POD čAROU • Souvislosti 4/2021


Jaromír Typlt / Před smutkem příští básně (Josefa Hrdličky Předkové kostí)


Jaromír Typlt

Před smutkem příští básně

Namítne se, že v třetí básnické knize Josefa Hrdličky Předkové kostí je příliš mnoho jiných knih. A proto nezbude než ji bránit a připomenout, že Hrdličkova poezie zároveň žije z toho, s čím se každodenně potkáváme: pozoruje cestující ve vlaku a bezdomovce, přináší postřehy z nádražních hal, obchodů, parků a ulic zaplněných chodci, toulá se po opuštěných místech při okrajích měst. Výrazně utkví v paměti báseň nazvaná "recyklace třídit", která nás - dost možná i jako jedna z prvních českých básní - nechává postát nad popelnicemi pro tříděný odpad, třebaže je to spíš pro okamžik pochybnosti než pro příklad vzorného ekologického chování.

Ale ano, je třeba uznat, že i u těch popelnic Hrdlička znepokojuje čtenáře tím, kolik se toho dá v jeho verších zaslechnout. Zprvu celkem prostý výčet prvků, ze kterých povstává lidská podoba, se bez varování překlopí do obrazu krajiny, a tím přivolá vzpomínku na mytická vyprávění, jak byl kdysi dávno z jednotlivých částí těla stvořen svět: "črtat tvary: paže nohy ústa / úsměv a zachmuřené obočí a lesy a vody / a skály, a z mnoha věcí / povstaneš opět ty". Tušení, že vítr nejspíš vane odněkud ze severu, autor nakonec potvrdí drobnou hříčkou ve verši "Ymi, i my", a s prozrazeným jménem oboupohlavního obra Ymiho se už pak dají celkem snadno dohledat v Eddě písně, na které se tu naráží.

Chce to čtenář poezie vůbec slyšet? Chce zaslechnout? Nevnímá to naopak jako ohrožení svého zážitku? K typu "poeta doctus" se málokdo přihlásí bez obav, že si tím jen uškodí - z české poezie je "učený básník" dlouhodobě vytěsňován, a to dokonce i kritiky a historiky. Že to může být jinak, vidíme třeba v poezii současných německých autorů. Ale v té české, bez ohledu na ojedinělé výjimky, jako byl Lederer, Kabeš nebo Stankovič, je ten "pravý básník" vítán hlavně tehdy, pokud píše jakoby z první vody načisto - spontánně, nezáludně, z čistého vnitřního puzení. Nepřekračuje tedy Josef Hrdlička snesitelnou míru přítomnosti cizí poezie ve své vlastní?

Nejenže nazve báseň "mluví mými ústy", jako by se vydával za pouhé médium, a přeobsadí si erbenovský příběh o mateřídoušce z pohledu mužského rodiče, ale ještě v tom nechá doznít poslední dva verše z básně těsně předcházející: "sám už nic neříkám / samé citáty, výkřiky". Asi není těžké tomu sednout na lep a zjednodušit si to jako upřímné doznání autora, že pro samou četbu přichází o vlastní hlas. Ale pozor, "jak luna visím nad tím vším / ve vlny ostny proměním" jsou také verše vyslovené v první osobě jednotného čísla a také je jen proto nebudeme brát doslova. Povzdech nad všudypřítomností citátu může být ze strany básníka i pokusem o odvedení pozornosti, falešnou stopou.

Například Zlatý kolovrat, rozsáhlá básnická skladba ve vstupu celé sbírky (otištěné v Souvislostech 4/2019): kolik je v ní doopravdy Erbena? Pokud se snad někdo někdy zasnil nad Cantos, jak by asi vypadalo, kdyby Ezra Pound svoje zlomky a narážky sbíral také z české poezie, v Hrdličkově Zlatém kolovratu se možná takového nepoznaného "canta" dočkal. I jeho báseň se stává prostorem pro křížení a tříštění různých hlasů, které doléhají jakoby ze všech stran - mimo jiné i díky sazbě, připomínající scénář s několika odlišenými pásmy. Erben sám zřejmě neposkytl víc než jen ústřední motiv, nasvícený přitom od počátku jako odraz mnohem starších filozofických učení "v paprscích zlatého kola vratu". Jádrem básně je ztráta blízkého člověka, ten zvláštní životní posun - pootočení osudového kola -, kdy se z těch, kdo nás přivedli na svět, k našemu vlastnímu překvapení stávají "sestry" a "bratři".

A do toho, tak jako u Pounda, ale třeba i v hudebním videoklipu, přicházejí krátké prostřihy z příběhů, u kterých se ani po opakovaném čtení nedá jednoznačně rozhodnout, jestli jsme je rozpoznali správně: "na Manhattanu si rozerval hrudník / jako přezrálý vodní meloun". A zase naopak, když "ve slovech se kutálí hlava", nikdo nepřikývne na potvrzení, že si k tomu máme sami tiše dodat "kuku kutálí" a dosadit na dané místo slunce - uťatou hlavu - ze závěru Apollinairova Pásma v překladu Karla Čapka.

Ani dvojverší "nechť tvá hlava je / jako slunce" v jiném místě Hrdličkovy sbírky, v básni obkreslené kruhem a nazvané číslem 16, prokazatelným přikývnutím není. A i kdyby to snad celé mělo být něco na způsob křížovky, Apollinaire rozhodně nebude jejím vítězným rozluštěním ani poté, co do ní doplníme ještě představu z posledních dvou veršů básně pojmenované fosilie: "jediné mávnutí a hlava / odletí nebo jen z hrdla neznámý výkřik". Něco mnohem dávnějšího než Apollinaire, to ano, to by tím rozluštěním být mohlo. Něco, co už se asi vůbec nedá označit za citát, protože to patří ke společně sdíleným obrazům, které provázejí lidstvo od té doby, kdy se lidstvem stalo.

A jak vlastně patří k citátům výkřiky? Jak k takovému spojení Hrdlička vůbec dospěl? Zdá se, že pro "samé citáty" se snadno přeslechne, že to jsou "samé citáty, výkřiky". Případně v tom - nepozorně - budou slyšena jen dvě slova pro skoro totéž, jako by to druhé pouze doplňovalo první. Až to navozuje dojem, že také výkřiky jsou vlastně "nepůvodní", odněkud přebírané a pak zase posílané dál. Ale když už tady jednu báseň uzavřel - utnul - "neznámý výkřik", nepřejděme jen tak ani na obraz ze závěrečných veršů Zlatého kolovratu: "ale tomu za mnou / nepohlédnu do úst / ticho vykřikne jinak / pak třeba ohněm". A předtím v téže básni: "nezbylo jediné jméno, které bych mohl nahlas křičet, jediné kvílet a spílat".

V tomto neslyšeném a neslyšitelném pokusu o výkřik poznáváme a také spoluprožíváme úlohu "pozůstalého", který symbolicky otevřel celou sbírku ve vstupní básni "jako / nevhodná mezera / mezi slovy". Být "pozůstalým" je ovšem zase jen přechodný stav. Josef Hrdlička svou knihu velmi promyšleně vystavěl na představě toho, co je v poslední básni označeno za "láskyplný atomismus", ale zároveň - a tím vším nás sbírka postupně provádí - je to pro nás i zdrcující, děsivé, groteskní, skličující, úlevně povznášející i trapné: jsme poskládáni a žijeme z částeček toho, co nás předcházelo, a jako bezejmenné částečky se zase rozptýlíme do světa, který už bude poskládán bez ohledu na nás. Pak je i zákonité, kolik knih se v téhle jedné knize ozývá: je to jen jedno z mnoha pomíchání slov. Jedna píseň kolovratu, který pokaždé trochu jinak zpívá dokola to samé. Jedna z recyklací, kterou se nepodaří přesně roztřídit.

Ale "pozastavte se, povšimněte si": v erbenovské básni s názvem "mluví mými ústy" se sice připomíná "i ze mě jsou kusy v mateřídoušce" a končí se u toho, že "i motýli nesou prach z vašich / očí", ale mezi tím - je to přece pohled na opuštěnost vlastních dětí - zaslechneme: "než z toho smutku zešílím". Bude to nesnesitelné: oddělí nás to, nedosáhneme už na sebe. Přese všechno, co vás učím o nekonečných proměnách, nebude možné, abychom se znovu proměnili v to, čím ještě teď pro sebe jsme. Věta "z toho smutku zešílím" byla před Hrdličkovou básnickou sbírkou zopakována bezpočtem bytostí, předává se z pokolení na pokolení, ale každému je určena jen pro jednou, poprvé a naposled.

Josef Hrdlička, Předkové kostí. Zblov, Opus 2021.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2826