David J. Bartoň

Jsou věci mezi nebesy a zemí, o nichž se filozofům ani nesní

Francis Bacon, alžbětinský filozof a patrně jeden z nejčastěji zmiňovaných podezřelých ve věci možného autorství dramatických básní připisovaných tradičně Williamu Shakespearovi, je také autorem šesti desítek esejů. Patrně právě nápadná spřízněnost, nebo lépe doplňkovost Esejů čili Rad občanských a mravních se světem Shakespearovských dramat vedla k onomu podezření o autorství jedné a téže osoby. Zároveň jsou však, jakoby nezávisle na lesku této vzájemné odkázanosti, a tedy s jistou měrou schizofrenie, hodnoceny spíše blahosklonně, třeba slovy českého překladatele vyjádřeno: "Hledat v Baconových Esejích nějakou hlubokou filozofii bylo by zcestné. Hledat v nich nějakou výsostnou původnost bylo by mylné."Trvejme na onom prvním nálezku, že jde o světy souvztažné, nebo spíš o dvě roviny téhož světa. Odtud se pak ptejme, proč je v rámci jedné a téže tradice tak vysoko ceněna poetika dramat a sonetů "sladké labutě avonské", anebo příměji, proč její pandán zůstává ve stínu nebo snad dokonce v nepřízni.

Repliku Hamleta k Horáciovi, jíž jsme nadepsali tyto poznámky, zná asi každý. Hamletovo drama se zdá být nedokonale napsané, třeba Eliot nenacházel "objektivní korelát" Hamletovy emoce v jednotlivých scénách a jejich detailech. Hamletova emoce zůstává nevyjádřena vším děním na scéně, což ovšem nemusí znamenat nezdar, ale záměr básníkův, patrný nejlépe právě při rozpravě s Horáciem, tedy s filozofem. Hamletova postava na sebe vzala až příliš mnoho čitelných "filozofických insignií", než abychom mohli postavu a emoci muže s lebkou oddělit ostrým řezem od filozofie. Konečně nestojí nikdo Hamletovi blíže, a to až do konce, než filozof Horácio. A přece. A přece nelze neslyšet v Hamletově replice ne-li přímo výtku, pak jistě povzdech a zklamání nad neschopností filozofie - nebo filozofů? Když už se filozofové - jako Bacon - odhodlají mluvit o tom, o čem se obvykle filozofům ani nesní, ukáže se, že mezi nebesy a zemí nemá jejich hlas valnou cenu. Jakou cenu má tedy vstupovat po filozofickém způsobu do oné říše, kterou Hamlet upírá i filozofickému snění, natož pak bdělé úvaze? Od filozofa se nečeká a nechce, aby psal eseje o tom, co jest mezi nebem a zemí - k tomu je tu věda a její specifický jazyk, protože je mu vyhrazena oblast absolutna, transcendentna a morálky - tedy oblasti nadnebeské a podzemní. Taková jsou očekávání ne-filozofů. Druhý důvod, jenž však vykouzlí blahosklonný úsměv nad eseji - i Eseji - na tvářích filozofů, je ten, že si filozof mezi svými nedobude uznání, mluví-li jako spisovatel, protože mu konvence přisoudila roli a tedy i řeč vědce.

Podobný osud jako esejům Baconovým je přichystán i mnohým jeho následovníkům, třeba Unamunovi, a zdá se, že ze stejných důvodů "zapadly" i eseje českého filozofa Václava Navrátila. Navrátilova témata z pomezí věd, politiky, umění a všedního života nebyla vyhrazena "k řešení" spolkům vědního odbornictví, ale napořád mu platila za všeobecné kritérium skutečného vzdělání, respektive inteligence lidské bytosti. Vydání téměř kompletního Navrátilova díla, jehož jsme se dočkali péčí Karla Srpa, nese titul kdysi nejznámější jeho knihy O smutku, lásce a jiných věcech (vydána v Praze roku 1940).

Navrátilovo filozofické dílo je literárním dílem - nikoli jenom, ale právě literárním. Tedy sbírkou esejistických skladeb, více nebo méně umělou, tedy umnou hrou, svého druhu artefaktem. Krom toho, že filozofická literatura obvykle a záměrně působí dojmem nedostupnosti, jako by už jazyk a východiska jejích výkladů byly posazeny kamsi výš, než dosáhne mysl nezasvěceného, i její tematika málokdy nabízí srozumitelnou spojitost s tím, čím se chce člověk zanášet - totiž s oním prostorem mezi nebesy a zemí. Svým jazykem se zase filozofie, přizpůsobivší se vědeckému traktování, velmi snadno ocitá v onom stádu Holanových krav na chůdách, po nichž mu nic. Myslíme-li na sdílnost, jemnost a výlučnost Navrátilova filozofování, vede nás k tomu právě jeho schopnost vyhnout se těmto dvěma pokušením a selháním moderní filozofie. Jednak máme na mysli vytříbenost jazykovou - jazyk je místy proklamativní, jako by si razil cestu zástupy odpůrců, často debatérský, plný energie, ale i spekulativní, místy uvolněný až blízký básni v próze. A jednak je tu sám důvod volby tak jemných rejstříků, tedy Navrátilova témata jako nostalgie, smutek, melancholie, láska a - doslova - jiné věci. Už jazyková jemnost nabádá čtenáře k neklidné opatrnosti, neboť se neustále bude pohybovat po tenounkých vláknech vedoucích od jasných myšlenek k jejich hlubokým a temným osnovám.

Václav Navrátil začíná většinu svých esejů odkazem k rovině mýtu a doznává se často k pokusu o tvorbu mytologie nové. "Mýtus je definován jako příběh, jenž má logickou platnost zákona. Je prostředkem a přípravou k metafyzice. Na podkladě mytologie jsou vykládána podstatná metafyzická hesla, jako dialektika, jsoucno, identita." (s. 246) Tak uvádí do způsobu svého uvažování, které se vztahuje nejen k myšlení filozofickému, ale k přemýšlení o projevech lidského života vůbec. A odtud se mu naskýtá pohled na myšlení prostřednictvím nejzazších impulsů myšlení, prostřednictvím emocí - moderní člověk je hnán k přemýšlení "existenciální neurózou a trémou".

Přísně logické myšlení nedává odpověď na nic z toho, co člověka ve světě zajímá; dokonce zavádí citlivého člověka "přímo do pekel". Navrátilovi jde o nalezení původní celistvosti lidského projevu, jako činu, činnosti, "aby nebylo rozdílu mezi vědami a náboženstvím, mezi morálkou a mezi poznáním", o hledání jednoty činu kdysi přítomné v jednom jediném "výkřiku divošského a divokého ducha" (s. 268). A teprve odtud, od zkoumání emocí, vede Navrátilova cesta k plnému a celistvému činu jejich vyjádření, k obrazům Josefa Šímy, básním Otokara Březiny a Roberta Desnose, stejně jako k analýze nálad tehdejší doby. V mnohém je tato doba už dobou naší a v mnohém se Navrátilovi podařilo prohloubit opomíjenou tradici filozofického eseje a ukázat, že stojí za pozornost i to, o čem se filozofům sní. Už tehdy tento Navrátilův zdar rozeznali jeho známější současníci, Jan Patočka či Václav Černý.

Václav Navrátil, O smutku, lásce a jiných věcech. Praha, Torst 2003.