Martin C. Putna

Zápisník XIII, jandourkovský

Zrcadlo Adrianova zrcadla aneb Pokus o portrét podle literárních sebeportrétů

Prohlášení: Jestliže jsem v úvodu nerecenzí v předchozích Zápisnících vždy deklaroval svůj vztah k autorům nerecenzovaných knih, co bych měl teprve říkat v tomto případě? Jan Jandourek je mi po léta jedním z vůbec nejbližších přátel, společně jsme snášeli v různých souvislostech dobré i zlé, několikrát mi pomáhal v těžké situaci a já si nejsem jist, zda jsem pomohl jemu vždy tak, jak bych býval měl. Spory, které jsme spolu občas, a to i velmi tvrdě vedli (jejich ozvěna se objevila i v dokumentu Stanislava Zemana Pocta páteru Koniášovi), byly vždy ideové, nikoli osobní. I kritika (konkrétně Jiří Peňás) konstatovala blízkost našeho myšlenkového světa a paralelnost našich knih (Když do pekla, tak na pořádné kobyle - Kniha Kraft; Pohanokřesťanské meditace - My poslední křesťané). V některých postavách některých Jandourkových knih lze snadno rozpoznat inspiraci postavou MCP. Ký div, že jsem se u vědomí této mnohonásobné zaujatosti doposud vystříhal psaní o Jandourkových knihách - s o to větší oblibou je však zadávám na referáty. Po knize Bomba pod postelí jsme natočili rozhlasové Setkávání, neboť v tomto pořadu mluví především sama zpovídaná osobnost. Nyní, po knize Vražda je krásná, píšu tedy o Jandourkově literárním díle poprvé.

Kolik má člověk knih?

Na toto téma vedli jsme svého času s Janem Jandourkem jeden ze sporů o smyslu literatury. Tvrdil jsem tehdy, že při dosavadní délce dějin světové literatury, při obludně velikém množství již napsaných a vytištěných knih (",Zasrané knihy', nadával prezident PENu, když klopýtal přes metrové nánosy knih. Proud svazků směřoval otevřenými dveřmi klouzavým pohybem směrem k přídi, a překážel tak proudu spisovatelů směřujících na záď." - Vražda je krásná, s. 277) by si každý měl zpropadeně dobře rozmyslet, zda skutečně chce psát a vydávat další svazek. Zda je ten nový svazek skutečně NUTNÝ. Zda je v něm řečeno něco, co ještě nikdy řečeno nebylo - což je požadavek, jehož stoprocentní splnění by vedlo k tomu, že by se nová literatura vůbec přestala psát, a zřejmě by se nic nestalo, ba možná by to bylo spíš dobře. Nebo alespoň zda je v něm řečeno něco, co v dosavadním autorově díle dosud řečeno nebylo, co posouvá jeho dílo někam zásadně dál - což je požadavek, který by pro každého jednotlivého autora splnitelný byl, a každému jednotlivému autorovi by jeho plnění jen prospělo.

Jan Jandourek tehdy rozvíjel přesně opačnou představu o tom, co psaní jest. Nepamatuji si již jeho konkrétní formulace, ale z četby jeho pozdějších románů si potvrzuji, že MOHL argumentovat asi takto: Proč by měla být každá kniha monumentem, součástí dějin světové literatury? Důležitější je její působení v aktuálním čase než v literárních dějinách. Důležitější je, zda a jak působí radost (postavy knihy Vražda je krásná by určitě řekly "rozkoš", i kdyby Barthesovu Rozkoš z textu neznaly) - autorovi při psaní, čtenářům při čtení. Způsobila-li kniha radost či rovnou rozkoš, je její smysl naplněn, kniha může být jako vysrknutá ústřice, jako prázdná skořepina, svědectví dovršené a pominuvší rozkoše, odložena stranou. Zbývá z ní jedna z anonymních "zasraných knih" v regálech. Autor může a má napsat a čtenář číst knihu další. Proto je možno i potřebno psát stále nové knihy - aby budily stále novou rozkoš. Jejich smysl, jejich "věčnost" není v trvale platné (literárně)historické jedinečnosti, nýbrž v trvale se opakujícím a vždy znovu jedinečném okamžiku rozkoše.

Jan Jandourek by touto či podobnou úvahou mohl zdůvodňovat podobu, do níž se jeho psaní během posledních roků vyvinulo: Od roku 1997 vydal šest románů (mimo práce odborné a esejistické) a zjevně hodlá model spisovatele, publikujícího v průměru jednou za dva roky nové beletristické dílo, naplňovat i nadále. "Je přece tolik příběhů, které ještě nebyly napsány" - pravil jednou, a tuto větu si pamatuji snad přesně. Avšak, hledíme-li na dosavadní šestici jeho románů vcelku, vidíme také jiný rozměr Jandourkova díla, než je "jednorázově-rozkoš-působící" a "jeden-z-nekonečného-množství-příběhů-zapisující". Jeho romány jsou také jeho "dějinami duše", kapitolami jeho, řečeno demlovsky, JEDINÉ KNIHY.

Mnozí spisovatelé začínají své dílo knihou o sobě, autobiografií v nejrůznější žánrové podobě a stylizaci. Autor je sám sobě prvním námětem, s nímž se na počátku potřebuje vyrovnat a vypořádat - a pak se teprve uvidí. Bylo již též mnohokrát řečeno, že pro soud o spisovatelově čistě literárním talentu, nikoli jen o jeho schopnosti introspekce, bývá rozhodující "druhá kniha" - ta, kterou autor píše už nikoli primárně o sobě. A na druhou stranu, jsou mnozí autoři, kteří píší celý život sami o sobě (Deml, Vaculík) či o kvaziautobiografickém hrdinovi (Škvorecký), a se setrvalou, stoupající nebo klesající literární úrovní to nemá žádnou přímou souvislost.

U Jandourka platí obojí: I vypořádání s "tématem já" v prvních textech, i trvalá přítomnost kvaziautobiografických postav. A navíc, obojí platí jinak než v přímočaré chronologii. Jandourek totiž obvykle píše paralelně několik textů, chronologie jejich započínání bývá jiná než chronologie jejich dokončování a ta pak ještě jiná než chronologie jejich vydávání. Jako první byl vydán román V jámě lvové (1997). V něm se poprvé objeví Jandourkův trvalý ústřední hrdina, ironický intelektuál posedlý ženami, který musí neustále řešit obtíže svého pobývání v lůně komunity nepříliš chápavé, zato příliš (nábožensky či jinak) zanícené. Charakter i základní životní situace této postavy jsou průzračně autobiografické - ale současně jsou záměrně "deaktualizovány", "odcizeny", zapojeny do hry starozákonního apokryfu. Škvár (1999) vsazuje téhož satyrského (němčina má půvabné slovo "sexsüchtig", utvořené podle "trunksüchtig" a umožňující produkci dalších slov, označujících, na čem všem může být člověk závislý) mladého intelektuála do současné Prahy, jeho ironie reflektuje místo náboženského prostředí kruhy literární a mediální. Ale i zde je "něco navíc", totiž hra s textem "škváru", pokleslého dobrodružného románu, který dotyčný spisovatel cílevědomě, z materiálních a současně z intelektuálně-experimentálních důvodů píše.

Teprve třetí kniha v pořadí, Když do pekla, tak na pořádné kobyle (2000), se nejvíce přiblížila vývojovému románu či autobiografii v tradičním slova smyslu, nebo přinejmenším tak byla čtena. Cesta hrdiny knihy, mladého kněze, ven z církevní struktury za micinkami a za literaturou byla chápána jako skutečná životní cesta Jana Jandourka, narozeného roku 1965 v Novém Městě nad Metují et cetera et cetera, se všemi podrobnostmi. (Ale že byl Jandourek o pár let dříve svědkem obdobně doslovného čtení Knihy Kraft, jistě se tomu nedivil.) Další převtělení mladého literáta, nyní již neobtíženého církevní minulostí, vystupuje v Mordu (2000), zde však je pověřeno novou rolí detektiva. Bomba pod postelí (2001) je doposud jediný román, v němž tato postava absentuje. Zde není místo pro postavu, která by měla dostatečný odstup od prostředí, které je v Bombě pod postelí zobrazeno, totiž od světa televizního, a jíž by mohly být vkládány do úst ironické komentáře: V tomto světě jsou směšní a/neboť po mediální slávě touží bez výjimky všichni.

Kniha (z) knih?

V knize Vražda je krásná (2004) se postava spisovatele znovu vrací doprostřed scény. Avšak, spisovatel, tentokrát pojmenovaný Adrian, se od všech předchozích vtělení liší ve dvou zásadních bodech. Za prvé - už není mladý. Hned v první kapitole podniká Adrian před hotelovým zrcadlem zpytování svého těla: "Výsledkem analýzy bylo konstatování, že nedlouho před čtyřicítkou se hodinová kolečka jeho stroje již poněkud otupila."(s. 15) Stav "už-ne-mladosti" však nastal především na mentální rovině, kde znamená světaznalost a světaskepsi a z ní plynoucí dobře uvážený hédonismus v přímé souvislosti s druhým bodem. Neboť, za druhé - Adrian je spisovatel ÚSPĚŠNÝ, a to světově úspěšný. Místa děje čtyř oddílů knihy (Berlín - Řím - utopický Standard Island - antiutopická "Třetí svobodná sibiřská republika") jsou dána místy konání jednotlivých zasedání světového PENu, jichž se Adrian znuděně účastní. Když se ho novinářka optá "Máte pocit, že jste na vrcholu dráhy?", odpoví "Můj velký román teprve přijde.", avšak "Vlastně se mu chtělo říci, že jeho velká soulož teprve přijde." (s. 15)

Na takový výrok slušelo by se opáčit výrokem z písně, již v jednom filmu o hříšných lidech města pražského pěje Věra Nerušilová: "Von porád čekal, že něco příde - Von porád čekal, nepřišlo nic." Životní pocit Adrianův, od nějž se odvíjí celé vidění světa v knize Vražda je krásná, je založen na jen naoko zakrývaném vědomí, že vlastně už nic nepřijde. Že toho "přišlo" už příliš. Událostí ve světových dějinách, idejí, knih.

Vražda je krásná je do značné míry založena na předchozích knihách: Jandourek si cizí i vlastní knihy prohlíží ironicky v zrcadle tak, jako si jeho Adrian prohlíží své už-ne-mladé tělo. V rozpravách Adriana s římskými preláty zaznívají ohlasy z úvah o katolicismu a modernitě, trvalosti a pomíjivosti, z románů Grahama Greena (jehož se Jandourek dovolává i na záložce). Třetí část knihy se odehrává na umělém plovoucím ostrově, vybudovaném podle starého receptu Julese Verna z (pod různými názvy překládaného) románu Une ville flottante; pro potěšení znalců tohoto románu zanechal Jandourek v textu i zmínku o francouzském smyčcovém kvartetu. Na ostrově se navíc realizují i jiné utopie, mimo jiné sexuální utopie podle Campanelly (nad nimiž Jandourek nedávno zauvažoval v Souvislostech). Jediný, kdo pořád ještě bere knihy vážně, je montér v berlínském hotelu. Ten je ovšem podle autora handicapován politováníhodnou okolností, že je Němec: "Scheisse, řekl muž v montérkách. Kdyby Goethovi nebo Schillerovi, Fichtemu, Nietzschemu, Herderovi, Schleiermacherovi, Stefanu Georgovi nebo někomu podobnému praskla voda v hajzlu, taky by to přidrátovali. Sám G. W. F. Hegel by při vinutí drátu kolem trubky mohl uvažovat o tezi, antitezi a syntezi. [... ] My jsme kulturní národ, mein Herr, řekl montér a pohodil si brašnou na rameni takovým způsobem, jako by to byla puška s bajonetem." (s. 19- 21)

Mnohočetné jsou vztahy knihy Vražda je krásná k předchozím Jandourkovým románům. Vražda je krásná jako by je všechny chtěla připomenout, shrnout - a ironizovat, pokud se tak nestalo dostatečně již dříve. Mediální prostředí se objevilo ve Škváru i v Bombě pod postelí, církevní prostředí v Když do pekla, tak na pořádné kobyle, motiv spisovatele-amatérského vyšetřovatele vraždy v Mordu, tamtéž i okultní obřad, provozovaný na skrytém místě a nahlížený neviděnými hrdiny coby nekonečně komický. Hrdina knihy Vražda je krásná romány o vyrovnávání mladého jinocha s katolickou církví neprožívá ani nepíše, ale kvůli vyšetřování vraždy je čte a dosti se jimi nudí. Sympaticky zobrazená postava se zdůrazněným příznakem homosexuality se objevila v Bombě pod postelí, leč v knize Vražda je krásná se jedná o lesbické slečny, neboli objekt pro heterosexuálního muže, autora i čtenáře, mimořádně rajcovný.

Pro porozumění Jandourkově spisovatelské podstatě je však nejdůležitější jeden rozsahem nepatrný autointertext: "Vrána. To byl kdysi takový slavný pražský spisovatel. Ono se už ani neví, že je ještě naživu. [... ] To jméno jsem slyšel, zamumlal Adrian, aby nevypadal nezdvořile." (s. 79) Čtenář Škváru by si mohl vzpomenout: Jméno "Vrána" pronásledovalo hrdinu Škváru jako trvalý osten, zdroj nepotlačitelné závisti - jméno úspěšného spisovatele, jemuž se hrdina touží vyrovnat, a nedaří se mu to. Pod jménem "Vrána" bylo v době vydání Škváru obvykle rozuměno jméno "Viewegh". Není to jistě nutné. Chceme-li však pochopit, je čtení "Viewegh" přinejmenším užitečné.

Teoretik a praktik pokleslých žánrů a/nebo neúspěšný úspěšný spisovatel?

Kniha Vražda je krásná má některé kvality, které známe z autorových předchozích próz, především břitké dialogy s replikami ústícími do sentencí, z nichž by bylo lze sestavit celý jandourkovský glosář a blýskat se s jeho pomocí v konverzaci; zvláště římská část knihy je pravou pokladnicí duchaplné jedovatosti. Vnější zápletka je vinuta dokonce bohatěji než kdy dříve, až konečně vyústí - podle všech pravidel dobrodružného příběhu a analogicky jako v Bombě pod postelí - do finální krize a vysvobození hrdinů z "no-exit-situation", zde ze sibiřského hotelu dobytého povstalci. O sexu se přemýšlí přibližně stejně jako dříve, ale víc se reálně provozuje.

Ale přes to všechno čtenáři - alespoň ti ze širokého přátelského okruhu - pociťují a nad Jandourkovými texty debatují jakési zásadní ALE. Přes všechnu duchaplnost sentencí i důmyslnost zápletky, ale možná právě i kvůli nim, se jeví tři poslední knihy jako PŘÍLIŠ "vymyšlené" a vykonstruované, jako prvoplánově atraktivní, jako nepatřičně vycpávané většími a většími porcemi sexu, ba vposledku jako povrchní a banální, nedůstojné tohoto autora, této OSOBNOSTI. Doložit by bylo lze tento pocit množstvím citátů, zcela libovolně vybranými větami jako: "Adrian se na Biancu podíval poněkud pohoršeně. Tmavovláska sklopila oči." (s. 240) Nejde však o jednotlivé citáty (vytrhávání citátů z kontextu ponechme recenzentské svoloči) - jde právě o ten POCIT z celku a s ním spojenou otázku: Proč Jan Jandourek píše TAKTO??

Prvotní vysvětlení se jmenuje Vrána. Jandourek se vědomě rozhodl stát se "Vránou", "Vieweghem", tím, čemu se říká "úspěšný spisovatel", to jest ten, kdo je vydáván v desetitisícových nákladech a v nich i čten. A jelikož "elitní", náročná literatura vychází v Čechách v nákladech stovkových, rozhodl se Jandourek SESTOUPIT z prostředí "elitní" literatury, do nějž byl hned na počátku "oficiálně" přijat (za první román obdržel Ortenovu cenu), do prostředí oné "desetitisícové" literatury, do MIDCULTU, k němuž nezbytně patří prvoplánová atraktivita a kvantitativní přemíra sexu, ba právě povrchnost a banalita.

Jest jistě právem každého spisovatele činit rozhodnutí, jak a pro koho bude psát. Kdyby se Jandourka někdo zeptal, proč se takto rozhodl, zřejmě by odpověděl ústy některé ze svých kvaziautobiografických postav něco ve stylu: "Protože z desetitisícových nákladů plynou příjemné věci, sláva a peníze a micinky" - a těšil by se, jak tím na odiv stavěným cynismem a hédonismem, tou vědomě přehnanou pózou a provokací, pohorší počestné pány a paní z prostředí "elitní" literatury (které je naštěstí tak snadné pohoršit... ). Nepodceňujeme ani míru upřímnosti, skrytou v "pohoršlivých" postojích tohoto typu. Avšak literárně zajímavější je jiný rozměr tohoto "sestupu" - rozměr teoretického zájmu o pokleslé žánry.

Jan Jandourek přece není jen beletrista. Je také literární teoretik, a to u vědomí hlubokého pohrdání onou "entartete Wissenschaft", která se dnes na tolika univerzitách provozuje pod názvem "literární věda" a kterou na počátku knihy Vražda je krásná připomíná sarkastická zmínka o nesrozumitelném "hyperstrukturalismu" (s. 18). Jandourek přednáší na pražské komparatistice jednak o sociologii literatury, neboli o literárních vrstvách a jejich čtenářstvu, a jednak o pokleslých žánrech, speciálně o detektivce; volně lze k těmto oblastem přičlenit i jeho zájem o utopie a antiutopie. Není přitom teoretikem "chladně objektivním", ba "štítivým", nýbrž naopak: Jak sociologické "fungování" literatury ve společnosti, tak "fungování" pokleslých žánrů ho fascinuje. Jandourek je se svým Adrianem skutečně bytostně přesvědčen o tom, že Vražda je krásná, že konstruování příběhu podle pravidel odedávného "pokleslého" žánru je rozkoší (že tu znovu vzýváme Barthese... ). Klíčový význam má pro pochopení tohoto rozměru Jandourkova psaní Škvár: Zde se spisovatel, patřící dosud do "elitní" literatury, rozhoduje pro psaní "škváru", pro "sestup". Zde, ve Škváru, Jandourek zřetelně říká svým čtenářům současným, co bude v budoucích knihách dělat. Jandourka je tudíž zapotřebí vnímat v kontextu s oním typem DVOUDOMÝCH autorů, kteří jsou současně teoretiky určité oblasti literatury a kultury i beletristy, vtělujícími výsledky svých bádání a úvah do románů: Daniela Hodrová vytvořila teorii "románu zasvěcení" a napsala v jejím duchu "pražskou" trilogii Trýznivé město a poté další knihy. Vladimír Macura objevil půvab hravosti i směšnosti českého národního obrození a napsal o něm "obrozenskou" tetralogii Ten, který bude. Umberto Eco zúročil v románech své odborné práce medievistické a sémiotické, J. R. R. Tolkien medievistické a lingvistické, Claudio Magris germanistické a regionalistické, Robert Graves klasickofilologické, Jostein Gaarder filozofické...

Elitní klub, nesnadné srovnávání. Zvláště když sama dvoudomost není zárukou úspěchu: Známe přece i tolik literárních historiků či teoretiků či prostě jen vystudovanců soudobé literární vědy, kteří píší romány o tématech své práce nebo v duchu témat své práce - ale tato chtěnost, druhotnost, odvozenost vzhledem k původní, odborné práci čiší z jejich textů natolik, že jim brání vstoupit do literatury "doopravdy", jinak než s návěštím "a toto napsal literární teoretik".

Jandourek však chce, aby jeho knihy byly brány vážně, jako skutečné detektivky a skutečné midcultové romány z atraktivního prostředí se spoustou erotiky - nikoli jako knihy, které napsal literární teoretik s použitím prvků pokleslých žánrů. Pro čtení knihy v tom "správném", autorem chtěném klíči mají přitom význam i takové ryze vnější okolnosti, jako je umístění knihy v tom či onom knihkupeckém regálu. Když vyšel Mord, přál si autor, aby jej knihkupci strkali mezi detektivky, nikoli mezi "současnou českou prózu". Tam je místo Mordu, tam si jej mají podle autorovy představy najít ti čtenáři, pro které je určen.

Leč, čeští knihkupci autorovo přání nerespektovali. Nemyslím, že by to bylo příznakem jejich hlouposti či zatvrzelosti. Naopak. Je to příznakem obecného vnímání Jandourkova místa na soudobé české literární scéně. Došlo totiž k paradoxní situaci, kdy Jandourek píše své romány pro desetitisícového, "midcultového" čtenáře, jemu přizpůsobuje svůj styl a své postupy - ale desetitisícový čtenář Jandourka nečte, nevzal ho za "svého". Jandourka i nadále čte čtenář stovkový, "elitní" - a ten se pak diví a pohoršuje, že Jandourek "poklesl", že píše povrchně a banálně et cetera.

Co se stalo? Proč se Vieweghovi "přestup" či "sestup" podařil, kdežto Jandourkovi nikoliv? Příčin je několik, a žádná jednoznačná, žádná zcela uspokojující. Za prvé, Jandourkovi se nepodařilo najít nakladatele či manažera, který by ho mezi midcultové autory protlačil a mimo jiné mu zajišťoval zájem bulvárních médií, bez něhož je "úspěšný spisovatel" nemyslitelný.

Za druhé, Jandourek je přece jen příliš sofistikovaná osobnost a příliš poučený literát, než aby dokázal sebe sama tak docela zploštit, aby ho midcultový čtenář mohl přijmout do svého nízkého horizontu, někam k Pawlowské a Nesvadbové (kterou Jandourek jízlivě vypodobnil ve spisovatelce Nesnídalové v Bombě pod postelí, ana činí prasárny a pak běduje: "Ach, můj zpackaný mediální obraz!"); aby ho midcultový čtenář mohl číst v bezpečí, že nenarazí na nějaké aluze či souvislosti, prozrazující, že autor ve skutečnosti není "jeho", že autor si ve skutečnosti jen hraje na toho zábavného a efektně cynického vypravěče, kdežto ve skutečnosti je někdo jiný, cizí, divný, nesrozumitelný. Midcultový čtenář jako by instinktivně poznal, že Jandourkovy knihy nejsou "opravdové" detektivky a atraktivně-cynicko-erotické romány, ale "jen" intelektuální variace na ně.

Za třetí, Jandourek má ve složitosti svých osudů a své osobnosti ještě jeden rozměr: rozměr žurnalisty, téměř každodenního komentátora Mladé fronty Dnes. To mu jistě dodává mnoho podnětů jak k líčení nicotnosti mediálního prostředí (Když do pekla, tak na pořádné kobyle, Bomba pod postelí), tak ke smutným (a nesmírně pravdě-podobným!) "huntingtonovským" úvahám o rozpadání našeho světa na nesmiřitelně znesvářené civilizace (Vražda je krásná). Jenomže na druhou stranu mu "rychlé", roztěkané novinářské psaní nevyhnutelně ničí styl, svádí ke zběžnosti a povrchnosti, lehkosti a lehkomyslnosti, bohužel již nikoli té záměrné. Jako ona příslovečná jeptiška v nevěstinci, která nepromění nevěstinec v klášter, ale sebe v kurvu, propadá Jandourek postupně nectnostem oněch žánrů, které původně tak rafinovaně imitoval - aniž by si mohl osvojit jejich ctnosti, hlavně onu bezelstnou přímočarost, ničím nezdržovaný "tah na bránu". Jistě, lze říci, že totéž "propadnutí" stalo se v jisté míře i "Vránovi", Michalu Vieweghovi. Tomu však je vynahrazeno tím, čeho se Jandourkovi nedostává - masovým úspěchem.

Současný Jandourek-beletrista je tedy vtělený paradox: Píše tak, jako by byl "úspěšný spisovatel", v sociologickém i stylovém slova smyslu - avšak není jím. Své původní publikum si rozhněval - a nové nezískal. Proto si v knize Škvár napsal postavu spisovatele, který po úspěchu touží a na úspěšného Vránu žárlí, ironický portrét sebe sama, jaký opravdu jest. Proto si v knize Vražda je krásná napsal postavu úspěšného spisovatele Adriana, jímž by byl býval chtěl být, ale není. Adrian ironicky obhlíží v zrcadle své stárnoucí tělo - Jandourek obhlíží v Adrianovi své stárnoucí sny.

Katolická literatura?

Na rozdíl od "problému Viewegh" (nemluvě o jiných autorech dnešního českého midcultu, kteří vůbec žádný problém nepředstavují) však "problém Jandourek" nelze redukovat na "problém úspěšný spisovatel". Přemýšlet o Jandourkovi znamená totiž přemýšlet také o katolicismu a literatuře.

Nejde jen o peripetie míst a profesí jeho života. Nejde jen o řadu jeho titulů, bezprostředně souvisejících s náboženskými a církevními tématy a postavami (esejistická prvotina O víře trochu jinak, vydaná ještě v Novém Městě nad Metují, u blahé paměti pátera Knittla; další dvě knihy esejů Pohanokřesťanské meditace a Svatí a kacíři světových náboženství; výbor z novinářského díla Adolfa Kajpra; knižní rozhovory s Tomášem Halíkem a Václavem Malým). Nejde dokonce jen ani o knihu Když do pekla, tak na pořádné kobyle, která po beletristické prvotině V jámě lvové vzbudila největší ohlas a největší diskuse, arci především v katolickém milieu. To se podle svých nejhorších tradic, které jsem sám zažil v případě Knihy Kraft, na knihu vrhlo ne jakožto na uměleckou fikci, ale výhradně jako na šifrovaný dokument, v němž jde jen o to, zda je "páter Budka" skutečně páter Socha a co se přesně kdy odehrálo v semináři a na hradecké konzistoři. Jde o něco ještě daleko hlubšího. Jde o katolický prazážitek světa, který je vtištěn v Jandourkově vidění světa, ať již píše o páteru Budkovi, o mordu na Vysočině, o sibiřském vládci Usámovi III. nebo o lesbičankách.

Jednou stránkou tohoto prazážitku je neodolatelná přitažlivost katolického světa i přes všechny jeho neupřímnosti a nechutnosti. Ta se u Jandourka projevuje především tam, kde katolický svět přichází ke kvaziautobiografické spisovatelské postavě ZVENČÍ, takže vůči němu může - na rozdíl od hrdiny knihy Když do pekla, tak na pořádné kobyle - zůstat svobodná, nemusí se jím cítit bezprostředně ohrožena. Toto "pozorování zvnějšku" se děje především ve Škváru, kde je nositelem mírně bláznivého náboženského zanícení autorův přítel, zvaný prostě "kritik", a nyní znovu a mohutněji v knize Vražda je krásná. Adrian se dostane do Říma prostě proto, že se tam koná jeden z kongresů světového PENu. Pozoruje zde působení církve za papeže Pia XIII., původce nové vlny restaurace, vede hovory s římskými preláty a posléze se samotným papežem, podivuje se všem bizarnostem (obnovená inkvizice a tridentská mše, mistrovská ekvilibristika prelátských řečí o vnitřní a vnější chudobě) - a současně v něm katolický Řím volky nevolky budí jakýsi respekt, je něčím úcty-hodný.

Ne, Adrian se neobrátí, nestane se katolíkem. Větší dojem než římská církev v něm vzbudí římská prostitutka, nesoucí obchodní jméno Zábava v římském stylu. Ale přece z úst římských kněží vyslechne vedle mrštností a prázdností i slova, která mají váhu, která pravdivě pojmenovávají krizi světa a lidskou potřebu jistoty, viz například papežovu řeč o ohyzdnosti a nefunkčnosti moderní architektury či o nevyhnutelnosti smrti (s. 189- 190) či jeho chválu detektivky coby nábožensky relevantního žánru (s. 192). Adrian vyslechne tato a jiná slova proto, že je tam Jandourek vložil - že i ve své románové přehlídce marností chtěl nechat zaznít hlas autentického katolického konzervatismu (Karel VI. Schwarzenberg dával přednost termínu "reakcionářství", neboť co by se tak asi mělo ze současnosti konzervovat? Je třeba jít do minulosti!), který je přes všechnu zkarikovanost, přes všechny (pro Adriana i pro jeho autora) nepřijatelné vývody legitimním a nepominutelným hlasem uprostřed současnosti.

Jan Jandourek se hlásí k tradici Grahama Greena. Avšak pro jeho vizi truchlosměšného i úctyhodného Říma - toho Říma, k němuž by nastokrát chtěl cítit čirou nenávist, ale vždycky z ní vyjde Hassliebe, nenávist s láskou (a s nostalgií!) smíšená - je podstatná ještě jedna, nepřiznaná kniha: román Rogera Peyrefitta Klíče svatého Petra (1955). Tuto knihu, kterou čeští bolševici nechali vydat roku 1960 jakožto knihu protináboženskou a která byla poté v Čechách zcela zapomenuta, kdesi a kdysi objevil právě Jan Jandourek, ten ji donesl Aleši Rolečkovi a ten ji pak začal šířit mezi českými katolíky (pokud již k tak tuhé stravě dozráli) coby jednu z veleknih "mahájánového katolicismu"; v Souvislostech bylo o ní pojednáno v "římském" čísle 1/2002 ve stati Grand Tour jako téma evropské literatury, Řím jako téma Grand Tour.

Druhou stránku katolického prazážitku světa shledáváme paradoxně v tom, co se obvykle nazývá Jandourkovým cynismem. Adrian obhlíží v zrcadle své stárnoucí tělo - Jandourek obhlíží ve svých románech směšnost všech věcí, bytostí a myšlenek, jaké se jen na tomto světě vyskytují. Preláti z Říma, preláti z hradecké konzistoře, frustrovaní neúspěšní spisovatelé, znudění úspěšní spisovatelé, literární vědci, literární recenzenti, newageoví proroci, usámovští proroci (postava, jíž dal Jandourek jméno ruského postmoderního spisovatele Sorokina), lesbické aktivistky, Rusové, Němci, Češi... Ani sex, který hraje tak zásadní úlohu v Jandourkových knihách, který se tolikrát ukazuje být skrytou motivací jednání jeho postav, není prost směšnosti, ba je s ní nerozlučně spojen. Erotické hrátky ve třech a erotické fantazie v ještě více, jimž se Adrian se dvěma lesbickými slečnami oddává na pustém ostrově, jsou za použití postupů z triviální pornografické literatury a jmen z markýze de Sada ("Dívčí ruka pomalu postupovala po penisu až k jeho vrcholu. Pak si Justine slinami lehce navlhčila ukazováček a třela Adrianův žalud." - atd., s. 297n.) dovedeny opět do naprosté směšnosti.

Co že je katolického na ironizování všech a všeho? Katolická je právě schopnost přesně vystihnout směšnou, nepatřičnou, nepravdivou, nadutou, sebeklamnou stránku všech a všeho na tomto světě - všech a všeho, kdo a co je vždy jen nedokonalostí, pomíjivostí a marností, a tedy negativním poukazem k tomu jedinému dokonalému, nepomíjivému a nemarnému, kdo či co zde není.

Kdyby byl Jan Jandourek katolickým autorem v tradičnějším slova smyslu, jistě by vkládal do svých textů postavy nebo motivy, které představují pozitivní pól vidění světa nebo k němu alespoň trochu poukazují. Ale Jandourek je autor nemilosrdný a v jeho textech se žádné explicitní východisko nenaskýtá. Nedovedeme si představit, že by v jeho světě mohla důvěryhodně působit nějaká Durychova Andělka nebo otec Smith z Marshallovy Plné slávy. Přesto nás jméno Durychovo a jméno Bruce Marshalla, místo něhož by mohlo stát jméno Greenovo, Waughovo či jméno jiného z autorů anglického "katolického románu", vede správným směrem. Jandourkova ironie, která se jeví jako cynismus, Jandourkova vyprahlost, která se jeví jako pouhá otrávenost, jsou pro náš čas novým, tvrdším a krutějším, převtělením ironie a vyprahlosti Durychovy (a bylo by možno rozvíjet rovněž analogii v posedlosti tím, čemu Durych říkal "panenky", kdežto Jandourek "micinky"). Jan Jandourek patří do linie "katolického románu", nebo též do (ne vždy identické!) linie "hříšného románu", v němž se katolické vidění světa projevuje per negationem, v němž je směšnost v zrcadle a svatost za zrcadlem. Jan Jandourek nemůže svatost postavit před zrcadlo, protože by se v jeho zrcadle ihned pokřivila. Ale čím více ukazuje do zrcadla prstem na směšnost a trapnost všeho a všech, čím více se staví do pózy cynika, jehož životním snem by byl plný autobus středoškolaček k jeho sexuální dispozici - tím naléhavěji zaznívá němé volání jeho touhy po tom, co na světě není.