ROZHOVOR • Souvislosti 1/2023


„Celoživotně jsem zůstal kovbojským romantikem“ (S Robertem Křesťanem o překladech a coverech, vyčerpaných písních, novém zvuku Druhé trávy a malých dávkách bluegrassu) (připravili Jan Šotkovský a Lukáš Novosad)


"Celoživotně jsem zůstal kovbojským romantikem"

(S Robertem Křesťanem o překladech a coverech, vyčerpaných písních, novém zvuku Druhé trávy a malých dávkách bluegrassu)      

K výraznému přeryvu ve vašem hraní došlo po sametové revoluci, kdy jste opustil kapelu Poutníci, s kterou jste se proslavil a ve které jste byl frontmanem, a založil jste kapelu Druhá tráva, která doposud zůstala vaším hlavním projektem. Proč se to stalo?

Důvody byly dva. Jednak jsme s Poutníky prožili pět krásných, ale velmi intenzivních let, v jejichž průběhu jsme mívali přes - někdy hodně přes - dvě stě koncertů ročně, což je dneska nepředstavitelné. Příšerně jsme si potom lezli na nervy, i když jsme se všichni hodně snažili ponorkovou nemoc překonat. Druhý důvod změny byl, že možnosti Poutníků jsem měl v podstatě za vyčerpané. Ostatně mí dva nejschopnější kolegové, Luboš Malina a Jiří Plocek, ohlásili odchod. Pro tohle všechno jsem cítil, že k nové době a novému životu patří i nová kapela, která bude fungovat na trochu jiných principech než ta minulá. Protože Poutníci byli, přes všechno krásné, co jsem s nimi zažil, kapela starého střihu, která se schází v pondělí a ve čtvrtek na zkoušku, u toho si dá pivo a nacvičí nějaké písničky, ale hlavně jde o to, aby se její členové potkali.

Hned první deska Druhé trávy je hodně erotická a vášnivá, jak slyšíme třeba v písni Než zazvoní hrana ("Povídá mi ta moje prej dej si bacha / a narovná si pásek z hadiny / jestli prej se někdy dotknu nějakejch bab / hubu že mi rozvalí / A za pár minut na to zvoní brácha / a za ním nějaký vzdušný holčiny / a říká když s ním nevobjedu nejsem chlap / těchle vosum Mařen z Magdaly") nebo v písni Smuteční marše ("I ta nejkrásnější ženská má někde hrubou jizvu / i ten poslední chlap ze stáje / si spočítá že jedna a jedna jsou dvě / a přijme její výzvu"). Souvisí to s radostnou a rozvolněnou atmosférou, jež provázela porevoluční dobu?

Rozhodně. Kdyby se doba nezměnila, určitě bych si tak silný erotický tón nedovolil - zastavila by mě autocenzura. Když jsem - a to jsem už vyprávěl mockrát - napsal Panenku, největší hit Poutníků, a chtěli jsme ji spolu s jinými písněmi nahrát v brněnském rozhlase, museli jsme si jít pro souhlas s texty za redaktorem Pantůčkem. Ten si přečetl "tak odplul ten prvý / den smáčený krví / ani pouťovou panenku nezanechal" a zeptal se, jestli je to něco protiválečného, když je to o krvi. Popravdě jsem mu odpověděl, že je to o defloraci, načež on prohlásil, že je to odporné, a píseň zarazil. Ovšem když ji měl zanedlouho vydat Supraphon na desce, už to nebyl problém. Ale ten tehdejší svobodný pocit se nepropsal jen do textů, třeba píseň Než zazvoní hrana bych před Listopadem nenapsal - ani co se týče její formy, ani co se týče její instrumentace.

Z úspěchu Panenky jste si sám udělal legraci, když jste na druhou desku Poutníků Chromí koně dal její instrumentální verzi v podobě dechovkového pochodu...

Tehdy jsem Panenku ještě měl rád a zpíval jsem ji s chutí. Až tak před dvaceti lety na mě začala působit jako cizí. Dneska je mi už jedno, je to prostě jedna z mnoha odrhovaček.

Pro Trapery, svou úplně první kapelu, jste psal hodně jiné písně než pro Poutníky - to bylo dáno rozdílným naturelem obou uskupení?

Bylo to dáno především tím, že jsem dospíval. S Trapery mi bylo čtrnáct, kdežto s Poutníky devatenáct. Je to pouhých pět let, ale je veliký rozdíl v tom, jak během nich člověk změní pohled na svět. Zkrátka jsem se chytil pozdě. Někteří lidé píší zralé básně v patnácti, zatímco mně dlouho trvalo, než jsem se vyprostil z trampsko-romanticko-westernovo-vyčítalovských představ o písničkách.

Ale repertoár Poutníků před vaším příchodem přece byl celkem romantický na trampský způsob. Co vaši spoluhráči říkali na to, že jste začal na zkoušky nosit věci jiného ražení jako Napsal jsem jméno svý na zdi nebo Podobenství o náramcích?

Mně připadalo, že byli nadšení. Že jsme všichni cítili, že děláme něco pěkného a nového a vrhli jsme se do toho po hlavě. Vůbec mě nenapadlo, tehdy ani teď, že by někdo z Poutníků chtěl raději písně o cizincích přijíždějících do města nebo o nějakém saloonu... Kovbojské písničky mám rád, dodnes, ale psal jsem je ve třinácti. V šestnácti už jsem pochopil, že nejsou o mně.

S překlady cizích písní jste začal až ve Druhé trávě?

Už u Poutníků jsme měli dvě výrazné coververze s mými texty, Telegraph Road od Dire Straits a Heavy Horses od Jethro Tull. Velkou popularitu si získala hlavně ta první, ale u ní jsem ještě nebyl důsledný a neměl jsem dost zodpovědnosti vůči originálu. Byl jsem, stručně řečeno, líný. Sice jsem se snažil, aby šlo o překlad a ne ledabylou českou verzi, ale přesto tam zůstaly věci, které mi dodnes vadí. Bohužel už to nejde změnit.

Co například vám tam vadí?

Kromě drobných neobratností a nedůsledností nejvíc asi významový rozpor mezi "Už nemůžu dělat, co kde bych kdy chtěl, / třeba v pralesích kácet, to bohužel""I used to like to go to work, but they shut it down, / I`ve got a right to go to work, but there`s no work here to be found". Nemohl jsem tenkrát, v hlubině normalizace, přenést přes srdce, že bych zpíval o nezaměstnanosti a právu na práci, tak jsem si pomohl takovou poetickou kličkou, ale z dnešního pohledu jsem neudělal správně.

Proč vlastně nejde přepisovat hotové texty? Respektive proč by to nemělo jít?

Ono by to samozřejmě šlo. I když zrovna u Telegrafní cesty bych k tomu ani nenašel sílu, ta píseň se ve mně vyčerpala podobně jako Panenka, proto ji už asi tři roky nehrajeme. Jednou se k ní vrátím, ale zatím nemám chuť a nechci ji zpívat nerad, protože je to krásná píseň. Alespoň v originále rozhodně. Ale i když mám k některým místům svých překladů výhrady, obecně vzato má nespokojenost nikdy nebyla taková, abych jednou hotovou píseň znovu otevřel a překopal. Spíš jsem své rozpaky vyřešil tak, že už se k té či oné písni nevracím.

Další překlady tedy přibyly až s Druhou trávou?

Ano, další překlad byl až Ještě jedno kafe od Boba Dylana. Pak jsem se dlouho odhodlával, abych se k Dylanovi vrátil - už proto, že jsem se obával, že to bude složité s autorskými právy. Až jednou jsem seděl v kancelářích Universalu, pod kterým jsme tehdy nahrávali, a slyšel od nejmenované zpěvačky českou verzi jedné Dylanovy písně, která však neměla s originálem pranic společného. Tak jsem se začal pídit po tom, jak to s těmi právy vlastně je, když může Dylanova agentura povolit i takovouhle slátaninu - a skončilo to tím, že jsme natočili Dylanovky.

Ale vždyť covery jste přece dělal už dřív: co třeba váš text Claptonova Golden Ring, který jste pod názvem Co je pryč hráli s Trapery?

Pozor, to je ale jiný případ - to je česká verze, žádný překlad. Víte, čím jsem starší, tím věrnější originálu se snažím být. Taky umím líp anglicky a taky je snazší dostat se k zápisu původních textů. To je důležité, protože kdo nezkusil, jak náročné je odposlouchávat Boba Dylana nebo Krise Kristoffersona z nahrávek, nesvede si představit, jak obtížná je to činnost. Leckdy ji nezvládne ani rodilý Američan.

Jiří Černý několikrát zmiňoval, že vás vybízel k albu coververzí Leonarda Cohena. Takže otázka je nasnadě: přibudou po Dylanovkách Cohenovky?

Ne. Anebo přesněji: možná. Přemýšlím o tom už deset let, jenže pořád ke Cohenovi neumím najít cestu. Jeho písně jsou skoro jenom poezie, ale z muzikantské strany nevím co s tím. U jeho posledních dvou desek jsem pookřál, přišly mi tam hudebně silné momenty, začal jsem o tom znovu víc uvažovat. Ale... nevím.

Jaké nároky vlastně klade na překladatele, který se rozhodne jeho texty zpívat, nobelista Bob Dylan?

Pro mě nesnesitelné. Abych je vydržel a mohl je ještě navíc přetransformovat do zpívatelného textu, do písničky, musím si vybrat většinou jen jednu významovou linii, mému naturelu nejbližší, a s tou pracovat. Nevím, jestli je to správně, ale to nevím s jistotou nikdy.

Co je to vlastně píseň?

Podle poslední knížky Jirky Plocka symbol, jeden z fenoménů lidské kultury. Pro mě přirozený vyjadřovací prostředek, jediný přenašeč mého literárního talentu, mám-li nějaký, jediný "umělecký" výraz, jehož jsem schopný. Pro jiné lidi miliony dalších věcí - od určujícího životního zážitku po zvukovou mlhu...

Tvrdíte, že píseň má mít začátek, konec a melodii. Cítí člověk, který padesát let píše písničky podle tohoto mustru, že množství not a akordů je omezené? Nebo že napsat něco nového je těžší než dřív?

Bylo to těžké tehdy a je to těžké pořád. Pokud jde o omezené množství not a akordů, mohu říct jen tolik, že jsem si všiml, že mé písně jsou, aniž o to usiluju, stále jednodušší. Možná je to tím, že jsem nepilný člověk... Ale melodické kombinace tří až pěti základních akordů jsou vlastně nevyčerpatelné. Ostatně napsal jsem pár písní, které ze mě takříkajíc vytryskly, dejme tomu v tramvaji nebo ve vaně, ale takových je do desítky. Ostatní jsem napsal, protože jsem musel.

Na to se v rozhovorech vymlouváte pravidelně, ale fakt je, že nemusel.

Musel. Vy totiž nevíte, jak v osmdesátých letech fungovala kapela: celý rok zkoušela tři písně do příští Porty. To byl takový slunovrat, pak se chvíli žilo a pak se zase rok zkoušelo. Takže já jsem ročně nejméně tři písně napsat prostě musel. Ale jinak máte pravdu: v počátcích Poutníků jsem napsal řadu písní ne snad z přetlaku, něco takového tvrdit by asi bylo přehnané, ale především díky tomu, že mě inspirovaly nový zvuk a nová kapela. Tahle inspirace se pomalu vytrácela a dnes píšu písně "prozaicky" - protože jednou za čas nadejde chvíle natáčení nové desky. A já se tomu nebráním, respektive tvářím se, jako že se bráním, ale nemyslím to vážně. Za ty roky jsem poznal, že mám schopnost nové písně - když už není zbytí - napsat.

Máte s takovým přístupem k tvorbě vůbec něco v šuplíku?

Neumím v těchto věcech lhát, tak vám nebudu předstírat, že tady skotačím po chalupě plný tvůrčích sil a se spoustou nápadů, když to tak není. Nemám žádný šuplíček, kde bych měl uloženy nedodělané písně - mám nápadů tak málo, že nakonec všechny nějakým způsobem dotáhnu. Ani jsem nikdy nenapsal žádnou báseň: vlastně jednou v životě jsem začal psát báseň, jmenovala se I ta nejkrásnější ženská má někde hrubou jizvu, a nakonec i z ní jsem udělal píseň, vámi zmíněné Smuteční marše.

Jestli psát vlastní verše je pro vás namáhavé, za jak obtížné považujete překládání? Nebo je to snad "slovesný relax"?

Je to pro mě schůdnější, jsou to takové textové omalovánky.

Mimochodem, co vás přivedlo k překládání prózy a co vás od ní zase odvedlo?

Bývalo to pro mne zprvu uvolnění, zimní odvádění pozornosti od koncerty nabitého podzimu, potom několik let až nezdravá vášeň a nakonec ponejvíc lhostejnost - v té chvíli jsem poznal, že je čas skončit. Ale kdyby přišla "vzrušující" nabídka, nevylučuju, že bych jí podlehl.

Jaký vlastně je rozdíl v překládání prózy a písní - i s ohledem na to, že za překlady písní se jako jejich performer musíte postavit a vzít je veřejně za své?

Pro mne v tom velký rozdíl není, jenom próza je "akčnější".

S představou tvůrce, který píše výhradně na objednávku, se špatně rovná to, že píšete skoro výhradně pro sebe.

Za celý život jsem napsal velmi málo písniček nebo textů pro někoho jiného. Když už jsem se do toho dal, buď to dotyčný následně odmítl, protože se nemohl myšlenkově srovnat s mým světem, anebo to neodmítl, ale stejně to v devadesáti procentech dopadlo špatně. Takže pokud to není člověk, kterého důvěrně znám, nebo nepřemluví-li mě kamarád, tak pro jiné nepíšu. Jsem si vědom obtížné přenositelnosti své poetiky.

Těch devadesát procent, které nedopadly dobře, má společného jmenovatele?

Ne, to je řada různých důvodů. Osobnost objednavatele, melodie, která mi nic neříkala - to v případě, kdy jsem jenom textoval. Leckdy ale za nezdarem byla moje špatná práce. Ne, že bych se s každým svým textem babral, ale pro jiné interprety jsem některé texty opravdu odflákl, jelikož jsem věděl, že objednavatel bude za půl hodiny telefonovat. A tak jsem rychle sepsal nějaké zpívatelné slabiky a dopadlo to podle toho...

Zatím poslední dvě alba jste s kapelou připravili s producentem Eddiem Stevensem a nazvali jste je Díl první Díl druhý. Kromě chvály, jíž se deskám dostalo, zazněly i rozpačité reakce, podle nichž "tohle už není Druhá tráva". Očekával jste, že u svého věrného publika narazíte?

Konečné rozhodnutí, jestli Eddiemu budeme věřit, nebo ne, bylo na mně. A já se rozhodl, že mu věřit budu, a trval jsem na tom. Takže nejde jen o reakce fanoušků, především proběhla intenzivní diskuse v kapele. Eddie totiž přišel s velmi výrazným zásahem do soundu, který jsme používali řadu let a kterým jsme známí. Ale mně ta změna byla sympatická a říkal jsem si, že pokud se ještě něco v mém muzikantském životě má stát, ať je to tohle. Přesto si nemyslím, že novinky jsou úplná negace stylu, jakým jsme hráli, jen jsme se odhodlali použít jiné zvukové možnosti, než jaké jsme byli schopni vymyslet my sami - čili překročili jsme své přirozené hranice a obrysy. Tím, že jsme povolili vstup někomu, kdo nejenže není Čech, ale není ani Američan, a kdo doposud točil úplně jinou hudbu, tím jsme se dostali někam, kam bychom se sami nedostali. Za to jsem vděčný.

Vycházel Eddie Stevens z toho, co jste sami měli aranžérsky připraveno, nebo na to nehleděl a postavil písně zgruntu po svém?

Jestliže jsme něco připraveného už měli, tak z toho do jisté míry vyšel, byť i to jistěže pozměnil a doplnil. To se ale týká hlavně Dílu prvního, který stojí na překladech, zatímco u mých původních písní, jež tvoří značnou část Dílu druhého, neměl z čeho vycházet, protože jsem je dokončil na poslední chvíli, vlastně den před začátkem natáčení. Takže on se musel připravit doslova přes noc a my naopak měli při natáčení malou představu o tom, jak která píseň bude ve výsledku znít. Samozřejmě asi leckdy improvizoval, ale na něm to není poznat, při práci působí nesmírně jistě.

Podával jste mu k písním nějaký autorský komentář?

Žádný, on ho ani nechtěl. To byl velký rozdíl oproti práci se Stevem Walshem, s nímž jsme v Americe točili předchozí desky. Steve mě zpovídal u každého verše a u každého slova se ptal, co jím chci říct a proč jsem ho tam dal - nebyl bych schopen odpovědět mu v míře, jakou vyžadoval, ani česky, natož anglicky. Vlastně to bylo chvílemi celkem nepříjemné... Eddie Stevens se naopak neptal na nic. Myslím si, že je literárně mimořádně vnímavý, a že proto ode mě nic nepotřeboval. I proto jsem mu tolik důvěřoval.

Na desce Díl druhý jsou mezi písněmi instrumentální intermezza, v jednom z nich říkáte něco, co zprvu může znít jako parodie kdysi oblíbených countryových recitativů, ale pak se z toho vyklube silná osobní reflexe. Odkazujete na Prousta, citujete ze svých starších písní a svůj monolog uzavíráte slovy: "Proč jsem napsal, co jsem napsal? Většinou netuším. Ale jedno vím jistě. Nehledal jsem a nehledám pravdu. Jenže co tedy hledám? Snad ztracený čas? A to navzdory tomu že, a teď parafrázuju, rozumově přivolávat minulost je marná námaha a že tomu může pomoct jenom náhoda." Není to až příliš sugestivní výkladový klíč, až příliš jednoznačné autorské vyznání?

Pořád si tím místem nejsem jist. Obecně jsme o intermezza vedli s Eddiem i mezi sebou ostré spory. Až jsem to zase musel rozseknout já a řekl jsem, že pokud mají v Eddieho koncepci desky jasné místo, budeme je respektovat. Jedno z intermezz bylo ale dlouhé a nic se v něm muzikantsky nedělo, nemělo ani melodii. Když jsem to Eddiemu říkal, navrhl: "Tak tam něco řekni." To jsem okamžitě odmítl s tím, že nic takového v životě neudělám. Načež mi Eddie napsal dlouhý mail, ve kterém detailně objasnil, jak desku chápe, a poprvé přišel s Proustem. Tak jsem ustoupil a namluvil to, ale stále nejsem přesvědčený, že to muselo být. Na první poslech to leckomu skutečně evokuje Balíček karet, ostatně Michal Bystrov se mě v rozhovoru také ptal, jaký je můj vztah ke countryovým talking blues. Nakonec to beru za stejné osobní vyjádření jako jiné písně, kdepak návod k porozumění.

Dříve se nosila věrnost kapele, dnes je běžné, že zpěváci úspěšných skupin si založí bokem ještě svůj sólový projekt. Vy jste ale i v tomto směru šel nezvyklou cestou, protože jste po třiceti letech opět začal hrát s Trapery čili se svou první skupinou. Co vás vedlo k tomu probudit ji z dlouhé hibernace?

Důvod rozhodně nebyl muzikantský - řekněme, že byl lidský. Oba další členy Traperů, Pavla Petrželu a Tomáše Buzka, znám od jejich třinácti let, rád se s nimi stýkám a rád si s nimi občas zahraju. Když jsme se začali bavit o tom, že bychom kapelu dali zase dohromady, měl jsem striktní podmínku, že budeme hrát pouze někdejší repertoár, že nebudu pro Trapery psát žádné nové písně a že nepůjde o "sólový projekt" ve významu, jak se ptáte. Nemám s Trapery ambice oživovat ztracený čas ani vzpomínky na mládí, chci si s nimi jen užívat radost z toho, že jsme spolu. Ačkoliv přiznávám, že to společné hraní má i hudební rozměr: ať jsem v životě dělal cokoli, ať jsem hrál kterýkoli styl, kdysi jsem byl bluegrassový muzikant. A jak jste jednou bluegrassový muzikant, je to totéž, jako když jste jednou americký mariňák - je to identita až do konce života. Takže si poslední roky užívám radosti zahrát si s pány bluegrass. Dlužno dodat, že v malých dávkách, protože bluegrass se jinak konzumovat nedá.

Jestliže vám některé písně odpadly od srdce, a už je proto nezpíváte, jak svedete předvádět s Trapery ty naivní westernovky, které jste skládal v pubertě?

Taky mi dlouho trvalo, než jsem si na ně zase zvykl. U prvních koncertů jsem se vyloženě styděl a pomáhalo mi jenom to, že jsem si z těch svých stařičkých písniček dělal legraci. Můj ostych postupně zahladil milosrdný čas, takže dneska si je zahraju rád a cítím se u toho jako při každé blbé čundrácké odrhovačce, která se hraje v hospodě. Rozhodně k nim ale nechovám sentimentální nebo osobní vztah, hraju je jako písně, které napsal někdo cizí.

Bývá na začátku vašich písní hudební, nebo textový nápad?

Poslední dobou už jenom textový. Mám po taškách, které ustavičně tahám s sebou, rozstrkáno několik deníčků, kam si zapisuju nápady, rýmy, slovní spojení. Z nich potom vycházím, když mám dva dny na napsání cédéčka - odtud lovím staré nápady a rozvíjím je.

Takže někde zaslechnete slovní spojení typu "marcipán z Toleda", zapíšete si jej a pak se z něj dokonce stane název písně...

To nebylo jen tak někde, to kamarádka a zpěvačka Katka García přišla na naši zkoušku, zrovna když se vrátila ze Španělska, a opravdu nám dovezla marcipán z Toleda, což je tam prý vyhlášená pochoutka. Do té doby jsem to nevěděl, tak jsem si to okamžitě poznamenal.

Je výrazem autorské odvahy užívat v textech výrazy jako palimpsest, marokén či talion?

Palimpsest byl na hraně, váhal jsem, jestli už to nepřeháním. Jinak upřímně: samozřejmě používám i já taková slova většinou kvůli rýmu. Jako kdokoli jiný hledám nový zvuk, novou barvu, i proto často pracuji se zeměpisnými jmény.

Jak se srovnává zpěvák Křesťan s tím, když textař Křesťan něco napíše jen kvůli rýmu? Když třeba ve své verzi písně Hurt od Trenta Reznora je nucen zpívat: "A i kdybys byl král / mé temné říše Kušš, / stejně bych ti lhal / a do zad vrazil nůž."

Dost často na to jako zpěvák myslím. Je to moment takového vnitřního pokrče-

ní ramen. Zrovna u říše Kušš mi dost dlouho trvalo, než jsem ten moment překonal.

Snad ve všech vašich milostných písních pro Druhou trávu se opakují situace rozchodu, rozloučení, pomíjivosti, vztahu na jednu noc. Pavel Klusák už v devadesátých letech výstižně psal o "světě kovbojsky osamělého alter ega, jež uzavřelo tichou dohodu s civilizací" či o tom, že když mluvíte o lásce, vždy je přítomna i vina nebo zárodek tragédie. Jako bychom se v těchto písních dostávali do noirového filmu s osudovou a do jisté míry nebezpečnou hrdinkou a s melancholickým hrdinou, který cítí, že vzplanutí vášně - pokud k němu vůbec dojde - velmi rychle pomine.

To je naprosto přesné a ještě vám to zjednoduším - celoživotně jsem zůstal kovbojským romantikem. Do mých písní se tato poloha dostává naprosto přirozeně, je to moje estetika. Třebaže současně platí, že jsou to jen mé písně, není to můj život.

I když vlastně máte píseň s tématem stabilního dlouhodobého vztahu: úvodní číslo z první desky Zášť, kde "Spěchá ve vší skromnosti / A věčně šedém plášti / Jedna ženská s taškou radostí / K domovu".

A zrovna tohle už nedokážu zpívat, tenhle obrat mi nejde přes rty.

Coby dospívajícího chlapce vás prý silně oslovila francouzská literatura, ta se však vedle americké noty z vaší tvorby vytratila. Jak to?

Americká nota ve mně byla od začátku, k té už jsem posléze jenom přibíral z jedné strany francouzskou a z druhé strany třeba ruskou. Francouzskou literaturu jsem hodně četl na gymnáziu, což - jak to tak bývá - byla zásluha mojí kantorky, která o ni uměla vzbudit zájem. Hlavní důvod, proč se francouzská nota u mě neprosadila, je můj jazykový limit: neumím francouzsky, takže nedokážu číst v originále. Přesto mě někteří francouzští autoři bavili hodně, třeba Boris Vian.

A kteří čeští spisovatelé jsou pro vás klíčoví?

V mládí jsem hltal všechno možné, ale zůstalo z toho ve mně mnohem míň, než bych čekal. Moc rád jsem měl Vítězslava Nezvala, přitom dneska ho nemůžu cítit - nedokážu číst ani jeho nejlepší věci. Z české poezie mi zůstal alespoň Jaroslav Seifert, a to se vším všudy. A pokud jde o prózu, budu velmi neoriginální, ale nemůžu si pomoct: Hrabal, Škvorecký, Kundera. Naposledy jsem četl jeho Slavnost bezvýznamnosti.

Když máte tolik rád Seiferta, proč jste ho nikdy nezhudebnil?

Nikdy mě nelákalo zhudebnění žádné básně, mě to v principu rozčiluje. Písnička je text plus melodie, podle mě by to mělo k sobě patřit od začátku, i duchovně.

Zajímavé, přitom jste dospíval v letech, kdy byla móda zhudebňovat poezii.

Byla, ale mě to prostě minulo - už proto, že Honza Vyčítal byl prostě lepší. Jsem si vědom, že i v tomto segmentu se jisté věci povedly, kupříkladu Vladimír Mišík řadu básní zhudebnil dobře. Dokonce i na svém posledním albu má zase krásně zhudebněného Hraběte a výsledek zní autenticky mišíkovsky. Ale to jsou zřídkavé úspěchy, jakých je s to dosáhnout jenom někdo.

Mišík na své předposlední desce Jednou tě potkám dosahuje poutavého efektu: když pětasedmdesátiletý muž zpívá titulní píseň s až pubertálními slovy Václava Hraběte ("Jednou tě potkám, vím to jistě! / Nevím jen kdy, na kterém místě... / Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic - / možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc. / Možná zrovna teď, na tomhle nároží / na mou horkou tvář svou ruku položíš"), není zcela jasné, jestli oslovuje budoucí děvče, nebo samu smrt. A když vy na desce Díl druhý zpíváte píseň Vejdi po špičkách ("Vejdi po špičkách, / stříbrná paní, / nezaháněj strach / prchavým svitem blýskavic, / raději vejdi jako vrah, / bez zaklepání, / ať nerozhoupáš hvězdy, / kterých padá čím dál víc"), taky není zřejmé, koho v ní oslovujete.

Máte pravdu, respektive - psal jsem to jako milostnou píseň. Ale už tu noc, kdy jsem ji dopsal, mi došlo, jak je dvojaká, že je to vlastně píseň o smrti jako vyšitá. Ale nebyl to úmysl.

Zatímco my dva jsme ve středním věku, vy jste ve věku našich otců. Tak se vás jako zkušeného autora lovesongů ptáme, na co se v životě ještě můžeme těšit?

Víte, co je na tomhle věku - který má také velkou spoustu negativ - nejkrásnější? Že už se nemusíte těšit vůbec na nic. Zažil jsem spoustu nádherných věcí, mám krásné vzpomínky a už nepotřebuju nic hledat. Možná to zní pesimisticky, ale já to tak nevnímám. Možná i písně, které reflektují mé stárnutí, působí pesimističtěji, než to sám zamýšlím.

Nebo naopak ironičtěji? Jako když na desce Díl první ve vášnivě milostné písni Kdybys mě zabila zpíváte: "Kdybys mě zabila, / tak vážně nevím, kam tím míříš... "

Poslyšte, já to původně myslel jako fór. Jako hru se slovy, jenže vyvinulo se to hudbou i aranží úplně jinam. Vidíte, to je zrovna písnička, u které jsem netušil, jak dopadne. Ale myslím, že se povedla.

(listopad 2022 - únor 2023)

Připravili Jan Šotkovský a Lukáš Novosad.

Robert Křesťan (1958), zpěvák, autor písní, překladatel. Narodil se v Počátkách, ale většinu života strávil v Brně, kde absolvoval gymnázium, ale nedokončil ani pedagogickou, ani filozofickou fakultu tehdejší UJEP. V roce 1971 založil s Pavlem Petrželou skupinu Trapeři, v níž byl výhradním autorem písní a textařem písní převzatých. V roce 1979 Křesťan přešel do skupiny Poutníci, kde se postupně stal také téměř jediným autorem kapelního repertoáru, zachyceného zejména na albech Poutníci (1987) a Chromí koně (1990). V roce 1990 Poutníky společně s multiinstrumentalistou Lubošem Malinou opustil a založil skupinu Druhá tráva, která existuje doposud a jejímž téměř výsadním písňovým autorem opět je. Z více než dvou desítek alb kapely jsou klíčové desky Robert Křesťan a Druhá tráva (1991), Starodávný svět (1994), Pohlednice (1997), Marcipán z Toleda (2011), Díl první (2020), Díl druhý (2022) a album coververzí Dylanovky (2007). S hráčským okruhem Druhé trávy natočil sólové album 1775 básní Emily Dickinsonové (2002). Od roku 2008 znovu účinkuje také se svou první kapelou, která obnovila činnost pod názvem Trapeři s Robertem Křesťanem. U Poutníků hrál především na banjo, v Druhé trávě střídá kytaru a mandolínu. Vydal sbírku povídek a písňových textů Napsal jsem jméno svý na zdi (1992), přeložil řadu próz z angličtiny, zejména Williama Eastlakea (Umírali jsme v bambusu, Portrét umělce s dvaceti šesti koňmi, Nezkrocení, Jdi v kráse) a Normana Mailera (Duch děvky, Lesní zámek, Armády noci).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2991