ČíNSKé BISTRO ZUZANY LI • Souvislosti 1/2021


O starých a nových knihách, pikantním pokrmu ze sóji, trávě, podhoubí a především o nebeských znameních


Po loňské řadě vážených a slovutných hostů z blízka i z dáli se čínské bistro nejen ze solidarity tentokrát omezí na výdejové okénko. Loni touhle dobou jsme si v bistru povídali s překladatelem Denisem Molčanovem o románu, který sice svému autorovi zajistil místo v literárních dějinách, ale taky mu dal pořádně zabrat, poněvadž se stal nejskandálnějším románem čínské současnosti. Padlá metropol vypráví o podivuhodných událostech odehrávajících se v osmdesátých letech minulého století ve městě zvaném Západní sídlo. V roce svého vydání, tedy v roce 1993, vzbudila obrovskou senzaci. Z pultů knihkupectví mizela takovou rychlostí, že tiskárny jely ve dne v noci, a přesto nestačily chrlit dostatečné množství dotisků. Autorovi umdlévala ruka při autogramiádách v Šanghaji, Pekingu, Čcheng-tu a Kantonu. Za dobu šestnácti let trvajícího zákazu napočítal její autor šedesát různých pirátských vydání, odhaduje se dvanáct milionů výtisků prodaných na černém trhu. A tento skandální román se špatnou pověstí vychází letos na jaře poprvé v češtině v nakladatelství Dybbuk, shodou okolností zhruba ve stejnou chvíli, kdy jeho autor dopsal ve městě Si-an neboli Západní mír své další románové dílo, jehož děj po dlouhých letech zájmu o toulky venkovskou krajinou po městečkách, vesnicích a horských samotách zasadil opět do velkoměsta a opět se v něm věnuje postavě spisovatele. Protagonistou nové fikce tentokrát není Motýl, ale jistý Ťia Pching-wa, autor Padlé metropole. Ten upíná všechny své síly k napsání velkého literárního díla. A podle prvních ohlasů se zdá, že se mu skutečně podařilo napsat vynikající sondu do duše čínské společnosti své doby. Ale jak to tak bývá, s velkou slávou přicházejí velké starosti, kritika, poté zákaz a devastující ostrakizace. Z oslavovaného talentu se téměř přes noc stává všemi zatracovaný zhýralec, kterého je radno si držet co nejdál od těla. "Dvakrát v životě jsem na vlastní kůži pocítil, co tenhle svět umí - když nám zavřeli tátu a po vydání Padlé metropole," napsal ve svém posledním románu Ťia Pching-wa, kterému bude příští rok sedmdesát. Takový zákaz románu totiž nezačíná a nekončí tím, že se kniha stáhne z distribuce a není oficiálně k dostání, znamená to veřejné odsouzení díla v médiích a na veřejnosti, denunciační schůze, mnohovýznamné mlčení a lhostejnost kolegů, zkrátka kampaň proti autorovi, který se provinil proti zájmům své vlasti. Nejlítějším kritikem škodlivé pokleslosti Padlé metropole byl spisovatel Wang Li-siung, dnes na Západě znám jako jeden z nejvýraznějších prodemokratických aktivistů (Host 3/2020), který tehdy ostře odsoudil román Padlá metropol jako "znamení zla, které vede naši zemi do záhuby". Pro zdůraznění alarmující závažnosti situace i svého odsudku užil klasický citát z konfuciánského kánonu, a to citát ne ledajaký, rovnou citát těžkého kalibru, který spojuje román s ohrožením samotné existence země, se zhoubou vlasti, největším strašákem čínských vzdělanců. O tom, že zrada zájmů vlasti se neodpouští, by mohl dlouze vyprávět nejen Ťia Pching-wa, ale i Jen Lien-kche, ten literární zrádce, a od loňska také Fang Fang, která po tříměsíční tvrdé wuchanské karanténě zůstává už rok v izolaci následkem nejen svého psaní o dění ve Wu-chanu v době epidemie, ale především jako důsledek souhlasu se zahraničními vydáními.

Ale vraťme se k dobrým a zlým znamením, která je nesmírně důležité sledovat a v žádném případě není radno je brát na lehkou váhu, to známe nejen z Jen Lien-kcheova Rozpukova - místopisu čínského zázraku, kde květena bují ve chvíli, kdy přichází dobrá zpráva nebo se vše v dobré obrací, a naopak vše vadne, usychá a odumírá, když se chystá něco zlého. Víme to také z Hodin z olova, všimla si toho dokonce i spisovatelka, která jinak čínským znakům nerozumí, tento citát však nechala čínskými znaky vepsat přímo na obálku své knihy: "Spěje-li stát či rodina k prosperitě, musí tu být nějaká příznivá znamení. Spěje-li stát či rodina k záhubě, musí tu být nějaká neblahá znamení."Padlá metropol je znamení plná. Na obranu románu se v době štvavé kampaně naopak postavila jiná výrazná spisovatelská osobnost Wang Siao-po, který s nadsázkou a humorem sobě vlastním prohlásil, že si ten román teď už nemůže ani přečíst, protože se obává, že by se mu líbil, a ostře odsoudil moralizování a agresivní útoky na román i jeho autora. My si Wang Siao-poovo dílo v češtině bohužel také nepřečteme, s výjimkou eseje o podivínském tvrdošíjném vepři (Souvislosti 2/2017); život tohoto symbolu volnomyšlenkářství, který se mimochodem narodil ve stejném roce jako Ťia

Pching-wa (1952), předčasně ukončilo v sedmadevadesátém roce srdeční selhání.

Přenesme se však od obou Wangů z Pekingu devadesátých let zpátky v čase o třicet let dopředu do dnešního Si-anu. Ve svém posledním díle píše Ťia Pching-wa opět o citlivých tématech, jako je cenzura nebo studentské demonstrace, ale také o vlastních slabostech, strachu a svědomí. Po zkušenostech se skandálem kolem Padlé metropole neponechal ve věci vydání nového románu nic náhodě. Zaprvé zcela jasně napsal, že jde o osobně laděnou fikci a jakákoliv podobnost s historickými skutečnostmi je čistě náhodná: "Tento román jsem psal pro sebe. Oč jsem v něm opravdovější, o to je příběh smyšlenější," vepsal autor na místě motta na úvod románu s čínským názvem, který se do našeho bistra skvěle hodí, neboť odkazuje k specifické surovině vlastní asijské kuchyni - sóje - ve výrazně pikantním zpracování typickém pro spisovatelovu domovinu. Dopředu nechal také v tisku rozhlásit, že na konci roku vydává dva nové romány z městského prostředí, přičemž hlavní událostí bude kniha s názvem Posedíme - míněno jen na chvilku spočineme a hned zase půjdeme -, jejíž děj se točí kolem čajovny a jejímiž hrdinkami jsou ženy, mezi nimiž nechybí ani Eva; druhý bude jen takový vedlejší produkt, sójová lidovka, nic, co by stálo za pozornost. Jako další pojistku pak prvního ledna letošního roku ve městě Si-anu za účasti význačných představitelů města i provincie a zástupců celostátního Svazu čínských spisovatelů v doprovodu fanfár slavnostně otevřel moderní, vkusně střídmou literátskou studovnu nesoucí ve svém názvu sóju v pikantní úpravě. Román samotný přesto v době psaní tohoto bistra stále ještě není v distribuci, zřejmě se ten složitý proces knižního vydání cestou zase zcela jistě nějakým nedopatřením zasekl, zatímco v nově otevřené studovně řízné sóji vystavují více než tři sta různých vydání autorových děl včetně těch zahraničních, k nimž teď přibude i první české.

Druhou českou novinkou přelomu nového roku, starou ne třicet, ale deset let, je Čína v deseti slovech, která v Číně v knižní podobě nevyšla, a tak si o milionové čtenosti u Číňanů může nechat jen zdát i přesto, že v Americe vzbudila značný ohlas. Obdobně jako psal Ivan Klíma svou v Číně nejpopulárnější knihu The Spirit of Prague s myšlenkou na zahraniční čtenáře, Čínu v deseti slovech psal Jü Chua pravděpodobně do značné míry také pro cizince: kdo jiný se také neustále dožaduje vysvětlení Číny v kostce? Petr Šrámek našel v archivu stanice Vltava záznam, na kterém Jü Chua při své poslední návštěvě Českého rozhlasu říká, že ta kniha je dnes již zastaralá. Zastaralý je však pouze jeden odstavec, který zní: "Dnes je Komunistická strana Číny jiná - nemá jednoho jediného vůdce, ale kolektivní vedení. Devět členů stálého výboru politbyra se tiskových konferencí účastní společně, a když kynou novinářům, dělají to přesně ve stejný čas, paže vysoko v identickém oblouku. Když je - takhle synchronizované - pozoruju, vždycky si vzpomenu na předsedu Maa majestátně kynoucího lidu z brány Nebeského klidu. Přitom si uvědomím, že dnes již skutečně žádného vůdce nemáme. Máme vedení, ale rozhodně ne vůdce." Tenhle odstavec měl Jü Chua tehdy v Praze na mysli, neboť Čína v předsedovi Si už opět vůdce má, vůdce s ústavou garantovaným časově neomezeným mandátem. O to aktuálnější však kapitola Vůdce je. Na celé knize je neobyčejně zajímavá volba oněch deseti klíčových slov a jejich drobné, leč významné sémantické posuny. Všechny pojmy jsou bez výjimky novodobé, moderní až postmoderní, nechybí zásadní importy z cizích jazyků jako revoluce nebo lid, ale také pojem do češtiny převedený jako podhoubí, v originále kořeny trávy. Důvody zvoleného způsobu převodu uvádí překladatelka Petra Martincová ve svém doslovu. Autor sám na úvod kapitoly nazvané Podhoubí pojednává o posunech významů daného výrazu v čínštině, takže se i český čtenář dozví o tom, že původní čínský výraz travní kořeny ovlivnilo anglické slovo grass...roots, které v současném čínském slovníku velmi rychle zakořenilo a získalo na popularitě. Čtenář znalý pojmu grassroots a jeho konotací v americkém prostředí tak může v této kapitole nejlépe sledovat, co se událo s daným výrazem po přesunu do čínštiny. Mezi pojmy lid a podhoubí čili společenská spodina je značný rozdíl, významový skok, který v Číně proběhl v reálném historickém čase velmi rychle především z vnitropolitických důvodů. Ať už lid nebo lůza, přesto stejně jako slovo vůdce patří i v tom dnešním, postmoderním, globalizovaném, bohatnoucím čínském světě bezesporu stále k nejdůležitějším pojmům. O jejich vymezení, chápání, užití a výkladu se stále vedou spory, jejichž zrcadlení nacházíme v angažované literatuře, v některých případech pronikly i do názvu díla, jako v případě Hovorů se spodinou "vzteklého psa" Liao I-wua nebo Jen Lien-kcheho novely Služ lidu! Jü Chua klade mezi lid a podhoubí hranici podle časové osy, lid patří k jednomu vůdci, podhoubí pak asociuje s obdobím hospodářských reforem a otevírání se světu, jak zní čínské označení doby, která skončila až po vydání Číny v deseti slovech s nástupem Nové éry nového vůdce. Nezničitelnost a houževnatost jsou základní vlastnosti podhoubí, můžete ho zadupávat, jak chcete, vždycky se zase zvedne, v této souvislosti se zdá být oblíbený citát z tchangské básně Po Ťü-jüho o stepní trávě, který se objevuje jak v Deníku z Wu-chanu, tak v Číně v deseti slovech: "...sebevětší požár ji nikdy nespálí nadobro, s příchodem jara vždy vyraší nová, step se opět zazelená." A nezapomínejme ani na Aj Wej-weje a jeho svého času nesmírně populární bláznivý klip o koni z trávy a bahna nebo koni v travnatém blátě, cchao-ni-ma, doslova tráva-bahno-kůň, ne úplně valný smysl dávající do očí bijící homonymum nejrozšířenějšího čínského vulgarismu s významem hrozby sexuální agrese páchané na matce adresáta. Toto homonymum získává hned další potencionální vrstvy významů, uvědomíme-li si, jaké všechny hříčky se Aj Wej-wejovi podařilo dostat do koníka připitoměle podupávajícího v postmoderním gangnam stylu právě ve spojitosti se slovem grassroots. A mimochodem, i v Číně právě Jü Chuaovi vyšla čerstvá novinka: po osmileté přestávce vydal svůj v pořadí šestý román. První ohlasy jsou nadšené: starý dobrý vypravěč příběhů Jü Chua je zpět! Román se jmenuje Město Wen a volba toponyma dává v tomto případě tušit, že by mělo být civilizačně na výši, ne dekadentní nebo padlé.

Poslední knižní novinkou tohoto výdejního okénka čínského bistra je monografie s názvem Matteo Ricci, jezuita na dvoře Mingů italské historičky Michely Fontany, kterou v češtině vydalo na přelomu roku 2020 a 2021 nakladatelství Dauphin pod názvem Jezuita v Číně. Přeneseme se v něm od spodiny k elitě, do doby v Číně mingské a u nás rudolfínské, která v Evropě přes trvající politické a náboženské spory přála rozkvětu umění a vědy. A právě vědění bylo to, co otevřelo Matteovi Riccimu dveře do Číny, která jinak cizince dál než na práh nepouštěla. V oceněném prvotřídním životopise, který nesmírně barvitě mapuje cestu misionáře, objevujeme Čínu, jak ji máme rádi. Spolu s jezuitou se můžeme obdivovat vyspělosti a bohatosti její civilizace a divit se rozdílnostem, kterých si obzvlášť zpočátku svýma evropskýma očima všímá. V té době také byla Říše Velkých Mingů velmi bohatým, prosperujícím impériem. Jezuita je mimo jiné překvapen, do jaké míry prostupuje víra v nebeská znamení každodenní život Číňanů. Pro všechna důležitá rozhodnutí je konzultován astrologický kalendář, almanach, sestavovaný rok co rok kolegiem císařských astronomů, "příručka štěstěny" obsahující navíc kalendář astrologických předpovědí, ano, onu tajemnou knihu předků, do níž vkládá takovou naději i nejmladší syn starého Kchunga v Rozpukově. Ricci byl velmi zklamán množstvím věštců osudu, kteří na ulicích za pár měďáků předpovídali budoucnost, takže "musel konstatovat, že je užívání horoskopů a dalších hadačských praktik ještě rozšířenější než v Evropě". Čtenář může dále žasnout nad fenomenální pamětí a výjimečnými intelektuálními schopnostmi jezuity, který přestože si stěžuje na obtíže při studiu čínštiny, jazyka naprosto odlišného od všech, které se kdy učil, ať už klasických, nebo současných, včetně těch nejtěžších, jazyka, o kterém sám říká, že "mnohoznačnější jazyk a čtení nenajdete", je již za rok pobytu na čínském území schopen mluvit čínsky bez tlumočníka, pak přeloží klasiky a vytvoří první a dodnes nepřekonaný slovník čínštiny, který je sinology stále užíván jako nejobsáhlejší, přestože ten současný pochopitelně dávno není jen Ricciho dílo. Škoda že této hojně a pečlivě opoznámkované publikaci chybí seznam použité primární a sekundární literatury, na niž autorka nebo překladatel v textu odkazují, zato je na konci knihy věnován prostor informacím všeobecným až banálním, jako je přehled čínských dynastií, a celých pět stran pak soupisu čínských slabik v české transkripci a v pchin-jinu. Na obálce knihy se píše: "Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který nám přiblíží pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí." Dají-li nebeská znamení. A pokud ne, jistě neuškodí připomenout si první setkání Evropy s Čínou, i kdyby jen proto, abychom si uvědomili, odkud jsme v poznávání Číny vyšli a kde jsme se na své cestě ocitli dnes. A také zde se vtírá otázka, o které mluví Jan Karlach v rozhovoru tohoto čísla: Do jaké míry to záleží na tom, kdo jsou oni, a do jaké míry na tom, kdo jsme my?


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2677