Radka Bzonková

"Nepovedená skica bytí"

(Život v osamění Anny Barkovové)

Jméno Anny Alexandrovny Barkovové1 (1901... - 1976) je v ruském prostředí stále ještě málo známé. Do antologií začala pronikat až v devadesátých letech minulého století, poté co byly její práce nalezeny v archivu KGB a v opisech přá... tel. K širšímu okruhu čtenářů se její texty dostaly až díky sebraným spisům s názvem Anna Barkovová: Nikdy ne já (Moskva, 2002), zahrnujícím její prozaické texty, deníky, dopisy, ranou symbolistní poezii i pozdější poezii lágrovou. Teprve posmrtně tak bylo překonáno jedno z autorčiných traumat - stále se opakující motiv vlastního života jako "nepovedené skici bytí", jako tvorby přervané třiceti lety lágrů a vyhnanství.

Anna Barkovová se narodila v provinčním Ivanovu, kde také studovala na gymnáziu. Pod vlivem obdivované učitelky literatury Věry Leonidovny Kolegajevové začala psát verše a deníky. Jako dcera školníka měla neomezený přístup do gymnaziální knihovny, zásobované především poezií stříbrného věku; k jejím nejoblíbenějším spisovatelům však celý život patřil F. M. Dostojevskij. Své první dílo, napsané v šestnácti letech, pojmenovala Vyznání vnuka člověka z podzemí (1917), v pracovním táboře rozpracovala Dostojevského Legendu o Velikém inkvizitoru (1938), v povídce Osm hlav šílenství (1957) se zase hrdinka setkává s analogickým ztvárněním ďábla z Bratrů Karamazovových, který v románě sní o vtělení do tlusté, spokojené kupcové. Autorka vidí ďábla jako ničím nerušeného sovětského penzistu na zapadlé ukrajinské vesnici.

Raná tvorba Anny Barkovové a její práce v ivanovovských novinách byly ovlivněny proletkultovskou poetikou a symbolismem. V Ivanově ji objevil Anatolij Lu... načarský, tehdejší národní komisař pro osvětu (ministr kultury), pozval ji do Moskvy, zaměstnal ve své kremelské kanceláři a zpřístupnil jí svou knihovnu. Anna Barkovová začala psát do Pravdy, v roce 1922 vydala první básnickou sbírku Žena, o rok později divadelní hru Nastasja Oheň. Lunačarský nešetřil chválou. V předmluvě k její první knize básní napsal: "Je těžké uvěřit, že autorce je dvacet let. Všimněte si: Anna Barkovová si už vytvořila vlastní formu: téměř nikdy nepoužívá metrum, rýmy, miluje asonanci, v jejích verších zní zvláštní hudba, bezprostřední až k prožitku živelnosti. Neriskuji ani v nejmenším, když řeknu, že před Annou Barkovovou leží obrovská budoucnost." A v soukromém dopise v roce 1921 byl ve svém úsudku ještě odvážnější: "Myslím si, že se stanete nejlepší ruskou básnířkou za celou dobu existence ruské literatury."

Na básnických večerech, jichž se mladá autorka v Moskvě účastnila, však příliš úspěchu nesklidila, nezapadala svými verši do atmosféry porevoluční Moskvy, na jejích básních "ulpívalo" příliš mnoho ze symbolismu. Jediný, kdo ji na těchto vystoupeních podpořil, byl Boris Pasternak. Kremelská kariéra Anny Barkovové skončila po necelých dvou letech (1924) kvůli osobním neshodám s rodinou Lunačarských. Jak autorka vzpomíná, její "duch plebejce" a "panský hlas" Lunačarského byly nesmiřitelné. Básnířčino plebejství a rebelství se projevovalo ledaskde: bouchala dveřmi Literární akademie, nevážila si "teplého místečka" v Kremlu, přiznávala svou lesbickou orientaci. To vše s příznačným sarkastickým humorem, jako například v dopise své přítelkyni do Ivanova z roku 1923:

Má starší sestro v Bohu!

(Vy mě nazýváte "mladým formujícím se organismem" a já vám nezůstanu nic dlužná a s velikým spěchem se klaním před vaším pokročilejším věkem a vaší završeností).

Tak jsem tedy dostala váš dopis, s "jehož obsahem nesouhlasím" - tedy jak píší majitelé šedivějících vlasů a propité duše.

"Jestli jsem poznala život do konce?" A to se týká čeho?

Že by se to týkalo "pohlavního" problému? Tak ten mi do "života" nezasahuje, ten je zkrátka jeho částí.

Tedy, poznala-li jsem do konce... co? Z temných uliček mozku vyskočil nepřípustný kalambúr. Tady je. Dávám vám možnost se začervenat. Jestli jsem poznala do konce konec známého orgánu opačného pohlaví?

Ne. Ani začátek, ani konec, drahá zkušená ženo. A nechystám se poznat. Nenormální fakt.

A jestli jsem si uchránila své "panenské sklíčko"? Čert ví, mám-li být upřímná. Život se tak zkomplikoval, že sklíčko se dá rozbít naprosto nepředvídatelnými způsoby. Teď, když se mě ptají na mé záliby, obyčejně odpovídám:

- Nebylo a není. Mám ledový temperament a rybí krev. Žiju mozkem a ne spodními patry.

Vám, samozřejmě, dovoluji tomu nevěřit. Ale šířit se o mých vášních taky není proč. Zamotaná, temná, velmi těžká a "dekadentní" věc.

V Šukinově obrazové galerii je vystaven Picassův obraz - "kubistická Venuše". V krvavých neblahých tónech a v podivném geometrickém uspořádání umělec vyjádřil strašnou ženu - mechanickou, těžkou, krutý automat. To je Venuše.

Mnozí tomu obrazu nerozumějí a nemají ho rádi, ale já v něm vidím veliký a temný symbol.

To je láska naší epochy.

A - tečka.

[léto 1923, Moskva, K. I. Sokolovové]

V polovině dvacátých let odešla od Lunačarských, koncem desetiletí jí přestali přijímat povídky do časopisů a od počátku let třicátých už víceméně očekává zatčení. To přišlo v roce 1934, kdy nastoupila první "cestu do Mrtvého domu". Podobná zkušenost ji v životě čekala ještě dvakrát (v roce 1947 a 1957). Ve vězení pochopila, že lágrem se přeruší její spisovatelská činnost. Ta představa pro ni byla natolik nepřijatelná, že napsala dopis ministru vnitra Jagodovi. Důvody vysvětluje v dopise N. S. Chruščovovi z roku 1956: "Natolik se mi zprotivila ta trapná a nestvůrná nejapnost výslechu, natolik mi bylo jasné, že mě touhle monstrózní nejapností pohřbí zaživa a pohřbí mě i jako spisovatelku, že jsem poslala Jagodovi žádost o popravu."

Ministr vnitra Jagoda si její žádost přečetl a rukou připsal: "Neposílat příliš daleko", přesto byla odsouzena na pět let do pracovního tábora a nastoupila dlouhou cestu do Karagandy. Na svobodu se vrátila v roce 1939, avšak se zákazem pobytu ve větších městech. Žila proto půl roku v Taganrogu a do dalšího zatčení v roce 1947 v Kaluze. V této době téměř umírala hlady, žila jen z finanční pomoci několika moskevských přátel (mezi jinými jí pomohl i B. Pasternak), procházela všemi útrapami války:

30. prosince 1941 vyhnala naše armáda z Kalugy Němce. A 1. ledna 1942 mně přišli "poblahopřát" do nového roku. Zkontrolovali mi dokumenty v bytě, kde jsem přespávala (já už od roku 1934 nikde nežiju, já jen přespávám; jediné skutečné místo pobytu - dvě desky na dvoupatrové pryčně - jsem za celou tu dobu měla jen v lágru). Když si je dobře prohlédli, bojovník ze speciálního komanda mi poručil, ať jdu za ním.

- Třicátý devátý paragraf zákona o pasech. Byla jsi v lágru za antisovětskou činnost, tak jsi jistě pracovala pro Němce.

Hodili mě do traktu nějakého rodinného domu, kde na podlaze leželo osmnáct mužů a jedna žena - já byla druhá. Před našima očima byli na prahu místnosti, na schodcích do sadu, zastřeleni dva lidé. Bylo to surové období, první dny války, vypořádání bylo rychlé. Všem ostatním "fašistickým prostitutkám" (výraz byl jednodušší, jak se rusky obyčejně mluví) bylo přislíbeno taky deset gramů olova. K mému štěstí či neštěstí mě popravit nestihli. Speciální komando, které mě přivedlo, se muselo rychle přesunout jinam a předalo nás policii. S pomocí několika svědků se mi podařilo dokázat, že jsem pro Němce nepracovala. Pustili mě. Vyšetřovatel se mě na závěr ptal:

- A nepsala jste memoáry? (Jak jsem uvedla výše, ke svému neštěstí jsem spisovatelka.)

- Jaké memoáry?! Vyhrabávala jsem po příkopech brambory, byla opuchlá z hladu a schovávala se před Němci...

V této těžké době Anna Barkovová téměř přestala psát, jedinou její literární činností byly deníky. Jejich část - deníky z let 1946- 1947 - byla v devadesátých letech objevena v archivech KGB. K básním se autorka vrátila až po dalším zatčení v roce 1947, podobně bizarním jako to první:

Dokonce i to, že jsem pracovala jako hlídač, bylo přitěžujícím faktorem. Podle názoru vyšetřovatele jsem si práci hlídače vybrala naschvál, abych před naší sovětskou vlastí ukryla talent. Za to, že jsem v Puškinovi nalézala vnitřní svobodu, za to, že jsem studovala na gymnáziu - což prokurátor Kudrjašov ve své obžalovací řeči připomněl několikrát -, mě odsoudil kalužský obvodní soud 16. prosince 1948 k deseti letům lágru a pěti letům vyhnanství.

Barkovová se dostala do tábora pro invalidy v Abezu, protože její astma a tuberkulóza byly po letech hladovění v pokročilém stadiu. Ženy zde nemusely těžce fyzicky pracovat, autorka byla přidělena ke "kulturní části" (tedy propagačnímu oddělení tábora), což znamenalo především přístup k papíru. Rok 1954 se stal vrcholem její lágrové tvorby. Začala milostnou lyrikou, z větší části věnovanou Valentině Makotinské - její druhé osudové lásce. Milostné verše pak vyústily v neobvyklou reflexi sebe sama i celého Ruska, především v básnickém cyklu o Ivánku-hlupáčkovi, Ivánku-careviči. Valentinu Makotinskou pak Barkovová zachytila například v Poémě o dvou vězeňkyních nebo v povídkové črtě Čas nalézaný; jsou jí však adresovány i výpady v denících let 1956- 1957.

Poté co se básnířka v roce 1956 marně pokoušela získat rehabilitaci a povolení k trvalému pobytu v Moskvě, odjela žít do ukrajinské vesnice v Luganské oblasti. V té době se věnovala především próze, vznikly náčrty povídek Osm hlav šílenství a Jak se dělá měsíc - fantaskní příběhy s apokalyptickým vyzněním. V ukrajinské Šterovce ji roku 1957 zastihlo vyrozumění o rehabilitaci prvního i druhého případu, několik dní nato však byla zatčena potřetí - na základě udání. Dala totiž svému kocourovi jméno Nikitka a nadávala mu na zahradě tak hlasitě, že sousedi měli její výroky za protisovětskou agitaci. Policie pak zadržela i její deníky z let 1956- 1957 a následovalo odsouzení k dalším deseti letům pracovních táborů.

Pro Barkovovou to znamenalo přerušení tvorby až do roku 1965, kdy byla definitivně propuštěna na svobodu, plně rehabilitována a získala místo pobytu v Moskvě. Její pozdní básně jsou velmi melancholické, opět v nich probleskuje milostná lyrika, věnovaná tentokrát poslední lásce stárnoucí básnířky - Lenině Sadygiové. Její celoživotní osamění se však ani v posledních deseti letech moskevského života nezměnilo. Přepadaly ji až paranoidní obavy z dalšího zatčení a nedůvěra k cizím lidem, což po vleklé nemoci a pobytu v nemocnici těsně před její smrtí vyústilo v pocit dalšího uvěznění a vedlo k psychickému zhroucení.

První sbírka Žena je laděna do tónin, v nichž se rozehrávají pocity osamění, nepochopení, zavržení. Básnické Já se v knize trhá do dvou mýtopoetických rovin: jednou z nich je "Kristova nevěsta", bytost lásky, která se ve sbírce proměňuje v bohyni "Přicházející", druhou pak vzpurná Amazonka, revolucionářka, Asiatka. První vrstva básnického Já se opírá o mysticismus, především v kristocentrických kontemplacích a intimních rozhovorech s Kristem - oblíbeném žánru ženských mystiček středověku (například Hedvika Antverpská či Mechtilda Magdeburská). Promluvy ke Kristu jsou naplněny podobně jako u středověkých autorek erotickými obrazy - milostné setkání s Kristem se stává současně setkáním duchovním. Když mladá hrdinka ztrácí svého "nebeského ženicha", promítá jeho atributy do obrazů milovaných žen, do jejich platonického obdivu.

Krista však hledá nejen v lásce k ženám, ale i vytvářením nového mýtu, mýtu o bohyni "Přicházející". Ta prochází mnoha proměnami a nakonec její obraz ústí v "kosmickou Madonu", v níž nacházíme symbolistní rysy Solovjovovy "Sofie", Blokovy "Krásné dámy" i avantgardní koncepce Chlebnikovova kosmismu. Pád "Přicházející", její odvržení a nepochopení jsou částečně obviněním celého lidstva, částečně však i vnitřním přiznáním hereze a touhy po moci skrze lásku (toto téma se pak v tvorbě Barkovové objevuje v mnoha dalších variacích). Z mýtu o padlé "Přicházející" vstupuje do dalších básní figura ďábla - věčného průvodce, "noční duše", neodmyslitelné části básnického Já.

Zatímco "kosmická Madona" zahrnuje svět všeobjímající láskou, druhá poloha básnického Já - bouřlivá ruská Asiatka - zahrnuje svět svým šílenstvím. Koncepce skýtství a panmongolismu byly na počátku dvacátého století známé - např. báseň V. Solovjova Panmongolismus (1894), části filozofického traktátu Apoteóza vykořeněnosti (1905) Lva Šestova a Blokova slavná protiválečná poéma Skýtové (1918).

Pro Annu Barkovovou není podstatný politicko-společenský rozměr skýtské myšlenky, skýtství je pro ni téma osobní a intimní. Její rodinné kořeny sahaly k povolžským Tatarům; své rezavé vlasy, typické pro tatarské ženy, tematizovala ve verších jako symbol nespoutanosti a barbarství. Skýtství se tu protíná s apokalyptickou částí její osobnosti, se spalující katastrofou, často se stínem ďábla. V básních s mongolskou tematikou se její tři společníci často prolínají: ruská Asiatka (drzá, ohnivá, šílená), ďábel (též "Černý", "druhý Kristus") a mongolský chán (barbar, představitel mohutného, ničivého zla).

Nejvýraznějšího vyjádření se skýtskému tématu dostalo v divadelní hře Nastasja Oheň (1923). Církevní motiv (krádež ikony s madonou) se zde rozehrává ve scénách rebelie proti bojarům v době ruské smuty počátkem sedmnáctého století. Nastasja, vůdkyně povstání, překračuje společenské, církevní i lidské hranice, proslavuje se krutostí a vášní. Její barbarský svět je však současně protkán christologickými motivy: přijímání nej... nižších, opovrhovaných členů společnosti, sázka na ikonu, zrada víry, ná... sledný trest, kacířská smrt ohněm apod. Ohnivé vlasy hlavní hrdinky nesou osvo... bození a vzpouru, ale i ničivé, sebe-

-destruktivní uchvácení moci.

V pozdější tvorbě třicátých až sedmdesátých let se skýtství objevuje i nadále: v básních V baráku (1935), Tatarský stesk (1954), v autobiografických poémách První a Druhá - Poéma o dvou vězeňkyních (1954) či Bouřlivá, sněhová, blouznivá (1975). V těchto pracích převládají nad tématem vzdoru spíše stesk a sny. Tak jako se z lidí stávají v lágrech jen "černé stíny na bílém sněhu", i mongolský svět je odleskem předešlých rebelií. Míšení ruského ("bledého") a mongolského ("žlutého") světa je míšením dvou druhů zla: plíživého, šedivého, k němuž člověk přivyká a přestává ho vnímat, a viditelného, mohutného, s krutými, zato jasnými pravidly. "Bledý" svět je však všude kolem a tak blízko, že často zcela překrývá mongolský. Rozehrát v sobě dionýský základ ruské Asiatky bylo pro hrdinku stále těžší.

Obrazy Zla a jeho projevy se autorce staly celoživotním tématem. Nacházíme je v raných verších, v její občanské poezii konce dvacátých let, v básních o imperátorech a vladařích (Nero, Cromwell apod.), v lágrových poémách i v próze padesátých let. Stín "Přicházející" - ďábel - se stal věčným mefistofelským průvodcem hlavních postav a alter ega autorky. Ve dvacátých a třicátých letech ho Barkovová chápe jako zlo historické. Reaguje tak pravděpodobně na výsledky revoluce, občanskou válku a nástup totalitarismu. Ďábla nazývá "Jiný Kristus", "ten Druhý", "Antikrist" a znázorňuje pozemské idoly, náboženství založené na "chlebu vezdejším", nikoliv nebeském. V osobnostech vládců v básních třicátých let se vynořuje postava Velkého Inkvizitora. Anna Barkovová v ní aktualizuje myšlenkové koncepce V. Solovjova a F. M. Dostojevského o "Pseudokristu", jenž nabízí lidstvu život v otroctví a poslušnosti za cenu uspokojení minimálních potřeb a zbavení obav z budoucnosti. Přijetím této nabídky vzniká podle názoru básnířky "kolektivní člověk": věří bezmezně novým modlám, ztrácí vazby na ostatní lidi, mizí mu paměť a dokonce ztrácí řeč. Ztrátou paměti a řeči se z člověka stává jiný živočišný druh, člověk v člověku umírá. "Kolektivní člověk" funguje podle živočišných instinktů kolektivního těla a zachází se s ním jako se zvířetem. Společnost se mění v totalitární mraveniště, "nad nímž se zvedla obrovská noha v holínce s podrážkou z tvrdých hřebů", jak si Anna Barkovová zapsala do deníku.

Duch Velkého Inkvizitora není ovšem jen kategorie dějinná. Představuje současně Zlo jako základní lidskou kategorii: Zlo neprochází evolucí, není vázáno jen na dobu a okolnosti, jeho niterný zdroj se nachází v člověku, v každém jedinci. Barkovová dokázala velmi dobře rozpoznávat masky, jimiž se lidé snaží toto hlubinné zlo zakrýt. Odhaluje a pojmenovává dezorientaci sovětského člověka mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, minulostí a budoucností. Tento její instinkt proniká do postřehů z každodenního života v denících, jež patří k vrcholům její tvorby.

V povídce Osm hlav šílenství, v níž se hrdinka setkává s ďáblem-penzistou, otevírá autorka základní otázky týkající se dobra, zla, smyslu života. Ďábel jí dokáže vyvrátit všechny důvody, proč žít, dovede ji k logickému závěru, že ve světě žádný, byť utajený smysl neexistuje. V této naprosté relativizaci se však hrdinka chytá jediného opěrného bodu. Je jím zřetelné "Ne" - nepřijetí údělu, vzpoura vůči Velkému Inkvizitoru, výběr buřičství před otroctvím. Ďábel, znalý tisícileté lidské historie, svědek všech revolucí a jejich špatných konců, jí odporuje: "Ale moje milá, když lidé říkají 'Ne', tak to pronášejí ve jménu nějakého 'Ano', nebo se mýlím?"Ale hrdinka si stojí za svými slovy: "Mýlíte se. Já říkám 'Ne', a žádné 'Ano' neznám, nikdo ho nezná... Jedině snad Bůh a Vy."

V padesátých letech, kdy hrozila Korejská válka a uvažovalo se o použití atomových zbraní, zaplavoval Barkovovou pocit hrozby celosvětové katastrofy. Prózu těchto let zakončuje apokalypticky: světovou katastrofou (atomová bomba), osobním selháním člověka na Zemi (neschopnost idejí zabránit této katastrofě), vlastním umlčením a zánikem. I v denících se objevují pasáže o "omračujícím světle" atomové bomby. Eschatologické cítění však nabývá nejsilnějšího výrazu v krátkém zápisu z roku 1957: "Dvě první a nejstrašlivější písmena abecedy: A a B. Měla by se anulovat."

Poznámka

1] Celý barkovovský cyklus je věnován Semjonu Vilenskému.

Radka Bzonková (1977) vystudovala rusistiku na FF UK v Praze. Postgraduálně studuje slavistiku na univerzitě v Kostnici.