Praha v červnu 1953

Představoval rok 1953 zlomový okamžik ve vývoji komunistické moci v Československu? Ukázaly reakce na měnovou reformu, jejíž provedení státní a stranické vedení do posledních okamžiků tajilo, že uchopení moci v roce 1948 je nezpochybnitelným aktem? Kniha Jakuba Šloufa Praha v červnu 1953 (Academia 2021) přináší do této prozatím jen částečně prozkoumané problematiky nové světlo. Doposud totiž byl rok 1953 vnímán výhradně prizmatem plzeňských stávek, jež proběhly mezi 2. a 5. červnem 1953, tedy ihned po měnové reformě.

Šlouf svůj výzkum zaměřil na stávkové hnutí v Praze. Jeho poctivá badatelská práce, jež rozhodně nevznikla ŕ la thčse, jak je u našich soudobých dějin bohužel stále více zvykem, přinesla řádu pozoruhodných závěrů, jejichž cena roste především komparací s poměry plzeňskými. Na jedné straně se ukazuje, že stávky ve vysočanských ČKD vyvolaly ve stranickém aparátu strach a obavy. Specifikem Prahy ale byla skutečnost, že se do jednání se stávkujícími dělníky velice rychle zapojily stranické i státní špičky, včetně ministra těžkého strojírenství Karla Poláčka. Právě rychlá aktivita dokázala stávkující dělníky záhy pacifikovat. K pacifikaci rovněž přispěl obezřetný přístup vedení jednotlivých podniků (postoje členů strany v podnicích ale rozhodně nebyly jednotné), který vedl k zamezení velkých shromáždění a dělníky atomizoval. Prameny, které Šlouf shromáždil, rovněž ukazují, že "revolta", jak stávky v ČKD autor označuje, nebyla organizovaným aktem. Šlo o spontánní jednání, jež mělo jen malou šanci přerůst v organizovaný masivní odpor. Ve srovnání s Plzní hrála zásadní roli rovněž skutečnost, že se vysočanské stávky odehrávaly na periferii hlavního města. Vyjít do ulic prostě nebylo tak snadné jako v Plzni, neboť Staroměstské náměstí či Hrad, pomyslná symbolická centra moci, se nacházela mnoho kilometrů od epicentra rodících se stávek. To stávkující dělníky de facto paralyzovalo a stranické i státní orgány si byly této jejich komparativní nevýhody vědomy. Rychlé potlačení stávek, jež není možné srovnávat se stávkami z období první republiky, rovněž vedlo k tomu, že v následujících měsících byly na skutečné i domnělé organizátory pražské revolty uvaleny mnohem nižší tresty (i když samozřejmě jakýkoli trest vězení je třeba považovat za trest tvrdý) a samotné soudní procesy neproběhly tak překotně, jako v plzeňském případě.

Z faktického hlediska je Šloufovu práci třeba považovat za velmi přínosnou. Z hlediska interpretačního však přece jen vyvolává mnohé otazníky. Je vůbec možné v případě Prahy mluvit o revoltě, jak autor činí, když k potlačení stávky, či spíše zárodků stávky, došlo během několika hodin? Rovněž jeho teze, že propuknutí pražské revolty bylo podmíněno tím, že v ČKD pracoval v roce 1953 relativně vysoký počet osob, které vykonávaly dělnická povolání teprve od roku 1948, je přinejmenším sporná. Šlouf tyto nové dělníky označuje jako bývalé příslušníky buržoazie (nijak podrobně však pojem buržoazie nevymezuje), kteří svými postoji měli ovlivňovat chování starých dělnických kádrů. Autorova teze má ale jeden zásadní problém. K podobnému sociálnímu promíchání totiž jistě docházelo i jinde než v pražské ČKD, a přesto stávky nikde jinde, vyjma Plzně, nevypukly. Komunisté vyloučení před rokem 1953 jistě pracovali i jinde než ve vysočanské ČKD. Mluvit tedy o kulturní výměně a kulturním transferu, jenž měl mít zásadní vliv na kulturu dělnické revolty a na samotné zahájení stávky, zní sice lákavě a rádoby moderně, avšak ve skutečnosti je však třeba Šloufovy závěry v tomto ohledu považovat za přeinterpretování. Na druhé straně však zcela jednoznačně přitakávám jeho konstatování, že ona "revolta" nebyla odbojovým aktem v antikomunistickém slova smyslu, tedy že stávkující nevystupovali s žádnými antikomunistickými požadavky.

Ostatně požadavky stávkujících nebyly téměř vůbec specifikovány a je třeba je vnímat jako živelné, jako reakci na nastalou situaci, kdy si dělníci například nemohli v kantýně za staré peníze koupit ani svačinu. Mluví-li Šlouf o dočasné destabilizaci komunistické diktatury, pak jeho konstatování je myslím třeba vztáhnout mnohem více k situaci plzeňské než k situaci pražské. Ale samozřejmě má pravdu v tom, že i rychle pacifikovaná stávka v pražské ČKD vyvolala ve stranickém prostředí strach a obavy. Zdá se, že nikdo ve stranickém vedení takovouto reakci dělníků nečekal, což je dosti překvapivé a možná to svědčí o jakémsi opojení mocí. Za reakci stranického a státního vedení na nastalou situaci Šlouf považuje dva jevy. Na jedné straně přesnější a jednoznačnější stanovení mezí dělnických požadavků a možností jejich prosazování, respektive omezení práva na spontánní stávku. Na straně druhé se ale podle jeho názoru stranické vedení pod vlivem plzeňských a pražských stávek v roce 1953 napříště mnohem více soustředilo na potenciální uspokojování základních spotřebních požadavků obyvatelstva a na růst životní úrovně. Otázkou však je, zda tak činilo vědomě, či zda ona změna kurzu nebyla spíše důsledkem ústupu od překotné industrializace, tedy strukturální změny hospodářství, jež umožňovala klást větší důraz na zlepšení životní úrovně. A popravdě řečeno, na tuto otázku není podle mne možné relevantně odpovědět.

Pražské jaro 1968: Přerušená revoluce?

Postoj politologa Miroslava Nováka k československému pokusu o reformu socialismu v roce 1968 je jednoznačný. Ze svého negativistického hlediska, jehož podstatou je nevíra v jakoukoli reformu socialismu a v demokratický socialismus jako takový, napsal knihu určenou nepoučenému francouzskému čtenáři. Přerušená revoluce?, jak zní podtitul knihy Pražské jaro 1968 (Academia 2021), je tedy klasickou prací opřenou o jednoduchou tezi, již není třeba vysvětlovat, natož pak dokládat. Čtenář od začátku ví, jakými cestami se bude ubírat autorův výklad, založený na striktně chronologické linii. Archivní výzkum autor nepodnikl žádný a překvapivě stranou ponechal novější práce či dílčí studie především mladší generace českých historiků (Mervart, Sommer, Suk, Kolář), které v posledních letech v mnohém prohloubily naše znalosti nejen o politických, ale především o ekonomických a kulturních aspektech života Československa ve druhé polovině šedesátých let.

Novákova optika je úzce politická. Pražské jaro roku 1968 nechápe jako komplexní fenomén, jež se z primárně stranické a politické roviny přetransformoval rovněž do roviny ekonomické a kulturní. Ostatně kdyby nebyl komplexní povahy, nemusela by normalizace normalizovat celou společnost a mohla by se spokojit s normalizací strany a stranického aparátu. V tomto ohledu Novákova práce dalece zaostává za promyšleně koncipovanou knihou Martina Schulze Wessela, jež vcelku překvapivě reprezentovala v roce 2018 jedinou skutečnou synteticky pojatou monografii o pražském jaru 68.

Jediné, v čem Novákova kniha poněkud vybočuje z odborné a paměťové literatury o roce 1968, jsou kapitoly věnované vnímání a dopadům československé reformy (autor mluví o událostech) v zahraničí, tedy v Sovětském svazu, Rumunsku, Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, Latinské Americe, Německu, Rakousku, Francii či USA. Ani v tomto případě však nelze mluvit o komplexním pohledu, založeném na soustavném analytickém výzkumu, ale spíše o pouhých střípcích, jež mají demonstrovat rozdíly mezi krátkodobým a střednědobým postojem vůči pražskému jaru a sovětské invazi, respektive mezi střednědobým a dlouhodobým dopadem československých "událostí" a sovětské invaze na vztahy mezi Východem a Západem. Jakýmsi vyústěním autorových subjektivně politologických úvah má být zamyšlení nad současným rozdělením mezi Východem a Západem v Evropě, respektive na rozdíly mezi postkomunistickými zeměmi a starou Evropou, jež jsou pojímány mimo jiné jako konflikt mezi uzavřenou a otevřenou společností. S autorem je možné v mnoha ohledech souhlasit, jindy by mu bylo naopak třeba naopak oponovat, avšak hledá-li souvislost mezi pražským jarem 68 a dneškem, ocitá se na velmi křehkém ledě. Nároky historie jsou prostě mnohem větší než nároky politologie. Jestliže je podstatou historie vědomá snaha o posun stávajícího poznání, jež se opírá o analýzu pramenů, stejně jako je její podstatou kladení si otázek odpovídajících dané době a předkládání historiografických interpretací, jež mohou být dalšími výzkumy potvrzeny či naopak zpochybněny, tak většinu toho v Novákově ryze politologické knize postrádám, stejně jako v ní vidím pouze zcela základní a spíše jen deskriptivní zmapování diskurzů o pražském jaru jako takovém. Nepoučenému francouzskému čtenáři to možná stačí, mně ale nikoli.