Jan Šulc

Můj kamarád Ilja Matouš

Zpráva o smrti Ilji Matouše ke mně dorazila se zpožděním jednoho a půl měsíce - Iljův nekrolog, zveřejněný ve webové verzi časopisu Společnosti Josefa Škvoreckého Danny po Iljově smrti, k níž došlo 2. listopadu 2020 ve Vinohradské nemocnici, napsal Michal Přibáň a přeposlala mi ho Petra Drozdová, která spolu se svým manželem Robertem od Ilji po léta kupovala mimo jiné výtisky knih torontského nakladatelství Sixty-Eight Publishers, jež měl dvakrát a jejichž sbírku (i s podpisy dnes již nežijících autorů) měl jednu z nejúplnějších u nás.

Kdo byl Ilja Matouš? Pro literární historiky především autor čtyřsvazkové sešitové Bibliografie Josefa Škvoreckého, spoluautor Přibáňovy oficiálně knižně vydané dvousvazkové Bibliografie Josefa Šlvoreckého a před rokem 1990 tvůrce řady samizdatových knih - jejich úplný přehled je možno získat a svazky vzít do rukou v knihovně Libri prohibiti, jejíž zakladatel a dobrý duch Jiří Gruntorád byl vůbec první, kdo o Iljově smrti informoval veřejnost - jeho zprávu jsem ovšem v listopadovém a prosincovém pracovním shonu přehlédl.

Řeknu-li autor a spoluautor bibliografie a samizdatový nakladatel - a pomyslím-li při tom na Ilju -, je to neobyčejně málo. Pro vylíčení jeho osobnosti se musím ve vzpomínce vrátit do roku 1980, kdy mi bylo patnáct let.

V časopise Melodie jsem tehdy coby student druhého ročníku žižkovského gymnázia objevil inzerát: "Prodám knihu Beatles v písních a obrazech." Tedy svazek v tu dobu naprosto nesehnatelný, pro mou generaci přímo bájný. Ihned jsem na inzerát odpověděl a dopisem se mi ozval jakýsi Ilja Matouš z Rybovy ulice v Praze 6: "Přijeďte si pro knihu ke mně domů, je to kousek od Větrníku."

Vyrazil jsem tramvají na Větrník a nedaleko od zastávky jsem za chvíli vstoupil do rodinného domku v tiché ulici. Ilja tam bydlel v malém přízemním bytě se svou ženou Ilonkou a dcerami Terezkou a Verunkou. V prvním patře bydlela Iljova maminka. Ilja měl též sestru, provdala se do Itálie a Ilja s rodinou za ní v létě občas jezdíval. Přivezl mi odtamtud několik vzácných LP, zejména Franka Zappy. Ale to předbíhám.

Hned při prvním setkání jsme si s Iljou padli do noty. Knihu Beatles v písních a obrazech mi prodal za pakatel, důležitější bylo něco jiného - naše společná vášeň pro folkové písničkářství a knižní kulturu. Byl jsem tehdy zelenáč, sotva jsem se rozkoukával po světě. Ilja byl o deset let starší (narodil se v roce 1955) a v danou chvíli mi svou zkušeností a znalostmi dal tolik, že mohu bez nadsázky říci, že zásadním způsobem ovlivnil můj život. Měli jsme tři hlavní témata - folkové texty, hudbu a knihy v nejširším slova smyslu. A ovšem i společné zájmy životní. V letech 1980 až 1988 jsem byl u Ilji na návštěvě určitě přinejmenším osmdesátkrát, ne-li víckrát. Měl jsem rád jeho byt, jeho vlastnoručně vyrobený dřevěný sokl s vestavěnými úložnými prostory, velkou knihovnu, prosklenou verandu s knihami, útulnou kuchyňku, sklep plný stovek zavařenin ve sklenicích (Ilja miloval píseň Jana Buriana: "zavařuju, zavařuju, zavařuju do sklenice / zavařuju kompoty / až umřeme, až umřeme, až umřeme / zbydou po nás hodnoty"). A ovšem malou sklepní komůrku, která byla Iljovým hájemstvím: pracovničku s pečlivě uspořádanými slohami papírů, časopisů, samizdatových svazků, pracovním stolem a s knihovničkou s kompletní produkcí nakladatelství Sixty-Eigt Publishers, kterou Iljovi pomáhala dávat dohromady s pomocí přátel jeho sestra žijící v Itálii, jak mi vyprávěl.

Několik samizdatových svazečků jsme tehdy udělali spolu, samozřejmě zcela amatérsky. To ale nebylo to nejdůležitější. Hlavní byly naše hovory o české knižní kultuře, o edicích a časopisech - z nich jsem doslova nasával vědomosti, jež jsem si pak doplňoval při studiu na FF UK a při práci v antikvariátu v Dlážděné ulici. Od Ilji jsem se například dozvěděl o slovníkovém díle bibliofila Arna Sáňky a historika výtvarného umění Prokopa Tomana, o slovníku pseudonymů v české literatuře, a Ilja byl také první, kdo se v mém okolí snažil - amatérsky a s děrami, ale nadšenecky - sestavit knižní bibliografii českého literárního exilu. 

V roce 1970 bylo Iljovi patnáct let. Zájem o hudbu ho nemohl nepřivést k Plastikům - účastnil se jejich slavných koncertů v Postupicích a Bojanovicích v sedmdesátých letech. Ve chvíli, kdy mi o nich vyprávěl, to byly vzpomínky tak dávné, jako by přicházely z 19. století - na počátku osmdesátých let, sešněrovaném zákazy a represemi, mi připadaly jak z jiného světa. 

Byly tu ale folkové texty, jež jsem vášnivě shromažďoval já. Měl jsem radost, když jsem pro Ilju objevil několik textů Krylových, Hutkových, Mertových a Třešňákových, které ještě neznal. On je opisoval na psacím stroji a spolu s těmi, které shromáždil sám, poskytoval editorovi českých folkových textů Stanislavu "Houlovi" Zárybnickému z Rakovníka, který je zúročil ve svých samizdatových edicích. S "Houlou" mne v pražském Jonáš-klubu i seznámil. Budiž řečeno, že "Houlova" edice textů Vladimíra Merty posloužila později k tištěnému vydání knihy Narozen v Čechách a že jeho a Iljova edice textů Jaroslava Hutky překvapila a potěšila i samotného Hutku, který některé své texty ze šedesátých let neměl archivovány - přepis "Houlovy" a Iljovy edice dnes visí na Hutkově webu a budiž s vykřičníkem poznamenáno, že jejich úplná knižní edice dosud nebyla vydána! (V první polovině devadesátých let mne Ilja s Hutkou seznámil, nikdy nezapomenu, jak jsme při našem prvním společném setkání seděli v Hutkově autě ve frontě na jeho registraci ve vršovické ulici Na Míčánkách a donekonečna jsme si povídali o textech starých moravských národních písní.)

Iljova dlouholetá a z hlediska literární historie jen stěží docenitelná spolupráce s "Houlou" skončila tragicky na sklonku roku 1989, kdy se "Houla" rozhodl ukončit svůj život skokem pod vlak nedaleko Rakovníka.

Nejambicióznějším Iljovým samizdatovým počinem bylo vydání třinácti svazků se souhrnným titulem Ladislava Klímy spisy sebrané. U jeho počátků jsem byl. Z hlediska edičního i textologického šlo o ryze amatérský, nedokonalý projekt, to jsem si tehdy již uvědomoval. Ale i tak byla ta edice v danou chvíli cenná: umožnila číst v textologicky chybné, ale obsahově informativní podobě některé dosud nevydané Klímovy texty, jejichž originály v osmdesátých letech vyvezl do Vídně David Souček (v devadesátých letech byly získány pro Literární archiv Památníku národního písemnictví). Když jsem se na počátku devadesátých let pokusil prosadit v Odeonu k vydání Klímovy Sebrané spisy, přizval jsem k tomu vedle Josefa Zumra i Ilju (pěkné obálky tehdy navrhl Standa Jirčík). I tam šlo ovšem o projekt nedokonalý. Naštěstí se o něco málo později edice Klímových Sebraných spisů ujala v Torstu Erika Abrams a Klímovo dílo - rozvrženo do šesti svazků - tak získalo tu ediční a nakladatelskou podobu, jež mu náleží.

V době, kdy jsem se s Iljou nejvíce stýkal, pracoval jako vedoucí papírenského skladu Obchodu průmyslovým zbožím v Praze. Asi dvakrát jsem za ním ve skladu byl, ale na podrobnosti si již nepamatuji. Co si však pamatuji dobře, je Iljova aktivní a činorodá povaha - byl agilní, neúnavný a organizačně pomáhal v Jonáš-klubu, Jazzové sekci i Sekci mladé hudby. 

Na jednu věc nesmím zapomenout: Iljův samizdatový svazek 100x s folkem, slovník osobností české folkové hudby, plod mnohaletého Iljova úsilí, jednu z jeho nejdůležitějších publikací.

Vzpomínám si též na příhodu, která měla pro Iljův osud možná větší význam, než se mi tehdy zdálo: někdy v roce 1986 mne Ilja vzal na setkání u jedné své sousedky na Větrníku, jež byla léčitelka. To tehdy nebylo povolené, setkání bylo provázeno jistou opatrností a tajemstvím. Živá tělnatá žena v příjemně zařízeném suterénním bytě pronesla úvodní přednášku a potom přítomné jednoho po druhém léčila. Každý řekl, co ho trápí, ona si ho posadila na dva metry od sebe, sama seděla v lotosovém květu a začala si nahřívat ruce nad svíčkou. Když byly horké, na dálku začala pacientovi energeticky jezdit prsty po těle. Ilja jí řekl, že ho bolí v kříži. Léčitelka se tedy soustředila na oblast kolem beder, když v tu chvíli Ilja zařval bolestí a zhroutil se na břicho na koberec. Asi po dvou minutách vstal a byl skutečně bolesti zbaven - v kříži už ho vůbec nebolelo.

Kdy vznikl Iljův zájem o léčitelství a ezoteriku, nevím. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil. Přivedla ho k němu jeho žena Ilonka? Či šlo o inspiraci dílem Josefa Váchala? Nevím. Jisté je, že od konce devadesátých let se Ilja s Ilonkou živili komerčním prodejem ezoterických předmětů a knih. A že toto prostředí, celý tento "ezoterický svět" byl spjat i s jejich rozvodem zhruba dva roky před Iljovou smrtí. Ale u toho jsem nebyl a svědectví o tom vydat nemohu.

Rok 1989 znamenal zásadní přelom v Iljově životě. Začal být aktivní ve Společnosti Josefa Škvoreckého, publikoval svou sešitovou bibliografii jeho díla, setkal se s ním, Škvorecký mu za jeho popularizační činnost poděkoval. Ilja se přes své samizdatové dílo sblížil i s Jiřím Gruntorádem. Společně jsme se však vídali jen občas - s Ilonkou nás po roce 1997 navštívili doma na Jarově, to byla moc hezká a milá návštěva. Občas jsme se vídali i pracovně, přitáhl jsem ho k několika knihám v Torstu a seznámil ho s Viktorem Stoilovem. Předlistopadovou blízkost a společnou práci už však v plné míře obnovit možno nebylo, oba už jsme byli svými zájmy a svou prací přece jen trochu jinde než před rokem 1988. Přesto jsme si čas od času volávali, občas jsme zašli na kávu a povídali jsme si. Ilja mi vyprávěl o smrti své maminky a o tom, že se s Ilonkou museli přestěhovat z Rybovy ulice na Jižní Město. To mi zatrnulo. Oni dva a Rybova ulice, to pro mne bylo synonymum. Nedokázal jsem si je na Jižním Městě představit. 

Naposledy jsem se s Iljou viděl snad někdy v roce 2016 či 2017, již si na to přesně nepamatuji. U posledního období jeho života jsem nebyl a znám ho jen z vyprávění Michala Přibáně: 

Rozpad manželství s Ilonkou - zánik Iljových knižních sbírek - mrtvice, která ho postihla v dubnu 2020 - ochrnutí poloviny těla - půlroční pobyt v Thomayerově nemocnici - rehabilitace v nemocnici v Kubelíkově ulici na Žižkově (v níž v roce 1952 zemřel na mrtvici můj dědeček Karel Kůta, hned naproti rohovému domu, v němž do svého odchodu do exilu bydlel Přemysl Pitter a přes ulici od domu, kde dnes bydlí Josef Kroutvor) - covid - a nakonec převoz do Vinohradské nemocnice, kde Ilja 2. listopadu zemřel. Dcera Terezka mu v přízemí domku ve Francii, kde žije, se svým manželem připravovali pokoj s bezbariérovým přístupem...

Měl jsem Ilju moc rád. Zpráva o jeho smrti mě hodně zasáhla. Jako by se jí po třiceti letech najednou pouzavíralo pro mne dosud otevřené předlistopadové období, plné literárních i hudebních objevů, hledání zapadlých kulturních vzácností, studia, dychtivé četby a uvědomování si souvislostí. A samozřejmě i spousty naivity a čirého amatérismu. 

Ilja byl v tom nejkrásnějším slova smyslu amatér - nadšenec, hledač, vášnivec, který všechno to, co v kultuře dělal, nedělal nikdy pro peníze, ale z lásky k věci - ke slovu, k hudbě, k druhému člověku. K člověku, který s ním bude jeho radost sdílet.