KONTEXT • Souvislosti 3/2019


Jaromír Typlt / Podpora v nesouhlasu (K narozeninám Jiřího Brabce)


Jaromír Typlt

Podpora v nesouhlasu

(K narozeninám Jiřího Brabce)

Milý Jiří,

pár řádek pozdravu ke Tvým dnešním - musím to číslo napsat, protože je opravdu k neuvěření - devadesátinám jsem Ti poslal hned ráno, ale nějak si s tím nevystačím. Zdá se mi, že v takový den už je opravdu načase, aby se Ti Tvůj bývalý student přiznal, jak moc po svém si kdysi "překládal"Tvoje témata z literární historie. A že tu historii především nehodlal brát jako historii. A Tebe už vůbec ne "pouze" jako historika.

Vzal jsem tedy do ruky starý sešit a zkusil dohledat, na které přednášce jsi to vlastně zanesl do mé mysli první zárodek určitého způsobu uvažování, který mi byl nejdřív naprosto cizí, ale pak začal postupně rozkládat moje tehdejší dogmata, až je nakonec úplně odboural a stal se v podstatě mým přesvědčením - trvajícím dodnes. Tou větou jsi mě, Jiří, od základu změnil: "Žádná osobnost nesmí vyvolávat síly, jež není schopna zmoci." Připsal jsem si za to tenkrát na konec řádku tři otazníky!!! Až do té míry se to rozcházelo s mým tehdejším "romantickým" pohledem na to, co je osudovou úlohou umělce...

Větu jsem si označil tak, jako by to byl přímý citát ze Šaldy, ovšem jeho původní znění, pocházející z textu Víra uhlířská, nebylo skladbou pro jeden hlas, ale spíš pro menší orchestr: "Kulturní člověk, kulturní umělec nekoketuje lehkomyslně a marnivě s temnými démonickými mocnostmi vlastního nitra; nevyvolává duchů, kterých nedovede ovládnout; nevidí hrdinství v tom, rozpoutává-li síly, nýbrž v tom, krotí-li je a váže-li je." Pravděpodobně jsi nám celé tohle místo přečetl, ale v zápiscích a v paměti uvízl jenom ústřední motiv, podložený tím důrazem, který jsi na něj dal. Co se od té chvíle dělo, už víš. Záznam je datován 1. prosince 1992, byl to tedy můj druhý rok na univerzitě.

Většinu svých zápisků ze studentských let jsem postupně povyhazoval, ale sešity z Tvých přednášek o české literatuře 20. století - a také z filozofických přednášek Miroslava Petříčka, na které jsi mě právě Ty prozíravě poslal hned první týden, když jsem přišel do Prahy - nedám z ruky. Jenom mě mrzí, že jsem si nikam nezaznamenával to, cos mi tenkrát říkal mimo výuku, při osobních rozhovorech. V tuhle chvíli se mi třeba vybavuje - a snad mi to paměť příliš nezkresluje - jak jsi jednou srovnával moje psaní s avantgardními básníky na základě bezmezné důvěry ve slovo, kterou oni ještě měli a mohli mít, "zatímco u Vás už tohle není, perspektiva se úplně změnila, Vy už slovům nedokážete důvěřovat, a jste tak mnohem nevyrovnanější, napadenější vším tím rozkladem, máte nesrovnatelně poškozenější nervy, než měli oni". Dal jsem to celé do uvozovek, i když je zřejmé, že to nebude úplně přesný citát, možná jsi tenkrát použil slovo "labilnější", snad ještě nějaký jiný výraz. Ale vím, že jsi mě tím tenkrát překvapil, protože sám jsem svoji poetiku vnímal spíš jako vitální, "zdravou", nenalomenou.

A to mi hned přivolává další vzpomínku, slyším několik zlehka vyměněných vět, vím skoro přesně, že to bylo při letmém setkání u zadního schodiště ve čtvrtém patře fakulty: naznačil jsi mi, že jednou budu někým jiným, kdo už rozhodně nebude souhlasit s těmi názory, které právě zastávám. Nebyla to nijak vážná debata, spíš jsme vtipkovali, a tak jsem vyhrknul: "Tak to teda ne, to ho radši zabiju." - "Ale kdepak, nezabijete, Vy se při vzpomínce na něj budete shovívavě usmívat a budete říkat, to jsem byl ale mladej!" vyvedl jsi mě z toho s jistotou, ale už tenkrát pro mě přijatelnou, oproštěnou od jakéhokoliv poučování a znevažování. Cítil jsem naopak porozumění, že něco zkrátka nejde přeskočit a člověk v určitou chvíli musí být tím, kým je, včetně všech omylů a unáhleností.

Tohle jsem tenkrát opravdu nenacházel u nikoho jiného ze "starších a zkušenějších". Zároveň nadhled i podporu. Vědomí, že kdo hned od začátku vystupuje příliš moudře, je tou příliš lehce osvojenou moudrostí podezřelý. Když jsi tedy občas musel nesouhlasit, dokázal jsi nesouhlasit způsobem, který nijak neochromoval a nesrážel, ale naopak pobízel: tak tedy zkus víc rozvinout, o co ti jde, a možná opravdu pojmenuješ něco, co stojí za úvahu! Proto jsem Tě tolik vyhledával a byl Ti vděčný za všechnu pozornost. I za ten nesouhlas. Rozesmál jsem se spolu s ostatními, když jsi jednou ve velké posluchárně "třístovce" při přednášce o nějaké dobově zploštělé marxistické koncepci realismu zničehonic v narážce na můj právě vydaný článek o Václavu Černém pronesl, že dotyčný teoretik "si představoval realismus sice jinak zvráceně, než teď Jaromír Typlt v Literárních novinách, ale neméně zvráceně". Rozesmál jsem se, protože podle tónu, jakým jsi to říkal, to z Tvé strany bylo lehké popíchnutí - a zároveň přece jenom pravda, na kterou si ještě budu muset přijít.

Samozřejmě že dnes bych už rozhodně nenapsal nic na způsob věty "Ostatně soudím, že realismus musí být dobit", kterou jsem se tenkrát tak vyznamenal. Ale Ty jsi přes všechnu oprávněnou pochybnost o tom, jak si realismus zjednodušuji ve svých dvaceti letech, v zásadě nezpochybňoval, že o něm v danou chvíli nemůžu a asi ani nemám uvažovat jinak.

V úvodu k jedné Tvé přednášce o skupině Květen nacházím zápisek: "Tři úskokové možnosti pamětníků: 1) Byli jsme naivní. - 2) To dějiny! - 3) V jednotlivostech jsme měli pravdu. - Tři axiologické kontexty (prožitek - reflexe - fixace)."

Ty sám ses, a to jsem opravdu velmi oceňoval, nikdy nevymlouval ani na dějiny, ani na svou naivitu. Stavěl ses vždycky zpříma i ke svým omylům ze "sekernických" let. Zkouším se tedy taky na nic nevymlouvat, kdykoliv se dnes občas začítám do polemik, které jsem vedl v letech 1993- 1994 v Iniciálách a ve Tvaru. Ale dovol mi, abych se Ti teď vůbec poprvé přiznal, že jednou z pohnutek, proč jsem se do nich tenkrát pustil, bylo "nabuzení" Tvým přednáškovým cyklem Spory o české umění 1910- 1914. To, jak jsi nám představoval teorie novoklasicismu u Šaldy a Kubišty, bylo myšlenkové dobrodružství, jaké si člověk chtěl prožít znovu, ale ve svém čase. Potřeboval jsem si zpracovat ten pohled na uměleckou tvorbu, který mě tenkrát od základu zpochybnil. Proti všemu tomu neúprosně "tektonickému" jsem chtěl ze všech sil bránit "atektonické", zabojovat za romantismus, za přepjatost a ukvapenost - a to všechno až příliš veřejně, s přepjatostí a ukvapeností, kterou opravdu nešlo přehlédnout. Byl to ostatně také Tvůj žák, Michael Špirit, kdo všechny ty polemiky v článku pro Respekt vzápětí pronikavě pojmenoval - a zpochybnil - jako "chuť žít dějiny".

Jak jsi tiše předvídal: byl bych dnes ten první, kdo bych se do sebe zostra pustil a rozmetal napadrť všechna svoje dogmata. Přesně v duchu šaldovského varování, u něhož jsem začal tento dopis: jenom tolik temných sil můžeš vypustit do světa, kolik dokážeš bezpečně zvládnout. Vzpomněl jsem si pak na Tebe mnohokrát, jak nám tohle říkáš, a mnohokrát jsem se toho také dovolával během různých soukromých debat a rozhovorů. Otevřel jsi mi tím cestu k Cézannovi, Flaubertovi a ke všem dalším tvůrcům, kteří v určitém okamžiku svého vývoje pochopili, že vypustit zbrklého a pustošivého démona z temnot dokáže každý. Nic není lehčího. Ale umění by se mělo zajímat o ten nesnadnější úkol...

Co říká hned následující Šaldův citát, který nacházím ve svých poznámkách z 1. prosince 1992?

"...i tmy odpovídají na otázky, a odpovídají podle toho, jaké světlo se jich táže." (F. X. Šalda, Víra kulturní)

Milý Jiří, z toho všeho, za co Ti v životě děkuji, Ti právě teď chci poděkovat za to, že jsi tyhle Šaldovy věty pronesl tak, abych u nich zpozorněl a nikdy už je nevypustil z paměti.

Tvůj

Jaromír

Odesláno z Nové Paky 28. října 2019


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2428