Alena Dvořáková

S Italem Calvinem nad obnaženým poprsím

Calvinův Pan Palomar (Palomar, 1983) představuje osobitý knižní text, který se žánrově vymyká tradičním literárním formám, a to nejen románu či novele, ale i povídkové či esejistické sbírce. Nejblíže má k prozaickému panoptiku klíčových zážitků eponymního protagonisty, všímavého a rozjímavého požitkáře pana Palomara, jehož životní zkušenosti jsou v textu roztříděny do tří tematických okruhů: na zážitky z dovolené (Le vacanze di Palomar), zážitky z města (Palomar in cittŕ) a naposledy i zážitky, jež pana Palomara dohánějí k mlčení (I silenzi di Palomar). Právě k zážitkům z dovolené, jež dále spadají do tří podokruhů (Palomar na pláži, Palomar v zahradě a Palomar pozoruje nebe), patří Palomarova zkušenost se zahlédnutím ženského poprsí při procházce na pláži, jak ji líčí kapitola Obnažené poprsí.

Pan Palomar je humorná postava v humoristickém textu: jeho potíže se světem, v němž ne zcela úspěšně hledá zdroj nejrůznějších potěšení, budí v první řadě úsměvné pobavení. Zároveň ale Calvinovy meditace vybízejí k vážnějšímu zamyšlení: proč je vlastně pro člověka - i tak prostého, nenáročného a dobromyslného, jako je pan Palomar, jenž opravdu netouží než po nevinných potěšeních - natolik obtížné existovat a pohybovat se ve světě, jak jej známe, aniž by neustále zabředával do zásadních ontologických, epistemických a morálních dilemat? Platí to i o rozpacích a následném hořkém zklamání, jež pan Palomar zažívá při pokusu vyrovnat se s pohledem na obnažené ženské poprsí: v první řadě je to celé k popukání. Jenže čemu se vlastně smějeme? Přesněji řečeno, kdo se tu směje komu a proč?

Na víceméně opuštěné pláži leží na slunci bezejmenná žena nahoře bez. Na víceméně opuštěné pláži se prochází (oblečený, postarší) muž jménem pan Palomar, který je u moře na dovolené a na pláž vyrazil za příjemným zážitkem. My, coby čtenáři a čtenářky, hledíme na svět (aspoň zprvu) výhradně očima pana Palomara, jehož vidění a myšlení nám autor zprostředkovává polopřímou řečí. Když spolu s ním zblýskneme v dálce obnažený ženský trup, předpokládá se, že nevíme, kam s očima - s předstihem odvracíme pohled už od matně tušené spíš než skutečně spatřené "krásné linky" ženského poprsí (William Hogarth, The Analysis of Beauty, 1753) a stáčíme jej k netečně zvlněné čáře mořského obzoru. Ale proč vlastně? Co si představujeme, že uvidíme - přesněji že "bude vidět", že "se ukáže" -, pohlédneme-li nepokrytě, či snad dokonce nestoudně, na ženské poprsí?

Pan Palomar nám nabízí jisté vysvětlení. Podle něj žijeme v zajetí neblahé tradice okukování ženských prsů, v níž se operuje nejen s tak klíčovými pojmy, jako je "touha jako hřích" či "mužská nadřazenost", ale také s výmluvnými obrazy, například s představou chlípně dotěrného satyra. Tíze této odvěké tradice se nám bůhvíproč stále nedaří uniknout, přestože ve společenských zvyklostech nastala v posledních desetiletích (přinejmenším v takzvané západní civilizaci) nepřehlédnutelná změna: ženy se dnes - namnoze beztrestně! - sluní na pláži nahoře bez a panu Palomarovi, který je na dovolené, se díky tomu nabízí vista plná potěšení domněle nezatíženého břemenem nevhodné milostné intimity - a tudíž prostého jak nemravnosti, tak morálního odsudku.

Ale proč se nám vlastně, společenským změnám či deklarovaným ideálům navzdory, nedaří uniknout "prohnilé" tradici? (Jakkoliv jsme dnes o čtyřicet let dál než Calvinův pan Palomar, s obnaženým poprsím stále máme problém.) Není náhodou, že Calvinův text nastoluje otázku prvotně z pohledu pana Palomara: proč ta nebohá žena přede mnou utíká, proč si mě plete s dotěrným satyrem, proč nechápe mé ušlechtilé úmysly, mou dobrou vůli a vděk či dokonce mou pokrokovost? (Pan Palomar se výslovně neztotožňuje s předsudky vlastní generace bledých a šedých samců, přestože k ní pohlavím i věkem také patří.) Jestliže se panu Palomarovi smějeme, znamená to, že nebohé "osamocené plavkyni" dáváme v jistém smyslu za pravdu - nejenže chápeme její otrávený, ne-li rozhořčený útěk z pláže, ale na rozdíl od pana Palomara jej považujeme za oprávněný. Od samého počátku je do textu vepsána hluboká asymetrie, aniž by bylo jasné, co ji vposledku způsobuje: spíš přirozenost, nebo spíš kultura? A jestliže obojí, lze to nějak rozplést?

Skutečně existuje způsob, jakým se může (heterosexuální) muž dívat na obnažené ženské poprsí tak, aby mu takový pohled působil potěšení - a tudíž vyjadřoval lidsky zaujaté zalíbení, na rozdíl od lhostejnosti racka či štiky neboli od ...amorálnosti nelidské přírody -, a přitom byl ryze nevinný ("nezaujatý")? Kant soudí, že takové potěšení skýtá umění: pan Palomar by byl v suchu, kdyby nahá žena slunící se na pláži byla namalovaná. Jeho "prvotní hřích" tedy možná spočívá v tom, že se šel promenovat na vylidněnou pláž - namísto toho, aby radši zamířil do veřejné (a ideálně přeplněné) výtvarné galerie, kde se lidé hlídají navzájem, aby snad někdo neokukoval ženské akty nechutně "zaujatě". Ale s kantovským řešením potíží pana Palomara lze i polemizovat, jak to činí například Nietzsche s odkazem na Stendhala: možná že se heterosexuálním mužům žádné morálně nevinné potěšení z obnaženého ženského poprsí nenabízí - i ty nejlepší obrazy ženských nahotin jsou v zásadě jen slabším odvarem Palomarova zážitku z pláže, případně jakýmsi vznešenějším druhem pornografie.

Ať tak, či onak, panu Palomarovi se smějeme se škodolibostí dalo by se říct freudovskou. Žádné deklarované úmysly, ani ty nejlepší a nejosvícenější, nejsou s to změnit či přehodnotit hluboce zakořeněnou a do značné míry nevědomou podstatu toho, co se na pláži skutečně odehrává: plně individualizovaný, navýsost sebestředný mužský pozorovatel - navíc oblečený! - okukuje generické ženě prsa jenom z jednoho důvodu. A vůbec nezáleží na tom, co se mu v tu chvíli honí hlavou anebo co se nám o svých pohnutkách a duševních pochodech snaží namluvit. Pokud jde o mužské potěšení z krásy ženského poprsí, přinejmenším panu Palomarovi se je nedaří ani umravnit estetickou nezaujatostí podle Kanta, ani "odsobečtit" (unselfing) láskyplnou kontemplací podle Iris Murdochové.

Ovšem jestliže opravdu dospějeme k tomuto závěru, pak se náš odsudek bude nutně týkat nejen pana Palomara, ale i zdánlivě nevinné ženy z pláže, pro niž jsme původně měli (měly?) pochopení. Jestliže "přece všichni víme", jací jsou muži (zaujatí sobci), co je to potom za nerozvážnost či opovážlivost, ne-li rovnou nemravnost, jít se slunit nahoře bez na vylidněnou pláž? To si ta ženská opravdu myslela, že se klidně natáhne na vyhřátý písek a bude se "nevinně" opalovat, aniž by ji každý muž, který půjde kolem, muselnutně přinejmenším očumovat, ne-li něco horšího?

Paradox Calvinovy meditace nad obnaženým poprsím spočívá v tom, že funguje jako humor či komika pouze tehdy, když aspoň zpočátku věříme v to, co se nakonec ukazuje jako bůhvíproč prakticky nemožné. Zaprvé, ta žena si opravdu chtěla jen užít slunce a moře - "naivně" si myslela (opět jedno záhadné bůhvíproč), že si jen tak lehne na pláž a v pohodě si bude slunit nahá prsa, aniž by ji každý kolemjdoucí muž "musel nutně" obtěžovat. Zadruhé musíme věřit, že i pan Palomar je hluboce nevinný: i on přichází na pláž s nejlepšími úmysly a vystaven obnaženému ženskému poprsí dělá, co může, aby břemeno neblahé tradice mužské nadřazenosti a dotěrného očumování setřásl či přinejmenším pozvedl na úroveň nezaujatě zaujatého, odsobečtěného zalíbení v přírodní či umělecké kráse. Jak mohl ten dobrák tušit, že přimět oční bulvy k takovému morálně estetickému výkonu nebude žádná legrace? (Respektive že to obrovská legrace bude, ale pro čtenáře.) A kdybychom dali panu Palomarovi přečíst vylíčení celé události z pohledu oné osamocené plavkyně, byl by to ještě pořád humor? Není myslitelné, že by radikální změna perspektivy otevřela panu Palomarovi oči do té míry, že by se ještě rád odebral z pláže do nějaké té galerie?

Teď už zbývá jen poslat pana Palomara na pochůzku do banky, kde si pro změnu jedna nešťastnice namluvila, že ve frontě nevinně nakojí dítě a naivně obnažila poprsí před očními bulvami jednoho bledého a šedého sobce ve společnosti, která zatím zdá se nedospěla ani k takové sebereflexi, jíž byl už před čtyřiceti lety při pohledu na obnažené ženské poprsí schopen Calvinův pan Palomar.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička a překladatelka. Naposledy přeložila romány irského spisovatele Kevina Barryho U nás v Bohane (Argo 2016) a Broukobol (Argo 2018).