Martin Bedřich

Dva monology

Možná vyčerpavše korespondenční kombinace známých spisovatelů, sahají nakladatelé k vydávání dopisů adre... sátům méně známým a méně významným. Jako by po dialozích vydaných v poslední době (Čep - Zahradníček, Halas - Zahradníček, Bouška - Dostál-

-Lutinov aj.) následovaly jen monology. Ať už proto, že druhá polovina korespondence není tolik zajímavá, nebo zkrátka proto, že se oproti té první, pietně uchovávané, zkrátka nezachová. Jaké je čtení takto monologické korespondence? Není už setkáním dvou osobností, sledováním jejich názorového potýkání se i nadbíhání si, není už hledáním odpovědí někde na půli cesty.

Obě recenzované knihy, dopisy Jana Čepa Věře Šmídové-Procházkové Před námi tma a mráz a dopisy Josefa Váchala Ctiboru Šťastnému Kus žvance a hrst tabáku, jsou takovými jednosměrnými vydáními korespondence. Dalo by se říci, že Čep plní roli mistra, zasvěcujícího mladou adeptku do života nejen uměleckého; naopak Váchal si princip dialogu ani nepřipouští, dopis někomu spřízněnému je mu příležitostí k velkolepé osobní exhibici.

Existence tohoto mládí

je mi velikou útěchou

Torstovské vydání Čepových dopisů z let 1942- 1945 se na první pohled jeví jako úlitba adresátce. Absence ediční poznámky, a tedy i informace o uložení dopisů, dávají tušit, že pocházejí z osobního fondu Věry Šmídové-Procházkové (1923). Ta je zároveň autorkou předmluvy, a nejspíš tedy i edice dopisů. Z celkového ladění korespondence můžeme jednoduše nabýt dojmu, že vydáním Čepových dopisů si splnila jeden velký sen. Předmluva Šmídové-Procházkové nezapře klasicky vzdělanou učitelku, s očekávatelným patosem vzpomínky na dobu mládí. Nemístná předpojatost však někoho v průběhu čtení přece jen může začít opouštět. Předně - Šmídová je, a evidentně byla, velkou a nikoli průměrnou čtenářkou Čepova díla, díla svou průzračnou náročností pro mnohé nepochopitelného. Skutečnost, že se Čep uvolil odpovědět na její první dopis, ba dokonce že v korespondenci a i následném osobním styku pokračoval, svědčí o jistém zaujetí. Čepovu čtenáři, který cítí, že spolu s autorem dohlédl až za obzor, modrý a zlatý, se tak nabízí možnost jakési konfrontace se spřízněnou bytostí. Monologičnost dopisního souboru navíc dovoluje nechat Čepa promlouvat k sobě samému.

Jak již bylo řečeno, Čep vystupuje v roli mistra, vedoucího první krůčky mladé ženy na cestě jak začínající tvorby, tak života, bezohledného a tvrdého v důsledku probíhající války. Myšlenkově se setkáváme s Čepem Rozptýlených paprsků, bolestně si uvědomujícím stav světa a národa (a ovšem také literatury), který však nezastřeně ukazuje na chyby uvnitř. V proslovu k mladým v Kokorách v roce 1943 Čep řekl: "Nelze říci, že byste byli vstoupili do těchto apokalyptických časů zrovna dobře připraveni. Nenapadá mě ani, abych vám to osobně vyčítal a činil vás za to osobně odpovědnými. Přesto se přiznám, že způsob, jak někteří z vás reagují na svůj osud, mne zaráží a zarmucuje." V takto tvrdém a přímém duchu se nese i Čepova korespondence Šmídové. Fakt, že adresátka hned po prvním dopise styky nepřerušila, o něčem vypovídá. Lyrické a impresionistické dotyky rokycanské dívky jsou zadrženy Čepovou obavou z výrazové snadnosti, spisovatel radí "vědomě brzdit plynulý tok slov a vět, zkoumat je, jsou-li to ty pravé a jedině nutné". Původně čistě literární rady ("aby bylo do vět zachyceno co nejvíc smyslu, prostoru, světla i hudby - a aby to bylo všechno pravda") postupně přecházejí v úvahy obecnější: "Je jasné, že ve světě a v čase probíhá jakýsi tajemný děj s úběžníkem věčnosti, a každý myšlený (nebo objevený) děj básnický je analogií, podobenstvím, předtuchou toho velkého děje tajemného." Pro Čepa, žijícího tehdy polopoustevnicky ve venkovském azylu rodných Myslechovic, je dopisní setkání s mladým člověkem důvodem k úvahám o duchovních hrozbách, které v tak komplikované době číhají. Čep si je bolestně uvědomuje, a Šmídová je mu ideálním adresátem. A to právě proto, že ji tak málo zná, a musí tedy mluvit jazykem co možná nejobecnějším, ale zároveň přímým. "Byla Vám uložena těžká zkouška a cítím takřka na dálku, jak Vám trpknou ústa. Ale musíte stůj co stůj udržet v sobě uvnitř, čeho se Vám nedostává zevně. Vidíte, tady dochází na člověkovy fondy. Kdybych věděl, že praktikujete jako křesťanka, byla by moje řeč k Vám snadnější." Zároveň Čep velmi dobře vnímá jistou nepatřičnost svých "kázání" tváří v tvář totálně nasazené dívce, jejíž osudy, a osudy mládeže vůbec, vidí tak ostře v kontextu bernanosovského zla. Přesto je mu jedinou možnou cestou opatrný pokus o náboženské uvědomění mladé ženy. Propast mezi katolickým intelektuálem a studentkou byla v tomto smyslu asi značná ("Mluvíte o náboženských horizontech, které jsem Vám poodhrnul, jako o 'propastech děsu a hrůzy proto, že křesťanství tak málo znáte."). Je však zřejmé, že se Šmídová pro Čepa stala jakousi duchovní dcerou, kterou usiloval neztratit. Jeho dopisy z konce války jsou až dojemně starostlivé a plné účasti na jejích obtížích.

Čep za dobu druhé války napsal pouze jednu sbírku povídek (jak sám píše, na objednávku). Po válce se celé jeho úsilí, chtěně i nechtěně, přesunulo do roviny esejistické. Jak vzpomíná v Sestře úzkosti, byla válka dobou jeho velkého myšlenkového a duchovního dozrání. Dopisy Věře Šmídové provází toto Čepovo zrání, v jistém smyslu tvoří doplněk k esejím z Rozptýlených paprsků a jsou v neposlední řadě určeny těm, kteří navázavše dialog s Čepovou tvorbou, touží být účastni velkého monologu.

Duchovní bakteriologická válka Studňan proti Bzenci

Edice Scholares nakladatelství Paseka představuje jako svůj třetí svazek soubor dopisů Josefa Váchala učiteli a grafiku Ctiboru Šťastnému, spadajících do neradostných let 1949- 1958. Šťastný (stejně jako Váchal ročník 1884), žijící v jihomoravském Bzenci, obnovil po válce své styky s Váchalem, usadivším se v Studeňanech u Jičína, a zásoboval jej dlouhé roky artiklem z nejzásadnějších - tabákem, popřípadě jinými výdobytky své žírné zahrádky, ovocnými víny, kořalami, zavařeninami. Váchal na oplátku posílal do Bzence své grafiky - a dopisy. Vztah obou starců, zdánlivě opřený o okázale vyzdvihované hmotné potřeby, však prozrazuje mnohem víc o životě v absurdní temné době, ve které se rozvíjí. Ač jsou stejně staří, chápe se Váchal samozřejmé dominantní role mistra zaplavujícího svého fámula proudy bizarního vědomí, a to v prostoru mezi třemi či čtyřmi základními tématy, které tvoří páteř každého dopisu - tabákem, exlibrisáctvím, svobodným zednářstvem a komunisty. To vše propojeno jedinečným Váchalovým jazykem, který sám o sobě je s to tuto edici ospravedlnit. Neboť jestliže jsou Váchalovy dopisy mnohdy nesrozumitelné, zamotané a podivínské, zůstává jejich jazyk natolik okouzlujícím a umělecky nosným jako u málokterého spisovatele.

Bez tabáku by nejspíš nebylo této korespondence. Součástí každého dopisu je úzkostlivé dotazování se na stav tabákové plantáže, na způsob sběru, dalšího zpracovávání. Váchal je zkrátka věrný své ikonické fotografii s velkým doutníkem v ústech, dokazuje tak, že bez toho ďáblova listí by žádné jeho dílo nevzniklo.

Exlibrisáctví je druhým společným tématem obou přátel. Respektive: je principiálně rozděleno na umělce-grafika, tvořícího skvostné "kněhoznačky", a bestiální sběratele, snažící se umělce okrást. Zde se Váchal opět zcela tradičně projevuje jako nekompromisně sebevědomý tvůrce, vychvalující své řemeslo a hanící své odpůrce. Odvrácenou stranou je praxe komunistického režimu vůči umělcům a umění vůbec, Váchalovy těžkosti kolem vlastní výstavy v Jičíně atd. Nedostatek uměleckých surovin, deskami počínaje a barvami a nástroji konče, vede k svérázným zlepšovákům, kterými Váchal svého přítele s chutí a pýchou ohromuje. Čtenář se však nezbaví stísněného pocitu hmotné bídy, v níž se Váchal ocitl, a úvah, nakolik byl opravdu existenčně závislý na svých obdivovatelích.

Váchalovým únikem z krize doby je jeho tradičně intenzivní zájem o vědy okultní, mystické a zednářské. Svou mistrovskou roli vůči Šťastnému tak osvědčuje nejen na praktickém poli knižní grafiky, ale též v oblasti svérázného duchovna. Tento Váchalův svět je dnes již těžké dešifrovat, odfiltrovat osobitý humor od vážně myšleného okultismu. O to půvabnější však čtení může být: "[... ] myslíš, že je to jen tak, nasadit si nové zuby, umělej chrup komuny, bez vytahání starejch kořenů z huby? Vyndat si starýho Jehovu a Krista, a dát ti do kušny Lenina a Stalina? Ty, v tom Bzenci krom blbejch zpráv od ještě blbějších exlibrisáků, hovno víš, co ve světě se děje a připravuje, jaký kombajny ku sklizni úrody lidského myšlení [... ]. Jo, Tys ovšem tak vysokým zedníkem, jako jsem já, nezasvěcen - a tak dnes Tobě dávám druhou lekci. To je ona Šalamounova hvězda, ona moudrost naší Planety."

Všechna výše zmíněná témata nakonec najdou cestu ke společnému jmenovateli, kterým je absurdní komunistický režim padesátých let. Váchal není nikterak bokem dění. Hmatatelně se ho dotýká znárodňování venkova ("U nás už je taky JZD a sebralo nám zahrady. Také s mlékem máme už konec."), je obtěžován agenty z ministerstva kultury atd. Pro sedmdesátiletého Váchala jsou to však spíše důvody pro jízlivou a trpkou legraci. Příznačný je jeho komentář knižní produkce: "Z takového Jaromíra Rašína možno se dovědět o šití boudy komunistické na lid čsl., z Lockartova Přichází zúčtování hrst mandlí se vyloví a láska k zemi kaviáru a ryzího klihu utěšeně vzrůstá. Nic už nelituji vyprodaných a rozdaných skoro krváků z nákladu Hynka a Trachty, protože edice Svět sovětů postarala se o novodobý krvas [... ]."

Váchalovy dopisy nesou mnoho typických rysů stařeckého psaní - ulpívání na zbytečných detailech, rozvleklost, maximální sebestřednost, opakování se. Podobné dopisy by mohl možná psát ve stejné době Jakub Deml, pokud by se ale sebe oprávněně nebál. Možná, že by mu ale chyběla právě ona pekelnost, která Váchala činila svým způsobem nedotknutelným.

Jan Čep, Před námi tma a mráz (Dopisy z let 1942- 1945). Praha, Torst 2004.

Kus žvance a hrst tabáku (Dopisy Josefa Váchala Ctiboru Šťastnému z let 1949- 1958). Praha a Litomyšl, Paseka ve spolupráci s Katedrou české literatury FF UK 2004.