Jiří Pelán

K dvousetletému výročí narození

Charlese Baudelaira

V tomto roce si připomínáme dvousetleté výročí narození Charlese Baudelaira, básníka, který byl "otcem" - magnus parens, jak jej nazval Vrchlický - nejen básníků symbolistické generace, ale básnického modernismu vůbec.

Charles Baudelaire se narodil 9. dubna 1821 v Paříži a zde také 31. srpna 1867, ve svých šestačtyřiceti letech, zemřel. Život prožitý mezi těmito dvěma daty byl v mnoha ohledech tragický. Pohlavní nemoc, jíž se nakazil ve svých osmnácti letech, jej poznamenala do sklonku jeho dnů. Značné dědictví, jež ve svých jednadvaceti převzal po otci, stačil během dvou let víc než z poloviny utratit, a poté, co rodina dala zbytek jeho majetku pod kuratelu soudního opatrovníka, musel se spokojit s nicotnou měsíční apanáží. V téže době začal být závislý na módních drogách hašiši a opiu a na alkoholu a této závislosti se už nikdy nezbavil. Věřil ve vykupující moc svého básnického talentu, ten ho však zradil: jeho talent byl sice mimořádný, ale nesmírně skoupý, vydával plody v dlouhých intervalech a pouze v kontaktu s náměty, na nichž byl básník intelektuálně a citově angažován.

V jeho jediné básnické sbírce Květy zla (Les fleurs du mal) z roku 1857 nicméně prošel tento životní materiál cílenou transformací: básníkův životní příběh tu byl přetvořen do podoby osobního mýtu. Tento mýtus pojmenovává Baudelaire ve svých textech s úpornou naléhavostí: je to mýtus dandyho. V této transpozici už nebylo ani stopy po psychické labilnosti člověka Baudelaira - po egoismu, útěcích před zodpovědností, aroganci, hysterii, zkrátka po slabostech, jež mu byly vlastní a jež detailně odzrcadlila jeho korespondence. Z veršů se tu vynořuje symbolická autostylizace pohrdavého osamělce, jenž přemáhá všechny slabosti gymnastikou vůle, hledí jasnozřivým okem na zlo, jež leží v základech světa a lidské přirozenosti, a destiluje z pekla existence produchovnělé kvintesence moderní krásy.

Dandyovská je i estetika Baudelairovy sbírky. Je to estetika v zásadě antiromantická, nedůvěřivá k inspiraci a k prvnímu vrhu, estetika, pro niž báseň není bezprostředním - přirozeným a "přírodním" - výlevem citu, ale chladně, metodicky zbudovaným umělým předmětem, přemáhajícím chaos emocí (tak jak o tom hovořil Edgar Allan Poe, básníkův velký vzor, ve Filozofii básnické skladby). Je to estetika přesného slova, které nedvojznačně pojmenovává moderní skutečnost, ale zároveň je nositelem sugestivních kvalit, které činí z básníkovy promluvy sorcellerie évocatoire, zaklínání, magii probouzející k životu to, co se zdálo mrtvé. Rovněž Baudelairova věta, o níž Flaubert napsal, že je nacpána smyslem, až praská, zrcadlí odpor k lyrickým elipsám a anakolutům. Její syntax, nezřídka značně složitá, je v zásadě klasická a příliš se neliší od konstrukce prozaické věty. Zato zvláštní pozornost Baudelaire věnuje zvukové instrumentaci svého verše: jeho eufonické řady jsou někdy až marnotratné a rým do nich bývá plně integrován. Pro Baudelaira už báseň není ani "realistickou" mimezí - odosobněnou kopií skutečnosti -, ani romantickou "expresí": tvrdě kritizuje Mussetovy "nestoudnosti zkaženého dítěte, jež se zaklíná nebem a peklem kvůli dobrodružstvím od hospodského stolu" a "jeho naprostou neschopnost pochopit práci, díky níž se snění proměňuje v umělecký předmět". Báseň je pro Baudelaira právě umělecký předmět, objet d`art, druhá realita, plod cílené konstrukční práce na všech úrovních: tematické, kompoziční, syntaktické, lexikální, rytmické i eufonické.

Od sklonku 19. století byl Baudelaire jak svou tematickou výpovědí, tak svým formálním artismem lákavou výzvou pro překladatele. Do Čech uváděl Baudelaira už v sedmdesátých letech 19. století Jaroslav Vrchlický. V roce 1896 pak vyšel ve Sborníku světové poezie České akademie třetinový výbor z Květů zla, na němž se vedle Vrchlického překladatelsky podílel také jeho někdejší básnický druh a profesor obecných dějin na pražské univerzitě Jaroslav Goll. Na přelomu století věnovali Baudelairovi překladatelskou pozornost čeští dekadenti, kteří v něm ctili svého mistra, Arnošt Procházka a Emanuel z Lešehradu. K výboru Vrchlického a Golla se v roce 1919 vrátil básník Jaroslav Haasz a vydal ve Sborníku světové poezie překlady těch básní z Květů zla, jež oni vypustili. Jeho zásluhou tak byl konečně zkompletován úplný český překlad Květů zla a čtenář, který by četl dosavadní české překlady v pořadí, jež Haasz vyznačil na závěr svého výboru, měl konečně možnost proniknout i k pozoruhodné tektonice celku.

Tři roky předtím, v roce 1916, se sešel pozoruhodný kruh překladatelů, který měl vytvořit pro nakladatele Borového velkou antologii moderní francouzské poezie. Tři z účastníků této úmluvy, Viktor Dyk, Karel Čapek a Hanuš Jelínek, se díky práci na projektu (který ovšem v plánované podobě nikdy nevyšel) setkali s Baudelairem rovněž a dali mu promluvit jedinečně novým básnickým jazykem.

Charles Baudelaire byl nepřehlédnutelným fenoménem i pro generaci wolkerovskou a nezvalovskou, pěstující kult "prokletých básníků". Roku 1930 vyšly bibliofilsky pod názvem Triptych překlady Kalistovy, rok nato dokončil své překlady Vítězslav Nezval (byly však vydány až posmrtně, v roce 1964), v roce 1932 vyšel první soubor překladů Kadlecových a v roce 1946 publikoval své překlady Vladimír Holan. Holanovy překlady jsou z této nové vlny baudelarian jednoznačně nejpozoruhodnější: jedinečně se tu propojily dvě kongeniální poetiky. Do stop těchto překladatelů pak vstoupili František Hrubín, Ivan Slavík, Jan Tomeš, Vladimír Mikeš a další.

V roce 1973 jsem českým překladům Baudelaira věnoval svou diplomovou práci. Už tehdy jsem byl pokoušen myšlenkou vstoupit do této pozoruhodné a velice dlouhé řady. (V Čechách je Baudelaire po Shakespearovi snad nejpřekládanější básník.) Ale v hlavě se mi tehdy příliš zahnízdily převody, jež jsem analyzoval, a tak jsem na toto pokušení raději zapomněl. V souvislosti s letošním baudelairovským výročím se na mne obrátil redaktor Českého rozhlasu Petr Gojda s otázkou, zda by mě nelákalo pořídit nové verze některých Baudelairových veršů pro stanici Vltava. Poskytl mi tak důvod, abych se k té staré ctižádosti vrátil. Rozhodující bylo přitom vědomí, že jsem měl dost času na to, abych na dosavadní české překlady konečně zapomněl. Pravda je ovšem taková, že kdo jednou četl například překlady Čapkovy, nezapomene na ně nikdy.

Ze souboru, který z tohoto impulsu vznikl, sestavil Petr Gojda pořad Souzvuk, jehož premiéru zařadila Vltava na 12. dubna 2021. A Petr Šrámek z mých překladů vybral několik čísel pro Souvislosti - většinou jiných, než byly zařazeny do rozhlasového pásma. Zvolil sérii Baudelairových mistrovských sonetů a zarámoval je básní adresovanou Čtenáři, čili předmluvou ke Květům zla, a juvenilní básní, jež zůstala mimo sbírku, byť svým tématem i brilantní formou fakticky do tohoto souboru, který byl v jistém smyslu Baudelairovou symbolickou autobiografií, už patří.

Jiří Pelán (1950), romanista a překladatel. Působí v oddělení italianistiky Ústavu románských studií FF UK. Ze svých studií a statí sestavil soubory Kapitoly z francouzské a italské literatury (Torst 2000) a Kapitoly z francouzské, italské a české literatury (Karolinum 2007). Loni vydal monumentální dvousvazkovou antologii Italská renesanční literatura, u jejíchž počátků v roce 1956 stál jeho učitel Václav Černý (Karolinum 2020; viz Souvislosti 3-4/2002 a 1/2018).