ČíNSKé BISTRO ZUZANY LI • Souvislosti 4/2021


O čínském zelí a horizontu, o cestě, řeči a smyslu, příteli z dáli, bystřině a ozvěnách


"'Horizont,' říká soused, když se napil, a ohryzek mu poskakuje vzrušením.

To slovo pochytil od vojáků a mnoho večerů jsme naplnili dohady nad tím, co se za ním skrývá. Abychom se zeptali, na to není ani pomyšlení, kdo by se toho opovážil. Soused říká, že voják, který to slovo pronesl, ukazoval přitom před sebe a díval se vzhůru. Mnohokrát mi to předváděl, a já sám jsem to také zkusil, ovšem jen doma, za zavřenými dveřmi.

Zkoušíme to dnes znovu, stojíme vedle sebe, v jedné ruce máme plechovky s čajem, druhou ukazujeme před sebe, říkáme oba najednou: Horizont. A díváme se vzhůru. Potom si sedneme a nejsme o nic moudřejší.

Já mám za to, že to slovo nějak souvisí s horou, kterou je vidět z našeho údolí, soused je zase toho mínění, že se zde jedná o nějakou jednotku vzdálenosti, případně o určitou vzdálenost směrem vzhůru. Oba pak připouštíme další významy: název nějakého místa nebo města či vesnice, jméno zvířete, nejpravděpodobněji ptáka (tomu by nasvědčoval pohled vzhůru, ale odporovala ruka ukazující před sebe), slovo modlitby, možná také nadávka nebo zaklení, snad otázka...

Ale nejblíže pravdě jsme asi každou další rekonstrukcí okolností, které slovo doprovázely, když je soused zaslechl. V těch chvílích cítíme, že obsah 'Horizontu' je zřejmě mimo věci, že je to něco takového, co se v konečné podobě nedá určit.

Nakonec by nám asi způsobilo zármutek zjištění, že Horizont je něco jako zelí, co lze vypěstovat, zalévat, sklízet a jíst. Horizont, to je tajemství, moje a sousedovo, tajemství, jehož obsah je nám neznámý a nedostupný. Kdybychom se i náhodnou domněnkou přiblížili skutečnému významu nebo ho dokonce uhodli, jak se to dozvíme? Máme jen slovo a obřad, který je doprovází, a ovšem i tajemství." 1

Hostinská dnes ve slavnostní náladě vítá hosty četbou, jak se ostatně na literární bistro sluší, tentokrát úryvkem ze své oblíbené povídky Jiřího Daníčka "O čínském zelí". Může si to dovolit, navařeno má dávno: dnes se bude servírovat staronová hostina. Zelíčko je jaksepatří pikantní, nakládaná sója už dost uleželá, čajové lístky pomalu klesají v konvici ke dnu, ohřála i džbán Lu Sünova oblíbeného šaosingského vína a z oken je pěkný výhled na horizont. Rozhovor tohoto čísla s Janem Beranem o překladech nejen staročínských taoistických textů a především nedávné souborné knižní vydání teoretických statí Oldřicha Krále, do kterého se vešel i rozhovor otištěný v revue Souvislosti 2/2015, přeneslo hostinskou zase jednou zpátky téměř na počátek cesty. Jak se člověk vzdaluje v čase, s každým novým návratem se minulost jeví přehlednější, z rostoucího množství vyslechnutých řečí se v opakování a variacích vynořuje smysl jasněji, zbývá jen znovu se pokusit ho pojmenovat, opět převést do řeči, navázat na předchozí výpovědi a rozvinout další kolo nekonečného víru slov a vět, té generické spirály, jejímž genetickým kódem je paradox, že vše směřuje ke svému opaku, té starověké i postmoderní cesty, která se ubírá stále kupředu či pozpátku a nesmí se zastavit, protože když se dlouho přešlapuje na místě, to se pak významy hromadí a hrozí, že by svým hašteřením mohly protrhnout hráz a způsobit potopu. Oldřicha Krále bezesporu taky vábilo tajemství Horizontu a i on to tajemství dokázal udržet, přestože se vydal mnohem dál než oba sousedé z povídky Jiřího Daníčka, spíš podobně jako hrdina Jü Chuaovy povídkové prvotiny pokračoval do světa po cestě, co klesá a zase šplhá vzhůru, šel, aby sám viděl, zas a znovu šplhal nahoru k horizontu s nadějí, že konečně uvidí hostinec, kde by mohl hlavu složit, a nahoře se mu pak naskytl pohled na další hřeben a další vrcholky a mezi nimi další pochmurný radián.2 Soudě podle stop, které po sobě Oldřich Král v podobě překladů a vlastních textů zanechal, došel v četbě z českých soukmenovců znalých čínských znaků snad nejdál. "Román je něco o něčem. To první patří k řeči, to druhé patří k smyslu. Tak je překladatel současně a vytrvale vystaven řeči i smyslu, tomu co je, i tomu co není. Jedno bez druhého neexistuje, existují jen ve své vzájemnosti, jeden skrze druhého."'3f3 Řeč smysl tvaruje a svazuje, občas jej nechce pustit ani za kopec, natožpak do cizích krajů, protože ví, že každá cesta mění, že až tam dojde, bude z něj někdo jiný, a pokud se vrátí, nikdy už nebude jako dřív, nevrátí se takový, jakým ho prve stvořila, bude na pohled jiný, přetavený tvary jiného písma. Jenže seďte doma, když už Konfucius říkal, že jednou z největších radostí na světě je setkání s přítelem z dáli. A tajemství Horizontu vábí.

Zhruba před sto lety se v Číně našlo dost takových, kteří se rozhodli jít na zkušenou do světa, nadšeně a s vervou opouštěli domov vlastního písemnictví a hledali nové zkušenosti v cizích řečech. Pravda, jak podotýká Král, dělali to do značné míry z donucení a ze strachu: "Číňané v druhé polovině 19. a především v samém začátku 20. století přijímali evropskou kulturu doslova s evropským bajonetem v zádech. Nemohli 'důkaz' o převaze evropské kultury neuznat, podřídili se mu a nezapomněli jej."'3f4 Edice moderní a současné čínské literatury nakladatelství Verzone si od tohoto vykročení do světa vypůjčila své jméno Xin, nový, nově do světa a doma pak vytvoříme novou literaturu, novou kulturu, nový svět. Zatímco Fenollosa s Poundem přes oceán zálibně obdivovali čínské znaky, radikálové na druhém břehu oceánu s nimi hodlali skoncovat, neboť jak se vyjádřil sám sečtělý otec moderní čínské literatury velký Lu Sün, čínské znaky formují myšlení způsobem, který v moderní době už k ničemu dobrému nevede, a kdo chce dobře psát, neměl by číst příliš mnoho čínských knih.5 A tak nám před více než sto lety Číňané vyšli vstříc, vstoupili na naše literární a intelektuální pole, začali ho číst, ohledávat, překládat a reagovat na něj, začali s ním různým způsobem komunikovat. Oldřich Král je ve svém rozsudku přísný, ale výmluvný: "Číňané nejprve zapřeli podstatnou část své kultury, dnes popřeli podstatnou část kultury evropské."'3f6 Slovo "nový" dodnes nezestárlo, jen se při současných oslavách tolik vzývaného Májového hnutí roku 1919 už připomíná pouze ryzí vlastenecké cítění a smýšlení tehdejší mládeže. Taky se teď často nepřipomínají doby, kdy bylo třeba všechny znaky kromě proletářsky revoluční literatury zakopat nebo spálit, dnes se vzdělanci už zase věnují kaligrafii a na večeře berou vzácné hosty z dáli do stylové čajovny obložené bambusem a ověšenou tušovými svitky. Co ze všech těch symbolů je vyprázdněná ozdoba a s čím se asi vnitřně identifikují - s některým ze starověkých mistrů, se čtyřmi poklady učencovy studovny nebo s rudou vlajkou s pěticípými hvězdami plápolající nad tím vším? Odpovědi lze, myslím, odkrývat pozorným čtením. Ze zkušenosti nedávných let víme, že když přicházejí obzvlášť důležité návštěvy, hodí se obléknout slavnostní šat a za mocného, rytmického víření tisíců rituálních bronzových bubnů jako jeden muž vítat přátele z dáli deklamováním Konfuciova citátu o radosti ze setkání, jak tomu bylo na zahájení letních olympijských her v Pekingu.7

To Liou Čen-jun měl ve výkladu slavné Konfuciovy věty o setkání s cizincem z dáli jasno už před olympiádou. Ve svém kritikou nejvíc ceněném románu Věta za tisíc slov, v němž ohledává hranice a moc řeči, se objevuje následující scéna:

Hned na první hodině probírali Mistrův citát "Přijede-li z dalekých končin blízký druh - nepotěší to snad člověka?" Žáci mysleli, že Konfucius vyjadřuje radost ze setkání s někým, s kým si dobře popovídal a porozuměl, přestože jsou každý z jiného kraje a zřejmě se vidí prvně v životě. Ale učitel Wang8 je vyvedl z omylu, kdepak radost, je to přesně naopak, mistr zde vyjadřuje svůj smutek! Pomyslete, kdyby měl Mistr ve svém nejbližším okolí přítele, s nímž by mohl rozmlouvat upřímně a otevřeně, copak by musel čekat, až ho potěší cizí návštěva z daleka? Copak by neznámého považoval za blízkého druha? Vždyť nemůže vědět, jestli je ten příchozí doopravdy přítel. Ve skutečnosti je ta věta skrytou výčitkou! Nato se žáci vyjádřili, že v tom případě byl Mistr tak trochu sketa, a pan učitel zatlačil slzu.9

Mimo školu však vidíme Liou Čen-jünovu postavu učitele Wanga citovat spíše taoisty, například básníka Tchao Jüan-minga a jeho notoricky známou Předmluvu Pramene broskvoňových květů o marném hledání utopie: "Kdo se plaví vzhůru bystřinou, lehce zapomene, jak dalekou již urazil cestu."'3f10 Výklad této věty by zabral nejméně odstavec, ne-li celé bistro, nabízí se však drobný průhled k jedné románové souvislosti: věta v předmluvě totiž pokračuje "[...], když tu se najednou ocitl v háji broskvových květů." Čtenáři románu Manžela jsem nezabila si jistě vzpomenou, že hrdinka Lotos, když neví kudy kam, chce po letech marného snažení se vším skoncovat a vzít si život, přijde právě do rozkvetlého broskvoňového sadu, kde ji před smrtí zachrání obyčejná věta a smích. Přestože o sobě Liou Čen-jün tvrdí, že se cítí být nejvíc konfuciáncem, nacházíme v jeho díle mnoho stop, odkazů a metafor taoistického původu, od samotného přístupu k řeči, který je svou podstatou haškovsko-švejkovský, občas možná i trochu cimrmanovský (a jak upozornil spisovatel Ma Jüan ve své pražské přednášce v Národní knihovně, nahlíženo čínskýma očima, Švejk byl svou podstatou taoista), přes propojování malého a velkého, mumraj postav, který vyjevuje prázdnotu a marnost snah po dosažení sobeckých cílů, v tom všem můžeme číst Liou Čen-jüna také jako v obecném slova smyslu bytostného taoistu. Jak ovšem říká v rozhovoru i Jan Beran, oba směry mají společného víc, než si myslíme.

Paradoxem našeho setkávání s moderní a současnou čínskou literaturou je ten fakt, že každý putujeme jiným směrem. Amalgám oživování staré kultury, z jejichž spárů se tam pokoušeli mnozí vymanit jako z okovů a kterou se pak později pokoušeli někteří i zničit, nás tady stále láká. Byl by pro nás čínský autor zajímavý, pokud bychom v něm nenacházeli kus orientalistické exotiky?

Vracet se, to je pohyb Cesty Dao.11

Pamatujete ještě na Mo Jenova Sisyfa? V nazpátek plynoucím čase si na svůj trest zvykl, už ho ani nevnímal jako trest bohů. Ale pak, jednoho všedního a nijak pozoruhodného dne, když se balvan opět kutálel dolů, Sisyfos za ním kráčel z kopce a díval se do slunce, potkal dítě, jen tam stálo a dívalo se na něj. To dítě bylo čisté, neposkvrněné, téměř průzračné, dětsky naivní a zvídavé, chtělo vědět o světě a jeho slávě. Sisyfos pak potkával dítě u cesty každý den, stálo tam a dívalo se na něj, občas spolu prohodili pár vět, a stalo se, že se Sisyfos do dítěte zamiloval. Bohové to zjistili a nesnesli pomyšlení, že Sisyfos už netrpí, že ve svém trestu našel zalíbení a smysl, a tak mu uložili ještě horší trest, tentokrát měl valit svůj balvan na druhé straně kopce opačným směrem, a tak se z něj stal východní Sisyfos s ještě těžším trestem a absurdnějším břemenem, navíc stižený ztrátou lásky a smyslu. I tento východní Sisyfos si ale nakonec na svůj nový a horší trest zvykl, po čase i na druhé straně kopce našel zalíbení ve výjevu prostého venkovského života, který cestou z dálky vídával, tentokrát si ale dal dobrý pozor, aby si bohové nevšimli, že už netrpí, aby mu nenaložili ještě těžší trest. Bohové to skutečně nikdy nezjistili a Sisyfos dál na druhé straně kopce tlačí den co den svůj balvan v tichém smíření, bezstarostný a spokojený.12

Čínské bistro tímto končí, ale nové i staronové čínské příběhy se snad bude dařit překládat do češtiny dál.13 Hostinská se v tuto chvíli loučí úryvkem své taktéž oblíbené moderní autorky Eileen Changové, z povídky zasazené do Šanghaje předválečných let: "Teskné tóny housliček se táhnou nocí prozářenou světlem pouličních lamp, smyčec přejíždí po strunách tam a zpět a vypráví další a další příběh - ne, nemusíte jim naslouchat... Na dvoustrunné housličky by měla hrát a příběhy vyprávět některá z půvabných, oslnivých hereček, jejíž protáhlé tváře pod vrstvou růže svírají nosík jako řezaný z bělostného nefritu, dozpívá, sklopí víčka, cudný úsměv zahalí dlouhým rukávem... Ale tady máme jen starého patriarchu rodiny Paj, sedí sám v černé tmě na oprýskaném balkoně, na klíně stará fidlátka."'3f14

Poznámky

1] Daníček, Jiří, "O čínském zelí", Dům z listí, Praha: Torst, 1996, s. 49. 2] Jü Chua, "Na cestě v osmnácti", přel. Zuzana Li, Život jako dým, Praha: Verzone, 2021. 3] Král, Oldřich, "Milan Kundera, Octavio Paz a čínský román", Studie z komparatistiky a čínské literatury, ed. Lucie Olivová, Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2020, s. 84. 4] Král, Oldřich, "Metamorfózy hodnot, nápady k úvaze", v cit. díle s. 35. 5] Takto se Lu Sün vyjádřil například v otevřeném dopise otištěném v pokrokovém časopise nazvaném jak jinak než Nové mládí v roce 1918. Že to ale nemyslel natolik absolutisticky, jak vyznívá z věty vytržené z kontextu, svědčí mimo jiné fakt, že svým studentům na Pekingské univerzitě předepisoval za povinnou četbu spoustu klasických textů, jen poměrně neortodoxního výběru. 6] Král, v cit. díle s. 35. 7] Znělo to jako ohlušující hřmění, když se 2008 bubeníků v blýskavých róbách dalo do rytmického bubnování a spustilo tak čtyřhodinovou podívanou slavnostního zahájení letních olympijských her v Pekingu. Do tance kolem tradičních bronzových bubnů zpěvavě deklamovali citát z Konfuciových Hovorů: "Není to potěšení, vítat přátele z dáli?" Citováno (ve vlastním překladu) z: Chiu, Joanna, China Unbound, Toronto: House of Anansi, 2021, s. 1. 8] Učitel Wang by se v překladu mohl docela dobře jmenovat Král. O jiném významu příjmení Wang viz také "Míra znaku", Host 2/2020, s. 73. 9]  Liou, Čen-jün, Věta za tisíc slov, Wu-chan: Nakladatelství Dlouhá řeka, 2009, s. 26. 10]  Zvídavé čtenáře odkazuji na překlad Tchao Jüan-mingovy básně i předmluvy a rozbor původního kontextu v několikrát zmiňované monografii: Král, Oldřich, "Cesty (Metafory čínské imaginace)", v cit. díle s. 184-186. 11] Laozi XL, Král v cit. díle s. 175. 12]  Jen, Lien-kche, "Nový mýtus o Sisyfovi", Čtyři knihy, přel. Zuzana Li, Praha: Verzone, 2013, s. 290-296. 13] Nakladatelství Verzone chystá aktuálně do tisku výbor Jü Chuaových raných povídek Život jako dým. A pod názvem Na ulici by měl koncem roku vyjít soubor povídek čínských autorů a autorek tzv. mladší generace, generace Šeng Kche-i a mladší, která se v českých překladech objevila zatím jen časopisecky, v bloku Čínské krásky revue Souvislosti 3/2017 nebo v Plavu 10/2019, Snění v rudém prachu. 14] Chang, Eileen. "Láska v padlém městě", Touha, opatrnost, přel. Zuzana Li, Praha: Verzone, 2012, s. 9.

Zuzana Li je překladatelkou a dnes naposledy také hostinskou čínského bistra revue Souvislosti, v němž se po tři roky ráda věnovala tématům spojeným s knihami a texty, které četla a některé i překládala.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2796