Pavel Klusák

V lepším případě na tobě vyroste houba

(Knižní pól)

Je mi nějakých sedm let, jsou prázdniny a já ležím v nemocnici se spálou. A když už nemůžu být s ostatními venku, čtu a prohlížím si sešity s názvy Signály z neznáma nebo Emír má zelenou. Na infekční oddělení nemocnice v Písku jsem si s sebou směl vzít svoje milé a dosti pracně kompletované Čtyřlístky, nejmíň třicet svazků. Když se přiblíží den propuštění, vůbec se neraduju, naopak jsem v šoku a brečím nad nespravedlností světa: dovídám se totiž, že kvůli nákaze se z infekčního oddělení nesmí nic odnést, všechny časopisy budou spáleny. Připadám si jako Komenský, když mu v Lešně shořel slovník, i když o tomhle faktu se dovím až po letech. Moje zoufalství vyplývá v tu chvíli, milí posluchači a milý terapeute, i ze zjištění, že se mnou jednali jako s malým dítětem: kdyby mi v nemocnici jasně řekli, že přinesené knížky infekční oddělení pohltí, nikdy bych je tam s sebou nebral...

Když už tomu nikdo nevěří, přichází happy end: primář jménem Kříž mi uděluje výjimku a instruuje mou matku, aby okamžitě po příjezdu domů brožované výtisky zabalila do alobalu a upekla v troubě. To se skutečně stane. Bakterie a viry hynou, Myšpulín a Bobík vstávají jako fénixové z popela. 

* * *

Začal jsem touhle příhodou, abych naznačil, že už v útlém věku jsem na věcech ke čtení lpěl. Číst jsem se naučil už v předškolním věku, asi proto, že maminka, tehdy překladatelka na volné noze, pořád psala doma na psacím stroji. Do pobočky městské knihovny v pražském Břevnově mě zapsala myslím v šesti, dodnes se uchovala má první legitimace s pečlivě vypsanými přečtenými tituly jako O dvou sestrách a pohádkové Zemi démantového třpytu od Marietty Šagiňanové, s tituly ze všech edic, co jich tehdy Albatros měl. S jistotou si vybavuju ediční řady Jiskřičky, Střelka a Knihy odvahy a dobrodružství. Obávám se, že jsem byl dost důvěřivé dítě a doporučení od dospělých jsem leckdy bral dost vážně. Když mi babiččin nápadník přezdívaný Prófa jednou věnoval malou encyklopedii Rozum do kapsy, řekl, že kdo tohle přečte, může se stát prezidentem. Přísně logicky vzato, měl Prófa pravdu, ale já tenhle jeho žert jako kluk přeslechl a zkoumal, co je v té knize tak zásadní. 

Když jsem už měl něco načteno, přišel zápis do první třídy. "Víte, paní učitelko," řekla matka omluvně, "on už umí číst, ale my jsme ho to opravdu neučili." Přijímající učitelka, aniž vzhlédla od papírů, na to bez emocí řekla: "A pomočuje se?" Na charakter intelektuála, kterého mainstream vytlačuje do undergroundu, bylo zaděláno. 

* * *

Myslím, že jsem vždycky měl rád příběhy s tajemstvím. Astrid Lindgrenová dokázala skvěle skloubit detektivku a dětský svět v knihách jako je Detektiv Kalle má podezření. Žlutý Robert nebo Béďa Dynamit & spol. od Vojtěcha Steklače jsou tak vtipné knížky, že mě skutečně rozesmutnilo, když jejich autor podlehl možnosti kariérního růstu a stvořil na objednávku životopis Karla Marxe (rozhodně ne z progresivních pozic). Úžasně dobře napsaná mi tehdy připadla kniha Zbigniewa Nienackého Pan Auťák a templáři: současné pátrání po starém pokladu se dělo v kulisách polských hradů plných nenápadných tajných značek. Utkvěl mi templářský trik s metaforickým přesahem: před podzemní chodbou ke skutečnému pokladu předcházela ještě jedna do smrtící hladomorny. Kdo nepatřil k zasvěceným, nebo byl příliš netrpělivý, vrhl se hned do první chodby a skončil jako vysušená kostra. 

* * *

Kniha, kterou jsem zkoumal po léta a hýčkal si ji jako velký, v mnohém mytický příběh, je Tajemství oranžové kočky. Příběh chlapce Davida začíná v den, kdy tenhle syn malířky zjistí, že do obrazů v ateliéru se dá vstupovat, ba dokonce, že to jsou průhledy do jediného tajemného příběhu, který se v paralelním světě řítí do krize a potřebuje jeho zásah. Každodenní svět a nadpřirozeno se tu slévaly v jedno: později na to v mé četbě navázal David Lynch, který říká, že mezi snem a bděním by ve filmu neměl být střih. V jiných příbězích je magickým objektem prsten, tady ho představuje list bílého nepopsaného papíru: to všechno mě fascinovalo. Beru v tuhle chvíli Tajemství oranžové kočky do ruky a ověřuju si vročení: 1968. Tehdy se završil literární experiment, který dal knize vzniknout velmi specifickým způsobem. Český spisovatel a redaktor Albatrosu Zdeněk Karel Slabý oslovil v uvolnění šedesátých let devět dalších autorů z devíti zemí, aby si fantaskní příběh předávali jako štafetu.

O čtvrtstoletí později jsme se se Zdeňkem začali potkávat jako hudební publicisté a já jsem zjistil, že experiment s deseti autory má evidentní souvislost s jeho bytostnou potřebou mít nablízku hudební experimentátory, improvizace, koncepty a zpochybňování jednoznačného autorství. Byl jsem rád i za to, že skvělé ilustrace a koláže Miloše Nolla jsem mohl osobně pochválit synovi výtvarníka Oranžové kočky, Davidu Nollovi, muzikantovi z divadla Sklep.

* * *

K některým kapitolám své čtenářské historie se přiznáváme zdráhavě, to když máme třeba pocit, že ilustrují, jak nám to trvalo, než jsme dospěli. V teenagerovských letech mě držela zvláštní fixace na humornou a zábavnou literaturu. Málokdo z dnešních autorů řekne, že ho ovlivnil Miloslav Švandrlík: já jsem ho přečetl tolik, hlavně Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, že mě snad nemohl neovlivnit. V osmdesátých letech jsem se probíral knihovnami a antikvariáty a ve smutně úzké nabídce hledal Zdeňka Jirotku, Miroslava Skálu a jeho Cestu kolem mé hlavy, soudničky Františka Němce, naštěstí i Haška a Poláčka. Četl jsem i kousky, které mě nebavily úplně, ale měl jsem pocit, že na téhle scéně potřebuju mít přehled. Kvůli hltání jednoho raného Viewegha jsem zmeškal deadline ročníkové práce. Byl jsem jako zakletý a strávil jsem tehdy čas s lehkou zábavou, který jsem možná mohl vynaložit líp.

* * *

Rozměr zábavy, ale taky poetičnosti a čehosi nesmírně blízkého, měly pro mě sbírky textů Jiřího Suchého. Propadl jsem pocitu, že tohle chci znát celé. V osmdesátých letech nebyly staré desky Semaforu moc k mání, a tak jsem mnoho textů znal jen na papíře a představoval si, jak asi znějí se Šlitrovou hudbou. To samé se mi dělo u sbírky S úsměvem idiota, kterou Janu Vodňanskému skvěle upravil a ilustroval Libor Fára. Tam mi zase chyběla Skoumalova hudba. Spolu s povídkami Ivana Vyskočila nebo prózami Petra Pujmana byly pro mě tyhle knihy portálem do šedesátých let: věku dobrodružství, které mi nebylo dáno okusit a po němž tehdejší režim strčil do trezorů dlouhou řadu filmů a literárních děl. Emotivně jsem to moc neprožíval, spíš prakticky uvažoval, jak se k věcem dostat. Máma za sebou měla vrstevnatou historii pašeračky ruské ineditní literatury, byla spojkou k západoněmeckému vydavateli jménem Neimanis. Chodívala do bytu k herečce Drahomíře Fialkové, kde bylo distribuční překladiště knih vydaných v exilu a jejich xeroxovaných kopií. I dnes to zmiňuju s lehkým chvěním a úlevou, že dámám za to už nikdo nenapaří žádné tresty. Otvíral se mi svět Havlových her, Dálkového výslechu, zábavného Škvoreckého, Kundery navracejícího svoje motivy do hry efektně a svůdně. Se vší citovostí a nespravedlností mnou cloumala Honzlová Zdeny Salivarové promlouvající o státním folklóru, kontrole cestování, víře, církvi a vůbec věcech, o kterých dobová zábava i nezábava mlčela. Dospívání Honzlové pomohlo dospívat i mně. 

* * *

Mám-li snad na sebe při téhle příležitosti prozradit, o které jedné knize dokážu mluvit trochu déle a navrch opravdu rád, je rychle rozhodnuto. Od pubertálních let dodnes mám na nočním stolku nebo poblíž knihu Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Spolu s Františkem Holubem ji napsal profesor Vladimír Vondráček, který byl nejen jednou z velkých osobností české psychiatrie 20. století, ale taky autorem jedinečného stylu. Se systematičností profesora shromažďuje a popisuje Vondráček zdánlivě krajní jevy, které běžnou společnost obvykle spíš rozrušují: psychedelické zážitky z požívání drog, šalebné vnímání, osoby trpící bludy nebo deviací pudů, v knize dojde na hypnózu i čarodějnické procesy. To všechno zasnubuje Vondráček s poznatky z moderní toxikologie, neurologie nebo psychiatrické sexuologie. Nic pro něj však není tak fiktivní a vybájené, aby to nepopsal prozaickým kategorizováním. "Upíři často děsně vyjí," píše, jako by se nechumelilo. Cituje se tady ze skutečných případů: díky knize jsem poprvé četl, co cítí a vidí diagnostikovaní schizofrenikové nebo lidé v psychóze. Četl jsem lékařský zápis o ženě, která byla zamilovaná do řeky Vltavy a pouze v jejích vodách dokázala dojít uspokojení a hlavně chvíle vnitřního klidu. A pocit, že všechno tohle pokládá profesor Vondráček za pouhou variaci toho, co prožíváme my všichni, mně později stvrdil jeho nalezený citát. Zní takto: "Pokud by o mně někdo řekl, že jsem normální, hluboce by mě urazil." 

* * *

Když proběhla změna režimu, bylo mi dvacet a studoval jsem bohemistiku na pražské Filozofické fakultě. Zatímco v prvním ročníku nám přednášel vladař normalizační literární katedry Vítězslav Rzounek, druhý ročník - když se tedy znovu začalo chodit do školy - přinesl návrat osobností úplně jiného typu: havraním vlasem se leskl Miroslav Červenka, o vkusu a hodnotách se nám snažil něco vštípit Jan Lopatka, hrabalovský seminář se stálým hostem, nakladatelem Václavem Kadlecem, vedl Milan Jankovič, přednášky, které bych chtěl zažít znova, promlouval až performoval Jiří Brabec. Vycházely velké paměti a deníky, konečně svobodně. Celý život Jana Zábrany se stal další nepostradatelnou knihou na léta, byla tu Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, poprvé vyšel veřejně Český snář: Ludvík Vaculík psal tak suverénně, vtipně a s citem pro styl až na hraně možného, že by mu člověk odpustil všechen ten podezřelý, monologický mačismus. 

A přece mě v těchhle letech velkých nonfikcí dostihla a získala imaginace. Mirek Kovářík, ten věčný propagátor poezie, se v jakémsi pořadu zmínil o debutu Michala Ajvaze a četl z knihy Vražda v hotelu Intercontinental. Obratem si mě získala Ajvazova schopnost vidět v Praze, kterou jsem denně chodil, průrvy do divokých paralelních světů: vlastně to byly pořád ty prostupné obrazy z Tajemství oranžové kočky. Nedokázal jsem tehdy pořádně pojmenovat kouzlo těch textů: když jsem o nich cosi nadšeně a nesystematicky psal na fakultě, bohemista Igor Lukeš, který na chvíli přijel z Harvardu, mě vlídně pochválil, ale podivil se, že v mé práci se ani jednou nevyskytuje výraz postmoderna. Pořádně jsme ho tehdy neznali, aspoň já a mí kamarádi jen z dálky.

Michal Ajvaz, jak dnes už víme, dovedl svoje uvažování od debutu k novele Druhé město, kde zůstává všechno ajvazovské hutně nashromážděno: jiné světy s jinými pravidly rozkládající se na dosah ruky v přehlédnutých temných koutech našich pokojů, filozofické a myšlenkové experimenty převedené do akčních scén. Všechny ty zápasy s mořskými potvorami na Pražském hradě a lyžařské vleky projíždějící tiše nočními ložnicemi, ve kterých nic netušíce spíme, mě zmámily tak, že jsem jako student scenáristiky na FAMU zkoušel adaptovat Druhé město do filmové podoby. Moc to nešlo, ale strávil jsem v tom světě dost skvělého času a bavil se vymýšlením jeho extenzí. Přečetl jsem později všechnu beletrii od Michala Ajvaze, až na jednu knihu. Nechávám si ji jako rezervu pro okamžik, kdy se mi bude po světě se zlatými tygry a tajemnými nahrávkami na opuštěném hausbótu stýskat: fakt, že existuje něco od tohohle autora, co budu číst poprvé, mě naplňuje stálou nadějí.

* * *

Těžko mě mohly minout čtenářské zážitky z psaní o hudbě. Myslím, že léta jsem psal dost instinktivně a šlo mi spíš o to, napsat o něčem dobrém na místo, kde to může někoho zasáhnout. Styl? Nejspíš jsem napodoboval recenzenty a publicisty z Melodie a Rocku & popu, což bylo tehdy to nejlepší, a přece podmíněné lokálností. Jiří Černý, Vojtěch Lindaur, Ondřej Konrád, výborně psali někteří, kdo už dávno nepublikují, třeba Petr Nosálek. Rád jsem ohledával psaní svého strýce Petra Zvoníčka, který se dopouštěl v textech malých potměšilých naschválů a od jazzového psaní přešel k fascinovaným článkům ze světa pavouků nebo tygrů.

Byl to Petr Dorůžka, který mi pomohl najít cestu ven z českých poměrů. "Musíš jezdit do světa, slyšet nové věci na vlastní uši, nebát se s těmi lidmi setkávat a mluvit. A mít předplacené časopisy, kam píší ti nejlepší a kde jsou relevantní nové zprávy," řekl mi, a mně až časem došlo, jak cennou školu měl od svého otce Lubomíra. S tím kontaktem s cizinou ke mně začaly přicházet knihy světových autorů: dnes už máme Silence čili Ticho Johna Cage přeložené do češtiny, tehdy bylo možné číst je jen v originále. Pokud jsem podstoupil pozdní dospělé samostudium angličtiny, bylo to z nutnosti i touhy rozumět těmhle knihám.

Když začal sbírat literární ceny kritik New Yorkeru Alex Ross, bylo pro mě součástí slasti už jen postupné přicházení na to, čím kniha s podivným názvem The Rest Is Noise vlastně je. Zbývá jen hluk, to je citát z Hamleta, a taky skeptický náhled veřejnosti na moderní, těžko srozumitelnou hudbu. Ross nenapsal dějiny hudby posledního století, spíše je přepsal do varianty, která ukazuje, jak se v sobě zrcadlily společenský pohyb, světové války a změny paradigmat právě s hudební scénou. Na to, jak pevně je zasazená do společensko-politických kontextů, je kniha hudebně opravdu dost poučená a od zážitku z muziky, stejně jako od občasných rozborů se neodvrací. V tom je její vítězství.

Autorem knih o hudbě, který je mému srdci nejblíž, je Angličan David Toop. Ten až krátce po čtyřicítce zjistil, že může předávat znalosti i zážitek osobněji. V jeho nejslavnější knize Ocean of Sound, Oceán zvuku, se proplétají deníkové momenty, travelog, rozhovory s umělci i erudice někoho, kdo právem patří mezi smetánku britského psaní o hudbě. Tahle kniha hodně pojednává o ambientní hudbě, tedy zvuku prostředí, v němž k nám doléhá něco zblízka, něco zdálky, a tak pořád žijeme v překryvu různých kulturních vrstev a akustické scenérii řady jemných významů. Toop vlastně píše vstřícně k téhle situaci. Jeho bystré a překvapivé knihy byly přeloženy asi do dvaceti jazyků světa včetně bulharštiny. Naštěstí stárnou pomalu, ale už by se čeština mohla přidat. Občas, když je mi smutno, si vzpomenu, že mám přátele, jako je David Toop, a trochu se to zlepší.

* * *

Literaturou, která mě kupodivu asi opravdu ovlivnila, a to ve věku po čtyřicítce, jsou texty o typologii osobnosti, o systému jménem enneagram. Sklenul se tak oblouk od mého mládí, kdy jsem se seberozvojové literatuře jenom šťavnatě posmíval, až k chuti vybrat si z ní to, s čím pořizuju dobrou zkušenost. Na počátku 20. století rysy enneagramu načrtl, a to doslova, do schématu hvězdy o devíti cípech, křesťanský mystik Gurdžijev, později ho vzkřísila šedesátá léta a proudy zájmů o novou spiritualitu.

Říká se, že enneagram popisuje devět vzorců prožívání, myšlení a jednání. Ukazuje řadu lidských typů a podtypů, které se v traumatičtějších situacích obracejí k některé ze zažitých reakcí: od nutkavé pomoci druhým přes kontrolu nad situací až třeba k požitkářskému sebezásobení zážitky a prožitky. Enneagram člověku umožní trochu vědoměji nazírat, proč sám jedná, jak jedná, a koneckonců i to, od kterých opakovaných, zacyklených klopotností ve svém životě by už mohl získat trochu odstupu. Je to i docela dobrý nástroj k tomu, abychom druhé míň soudili a víc chápali, i když od teoretického porozumění k denní praxi je i tady trnitá cesta. Textům k enneagramu se u nás věnuje nakladatelství Malvern: mně je nejbližší základní orientující bichle, kterou sepsali Don Richard Riso a Ross Hudson. A i když se ocitám rád ve společnosti psychologů a duchovních, kteří s enneagramem pracují, cením si existence knih, které nám, kdo máme svou introvertní stránku, umožňují soustředit se někde o samotě s poznáním zprostředkovaným na několika stovkách stran.

* * *

"Knih se jen tak nezbavíme," říká Umberto Eco. Kolem mě jich je pořád dost. V předvečer natáčení tohoto rozhlasového pořadu na mě zazvonila sousedka a oznámila mi, že do sklepení začalo zatékat z prasklé trubky. Nikdo si toho po nějaký čas nevšiml, a tak z mých několika krabic s knihami teď rostou houby. A skutečně trubicovité plodnice, samy o sobě docela pěkné, jsem za chvíli zkoušel oddělit od Zaorálkových Lidových rčení. Marně. Plesnivé svazky, některé srdci milé a jiné slušně zpeněžitelné, jsem vykydával do popelnice, myslel na hmotnou podstatu knih a všechno to, co v nás z nich zůstává, i když už nejsou. Prach jsi, v popel se obrátíš a v lepším případě na tobě vyroste houba. 

(14. května 2022)

Pavel Klusák (1969), hudební publicista; vystudoval bohemistiku na FF UK a dramaturgii na FAMU.

Publikujeme s laskavým svolením Českého rozhlasu Vltava; pořad Knižní pól - čili "setkání s knihami napříč prostorem a časem", jak zní jeho podtitul - připravuje Blanka Stárková.