DRAMATURGICKý NářEK MARTY LJUBKOVé • Souvislosti 1/2023


Nad klasikou


Mám obsesivní potřebu vysvětlovat lidem - dnes už jen tehdy, když jsem o vysvětlení žádána -, že neexistuje v činohře žádný rozdíl mezi "klasickým" a "moderním" pojetím divadelní hry. Nebo lépe řečeno, že bychom tyhle pojmy měli škrtnout, protože nás akorát matou. Klasické totiž v této dvojici znamená spíš staré a dobře známé, zatímco moderní znamená jaksi nebezpečně vzrušivé. Diváci se s obavami ptají u pokladen, jestli je daná inscenace dosti klasická. Případně samy pokladní předem odhadují klienty a varují - na to pozor, to je trochu moderní. Stranou nechme diskusní příspěvky na sociálních sítích nebo pod recenzemi na internetu, ty zhusta píšou lidé, kteří do divadla ani nepáchnou ("vidím to na fotce a hned vím, že je to hrozné", "na to bych nešla, ani kdyby mi platili", případně - moje oblíbené - "naši předkové se musí obracet v hrobě").

Volání po klasickém zpracování se ozývá ve všech diváckých skupinách, dokonce i v těch velmi mladých a člověk by se až divil, kolikrát jsem na tabulích nejlepších pražských gymnázií vehementně škrtala slovo "klasický" poté, co jsem vyslechla, že "takhle se Maryša nedělá", případně že ten "Shakespeare byl moc moderní". Nedá mi to a ptám se, co si mám pod tím magickým slovem na "k" představit. Znamená to zhusta buď, jak se to dělalo "tehdy", v horším případě "jak to autor napsal". Mno. Takže Shakespeare? Hraje se venku pod širým nebem. V parteru chodí prodavači různých pochutin. Na jevišti žádné kulisy, současné oblečení - a samozřejmě muži v ženských rolích. Nebo Maryša? Deklamace pěkně dopředu k divákovi, nastavit se tak, aby bylo v mizerném nasvícení dobře vidět, a autor se děkuje po každém větším monologu? Tak přesně má vypadat to klasické? Rozumím, takhle ne, spíš pěkně televizně, pseudorenesanční kostýmy nebo výpravné moravské kroje. To by Shakespeara současníci hnali, kdyby jim předložil hadry čtyři sta let staré. (Mimochodem dobové kostýmy, tj. kostýmy z doby, kdy se drama odehrává, jsou tu s námi něco málo přes dvě století a jejich první použití dopadlo parádním skandálem.) A Mrštíci, abych použila svůj oblíbený příklad, s uvedením Maryši na jevišti naší první scény měli polízanice právě proto, že jejich text byl příliš současný a na dobového abonenta "trochu moc". Vždycky si na ně vzpomenu, na dva téměř třicetileté bouřliváky, jak posílají papalášům do svatostánku umění verzi za verzí, a o sto dvacet let později chodíme kolem jejich textu po špičičkách, hlavně aby tam byly kroje a bylo to tak moravsky - klasické. Tak v tomto případě věřím, že by se třeba i mohli otáčet v hrobě.

V českém divadle je totiž s klasikou potíž. A s dramatickým kánonem dvojnásob. Často máme pocit, že texty, které byly napsány "kdysi", je potřeba dělat znova a znova a znova. Jak ale na ně? To už je otázka dramaturgická, a tam máme - na rozdíl třeba od německých kolegů - poněkud rezervy.

Postmoderní devadesátky přinesly svobodu výtvarného projevu a vizuální interpretace (s níž se ovšem část diváků dodneška nesrovnala); starší texty jsme tak začali zasazovat do kaváren, do paneláků, na letiště, do bazénů či na kamión. A zároveň jsme se - my, dramaturgové - naučili opakovat prázdné formule typu "text nebyl nikdy aktuálnější", zpracovává "nadčasové téma" atd. atp. Z toho mám poslední dobou doslova osypky: fajn, ale buďme konkrétnější. Jako bychom trochu alibisticky dávali ruce pryč od hledání opravdových, hlubokých paralel se současným světem a všechno svěřili obrazové, výtvarné složce. A víře v kánon, který to tak nějak řeší za nás. Jakým jazykem ale promlouvá samotný text? V době, která se tak moc dynamicky změnila a stále mění - můžeme se pořád uklidňovat tím, že příběh dvou znepřátelených rodů platí v každé době? Jako samozřejmě, platí. Ale můžeme tvrdit, že jeho ztvárněním říkáme o dnešním světě něco nového? Nebo moment, zajímáme se přece o umění taky trochu proto, že se o sobě dozvídáme něco nového, nebo ne?

Definitivně jsem ztratila důvěru v neustále recyklovaný dramatický kánon při sledování Čechova. (V tom to totiž spočívá - chceme vidět "klasicky" uvedený "kánon"!) Byl to pro mě zážitek bolestný, doslova ničivý. A stalo se to dokonce v zahraničí, kde bývám k divadlu mnohem shovívavější než doma. Začal Višňový sad (s dobrou scénografií a skvělými herci) a já brzo pochopila, že je zle. Chápejte, sama jsem se na Čechovových textech podílela třikrát: dělala jsem Strýčka Váňu, Tři sestry (nedokážu přesně spočítat, v kolika interpretacích jsem je viděla a kolikrát jsem u nich brečela) a taky Višňový sad (dala bych ruku do ohně za to, že ten náš tehdejší byl jeden z nejlepších Višňových sadů u nás, fakt!). Vždycky mě hluboce zasáhl osud lidí, kteří nedokážou mluvit o tom, co cítí, lidí, kteří se osudově míjejí - a najednou se na to dívám a uvědomuji si, že už hru nelze žádným způsobem přečíst nově. Že jsme - aspoň prozatím, pro tuto chvíli - vydojili z Čechova, co šlo. Vyrazila jsem pro jistotu ještě na jeden český Višňák, abych jen tak neplácala do dramaturgického větru, a všechno jsem si potvrdila. Pozorovala jsem dění na jevišti a publikum a ptala se sama sebe, co mají tyhle dva světy společného. Kromě podobného typu oblečení a bot... Jsem poslední, kdo by chtěl, aby bylo divadlo v jakémkoliv ohledu otiskem reality, ale pořád nějak usiluju o jeho sepětí s dobou.

Vyděsila jsem se: znamená to, že jsme vyčerpali klasické texty v kánonu, jelikož jsme je tolikrát přežvýkali, tolikrát převlékli, ale už je nepřepsali (v zahraničí se to dost úspěšně dělá) nebo rovnou - jaká zbabělost - nedokázali odhodit? Že se prostě už jenom točíme v bezpečném dramaturgickém kruhu? Znamená to, že se tak moc bojíme přijít o diváky, kteří milují divadlo "klasické", že jsme se jim ho pro jistotu rozhodli předkládat bezmála masivně? Že se nezávislá, autorská scéna a scéna zřizovaná, opatrná tak oddělily, že mezi nimi zeje propast, kterou těžko překročit? Přeskočit? Přeletět?

Možná přeháním. Možná se někde objeví nečekaný pohled na obehranou klasiku. Ale zcela určitě už teď ztrácíme diváky, kteří by měli chuť objevovat věci nové.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2995