NOVA ET VETERA • Souvislosti 3/2021


Petr Mano / Dvě povídky


Petr Mano

Dvě povídky

Smrt

Katolický kněz Jakub Deml napsal, že Smrt jako každý umělec koná během našeho života předběžné studie a zjevuje se nám při nich v různých podobách. Ze všeho nejdůležitější je, jak se na člověka podívá. Výraz jejích očí nelze s ničím zaměnit.

Často jsem si na ta slova vzpomněl, ale vnímal jsem je především jako jímavé podobenství duchovního, schopného nahlédnout za oponu všedního dne stejně dobře jako potápěč pod hladinu rybníka. Nikdy v životě jsem se s něčím podobným nesetkal, a bez ohledu na to, že na mě mnohé "krasavice" švidraly všelijak, mystického v tom bylo pramálo.

Několikrát mě snad ovanul psí dech smrti, několikrát jsem podezřele blízko zaslechl šustot jejích rukávů, jenže stejně tak mohlo jít pouze o smrad z kanálu nebo o šumění starých osik za hlubokého bezvětří. Všechno připomínalo rychlý zákmit snu, přelétnutí jiřičky. Jistota umožňující plácnout dlaní do stolu a prohlásit: Ano, viděl jsem ji jako kohokoliv jiného, v tom nikdy žádná nebyla. Až do onoho památného dne, kdy se mi přišla konečně ukázat, kdy se mi zjevila jako ta, která má i nemá svou skutečnou podobu.

Toho roku připomínalo nebe od poloviny června rozpálený špek. Škvířilo se, prskalo a odkapával z něj do řeky rozpuštěný tuk. Mnohdy byl žár slunce tak bolestný, že se ani k horizontu, natož k božskému empyreu nedalo pohlédnout bez černých brýlí na očích.

Při večerních červáncích se za hradišťským kopcem ozýval suchý praskot, jako kdyby Na Ovčíně nebo v Malých Nepodřicích došlo k požáru, schopnému během několika hodin proměnit všechno kolem na dýmající škvár. Oraniště za městem černala, smrděla zpečeninou a mezi brázdami se motali vedrem otupělí zajíci. Každému, kdo procházel mezipolím, lezli pod nohy.

Přes dva měsíce nepřišla sebemenší přeháňka. A nic se nezměnilo ani poté, co se na obloze objevil ohyzdný obrovitý mrak, připomínající atomový hřib s rozevlátými vlákny šedivého podhoubí. Několik dnů trčel hrozivě nad Pražským předměstím a stal se příčinou mnoha nepodložených předpovědí o blížící se pohromě, o ničivé smršti, po které se z většiny domů stanou ubohé ruiny obklopené zplanýrovanými zahradami. Nezbudou ani kedlubny. Tísnivé, strašlivé ticho nevěstilo nic dobrého. Jen vyschlá tráva v něm občas tiše zašuměla - a ten zvuk plnil všechny úzkostí.

Pohled na neobvyklý úkaz probral z dlouhé letargie i naši devadesátiletou sousedku, portyčskou rodačku, a vyvolal u ní intenzivní, překvapivě živou vzpomínku na přírodní katastrofu z roku 1903, kdy během nevídaného krupobití padaly na zem kusy ledu až libru těžké. Vytloukly většinu oken, rozbily spoustu střech, zničily veškerou úrodu a pozabíjely spoustu koroptví a křepelek.

Naštěstí se všechny obavy ukázaly zbytečné. Hřib začal postupně ztrácet tvar, smršťoval se, až z něj zbyla malinká zmačkaná podbabka - a časem zmizela i ta. Nespadla jediná kapka. Vedro trvalo dál.

Ani v blízkosti řeky nebylo o moc líp. Mizela před očima a její nařasený šat, zdobený ještě na jaře perletí drobných ouklejí, nehezky zadrhával o trčící balvany. Z Otavy se stal potok s línou zapáchající vodou a pod ním se objevila nehezká kůže dna, zhrublá zažranou špínou, splasklá jako prázdný měchýř a plná stryjí i otevřených ran. Těmi se na povrch dralo černé, naběhlé maso zahnívajícího podloží. Břehy plné zubního kamene vyplešatěly padlou buřinou a na šutrech v řečišti ležely dlouhé zplihlé pásy řas. Jindy úživné tůně pod Sulanem zmrtvěly. Připomínaly špinavé kaluže a ty hlubší nad korunami jezů pokryl mastný šlem.

Nešťastné ryby bloumaly vodou a hledaly úkryt v zatopených větvích a v stinných koutech pod stromy. Tam potom netečně, napůl mrtvé čekaly, až žár zeslábne. Nelovily, nežraly. Většina rybářů rezignovala a ze svých doupat nevytáhla zadnice. Mnozí nadávali, že podobnou sezonu dosud nezažili, a láteřili ještě víc, když se u Václava začali na hladině objevovat velcí cejni a běl svých hadrovitých břich obraceli vzhůru ke slunci.

Byli jsme s Michalem jedni z mála, kdo nesložil pruty a nedal je s ruksaky do kůlny. Trmáceli jsme se s nohama až po kolena rozsekanýma tvrdými stébly ostřice a zkoušeli jsme štěstí v každém vývařišti, v sebemenším ouplávku - až nás osud zavál pod Panglův mlýn.

Nikde nebylo vidět živáčka. V nedaleké Sudoměři jako kdyby lidé vymřeli. Ani pod jezem se nikdo neráchal. Den byl jiný než ty předchozí. Všechno sice i nadále spaloval úmorný žár, ale přes vzrostlou pšenici to občas zlověstně zahučelo větrnými poryvy. Ty v pozdním odpoledni zesílily natolik, že v jejich prudkých nárazech létala pláňata z pokřivených jablůněk daleko do řeky. Nedalo se nahodit. Lehké udice s balzovými splávky i s napíchnutými rybičkami nám vítr sbíral z hladiny a odnášel je do hustého palachu. V něm jsme mohli chytit jedině motáka pochopa, přilétajícího z nedalekého Nadvesního rybníka na soudružskou návštěvu.

Čekali jsme na sebemenší záběr docela zbytečně, a ta nečekaná vichřice ne a ne se utišit. Vytvořila tak jako dramatická hudba Richarda Wagnera nadmíru vhodný zvukový doprovod k příchodu záhadné ženy, která se, oblečena do modrých plavek, zcela nečekaně objevila v ohybu řeky a beze spěchu se blížila.

Na první pohled vypadala lákavě, figuru měla ramličí, ale po chvíli jsme se jí začali trochu bát. Její krása každým dalším krokem trochu povadla. Nakonec k nám dorazila starší a poněkud oškubaná kukačka, nejspíš trochu vyšinutá, jinak by si z celé řeky nevybrala ke koupání místo, kde jsme chytali.

S nepřítomným výrazem v obličeji pošlapala naše rozházené věci a mezi nastraženými udicemi vlezla do vody. Bez jediného slůvka pozdravu, bez sebemenšího vysvětlení. Mlčky jsme se na ni dívali. Převalovala se pod břehem jako lachtaní samice, ale oči, na rozdíl od zvířecích, neměla zdaleka tak krásné, plné něhy. Víc než cokoliv jiného připomínaly dvě vagíny plné neskrývané, samožerné vilnosti. Tolik sprostoty a žádostivosti jsem v jiných nespatřil. Sedět u řeky sám, nevím, jestli bych se tím pohledem nenechal zlákat, zda bych dokázal odolat. A ona to věděla! Vodou nadnášené cumle nabízela pleskavým dotykům zčeřené hladiny, dlaněmi si celá rozjívená hladila břicho a opálená ramena. Zůstala v líném proudu skoro na dosah nejméně půl hodiny, a teprve když pochopila, že nás ke smilstvu nezláká, obrátila se k nám uraženě zády a pomalu odplavala pryč.

Stoupl jsem si na kámen a nevěřícně odsud sledoval její ústup ze scény, dokud mi v dálce nezmizela, víc než bytosti z masa a kostí podobná obyčejnému přeludu - nebýt těch očí, toho přisprostlého, výsměšného kukuče. Marně jsem přemýšlel, kde jsem se s ním už setkal, odkud ho mohu znát.

Najednou jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo přitiskl duši na žebra. Srdce se mi sevřelo. Posadil jsem se zpět na sesli a v tu chvíli mi nad hlavou proletěly dvě vystřelené kule, určené původně prchajícímu srnci a doprovázené dvojím prásknutím. Nezkušený, zhovadilý myslivec skrytý v nedalekém obilí se měl stát mým popravčím ve studii smrti skoro zdařilé. Pouhý zlomek vteřiny rozhodl o tom, že jsem neskončil v jejím náručí.

Od útlého mládí na ni myslím, od útlého mládí ji vyhlížím, ale sotva by mě napadlo, že ji potkám na rybách. Nevím, proč se na mě přišla podívat právě pod Panglův jez, ani proč si neodpustila všechny ty ciráty, včetně milostné předehry, ale jednou věcí jsem si zcela jist. Příště ji už poznám mezi tisíci. Až se znovu ukáže, budu vědět, o co jde.

Leviatan

Nejspíš proto, že mi dávali kozí mléko a že jsem celé dny poslouchal děsivé zkazky prabáby, byl jsem o něco bázlivější než ostatní děti v Drhovicích. Ty dokázaly už v předškolním věku napodobit tatíky a na slabších tvorech bezohledně kořistit, protože život na malé vsi býval odjakživa plný drobných krutostí.

Zatímco mě děsily i tvrdé zelené masařky narážející mi na dvorku bolestivě do kebule, moji vrstevníci s potěšením rozmačkávali zrzavé škvory, vypalovali vosí hnízda, trhali krovky chroustům a s nadšením běhali za nejstarším z nás, šestiletým Pepíkem Slamků, pokud vypíchl oči myšici, aby svým zoufalým pištěním vyhnala z děr ostatní.

Klepal jsem se jako ratlík, kdykoliv šilhavý Bořek spolu s Alešem ze sousedství chytili černou podplamatou užovku, a když mi jednou u nedalekého lesního brčálníku ukázali pod listy leknínu velkou štiku, držící v zubaté hubě živou vyvalenou žábu, pozvracel jsem ostřici.

Strach mi naháněli i černí sazani stojící stranou proudu v mělkém ohybu Lužnice jako přízraky, a pokud děda některého chytil, nesnesl jsem pohled na to, jak ho zabíjí a jak mu spolu s vnitřnostmi vytrhává z útrob i jeho duši, dva vzduchové měchýře, průsvitné jako igelitové pytlíky. Stačilo do nich píchnout háčkem a zůstalo scvrklé nic. Myslil jsem, že máme v břichu něco podobného, a soudružka učitelka v první třídě základní školy z toho později usoudila, že pocházím z katolické rodiny.

Ani svého prvního kapra jsem nedokázal dostat z vody ven. Jakmile začal pod mýma nohama brát do návojníku, zahodil jsem svůj nový štípáček a utekl se schovat za křoví. Děda proutek stihl sotva zachránit. Škaredě se při tom kabonil. Dobře věděl, že mi řeka něco podobného sotva odpustí.

Později jsem samozřejmě okoral, naučil se jako on ryby chytat i zabíjet, píchat nožem do srdce, praštit s nimi o kámen nebo je živé prošívat drátěnými návazci, ale štěstí mě u vody obcházelo obloukem. Pokud se mi podařilo větší kus zaseknout, pokaždé jsem o něj přišel. Někdy kvůli vázce na dně, jindy mi praskla sedule.

Od té doby, co bydlím v "jihočeských Athénách", prochodil jsem celé povodí, každou kalužinu, každou tůň. Na Otavě od Nových Kestřan k Čertově strouze, na Blanici od Heřmaně k Putimi, včetně starých náhonů s vodou hnědou jako ruský čaj, ale trofejního úlovku jsem se nedočkal.

Nikdy mi nepřišla na pomoc náhoda, nikdy jsem jako Kulatka nechytil na kolínko metrového candáta nebo mníka s ohromnou palicí kocouřího kastráta - a nic se nezměnilo ani poté, co se mi na udici pověsil sumec velikosti telete.

Stalo se to před lety po vydatných lijavcích. Řeka zahuštěná hlínou z polí sprostě říhala a dalo se předpokládat, že by se konečně mohli zdvihnout úhoři zalezlí v rozvalinách starých jezů. Hned odpoledne jsem proto sbalil nádobíčko a pospíchal po rozbité okresce pod borečnické chalupy. Tam už zastřeni mlžným oparem seděli pravověrní hadaři. Mnohým stačilo sáhnout si na játra nebo na jizvu po žlučníku a hned věděli, jestli budou úspěšní. Také podle toho vypadali. Každý jako shnilý kříšť. S promáčenými hučkami na hlavách mohli plašit ptáky na poli. Ostatní rybáře většinou moc neznali. Chodili k vodě za soumraku a celou noc vydrželi sedět mlčky nad chabě osvětlenou udicí.

Tentokrát se objevili mnohem dřív, protože hadi začali brát v kalné vodě ještě před setměním, a pobaveně na sebe volali. Rozumět jim v přetrvávajícím slabém dešti ale nebylo. Jejich hlasy zněly tou samou prázdnou ozvěnou jako štěkot psů z nedaleké vsi.

Pod třemi srostlými vrbami s přivázanými pramicemi jsem objevil našince. Hadici a jeho fámula Prskavce. Tomu na jaře sebrali povolenku, když na městském ostrově přímo před nevěřícími zraky rybářské stráže bacil po hlavě podměrečného candátka, a tak se s krátkým rozviklaným laminátem krčil v houští, odkud ustrašeně vyhlížel.

"Přišel sis pro masíčko? Krutihlávci tě zlákali?" přivítal mě Hadice s mokrým čvaňhákem v hubě. "To sis měl pospíšit. Berou od rána a cpou se jako nezavřený. Stavil se tu dědek Beránků a tvrdil, že jich za půl dne trefil přes dvacet."

"Beránek se už pochcává, tomu věřit nemůžeš," ozvalo se z křoviska.

"Na rozdíl od tebe si ale pamatuje, jak dřív vypadalo koryto a kde zůstaly pod hladinou velký kameny," odbyl Hadice poštěváčka a ukázal na velký kýbl za sebou. Zdvihl jsem víko a uviděl čtyři propletené úhoře s čely vysokými jako murény.

"V neděli půjdou do komína," lebedil si Hadice. "Jestli dneska nebo zejtra něco chytíš, tak mi to přivez na funerák, ať je stihnu prosolit."

"Já si velký naděje nedělám," řekl jsem. "Včera jsem při chytání rousnic sáhnul rukou do hovna. Nechci ani domejšlet, co to může znamenat."

"Budeš v balíku. Hovno je vždycky kapitál," odtušil Hadice.

"Jenže se ti o něm musí zdát. Nesmíš do něj vrazit ruku na záhonu před domem."

"Tak to máš blbý. To tě nejspíš trefí šlak. Radši si sedni kousek dál," odtáhl se Hadice štítivě. Bydlil léta v bytě technických služeb přímo na Lesním hřbitově a nakazil se pověrčivostí od svíčkových bab.

Zalezl jsem pokorně na vyšlapaný flek za stromy, jenže mi tam braly jenom tkaničky, a protože Prskavec ze svého úkrytu jako všichni nýmandi nešetřil radami, odvázal jsem raději pramici a sjel s ní o pár desítek metrů níž nad původní koryto, kde jsem si v přicházejícím soumraku připadal jako o Božím hodu v Kostelní ulici. Na obou březích totiž ligotaly chvějivé plamínky svíček položených do sklenic.

Prskavce s Hadicí jsem brzy ztratil z dohledu, ale několikrát se z jejich místa ozvalo bzíknutí brzdy navijáku, neklamné znamení dalšího úspěchu. Aby si myslili, že jsem se také pochlapil, plácal jsem alespoň dlaní o hladinu, což chrtivého Prskavce přimělo k několikerému "tichému" volání: "Už ho máš? Už ho máš?"

Všechno skončilo s blížící se půlnocí. Úhoři si nafutrovali teřichy, přestali žrát a skomírající světýlka postupně zhasínala. Rybáři balili cajk. Zaslechl jsem i ječení Prskavcovy škodovky, hrozného vraku bez podlahy, a všechno kolem vzápětí zahalil černý šlojíř tmy. O světlo oloupené údolí v sobě mělo cosi z hrobu připraveného pro uložení ostatků. Zůstal jsem jediný živoucí na celém úseku od Hromadiště až ke Kavkovně. Na mysli mi znovu vytanulo to řídké lejno, do kterého jsem předchozí noci nedopatřením sáhl mezi mokrými růžemi, a pocítil jsem stejnou úzkost jako před třiceti lety na břehu Lužnice, když se kapr pod mýma nohama ukázal být silnější než já.

Zapálil jsem si cigaretu, abych žhavým oharkem zapudil strašáky minulosti (jako lovci zaháněli hořícími loučemi hladové vlky), ale než jsem ji stihl dokouřit, zarachtal lehce řetěz od kotvy a příď lodi se nepatrně rozhoupala, jako kdyby v její blízkosti proplulo něco tajemného a velkého.

Naklonil jsem se k uvolněnému řetězu právě ve chvíli, kdy se polystyren zavěšený na vlasci odtrhl od špičky a zmizel prudce v hlubině. Prut mi po zaseknutí v rukou zapraštěl a ohromná ryba, k jakémukoliv odporu zcela lhostejná, se zvolna, beze spěchu rozjela dolů po proudu. Nemohl jsem dělat nic jiného než odkotvit a nechat se s lodí táhnout za ní, z bezpečí chatové oblasti mezi strmé stěny lesa, pod matně se rýsující naježené borovice, kde by se i Charón lehce přikrčil a kam nechodili rybáři ani za bílého dne.

V nejhlubším místě poblíž Smetiprachu si potom ten sveřepý kolos lehl na bahnité dno, a já jsem marně páčil ze všech sil. Nepodařilo se mi ho otočit ani nazdvihnout. Strávili jsme tak, spojeni tenkou strunou vlasce, víc jak hodinu. Jako dva bídné nepodarky mrákotné noci, na které svět zanevřel.

Třásl jsem se vlhkem noci i vzrušením. Několik metrů pode mnou spočíval v naprostém tichu leviatan vědomý si naprosté převahy, obrovský dravec s bronzovou nelítostnou myslí, a jak stojí v knize Jób: se srdcem slitým jako spodní žernov, osvobozeným od soucitu i úzkosti. Jednu chvíli jsem si klekl na dřevěný rošt a v zoufalství zamířil baterkou do teplé, kouřící vody, jenže on se ani nepohnul. Kužel světla obnažil pouze koberec z bentosu a zeleně fosforeskujících řas, v kterém se i dlouhá vesla okamžitě ztrácela.

Marně jsem přemýšlel, co dělat dál, jestli vydržet až do rána, kdy bych mohl nasbírat kameny a rybu z místa vypudit, ale posléze jsem to vzdal. Dotáhl jsem brzdu navijáku, zabral ze všech sil, a zbytky prasklého vlasce obaleného slizem jsem navinul beze spěchu zpět na cívku. Na hladině se objevil dlouhý řetěz bublin zemního plynu, z měkkého podloží vylétly po chvíli vzhůru lívance smradlavého hnoje, které s ducnutím narazily do plechového dna pramice - a to bylo vše. Ze své osudové ryby, tajného smyslu mého života, jsem nezahlédl vůbec nic. Ani její stín.

Petr Mano (1961), výtvarník a spisovatel. V posledních letech vydal v Nakladatelství 65. pole tři knihy: povídkový soubor Šarlák (2014), deníkové záznamy Kalužiny (2016) a "dva dopisy o jednom městě" Penziopolis (2019). Přítomné povídky jsou z připravovaného souboru Velká bílá tůň.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2771