Ondřej Buddeus

Hermeneutický kruh lesa      

Věda o literatuře říká, že čtení znamená aktualizaci psaného slova čtenářkou či čtenářem, tedy probuzení textu, zvnitřnění spojené s imaginací, duševní činnost, která je osobní i objektivní - osobní v tom smyslu, že moje nebo vaše čtení se vždycky něčím liší, a objektivní tím, že se přece jen odehrává v pravidlech toho, jak jsou třeba román, báseň nebo reportáž napsány. Kniha je partitura. V pojmu čtenářská aktualizace se mimochodem skrývá myšlenka, že každá knížka má vlastně tisíce možných podob. Přestože je to představa vcelku závratná, zachycuje fenomén čtení možná v omezeném smyslu. To hloubkové, zvnitřněné a imaginací probuzené čtení může být schopností, která vzniká i jinde než při dekódování tištěné stránky. Představme si čtení jako určitý typ citlivosti a pozornosti, které psanému slovu předchází. Zkusím na to jít ještě jinak, osobněji: mám dojem, že mému čtení knih předcházelo to, co jsem se naučil v lese.

Jako předškolní škvrně, tedy v letech předčtenářské nevinnosti Mauglího na konci normalizace, o jejíž existenci jsem neměl ani ponětí, protože dětská vnímavost je spíš apolitická a nezabývá se blbostmi, které za to stojí jen dospělým, jsem žil dva různé světy: ten pražský s mámou a ten křivoklátský ve vesnici Svatá s dědou. Svatá, odkud pochází část rodiny, se až kýčovitě krásně rozkládá vysoko v kopcích. Před sebou vidíte Pravou horu, která zavírá výhled do údolí Litavky, kde leží Beroun nebo Zdice, za zády se vám už rozprostírají křivoklátské hvozdy na pomyslné rozlehlé stolové hoře obkroužené Berounkou.

Děda byl myslivec, ne ten typ masového vraha, spíš pečovatel a pozorovatel, a když šel do lesa, bral mě s sebou. Učil mě být potichu, vidět a číst stopy, poznávat ptáky a zvířata, přivolávat vábničkou káňata a jestřáby, chápat les, vědět, kde najít jahody, kde konvalinky, kde se rochnili kanci, kde si ustlalo srnčí. Úplně nejradši jsem s ním vyrážel v podvečer na čekanou. Nejčastěji jsme chodili na mez k louce u potoka pod Horou.

Pamatuju si, jak tiše sedím, doslova jako pěnička, dýchám tak, aby to nebylo slyšet, nehýbu se, až mi nohy dřevění, ale hlavně - splývám s tou mezí, s tou loukou a s tím kopcem. A když splynu dokonale, i na mě to záleží, najednou se začnou dít věci - kousek vpravo od nás se vyproducíruje z křoví bažant, naproti, tam, kde se louka svažuje k potoku, se opatrně přicházejí napít dvě srny. Ne, je to srna a srnec. Děda mi pomalounku podává dalekohled a ukazuje: v kopci na mýtině je jelen - leží, odpočívá, přežvykuje. Pojmenoval jsem ho Bedřich. Kolem poletují netopýři. Zdánlivě se neděje nic zvláštního, a děje se toho tolik. Jeden neopatrný pohyb, a celá rovnováha, celá ta krajina plná ostražité pozornosti zvířat i té napjaté naší, by se změnila a život by se skryl. Hltám to očima, odhaduju, kde se které zvíře ještě objeví, ještě chybí panáčkující zajíci, tak tři čtyři, na jezevce je asi moc brzo, támhle je možná něco v křoví, liška? - a postupně se stmívá. Když padne tma, děda zavelí a jde se do chalupy.

A právě tohle celé, naprostá pozornost, oči a uši otevřené, pulzující imaginace, stopy, známé cestičky a vždycky i nějaké nové, stará známá i nově se objevivší zvířata, změny vůní, světla, barevnosti, rytmu, terénu, počasí... tahle komplexita - jakási hemživost světa a vnímavost k ní - možná byla tím, co tvarovalo moje skromné pozorovatelské schopnosti. Jako by to "čtení" onoho malého lesního světa podmiňovalo pozdější čtenářské schopnosti gramotného a řádně zgramatizovaného člověka. Učíte-li se číst nejprve v lese, našlapujete potichu, skrýváte se - s aktualizací lesa se učíte sebe sama zároveň deaktivovat. To je to splývání s krajinou, které z člověka činí aktivního čtenáře. Nemohl by se tady vlastně skrývat drobný paradox čtení? To, co je pozorné, se ztiší a skrývá, a to nezjevné se tím pozornosti otevírá. Je to strategie sdílená: zaujímá ji totiž lovec i zvíře. Čtenář i smysl napsaného. Tak se opisuje hermeneutický kruh lesa.

Čtenář a čtenářolog Jiří Trávníček ve své nejnovější knize s názvem Kulturní vetřelec používá pojmy "intenzivní" a "extenzivní" čtení. Tím prvním myslí opakované čtení několika málo titulů a je spojené se čtenářskou kulturou před jejím zmasověním v devatenáctém století. Čtení extenzivní zase označuje jednorázové čtení mnoha titulů a je nejběžnějším rysem čtenářství spojeného se současnou knižní kulturou a soudobým knižním trhem. Extenzivní a intenzivní čtení není jen dichotomie, která se váže k velkým, nadosobním dějinám čtenářství, ale myslím, že nemálo platí i v tom intimnějším okruhu vlastního čtení. Jako dítě jsem měl několik knížek, k nimž jsem se opakovaně vracel nebo nutil své dospěláky, aby mi je četli. Jako dospělý mám mezi knihami v našich domácích knihovnách a digitálním archivu několik dobrých přátel, s nimiž se pravidelně potkávám, pár nepřátel, slušný počet více či méně dobrých známých, a také, ale o tom později, spoustu skvělých neznámých.

V mém klučičím univerzu opakovaně figurovaly tři knížky. A shodou okolností měly všechny co do činění s mým křivoklátským světem, i když každá jinak. Do mého mateřského světa v Praze patřily pohádky Boženy Němcové. Mámu jsem dokázal před spaním přimět přečíst Divotvorný meč nebo Neohroženého Mikše i několikrát. S rozšířenými zorničkami jsem si představoval, jak bílý kůň pobíhá v poli makovic, které leželo v zatáčce pod Svatou cestou na Trubín, a jak Vojtěch z pohádky pod koňským žlabem v Marešově statku, kam jsme si směli chodit hrát, nachází divotvorný meč. Nebo jak nebojácný silák Mikeš čapne za bradku pidimužíka, který předtím úkladně zavraždil oba jeho pohádkové přátele.

Byla to pro malého kluka velká epika, která zapadala do kraje kolem Svaté a kterou vyprávěl mámin melodický hlas. A hravé a precizní secesní ilustrace v knížce od Artura Scheinera se sem hodily, do toho kraje mi intuitivně zapadaly. Letos, když jsme se sestrou Anežkou připravovali její bakalářskou ilustrátorskou knížku, jsem zjistil, že to nebylo náhodou. Bratr Artuše Scheinera Josef, významná osobnost přechodu od monarchie k republice, pozdější starosta Sokola, tu v roce 1897 koupil z pietních důvodů vilu a Artuš sem nejspíš jezdíval. Tím pietním důvodem mimochodem bylo to, že v myslivně na kraji vesnice v roce 1860 vznikla myšlenka Sokola, z níž nám dodnes zbylo například překrásné tělocvičné názvosloví a část prvorepublikového mýtu. Obrozenecké devatenácté století tu prostě žilo a vrývalo se mi do paměti i jako specifická melodie češtiny, jakou už dneska neznáme: "V tom okamzˇeniě prome'3fnil se muz'3fiěk v os'3fklivou babu a Miks'3fovi zahroziv ze sluje zmizel. 'Pro mne se mu'3fz'3fes'3f prome'3fnit tr'3feba v Antichrista, jaě se te'3f prˇece nebojiěm,' r'3fekl Mikes'3f a strc'3fil vousy do kapsy."

Další intenzivně čtenou knížkou byly Písničky bez muziky Emanuela Frynty. Maminčini přátelé měli kousek od zámku Leontýn směrem na Křivoklát v lese srub. Odjeli jsme k nim na pár dní, bylo jaro 1989, a knížku, která zrovna vyšla, jsem tam dostal darem. Z toho výletu si pamatuju hlavně vyřezávané indiánské nože, které zdobily stěnu srubu. V paměti jsem už nepodržel to, že tam s nějakou cizí maminkou byla ještě jakási holka. Ta tu knížku dostala taky a shodou okolností jsem se s ní později oženil.

Fryntovy básničky jsem znal záhy nazpaměť a dneska, když máme doma pětiletého Josefa, se to hodí. Nikde v české literatuře pro děti jsem se s tak nápaditou, přesnou i lehkou hrou s jazykem nepotkal. Když jsme před pár lety s Davidem Böhmem vymýšleli dětskou knížku Hlava v hlavě, těch pár básniček, co v ní mezi jiným stojí, mělo Fryntovy rýmy za nedostižný vzor.

Na Svaté jsem, už o trochu větší, býval indiánem svého vlastního kmene. Shodou okolností dneska zjišťuju, že jsem jím tak úplně být nepřestal, i když o koních v mém životě, totiž kolech a kultuře cyklistiky, by to bylo na jiné vyprávění. A zásadními průvodci v tom indiánství mi byly dvě knížky od Thomase Ernsta Setona, Rolf zálesák a Dva divoši. V centru vyprávění tu stojí vždycky kluci, kteří se v přírodě stávají indiány. Setonovy knížky nejsou ta nablblá heroická romantika Karla Maye, ale vyprávějí o čtení lesa a o životě ve hře, v níž příroda má hlavní roli a doopravdy poznat ji může jen ten, kdo se k ní a v ní chová s respektem. Přitažlivost setonovek pro křivoklátského indiána ale nespočívala jen v dobrodružstvích v lese, měly i praktický, návodný rozměr. Díky jeho knížkám jsem se postupně naučil vyrábět třeba luky a šípy, které měly skutečnou průraznost a fascinující dolet. A o to intenzivnější, totiž reálnější, byl pak zpětně jejich čtenářský prožitek. Fikce se přelila do skutečnosti. Luk v povídání o knížkách nezmiňuji tak úplně náhodou - učí totiž další stránce interpretativní pozornosti, zaměřenému soustředění. Smysl psaného slova, zvlášť v literatuře, může být podivuhodně plaché zvíře, na něž už zacílit není snadné. A strefit se do něj, interpretačně ho skolit a pojmenovat, není možné ani žádoucí. Přinejlepším ho můžete minout těsně. A bude-li stát nehybně, mnoha střeleckými pokusy nanejvýš vyznačíte jeho obrys.

V tom patosu dětských vzpomínek z lesa si najednou připadám až moc sentimentální, můj osobní Mefisto se mě ptá, jestli tady neroztírám jen environmentální zavařeninu z osmdesátých a devadesátých let. Ta poslední alegorie ostřelovaného, přesto nezasáhnutelného zvířete, se ale vcelku hodí, když poskočím o pár kapitol dál (přes všechny dětské encyklopedie o světě, vesmíru, zvířatech a velkou Indiánskou encyklopedii Mnislava Zeleného). Zachovám tím totiž aspoň tematickou návaznost. Díky šťastné náhodě, která mě přivedla na gymnáziu k Věře Koubové, výjimečné překladatelce z němčiny a znalkyni díla Franze Kafky, jsem se záhy ocitl v podivuhodném světě Kafkových povídek (v překladu Vladimíra Kafky). A tak, jak se Kafka v jednom z dopisů Felici označuje za unikavého milence, právě tak bývá unikavý jakýkoli jednoznačný výklad jeho textů, to zvíře smyslu. Jeho povídky jsou jedna z dospělých knížek, k nimž se pravidelně vracím, je tedy předmětem intenzivního čtení. Myslím, že není náhodou, že Kafkovi, člověku s intenzivním vztahem k tělesnosti, dokonce i sportu a přírodě (pravidelně cvičil, chtěl se stát zahradníkem), neunikl ideál indiánské svobody (byť mu mylně přisuzuje rakouskouherské armádní ostruhy a kontinentální postroj):

"Kdyby tak byl člověk indián," stojí v první větě mikropovídky s názvem Touha stát se indiánem, "vždy pohotový a předkloněn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otřesy země, až by pak nechal ostruhy ostruhami, neboť žádné ostruhy nejsou, až by pak odhodil uzdu, neboť žádná uzda není, a zemi jak hladce vysečenou step by před sebou už skoro neviděl, již bez koňské šíje a hlavy." Tahle kafkovská sentence je plná mizení, uplývání a pohybu. Ostatně dynamika, neustálý pohyb někam, byť cíl a spočinutí není na obzoru, je charakteristikou i jeho kanonických próz. Menší útvary mi jsou ale bližší.

Možná i proto se častěji vracím k povídkovým knížkám nebo novelkám. Během studia norštiny i po něm jsem sahal ke svým seveřankám a seveřanům - třeba k sondám do podprahové psychologie v povídkách Karen Blixenové nebo Petera Hřega. Novelka Cesty hada po skále Torgnyho Lindgrena je zase z těch ponorů, který tak přesně rozkresluje kreativitu zla a hloubku ponížení, že knížku musíte odkládat, abyste ji dočetli. Do téhle linie ostatně patří i Ouředníkova Europeana, Dějiny bestiality Jense Bjřrneboa, Fischlovi Dvorní šašci nebo Parfém Patrika Süskinda. Říkám si, jak moc se umělecký výzkum tohoto tématu hodí k minulému století s dvěma horkými a jednou studenou světovou válkou.

Literatura v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství - to zní jako dobrá omluvenka pro to, že člověk nemá metál čtenáře kanonických špalků. Leccos si z objemnosti a hmotnosti zásadních děl světové literatury lze vynahradit útvary ještě kratšími než povídky, ale i z jiného druhu - a sice v kolibřím formátu poezie. Když si člověk to slovo zopakuje, zjistí, že výraz neoznačuje jen jednotné číslo s tím velkým P, ale je také tvarem pro první pád množného čísla. Poezie - to je plurál možností, který se vyznačuje touž diverzitou jako říše hmyzu v deštném pralese. Mně osobně úplně není vlastní patos lyrického výrazu (no... můžu se plést... někdy ano, ale to musí zpívat Zuzana Navarová nebo Anna Hokešová z formace Metastavy), bližší je mi poezie sice subtilní, ale analytická, nebo narativní, hravá či experimentální. Tyhle všechny jmenovatele jsem našel u Jana Erika Volda nebo Auduna Mortensena, dvou Norů, z nichž jeden je ve věku mého dědečka a druhý o rok starší než já. V roce 2012, kdy byla na světě má první knížka 55007 znaků včetně mezer, jsem v krabici pod knihovnou ve Voldově osloském bytě, který nám laskavě na půl roku zapůjčil, objevil nikdy nepublikovanou experimentální sbírku Tall, čísla z roku 1967. A výše zmíněný Audun o rok později vydal 27 519 tegn med mellomrom, česky tedy 27 519 znaků včetně mezer. Náhoda? Nemyslím si.

V případě těchto dvou jsem se mohl zanořit do četby i jako překladatel. V takové situaci čtete nejen opakovaně, ale každé slovo vážíte mnohokrát, a ještě ve dvou jazycích, až k extrémní podobě intenzivního čtení. Překladatelské čtení je zároveň trénované a řemeslně poučené a patří do doby, která jinému intenzivnímu čtení tolik nepřeje. Jste dospělák v koloběhu všednodennosti a v konkurenci digitálních médií je čtenářský ponor vzácností a vnitřně i zvenku vybojovaným prostorem. S očekáváním, že člověk bude mít přehled, takzvaně načteno (a tedy podá kvalitní výkon v oblasti extenzivního čtení), nejčastěji radostně selhávám. Proč mluvím o selhání radostném?

Závěr svého povídání bych totiž rád věnoval nikoli čtení, ale nečtení knih. Chtěl bych se rozloučit ve znamení tenounké chvály těkavosti. Doma máme čtyři knihovny, dvě jsme si postavili z OSB desek a jednu jsme koupili z kavárny Fra, která před pár lety měnila interiér a náhodou jsem byl první, kdo se na nabídku ozval. Dřevo sladce smrdělo nikotinem, ale bohužel rychle vyčichlo. Čtvrtou knihovnu tvoří asi 100 GB dat knížek tajně ofocených v univerzitní knihovně v Oslu a Berlíně pro studijní účely. Kolik svazků to dohromady činí, se neodvažuju odhadovat, jsme tu ale obklopeni knihami a velkou část z nich jsme nepřečetli.

Máme tu knížky, které jsou krásné knižním designem, knížky, které jsme dostali od přátel, knížky po dědovi a babičce, prababičce a pradědovi, několik knih na vůni, například životopis Josefa Jungmanna z roku 1873 částečně ohlodaný myší z rodové chalupy, podivuhodný tlustospis v Braillově písmu, katalog z Yokohamského muzea skla v japonštině. Všechny knihovny obsahují většinu titulů nepřečtených, rozečtených a nedočtených - váží se k nim vzpomínky, které s jejich obsahem nesouvisejí nebo jsou to budoucí čtenářské výpravy, které se možná nikdy neuskuteční. Představují mapu: Londýn, Oslo, Stockholm, Ostrava, Berlín, pasáž Alfa v Brně, nádraží v Břeclavi nebo Řevnicích, Helsinky, Tábor...

Hřbety všech knih, přečtených i nepřečtených, tvoří cloud slov, experimentální prostorovou báseň o zhruba 15 m2 s podivuhodnými sousedstvími: valerie a týden divů citlivý člověk murphyho zákony kundera český život a doba do temnoty teorie avantgardy třetí kultura úvahy o slově řeč a dětská komunikace digital humanities plovárna na léthé rybářský řád a soupis mimopstruhovýh revírů pro držitele celosvazových povolenek obecné dějiny hanebnosti die philosophie des radfahrens slova pojmy situace grónské mýty a pověsti vyhořelá společnost nespavost zuza v zahradách antikódy funktionen des fiktiven psychosomatická prvouka střední Evropa jako pták s očima vzadu byt ve venkovském domě kontexty vzdělávání v postmoderní situaci černé libido wittgensteinova kniha faktů humanitoria lector in fabula normal people lady fuckingham tabook bedekr loď bláznů tady bydlí láska bible books vs. cigarettes.      

Velká část jsou knihy, které stojí mimo rámec intenzivního i extenzivního čtení, knihy-objekty. Podílejí se na zvukové krajině domova, na jejím vizuálním dojmu a barevnosti, na vůni, jsou to i - řečeno slovy prozaičky Lucie Faulerové - lapači prachu. Každá z nich čeká na svou čtenářskou aktualizaci, můj vnitřní systém čeká jejich update. Nebo je to celé velký rozcestník a spousty malých dveří. Sedím v křesle, je noc, mrzne, je leden a třetí zbytečná vlna pandemie značky bestincovid, na zadní straně obalu "designed in czech republic, made in china". Dívám se na knihovnu, s baterkou, abych neprobudil dítě. Pěstuju si knihovničku, nebo ona mě? Sem tam vezmu do ruky knížku, zase ji vrátím. Je zákaz vycházení. Nemůžu ven, ale můžu dovnitř.

(6. ledna 2021)

Ondřej Buddeus (1984), básník a překladatel.

Čtenářské vyznání Ondřeje Buddeuse publikujeme s laskavým svolením Českého rozhlasu Vltava. Pořad Knižní pól - čili "setkání s knihami napříč prostorem a časem", jak zní jeho podtitul - připravuje Blanka Stárková.