímu jménu a vkročili na první stupeň společenského vzestupu. On získal na vysočině, zvané Steigerwald, hrad zvaný Schwarzenberg; začal se po něm psát tím spíše, že v roce 1429 císař Zikmund ho povýšil na korouhevního pána Svaté říše. Stal se podnikatelem žoldnéřských rot v Zikmundových husitských válkách a byl jeden čas v Čechách tak mocný, že mohl dvě děti sezdat, syna oženit s urozenou slečnou z Kolowrat, dceru vdát za hraběte Šlika. Významu mu dodalo to, že jeho druhá manželka byla neméně než sestřenice Zikmundovy - pravda nesnesitelné, protivné - císařovny Barbory. Erkinger zanechal ten hrad Schwarzenberg, který sám získal, synovi z druhého, ovšem urozenějšího manželství; a musíme tedy sledovat dvě větve jeho potomstva. Potomci prvního syna jsou naši přímí předkové, ale promluvíme o nich potom; potomci syna z druhého manželství byli nejdříve pány na Schwarzenbergu, a proto o nich promluvíme teď.

Nemůžeme ovšem sledovat všechny jejich příběhy; byly - jak to mezi lidmi bývá - pěkné i nepěkné. Ten syn prvního pána ze Schwarzenbergu, kterého nazval po svém císaři Zikmund, osvědčil se rytířem občas loupeživým, ale nic se mu nestalo. Promluvíme raději o jeho pobožném synovi. Řekneme, kterak na konci středověku seděl na Schwarzenbergu a také podnikal různé zajímavé cesty pan Jan, zvaný Silný. Jeho význam je mimo jiné v tom, že on mezi prvními byl stoupenec doktora Martina Luthera. Zajímá nás ovšem jeho spisování ve smyslu reformace. Jinak hlavní dílo Jana Silného je trestní zákoník, který později císař Karel V. uzákonil. Reformace ale přivodila spor v rodině. Nejstarší syn Janův Kryštof zůstal uvědomělým katolíkem; proto on zanechal Schwarzenberg svému mladšímu synovi Bedřichovi. Ten je v rodinné kronice zván Nešťastný, a to právě z té příčiny, že se přidal k evangelické straně a v jejích řadách válčil v roce 1547, císař Karel V. mu zabavil majetek. Je to první konfiskace Schwarzenbergu. Poměry se ovšem měnily, Bedřich se na Schwarzenberg vrátil - přičemž mu pomáhali jeho poddaní. Ba poměry se měnily tak velice, že zeť císaře Karla Maxmilián II. byl sám příznivcem evangelíků a s tím tuším souvisí další krok vpřed na dráze našeho rodu: Schwarzenberg byl povýšen na hrabství. Jelikož nový hrabě umřel bezdětný, vrátilo se panství do rukou katolických příbuzných.

Nezdržíme se jejich příběhy; vás bude nejspíše zajímat ten, který první v Rakousku, totiž ve Štýrsku, byl usedlý. To byl hrabě Jiří Ludvík, spolehlivý služebník císaře Ferdinanda II. - bělohorského vítěze. Druhé takové služebníky odměňoval císař Ferdinand z pobělohorských konfiskátů - ne tak Jiřího Ludvíka. To proto, že již na začátku třicetileté války císař potřeboval nutně jeho služeb - a nikdy neměl, z čeho by je platil. Ale důvěrník císařův Eggenberg, který sám byl za své služby bohatě odměněn nejenom panstvím krumlovským - zděděným císařským majetkem -, nýbrž právě také konfiskáty, uměl se jinak postarat o svého chráněnce Jiřího Ludvíka. Eggenberg dělal, lidově řečeno, dohazovače: oženil třicátníka Schwarzenberga s bohatou osmdesátnicí paní Annou Neumanovou, která přežila už pět manželů. A tak jsme získali štýrské panství Murau; Anna je přejala po jednom svém manželi ze staroslavného rodu, a zanechala je poslednímu manželi. Jiří Ludvík pak pro druhou manželku sice Murau přestavěl, ale nezanechal z ní děti. Odkázal Murau přirozenému dědici rodného hradu Schwarzenbergu, Janu Adolfovi, který stál v čele potomků z prvního manželství prvního Schwarzenberga. Tímto způsobem jsme se tedy stali obyvateli krásně se zelenající země štýrské. Promluvím nyní o té větvi rodu, které náleží naši přímí předkové.

Zase - nemůžeme popsat všechny jejich příběhy, zejména kterak získali statky v tehdejší Belgii, v Lucembursku, v Porýní. Nebyly všechny jejich příběhy chvályhodné: je tu nepěkný příběh, kterak sám císař Maxmilián musel zasáhnout, když pán ze Schwarzenbergu byl poručníkem a měl svému zletilému poručenci vydat jeho dědictví a vyúčtovat - a nikterak se k tomu neměl. Je tu ale také čestný konec pana Viléma, který - první z naší rodiny - umřel ve službách císařského rodu, následkem poranění ve vítězné bitvě u Saint-Quentin. On také vyženil statek Gimborn v zemi bergské. Ačkoli dnes, kdy už to panství dávno není naše, jsou to překrásné lesy, tehdy to bohatý statek nebyl; a syn té dědičky na Gimbornu Adolf se živil jakožto podnikatel a vůdce žoldnéřských pluků. Tu se mu podařil pozoruhodný výkon. Město Ráb na Dunaji padlo do rukou Turků, takže vojsku, které by chtělo podél Dunaje táhnout na Vídeň, už nepřekáželo nic jiného nežli děla prešpurského hradu. Ale hrabě Pálffy, velitel vojska uherského, a náš předek Adolf, velitel žoldnéřů, dokázali dobýt Rábu zpět; nejen obyvatelstvo Vídně, nýbrž celé středoevropské křesťanstvo si oddychlo. Sám císař Rudolf II. ocenil význam těch služeb. Povýšil Adolfa na hraběte, do znaku mu přidal havrana (Rabe!), jak žere hlavu padlého Turka, ba na Pražském hradě sám ho pasoval na rytíře - pocta u toho chorobného samotáře přímo neslýchaná. Ovšem chorobný stav Rudolfův se projevil jinak. Nestaral se o žold, o stravování svých žoldnéřů; hladoví, zoufalí chtěli se vzdát Turkům; když jejich polní maršálek tomu bránil, zastřelili ho. A tak padl i Adolf ve službách císařského domu.

Jeho syn Adam, jakožto pán na Gimbornu, sloužil tamějšímu zeměpánovi, a v politice třicetileté války se dožil mimo jiné té hodnosti, že byl zvolen za mistra svatojánských rytířů braniborských. Na území rakouské se tedy přestěhoval teprve Adolfův vnuk, když mu hrabě Jiří Ludvík odkázal, jak jsme prve řekli, štýrské panství Murau. Tento náš předek Jan Adolf ovšem nebydlil na vzdáleném hradě Murau, nýbrž většinou ve Vídni - alespoň od těch dob, kdy tam sloužil samotnému císaři, hlavně ve správě německého soudnictví. Předtím ale sloužil arciknížeti Leopoldu Vilémovi, když ten byl správcem Belgie. Tam se dělávaly krásné čalouny, a Jan Adolf si jich nakoupil zásobu. Arcikníže dal Janu Adolfovi za úhradu a odměnu jeho služeb v roce 1660 české panství Třeboň - první český majetek naší rodiny, do rukou císařského rodu se dostal jako pobělohorský konfiskát. Jiný bývalý konfiskát, Hlubokou, přikoupil Jan Adolf v jihočeském sousedství, a tak začal vzrůst našich českých panství. Jan Adolf pak byl v roce 1670 povýšen do stavu knížecího, který měl náležet pokaždé hlavě jeho rodu. Náleželo mu nyní na římském sněmu místo devadesáté páté, které odpovídalo říšskému knížectví Schwarzenbergu.

Jan Adolf upevnil svoje postavení mezi říšskými panujícími knížaty sňatkem svého syna. Panující lantkrabě kleggavský - tedy v kraji poblíž rýnského vodopádu u Šafhúz - neměl syna; země měla připadnouti jeho dceři, a mladý hrabě Ferdinand se s ní oženil. Neméně významný byl sňatek druhého dítěte Jana Adolfa; jeho dcera Arnoštka se vdala za knížete z Eggenbergu - vnuka slavného ministra, a tudíž vévodu krumlovského. O Ferdinandovi řekneme tolik, že po tchánově smrti Kleggau připadl jeho manželce a že byl Kleggau povýšen do pořadí knížecího. Ferdinand vzorně spravoval i zděděné, i vyženěné, i v Čechách nově zakoupené statky; aby postavení své rodiny trvale upevnil, sepsal podrobnou závěť. Stanoví tam mimo jiné, že kdykoli naše rodina nabyde nového panství, má tam zřídit špitál. Při tom všem postavení rodiny mělo jednu slabinu. Lidé jako náš předek a jeho švagr kníže Eggenberg, jejichž rodiny byly v Čechách ještě nedávno přišlé, zakoušely od starých panských rodů, pro pražskou zemskou vládu směrodatných, různých ústrků. Starostlivý Ferdinand věděl, jak zlepšit postavení rodiny v Čechách: navázáním příbuzenských styků s prvořadými rody českých pánů. Provdal-li nejstarší dceru do Němec za jednoho Fürstenberga, provdal druhou za Šternberka, třetí za Lobkowicze, čtvrtou za Kolowrata; a především jeho syn Adam František si vzal princeznu z Lobkowicz. Když Adam František nastoupil po svém otci, byl tedy už v Čechách tou měrou zdomácnělý, že tím byl usnadněn rozvoj rodu v zemi. Časem umřel manžel jeho tety kníže Eggenberg, a za několik let i ona, jeho manželka Arnoštka (jejíž jméno do našich dob připomínala šumavská vesnice). Adam František byl ustanoven dědicem toho rozsáhlého, kdysi rožmberského jihočeského území, jehož střediskem byl Krumlov; a při korunování císaře Karla VI., v Čechách toho jména Druhého, Adam František byl povýšen na vévodu krumlovského. Tak byl náčelník naší rodiny zařazen mezi nejvyšší rody českého stavu panského.

Syn Adama Františka Josef v dvojím ohledu ještě dosáhl významného povýšení. Ve službách císařského domu, které mu usnadňoval otcův nový palác ve Vídni, se nakonec dočkal úřadu nejvyššího hofmistra; a poněvadž tento úřad měl na císařském dvoře mezi všemi ministry a hodnostáři prvé pořadí, Josef tedy dosáhl nejvyšší hodnosti, které vůbec mohl dojít - pokud by se naše rodina nedostala mezi Výsosti, a to se jí nezdařilo nikdy. Ale Josef dosáhl pro svoji rodinu důležitého povýšení. Slyšeli jste, jak jeho praděd Jan Adolf dostal knížecí titul pro hlavu rodiny, a jeho otec Adam František pro vladaře rodu (podle staročeského slohu), to jest pro vlastníka rodinného statku, titul vévodský. Maje patrně na mysli hodnosti rodu své matky, rozené z Lobkovic, a rodu své manželky, rozené z Liechtensteinu, Josef usoudil, že druhorození synové vévody nesmějí zůstat pouhými hrabaty; poprosil tedy o knížecí titul pro ně. Můj titul je tedy dvě stě třicet let starý.

Josef musil ovšem prosit dvojí vrchnost. Svoje knížectví Schwarzenberg a Kleggau držel v léno od císaře Františka Lotrinského; jeho vévodství Krumlovské, Třeboň, Hluboká, Orlík a tak dále byla panství zapsaná v dskách Království českého, kde panovala císařova manželka Marie Terezie. Proto bylo povýšení všech členů našeho rodu do stavu knížecího vyhotoveno z obojí kanceláře; z české 5. prosince 1746, z říšské tři dni nato. Podle tehdejšího kancelářského obyčeje to znamenalo, že Josef byl pokládán v prvé řadě za obyvatele českého - a tím také byl; na Krumlově všelicos stavěl, kdežto na Schwarzenbergu máloco. Josef ale pamatoval nejen na svoje potomky, nýbrž také na jejich úředníky; zřídil pro ně, co tehdy nebylo obvyklé - neřkuli zákonem předepsané -, totiž penzijní fondy. Co se týče jeho poddaných, také jeho sedláci byli místy nespokojení; ale jak vyplývá z nedávné pražské edice dokladů o roce porážky příslovečných "sedláků u Chlumce", na většině jihočeských našich panství ten osudný rok skončil prostě tím, že kníže nařídil záslužným rychtářům vydat soudky piva odměnou za to, že tam žádných nepokojů nebylo.

V roce 1782 Josef umřel, a jeho syn Jan byl ještě starostlivějším zeměpánem svých říšských knížectví, pánem svých českých a štýrských panství. Byl do té míry pokrokový, že patřil k tehdejším zednářům... On je společný předek naší orlické větve a náčelníka naší rodiny z větve hlubocké; a zde musíme vysvětlit vznik obojí větve, obojího majorátu.

V závěti Janova praděda Ferdinanda bylo stanoveno, že jakmile některý jeho potomek zanechá více než jednoho syna, má mladšímu zanechat panství Gimborn; to patrně proto, že z tohoto německého panství bylo možno vybudovat říšské knížectví. Ale Jan z různých důvodů prodal Gimborn; pořád ale byl povinen vedle primogenitury, to jest vedle dědictví prvorozeného - kam patřil rodný Schwarzenberg, Kleggau, Murau, Třeboň a také vévodství krumlovské -, zřídit sekundogenituru, tedy dědictví pro druhorozeného a jeho potomky. Po některé úvaze pro ten účel vybral Orlík nad Vltavou; a tak po smrti Janově měla rodina dvojí větev. Nejdříve promluvíme o starší, jejímž oblíbeným sídlem bývala Hluboká, a potom o větvi druhorozené, to jest mojí.

Primogenitura byla těžce postižena změnami z dob francouzské revoluce a napoleonských válek. V roce 1806 byla zrušena Svatá říše římská, a Janův starší syn Josef ztratil vládní moc svých německých knížectví. Kleggau prodal, a Schwarzenberg podržel jakožto pán podřízený králi bavorskému. Nakonec ovšem i tak všichni tři synové Josefovi byli mužové významní; musíme je všechny jmenovat. Nejstarší, to jest Jan Adolf II., musil přebudovat správu svých panství, když revoluční rok 1848 osvobodil sedláky od robotní povinnosti a od poddanství vůbec, a zato zatížil všechno obyvatelstvo novými, státními okresními úřady a soudy. Jan Adolf - vlastně jeho žena, rozená z Liechtensteinu - přebudovali Hlubokou; na to prý utratili náhradu, kterou dostal za zrušení roboty. Umístili tam i strop ze Schwarzenbergu.

Druhý syn Josefův Felix zasáhl do dějin, když ke konci revolučního roku se stal ministerským předsedou; brzy nato, a na jeho radu, Ferdinand Dobrotivý předal trůn svému mladistvému synovci, Františku Josefovi. Felix dovršil vítězství nad revolucí a ustanovení absolutní monarchie. Proto jedni současníci ho chválili, druzí mu spílali - jako Havlíček mu nadává špicbubů - a vyčítali mu zejména to, že se nejdříve hlásil k zásadě konstituční, ale pak veškerou ústavu zrušil. Při tom všem se přepracoval, a patrně proto poměrně mlád najednou umřel. Nedožil se vyvrcholení svého největšího úkolu - boje o vedení Německa; jeho nástupcové, jak víte, boj ten prohráli.

Nejmladší syn Josefův byl Bedřich, a jeho podoba je českému obecenstvu známá, protože slavný Myslbek ho dvakrát zobrazil. Vytvořil mu náhrobek a na pomníku svatého Václava dal jeho podobu svatému Vojtěchu. Nežli dosedl na stolec svatého Vojtěcha, Bedřich byl arcibiskupem v Salzburgu; tam se stal kardinálem a byl tradičním primasem Německa. Až do smrti proto měl živé, přátelské styky s vůdci katolíků v Německu. Když byl povolán do Prahy, byl si ovšem toho vědom, že je jeho úkolem, jeho povinností zasloužit si důvěru obou národností. Bylo mu ale vyčítáno, že jakousi přednost dopřává Čechům; a to nebylo bez příčiny. Tehdy v celém mocnářství v čele německojazyčné inteligence byli liberálové, často antiklerikální pokrokáři; a to mělo svůj účinek na kardinálovo chování. Nešlo jen o to, že záslužný vlastenecký kněz jako vyšehradský kanovník Štulc, kterého vláda chtěla stíhat, užil kardinálovy ochrany. Také Beneš Třebízský, jehož cituplný šovinismus někdy opravdu zabíhá do krajností, které katolickému kaplanovi divně sluší, ze strany svého arcipastýře požíval plného pokoje. Rozumí se, že kníže-arcibiskup pražský, metropolita, primas český je první v pořadí mezi deklaranty státního práva českého v roce 1861, a při pozdějších takových projevech.

Je pochopitelné, že jeho synovec Adolf Josef už za života otce Jana Adolfa se hlásil k zastáncům státního práva. Zde je ovšem nutno vysvětlit a zdůraznit jedno. Na začátku státoprávních bojů - a to jest ještě před revolučním březnem 1848 - věrnost českému státnímu právu nebyla totožná s českou národností. Ba ještě dlouho potom leckterý velkostatkář se ke státoprávníkům hlásil, ne že by čeština byla jeho mateřštinou, nýbrž že chtěl, jakožto legitimista, hájit platné, dějinné právo. A tak se k těm státoprávníkům, k té takzvané historické šlechtě, mohl hlásit i Adolf Josef, pro kterého čeština ovšem byla častá Umgangssprache, ale nemohla být Muttersprache. Připomeneme postavení naší primogenitury, naší prvorozené větve.

Adolf Josef měl zdědit a v roce 1888 opravdu zdědil zaprvé náš rodný hrad a domanium Schwarzenberg ve Francích; zadruhé štýrský Murau, který nám patří od roku 1623; zatřetí česká panství, kterých jsme postupně nabyli od roku 1660. Na jejich území ovšem mluvilo se někde česky, někde německy - což by byla dlouhá studie; ale krátce, chtěl-li náčelník primogenitury být blízký svým zaměstnancům i sousedům, musil ovládat i němčinu, i češtinu. Vedlo to i k tomu, že podporoval obojí školské jednoty, jejichž vytouženým účelem bylo, aby jedna národnost mohla druhou potlačit; není divu, že celkem naše rodina sklízela více kritiky nežli chvály. Když pak doba všech těch ústavních bojů končila vypuknutím války, stařičký Adolf Josef umřel ve svých milovaných, krásných Libějicích a nastoupil jeho syn Jan.

Janovi bylo souzeno, aby prožil převrat a první jeho důsledky; prožil, pravím, zaprvé československou pozemkovou reformu. Nepopírám kladné stránky této pozemkové reformy; ale netřeba vykládat, jak strýce Jana - kterého jsem ovšem ještě znal - zabolelo, když ztratil celé naše nejstarší panství Třeboň - vyjma toliko zámek s památným archivem a hrobku -, Boubín s památným pralesem, panství protivínské vyjma zámek a pivovar, panství netolické s překrásnou Kratochvílí a tak dále... Osud ho ale ušetřil toho, aby zažil také konec Republiky: ve chvíli mnichovského diktátu, chci říci 1. října 1938, umřel.

Nastoupil jeho syn Adolf, který mohl ještě otce slavnostně v Třeboni pochovat, ale v roce 1940 emigroval do Ameriky. Pak ovšem veškeren jeho majetek byl zabaven. To se tedy stalo už počtvrté. Fridrichovi Nešťastnému zabral Schwarzenberg císař Karel V.; Jiřímu Ludvíkovi král Gustav Adolf; knížeti Josefovi II. Napoleon; Adolfovi tu ten blázen. Ale Schwarzenberg - jako když zkusíte odnést kocoura: pokaždé se vrátí ke svému pánovi. Zatím ovšem Adolfův zástupce, jeho bratranec Jindřich, byl poslán do Buchenwaldu. Na cestě z vlaku naposledy viděl Hlubokou. Jeho vzhled při návratu z Buchenwaldu nepotřebuje výkladu. Když válka skončila, Adolfovi nebylo ihned dovoleno se z Ameriky vrátit, a český majetek mu nebyl ani formálně vrácen. Naopak, rozvinula se o něj debata, kde se Ferdinand Peroutka vyznamenal výslovnou obranou stanoviska, že nacistický zábor je třeba odčinit. Což se nestalo. Adolf se však vrátil do Rakouska a v roce 1950 zemřel, a to bezdětný.

Dědicem tedy ustanovil svého bratrance. Bratranci byli dva: Josef, který se nevyhnutelně stal hlavou rodu - a tím je dosud -, který však je neženatý; a mladší z nich, ten bývalý häftling Jindřich, který ženatý byl. Jeho tedy, který směl doufat, že bude mít syna, Adolf ustanovil svým dědicem; on se psal vévodou krumlovským, aby snad někdo nemyslil, že bereme na vědomí nebo považujeme za právně účinný takový záběr postupných okupantů. Schwarzenberg ovšem byl Adolfovi po válce vrácen, ale jakousi pozemkovou reformou a jejími důsledky bylo to panství po staletích zmenšeno o některé krásné dvory.

Když se Jindřichovi syn nenarodil, chtěl jednat ve smyslu našich předků, a přijal tedy mého staršího syna za vlastního. Poněvadž mu ty zážitky zdraví nepřidaly, umřel dříve, nežli můj syn mohl dostudovat. A tak on musil v roce 1965 převzít a obhospodařovat Schwarzenberg a Murau.

Teď chceme dojít až k němu, takže budeme sledovat sekundogenituru, tedy druhorozenou, orlickou, moji větev naší rodiny. Její děje začínají postavou, kterou znáte z nedalekého náměstí: o to se dělí s neznámým vojákem sovětským dobře známý voják, polní maršálek Karel Schwarzenberg. Jak jsem prve vykládal, otec mu odkázal Orlík; tam se mu zalíbilo, a třebaže byl rozený Vídeňák, hlásil se mezi krajany české. Od mladých let se věnoval vojenskému povolání, a některými úspěchy se osvědčil. Proto když Rakousko přijalo účast, ba chtělo mít vedení v koalici proti Napoleonovi, a rakouskému vojsku nemohl velet ten, kdo to patrně zasluhoval, totiž arcivévoda Karel - protože mu to Metternich nepřál -, svěřil císař pán mému předkovi velení. Válka se zdařila tak, že spojenci vtáhli do Paříže. Císař František maršálka odměnil mimo jiné tím, že mu daroval panství ve Slavonii. On však toto příliš vzdálené panství vrátil, a když ještě doplatil rozdíl v cenách, získal panství a část budov zrušeného kláštera v Sedlci u Kutné Hory - což je ovšem v jiném kraji Čech.

Maršálek měl tři syny. Nejmladší má význam jenom ve vojenských dějinách - oba starší jsou zajímaví pro dějiny české, a jejich příběh stojí za vyprávění. Byli svou matkou vychováni v duchu německé romantiky - ba druhý syn, můj přímý předek Karel, na lipské univerzitě náležel k buršákům, tedy německonárodním studentům. Jenže tu na ně zapůsobil příznačný literát té doby.

Páter Sláma býval kaplanem na Zelené hoře a tam se spřátelil s Hankou a Horčičkou - padělateli rukopisu, který se právě nazývá Zelenohorský. Brzy nato byl přeložen do Prachatic, kde učil češtině nynějšího nového svatého - Jana Neumanna. Pak se stal zámeckým kaplanem na Orlíce, a tam zapůsobil na mladé syny maršálka, již zesnulého. Vysvětlil jim patrně, že je žádoucí, aby zámecký pán cítil a působil národně - v duchu svých krajanů; ale národ tam v Povltaví že jsou ovšem Češi. Snad to bylo Karlovi tím spíše názorné (ač se hlásil k tomu, že je rozený Vídeňák), že on se oženil s dědičkou souseda, nejvyššího maršálka Josefa Wratislawa; jeho syn tedy byl po matce pravý Čech. Ale Karel i jeho starší bratr Bedřich, zvaný lancknecht, už oba česky uměli a byli na to hrdí.

Bedřich lancknecht byl dobrodružný voják, a mimo jiné v roce 1838 sloužil u dobrovolců ve Španělsku - totiž přesně řečeno v baskických provinciích, a tam se názorně naučil, jaká je spojitost mezi dějinnými právy krajů a národů, a dějinnými právy králů. Baskické dějiny minulého století jsou živý doklad výroku českého státoprávníka Riegra, že "legitimita králů a legitimita národů nerozlučně jsou spjaty a spojeny". S tímto názorem se vrátil lancknecht z baskické fronty. Pochopíme nyní, proč ve vší příbuzenské zdvořilosti kritizoval absolutistickou politiku svého bratrance Felixe... !

Tyto názory také předal svému synovci Karlovi, když ten po svém otci převzal Orlík. Tady se vnucuje názor, že orlický pán byl proti hlubockému pánovi záviděníhodný; měl sice o mnoho menší panství, ale zato jeho dráha byla jednoznačná, chtěl-li být ve svém kraji oblíbený. A to můj praděd chtěl; vystupoval tedy mezi státoprávníky českonárodními, vždyť jeho dědictví celé bylo v krajích českojazyčných. Jeho syn, můj děd, byl tedy první z těch tří generací, kteří jsme dělali maturitu na slavném - Jungmannově! - akademickém gymnáziu pražském.

V politickém životě mého praděda nejširšího souhlasu došla ta řeč, kterou jménem příslušné komise pronesl na sněmu v roce 1871 ve věci císařových státoprávních reskriptů. Jménem státoprávníků, tedy takzvané historické šlechty a staročechů, ohlásil úmysl uplatňovat práva habsbursko-lotrinského a práva království českého. Prý: "Chceme hájiti práva tato, a chrániti je budeme, co naše síly stačí, nechť stane se cokoliv, až do těch hrdel a statků." Zde třeba celou tuto větu brát doslovně, není snad možno, jednu půl věty pokládat za omluvu nebo výmluvu druhé; za našich pradědů brávali sliby doslova. Můj praděd, velmi oblíbený pro tuto řeč, dožil se skoro osmdesátin, a nastoupil můj děd.

Ten tak oblíbený nebyl, a zejména na sebe svolal zuřivost inteligence, když v roce 1889 prohlásil na sněmu husity za "komunisty patnáctého století" - což pak za našich dní ministr Nejedlý prohlašoval takřka za státní věrouku; můj děd pravda také řekl, což ovšem znamená totéž, že to byla "tlupa lupičů a žhářů", však tento velechrám vedle našeho sedleckého dvora spálili. Můj děd se stáří nedožil, umřel už v roce 1913.

V následujícím roce sarajevská vražda vyvolala první světovou válku, a teď došlo na mého otce, aby splnil slova svého děda, že chceme hájiti práv arcidomu, až do těch hrdel a statků. Umřel na srbské frontě, a tak jsem tříletý ztratil otce.

Skoro čtvrt století nato, v roce 1938, byl bych býval já na řadě, abych hájil dějinné hranice českého státu; nastoupili jsme, ale dr. Beneš nás poslal domů. Snažili jsme se s bratrem i tak dodržet slovo našeho praděda, drželi jsme se českého státu "co naše síly stačí, nechť stane se cokoliv". Moje hrdlo tedy nebylo opravdu v nebezpečí, moje statky byly za okupace německé pod nucenou správou, ale po válce jsem je po tři roky spravoval zase.

Pak jsem se octl zde, a můj syn, jak jste slyšeli, dostal nové povinnosti jako dědic na rodném hradě a na Murau. Můj vnouček tedy chodí do obecné školy štýrské z obdobných příčin, proč můj praděd dělal zkoušky na českém gymnáziu. Snažíváme se sdílet život lidu, se kterým žijeme.

To neříkám, abych chvalořečil naší rodině. Vždyť jsem řekl, že jsme lidé a chybujeme; kdyby na to byl čas, znal bych toho více příkladů. Ovšem naopak bych mohl také vypočítat, řekněme, padlé a raněné z naší rodiny ve válkách arcidomu rakouského. Platili jsme tedy za výhody, za nadpráví, kterých jsme - není sporu - požívali. Ale zajisté je množství spisů, které o nás mluví nepříznivě: je tu českonárodní pokrokář Holeček a jemu podobní, a naopak Deutschnationálové a dnešek; vždyť já hlasy o nás sbírám. A proto se odvážím říci: Podívejte se, co se o nás píše v dnešních Čechách. A když zjistíte, že někomu z nás je prokázáno něco nečestného - řekněme v minulých třech čtyřech stoletích - budu velice překvapen.

Opakuji, že jsem mnoho opomenul, protože je těžko shrnout do jedné přednášky příběhy osmi set let; snažil jsem se podat jakýsi přehled. Ovšem, přeje-li si kdo ještě na něco se zeptat, tedy podle našeho demokratického zvyku jsem vám k dispozici.

Tištěno dle strojopisu přednášky z roku 1977, rekapitulující základní body autorovy knihy Geschichte des reichsständischen Hauses Schwarzenberg z roku 1963. V autorově pozůstalosti se strojopis dochoval v češtině, ale s německým nadpisem Geschichte des Hauses Schwarzenberg.