Kdy vypukne válka?

Kniha Piotra M. Majewského Kdy vypukne válka? (Academia 2022) je v současné historiografii spisem atypickým. Autor totiž programově rezignuje na jakékoli moderní metodologické trendy a vrací se k ryze faktografickému dějepisectví. Ona faktografie má v jeho pojetí podobu chronologických dějin, téměř den po dni, samozřejmě se zřetelem ke stěžejnosti líčených událostí. Podtitul knihy zní 1938. Studie o krizi. Ve skutečnosti je ale autorův časový rozsah poněkud užší, neboť končí 22. říjnem 1938, s malou douškou září roku 1948.

Majewski patří k největším znalcům českým moderních dějin první poloviny 20. století. Jeho nesporná výhoda tkví v tom, že není ve svém nahlížení na dějiny první republiky zatížen stereotypy, jež limitují dějinné myšlení historiků českých. Obdobně jako mnozí před ním si v souvislosti s rokem 1938 klade otázku, zda měla československá armáda vojensky vzdorovat armádě německé, respektive zda se Československá republika měla bránit. Ve své nejnovější knize jde ale ještě dál a snaží se ukázat, po jakých stezkách politika kráčela v průběhu roku 1938, respektive odkdy směřovala k válce a naopak kdy na válku rezignovala. Nespornou předností Majewského knihy je autorova schopnost vypíchnout z tisíců detailů ty nejdůležitější. Neutopí se v pramenném materiálu, nezatěžuje čtenáře sáhodlouhými citacemi. Naopak, vede ho od pramene k prameni a dává mu nahlédnout do všech možných koutů středoevropské politiky konce třicátých let. Druhá přednost spočívá v tom, že Majewského vidění není pragocentrické, že se snaží odhalit, jak dané události či politické zvraty byly vnímány ve městech a regionech Praze na hony vzdálených, včetně Slovenska, i když s pochopením, že pro pražské české politiky bylo Slovensko vzdáleným a pouhým politickým objektem, nikdy však plnohodnotným subjektem.

Majewski rovněž netrpí dnes tak častým obviňováním Beneše z politického naivismu. I on sice mnohdy přiznává, že Beneš ve svých veřejných vystoupeních zamlčoval, či spíše nemluvil o negativech, o úskalích, o přehlížení "československé otázky" především ve Francii, avšak nevyvozuje z toho nic, co by z Beneše dělalo zrádce. Přesto je ale autor k Benešovi velmi kritický. Obdobně kritický je ale i k dalším českým politikům, kteří nedovedli Benešovi oponovat, kteří nedokázali předložit alternativní model politického jednání, a možná se mnohdy raději umně skryli za Benešovými chybami. V odpolitizované rovině je možné knihu Kdy vypukne válka? číst jako gradualistický příběh s mnoha zápletkami. Naší nevýhodou ale je, že víme, jak příběh dopadl. Při chronologickém letu dní je samozřejmě nemožné nemyslet na trpký konec, který tolik poznamenal celou československou společnost a v němž je svým způsobem zakódován osud republiky po roce 1945. I s tímto permanentním vědomím ale Majewského kniha zůstává vskutku excitujícím čtivem, které ukazuje, že pestrost uchopení dějin naštěstí neskončila. Politické dějiny zkrátka mají i v moderní historiografii své místo a způsob psaní Piotra M. Majewského znamená jejich renesanci. Doufejme však, že ho příliš autorů nebude šablonovitě napodobovat, neboť co činí jeden, může být v podání epigonů pouhou karikaturou.

Deníky 1945-1948

Deníky 1945-1948 (Maraton 2022) studenta lékařství Václava Polívky jsou po mém soudu jedním z nejcennějších pramenů, jež odrážejí společenské nálady v období třetí republiky. Na rozdíl od deníků a pamětí československých politiků, které jsou mnohdy velmi sebestředné a hlavní roli v nich hraje apologie sebe sama či demokratické politiky, podlehnuvší brutálnímu tlaku Gottwalda a jeho kamarily, reflektují Polívkovy deníkové záznamy skutečnou společenskou atmosféru. Polívkovo vnímání je samozřejmě podmíněno prostředím, v němž vyrůstal a v němž se pohybuje, prostředím intelektuálním a uměleckým. Zároveň se v něm ale odráží jeho mladistvý věk, kolem dvaceti let, otevřený a náchylný k radikalitě.

Nejemotivněji působí (bohužel jen) stručné a kusé zápisky z počátku roku 1948. Polívka byl přesvědčen o tom, že uchopení moci komunisty znamená konec demokracie, respektive těch zbytků demokracie, které ve společnosti po květnu 1945 ještě zbyly. V jeho denících se ale ani v předchozích letech neobjevují žádné iluze o budování sociálně spravedlivé společnosti, o nastolení demokracie socializující. Polívka má i ve svém mladickém věku jasnou představu. Společnost vedená komunisty jednosměrně tenduje k diktatuře. Alespoň podle svých deníků nebyl v tomto přesvědčení osamocen. Především v jeho generaci spatřujeme buď radikály, odmítající komunisty a jejich praktiky, či naopak horlivé stoupence komunismu, pro něž demagogie představuje základní argumentační přístup. V tomto ohledu je možné Polívkovy deníky číst jako svědectví o rozdělené společnosti, jež je ale nepochybně podmíněno již zmíněným autorovým radikalismem. V mnoha ohledech jsou tedy Polívkovy reflexe zcela v rozporu s diskurzem československé demokratické politiky, která podle něho žila v čirých iluzích, jež způsobily její absolutní porážku. Zásadní limit československých demokratických politiků představuje v autorově intenci jejich nechuť uvědomit si reálnost politického stavu, popřípadě neschopnost na daný stav adekvátně a otevřeně reagovat.

Ona míra uvědomění si společenské situace u dvacetiletého mladíka, který studuje medicínu a skrze ni a skrze umění vnímá svět kolem, je fascinující. Otevřenost, syrovost, a přece tolik vhledu. Téměř se mi nechce věřit, že se jedná o autentické zápisky. Ne, vůbec nemíním jejich autentičnost zpochybnit, chci pouze říct, že Polívkovy deníky jsou z egohistorie známé ve vztahu k roku 1948, respektive k letům 1945-1948, natolik výjimečné, že je jim třeba přisoudit punc jedinečnosti. Politický obraz třetí republiky knižní zveřejnění těchto deníků nezmění, avšak pro poznání společenských nálad a vnímání světa bez iluzí představují nedocenitelný a čtení hodný pramen.

Rudolf Slánský

Musím se přiznat, že jsem k životopisu Rudolfa Slánského (Vyšehrad 2022) od Jana Chadimy přistupoval s rozpaky. Mé rozpaky se ještě prohloubily po přečtení úvodních pasáží, v nichž se autor hlásí k teoretickým konceptům Pierra Bourdieua, aniž by je poté v praxi, tedy ve vlastním rukopisu vskutku uplatňoval (pomineme-li užívání pojmů jako symbolický kapitál, habitus či pole, psaných kurzívou). Chadima v tomto ohledu není nijak výjimečný a pouze odráží soudobou akademickou praxi. Ve skutečnosti je totiž jeho životopis Rudolfa Slánského typickým faktografickým dějepisem, naštěstí však faktografickým dějepisem v pozitivním slova smyslu. Druhá rovina mých rozpaků vyvěrala z přetížení knihy citáty a z nekritické víry ve vzpomínkové texty, jejichž řeč a intenci autor bez hlubší reflexe přejímá. To samé platí i o novinových článcích, jež jsou v mnoha ohledech Chadimovým hlavním (a někdy jediným) zdrojem, s nímž pracuje nikoli jako s publicistikou, nýbrž jako s historiografickými soudy, aniž by bral zřetel na zásahy redakce, cenzury či prostě jen účel jejich sepsání.

Na pomyslné misky vah je ale k těmto výtkám třeba položit odvahu, s níž se Chadima odhodlal napsat životopis druhého muže strany a raného komunistického státu. Podíváme-li se za hranice, pak pro polskou a německou historiografii není nic neobvyklého psát biografie předních komunistických politiků, včetně kapitol o jejich předválečných osudech. Pokud bychom ale cosi obdobného hledali v historiografii naší, až na výjimky (Gustav Bareš, Zdeněk Nejedlý) by bylo hledání neúspěšné. Chadima měl rovněž ztíženou pozici v tom ohledu, že dodnes nebyly napsány badatelsky erudované dějiny KSČ, ať KSČ předválečné, válečné či těsně poválečné. Třiatřicet let po listopadu 89 to zní téměř neuvěřitelně. Z tohoto hlediska je tedy Chadimova práce průkopnická, protože pro předválečné období Slánského životopis supluje dějiny strany, v nichž jeho hrdina hrál především roli aparátčíka - aparátčíka s organizačními schopnostmi, byť opakovaně kritizovaného Kominternou. Rovněž pro druhou světovou válku je Chadimova kniha nadále spíše historií KSČ než biografií, což je ale způsobeno především nedostatkem relevantních pramenů.

V tomto ohledu se naskýtá otázka, zda je vůbec možné psát skutečné biografie, když nemáme k dispozici dostatek egodokumentů a když daná osoba postrádá skutečný příběh, popřípadě se její příběh koncentruje pouze do několika málo let, jako to je v případě Slánského pro dobu po roce 1945. Zní to až paradoxně, ale v mnoha ohledech se 20. století neliší od středověku, kdy rovněž většina biografií není biografiemi v pravém slova smyslu, ale mnohem více politickými dějinami či dějinami "státu", jejichž aktér je pouhým stínem na pozadí "velkých dějin". Pravdou však je, že čím blíž ke konci války, tím se Slánský stává skutečným aktérem knihy, a to i přesto, že i pro posledních šest let Slánského života, kdy se hrdina stane mocným generálním tajemníkem KSČ, nadále píše především dějiny strany - v mnoha ohledech dějiny trefné a výstižné. Líčení Slánského procesu, včetně jeho předehry, autor pojímá vcelku tradičně, opět s důrazem na to, jak vnímali Slánského jiní. Onen pohled zvenčí knize vévodí. Zda je to podmíněno prameny, či naopak Chadimovým přístupem, těžko rozhodnout. Zdá se mi však, že jde nejspíš o symbiózu obojího. Zřetelně se to projevuje například ve snaze analyzovat ozvěny procesu skrze závodní či občanské rezoluce, respektive skrze paměti Václava Černého. Obé je pohled zvenčí, obé je však pohled zavádějící. Neštěstím Slánského bylo, že si v určitém okamžiku o něm téměř každý něco myslel a že to vystavoval na odiv. Tím se ale poněkud ztratila jeho skutečná tvář, jeho skutečná osobnost. Proto je tak obtížné ji odhalit a nezaujatě zkoumat. I přes úskalí, s nimiž se autor potýkal, i přes stereotypní přístupy, jichž se autor ne vždy dokázal vyvarovat, je ale jeho kniha vskutku cenným příspěvkem k dějinám KSČ v jejím formativním období. Mé prvotní rozpaky se tedy v některých ohledech nakonec rozplynuly.