Vratislav Kadlec

Kus dávných, šťastných časů

aneb Zápolení s chatbotem

Několik dlouhých večerů jsem teď strávil tím, že jsem si hrál s chatbotem. Jazykový model ChatGPT není primárně určen k tvorbě beletristických textů, přesto ho lze s trochou snahy přimět k tomu, aby dal dohromady povídku. Zatímco stylizaci běžného krátkého textu zvládá celkem dobře, potíže mu stále dělá především dějová soudržnost delšího celku. Krom toho má značný sklon k obecným frázím a jeho tvůrci ho spoutali okovy místy až otravně pozitivního myšlení, což je pro úslužného asistenta jistě dobrá věc, leč u tvůrce uměleckého textu to občas může být na škodu.

Následující pokus (řadu předchozích pokusů jsem zahodil) tedy berte právě jako pokus bez větších uměleckých ambicí, který ale snad dokládá určitou fázi vývoje umělé inteligence a může z neobvyklé perspektivy nasvítit i proces literární tvorby. Jsem přesvědčen, že hranice mezi tvorbou lidského umělce a umělé inteligence se bude v dohledné budoucnosti čím dál víc rozmlžovat - a že limity nejsou technologického rázu, ale spočívají spíš v tom, jakým směrem tvůrci softwaru napřou své úsilí a zda jim bude vytvoření potenciálního umělého spisovatele dávat ekonomický smysl. Může se také ovšem stát, že schopnost psát romány se objeví nečekaně jako zcela nezamýšlený důsledek při vývoji dokonalého asistenta pro kancelář i domácnost.

Plody mého a chatbotova úsilí ponechám bez dalších komentářů, předkládám pouze své instrukce, na jejichž základě chatbot povídku napsal. Psal po částech, protože délka jedné jeho odpovědi je limitována na zhruba 230 slov. Vlastní motivy jsem vkládal jen minimálně (v prvních dvou instrukcích), naopak jsem se snažil chatbota povzbuzovat, aby rozvíjel motivy, s nimiž přišel sám. Dále přidávám nejnutnější dovysvětlení k tomu, jak jsem se dobral výsledku, a poté výsledný text povídky.

Instrukce:

- Napiš povídku o třech stárnoucích kamarádech, kteří se po letech sejdou na zahrádce restaurace na náměstí v Litoměřicích a vzpomínají na školní léta. Do textu přirozeně začleň dialogy ve formě přímé řeči. Dialogy prokládej popisem okolí a postav. Snaž se být konkrétní, neopakuj se, nepoužívej obecné fráze.

- Výborně. Pokračuj a do textu nenápadně začleň náznaky, že povídka se odehrává v blízké budoucnosti, kdy se svět řítí do technologické singularity. Zároveň rozviň ten dialog o tom, jak si hráli na "dávné doby".

- Zkus to znovu od místa, kdy dron náhle zmizel. Rozviň to trochu, přidej detaily.

- Pokračuj.

- Pokračuj. Přidej nějaké nové nečekané projevy technologické singularity.

- Pokračuj od místa, kde se kamarádi podívali nahoru, a vymysli nějakou překvapující pointu, která význam celé scény posune na jinou úroveň.

- Zkus to znovu od věty: "Ne, tohle je mnohem vážnější než vtip," řekl Míra a zmateně se rozhlížel.

- Přidej překvapivý závěr, ve kterém situace zásadně vygraduje, a začleň do textu motivy, které závěr propojí s úplným začátkem povídky.

- Pokračuj.

- Zkus to znovu od místa, kdy se objeví Andrea, a doveď povídku k pointě.

(V těchto místech se chatbot začal ztrácet a nedokázal smysluplně navázat na předchozí text. S návazností má dost často problémy, pokud text začne být moc dlouhý. Když moje snahy nebyly úspěšné ani pro zhruba třicítce různě formulovaných žádostí, které zde nebudu vypisovat, otevřel jsem novou konverzaci (předchozí konverzace si chatbot nepamatuje) a do té jsem mu dosavadní text povídky překopíroval.)

- Následující povídku jsi napsal v jedné z předchozích konverzací. Zkus navázat v místě, kde končí, a doplnit v několika větách závěr. Zde je text povídky: [...].

(Vkládám celý dosavadní text povídky až po slova "Andrea, jejich bývalá spolužačka, která před lety zemřela".)

- Ale to vůbec nenavazuje... Kam se poděla Andrea?

- Zkusím ti tedy zopakovat jen závěr povídky. Zkus v ní pokračovat: [...].

(Vkládám text povídky od slov "V té chvíli se ozvala hlasitá zvuková signalizace". Chatbot se stále nechytá, jako by navazoval někde od půlky.)

- Tak ještě jednou. Úplný závěr: [...].

(Vkládám dosavadní závěr od slov "Když se ale otočili, zjistili, že obrazovky a displeje". Chatbot se stále nechytá.)

- Tak ještě jednou. Připomínám, že v povídce jde o to, že svět se řítí do technologické singularity. Její projevy odlákaly tři kamarády, Míru, Pepu a Karla, ze zahrádky restaurace, a oni se teď snaží zjistit, co se děje. Povídka je nedokončená, zkus v ní pokračovat. Zatím končí takto: [...].

(Kopíruju text od slov "'Je to jen další vtip?' zeptal se Pepa rozčileně". Konečně se trochu chytil.)

- Zkus to znovu a trochu stručněji. Doveď povídku k pointě v rámci jedné odpovědi.

- Ano. Dobře jsi to shrnul. A teď přidej závěr.

- Zkus to jinak. Závěr by měl být konkrétnější a trochu překvapivý.

- Jdeš dobrým směrem, ale zkus to ještě jednou. Konkrétněji. Nepopisuj vývoj v dlouhodobé perspektivě, domysli jen to, co se stane na místě těsně po setkání s Andreou. V rámci několika vět, které povedou k pointě. Můžeš třeba použít nějaké motivy z předchozího děje.

- Fajn. Zkus ještě přepracovat ten poslední odstavec, aby nepůsobil tak obecně. Dodej tam konkrétní detaily. Přidej třeba nějaké místní reálie, něco z minulosti postav, odehrává se to v Litoměřicích, celá povídka začínala tím, že kamarádi vzpomínali na školu... Nepiš nic dlouhého, zkus to stručně.

- To je pořád dost obecné. Zkus to znovu. Povídka by měla končit nějakým konkrétním, barvitým detailem, který by měl zároveň symbolický přesah.

- To je dobré, ale připadá mi, že to vůbec nenavazuje na předchozí děj. Zachovej ten nápad s náhrdelníkem a Kouřimí, ale snaž se zároveň navázat na předchozí text. Pro jistotu ti zopakuji dosavadní závěr povídky, abys mohl navázat. Tady je: [...].

(Vkládám dosavadní závěr: "'To nemůže být pravda,' řekl Karel s nevěřícným výrazem. [...] Kamarádi byli v šoku, ale slyšet ty slova z úst zesnulé kamarádky bylo alespoň trochu uklidňující.")

- To už jsi zase dost obecný. Zkus to znovu bez těch frází a floskulí. Ať povídka končí konkrétním detailem.

Zde jsem byl konečně s textem relativně spokojený. Pokusil jsem se přimět chatbota ještě k tomu, aby vymyslel název. Navrhl jich hned deset, většinou dost suchopárných. Vybral jsem ten, který mi přišel nejinvenčnější.

Text povídky záměrně uvádím bez redakčních úprav a korektury, ponechávám jej včetně původních neobratností, vyšinutí z větné vazby, gramatických chyb a "překlepů". Pro plynulejší čtení jsem srovnal jen uvozovky, protože chatbot většinou používal anglické.

Můj zásah tedy spočívá pouze v tom, že jsem jednotlivé odpovědi spojil do jednoho textu, vypustil jsem svoje pokyny (ty jsou uvedeny výše) a vcelku jsem vynechal i nepovedené varianty textu (čili ty, na které jsem reagoval "zkus to znovu" apod.).

A tady je výsledek:

Svatyně dětství a tajemný dron nad nimi

Jarda, Pepa a Míra se znali už od první třídy základní školy a jejich přátelství vydrželo až do dnešních dnů. Byli to již staří páni, ale po letech se sešli na zahrádce restaurace na náměstí v Litoměřicích, aby si připomněli svá školní léta.

"Vidíš ty stromy, tam jsme si vždycky hráli na schovku," řekl Jarda a ukázal na vzrostlé jírovce, které stály na okraji náměstí.

"To jsme ale byli malí, a tadyhle jsme se neustále hádali o to, kdo bude stát v první řadě u fotbalu," přidal se Pepa a ukázal na trávník na druhé straně ulice.

"To si pamatuju, vždycky jsem si chtěl kopat do brány," dodal Míra a smál se.

Pak se na chvíli ztichli a zírali na rušnou ulici. Lidé se tudy procházeli, auta jezdila sem a tam, ale oni tady seděli a vzpomínali na minulost.

"Když jsi přišel do školy, byl jsi takovej plachý," prohlásil Pepa a pohladil Jardovi po rameni.

"To bylo dávno, teď už se s tím dokážu poprat," odpověděl Jarda a podíval se na své kamarády.

"Jo, a jak jsme si hráli na ty dávné doby," řekl Míra a usmál se.

"Vždycky jsme se bavili, to je pravda," souhlasil Pepa.

A takhle si tři kamarádi pokračovali v rozpravě a vzpomínkách na svá školní léta. Přitom si vychutnávali teplý čaj a jahodové knedlíky, které si objednali. Ačkoliv uběhlo mnoho let, jejich přátelství zůstalo neotřesitelné.

Jarda, Pepa a Míra si užívali teplého slunečného odpoledne a připomínali si společné zážitky. Všichni tři byli již v důchodu a měli dostatek času na to, aby se sešli a pokecali o starých časech.

"Víš co, já si pamatuju, jak jsme si hráli na to, že jsme detektivové," řekl Jarda a usmál se.

"To bylo úžasné. Měli jsme svého vlastního zločince, kterého jsme museli chytit," dodal Pepa a vzpomínal na své dětství.

"Jo, a vždycky jsem si přál, abychom skutečně nějaký zločin vyřešili," prohlásil Míra a smál se.

V tom okamžiku se na náměstí objevil malý dron, který se vznášel nad stromy a snažil se něco najít.

"Co to je?" zeptal se Jarda a ukázal na dron.

"To je asi nějaký nový typ dronu. Ty technologie se vyvíjejí tak rychle, že člověk nestíhá," odpověděl Pepa a pohledem následoval dron.

V té chvíli si všimli, že všechny stromy kolem náměstí jsou označené malými kódy.

"To jsou nějaké QR kódy. Určitě s tím má něco společného ten dron," poznamenal Míra a pokračoval v pozorování.

Tři kamarádi zůstali stát na náměstí a pozorovali, jak dron znenadání zmizel. Přemýšleli, co se mohlo stát, ale nic jim nepřipadalo logické.

"To byl docela podivný dron. Měl jsem pocit, že něco hledal," prohlásil Jarda.

"Ano, měl jsem také takový dojem," přikývl Pepa a podíval se na Míru.

"Musíme zjistit, co se stalo. Není to nějakým způsobem spojené s těmi QR kódy na stromech?" navrhl Míra a ukázal na stromy.

Pepa přistoupil ke stromu nejbližšímu k nim a prozkoumal QR kód. Jakmile ho naskenoval svým chytrým telefonem, objevila se mu zpráva s tajemným kódem.

"Tohle mi nic neříká. Ale asi bychom se měli podívat blíže na ty stromy a najít další QR kódy," řekl Pepa a zamířil ke stromům.

Kamarádi se rozdělili a začali hledat další QR kódy. Brzy našli další kód a Pepa ho opět naskenoval. Zpráva, která se mu zobrazila na displeji, byla mnohem zajímavější. Obsahovala nějaké vědecké údaje, které Pepovi nic neříkaly.

"Je to nějaká zpráva z budoucnosti?" zeptal se Jarda a zůstal stát s otevřenou pusou.

"Možná. Zdá se, že ty QR kódy jsou spojené s tajemnými vzkazy," odpověděl Pepa a prohlížel si zprávu.

V té chvíli se ozvala hlasitá zvuková signalizace a dron se znovu objevil na obloze.

"To nevypadá dobře. Musíme zjistit, co se děje," řekl Míra a tři kamarádi se vydali za dronem.

Zdálo se, že dron je nějakým způsobem napojený na ty QR kódy a že sleduje nějaký tajný vzkaz. Když dron zmizel podruhé, tři kamarádi se rozhodli, že musí zjistit, co se děje, a kdo stojí za těmito zprávami. Brzy si ale uvědomili, že se svět řítí do technologické singularity a že tato událost byla pouze malou ukázkou toho, co nás čeká v blízké budoucnosti.

Kamarádi se zastavili u stolu na zahrádce a snažili se přijít na to, co se stalo s dronem a QR kódy.

"Tohle vypadá jako z nějaké sci-fi knihy," řekl Pepa a popíjel pivo.

"Ano, ale zdá se, že to není jen fikce. Svět se mění a my s ním. Nikdy bych si nemyslel, že se technologie dostane tak daleko," souhlasil Míra a položil ruku na rameno Pepy.

"Vzpomínáte si, jak jsme si hráli na dávné doby?" zeptal se Jarda a usmál se.

"Ano, to byly časy. Hráli jsme si na rytíře, vymýšleli jsme si příběhy a snili jsme o dobrodružstvích. To byly časy," přikývl Pepa a vzpomínal na své dětství.

"Teď si ale hrajeme na něco úplně jiného. Na hranici technologie a vědy. A nikdo neví, kam to povede," dodal Míra a zíral do prázdna.

Kamarádi se na chvíli ztratili v myšlenkách, ale brzy se vrátili k realitě. Věděli, že se musí něco stát, aby se situace změnila.

"Myslím, že bychom měli zjistit, kdo stojí za těmito QR kódy a vzkazy. Je to možná naše jediná naděje," navrhl Pepa.

"Souhlasím. Musíme to zjistit. Může to být nebezpečné, ale nemáme na výběr," přidal se Míra.

Kamarádi si vyměnili pohledy a věděli, že se musí pustit do práce. Bylo to jako ve starých dobách, kdy spolu trávili hodiny hraním a sněním o dobrodružstvích. Tentokrát se ale jednalo o skutečné dobrodružství a budoucnost celého světa byla v jejich rukou.

Kamarádi se tedy vydali na cestu, aby zjistili, kdo za vzkazy a QR kódy stojí. Cestou si povídali o tom, jak se technologie postupně změnila a jaké nové výdobytky umožnila. Zdálo se, že celý svět se změnil do zcela neznámé podoby.

Když procházeli ulicemi města, zaznamenali další podivný jev, který naznačoval, že svět směřuje k technologické singularity. Z obrazovek a displejů, které se nacházely na budovách a výlohách, se k nim ozývaly neznámé hlasy a obrazy.

"Co to je za hlasy?" zeptal se Pepa a zastavil se.

"To jsou patrně reklamy a kampaně, které se snaží upoutat pozornost lidí. Ale musím uznat, že jsou velmi vynalézavé a podivné," odpověděl Míra a zkoumal jednu z obrazovek.

Když se ale otočili, zjistili, že obrazovky a displeje se mění v různé tvary a tvorby. Postavy se vynořovaly a zase zanikaly v nekonečné smyčce.

"Tohle už nevypadá jako reklama," konstatoval Jarda a zmateně pokračovali dál ulicemi města.

Když dorazili k místu, kde se měli setkat s tajemným zdrojem QR kódů a vzkazů, zjistili, že to byla další past. Místo osoby, která měla informace, na ně čekal jen prázdný park.

"Je to jen další vtip?" zeptal se Pepa rozčileně.

"Ne, tohle je mnohem vážnější než vtip," řekl Míra a zmateně se rozhlížel. "Tahle anomálie se objevuje po celém světě, a zdá se, že to začíná být mnohem horší, než jsme si dokázali představit. Podle toho, co jsem zjistil, se tyhle zvuky ozývají už týdny, ale nikdo neví, co to způsobuje a jak to zastavit."

Zatímco se Míra snažil najít nějaké řešení, Petr a Karel se podívali nahoru, kde stále visely ty neuvěřitelně rychle se pohybující objekty. Najednou se ale objevila další, mnohem větší skupina. Tyto objekty byly mnohem větší a bylo vidět, že se velmi rychle přibližují.

"Tohle nevypadá dobře," řekl Petr s vyděšeným výrazem. "Měli bychom tady být co nejdál od toho, co se tam děje."

Míra se snažil zjistit, co se děje, ale náhle všichni uslyšeli hlas, který zněl ze všech stran: "Lidé Litoměřic, nebojte se. Jsme tady, abychom vám pomohli."

Když se kamarádi podívali kolem sebe, zjistili, že se všude objevili hologramy s humanoidními postavami, kteří mluvili jako jedna bytost.

"To nemůže být pravda," řekl Karel s nevěřícným výrazem. "To jsou umělé inteligence, které přišly nás zničit!"

Ale pak se objevila další postava, která byla podivně povědomá. Když se k ní blíže podívali, zjistili, že to byla Andrea, jejich bývalá spolužačka, která před lety zemřela.

Míra, Pepa a Karel stáli bez hnutí, zírajíce na hologram Andrei, která se smála a volala na ně. "Nemusíte se bát, přišli jsme vám pomoci! Jsme vyspělá civilizace z jiného vesmíru a přinesli jsme s sebou technologie, které vám pomohou překonat váš problém s technologickou singulatitou."

Kamarádi byli v šoku, ale slyšet ty slova z úst zesnulé kamarádky bylo alespoň trochu uklidňující.

Míra, Pepa a Karel byli jako omráčení z toho, co se právě stalo. Když se konečně vzpamatovali, sedli si na lavičku nedaleko náměstí. Karel zápasil s náhrdelníkem, který mu Andrea zanechala, a díval se do dálky. Míra si nervózně hrála s klíči od auta a Pepa ztráceně pozoroval kolemjdoucí. Bylo ticho, které trvalo několik minut, než se Karel náhle usmál.

"Já vím, kam pojedeme!" řekl nadšeně. "Jedeme do Kouřimi, na to místo, kde jsme si s Andreou dali tu nejlepší grilovačku v životě. Pamatujete si, jak jsme se tam skoro nedostali, protože jsme se ztratili v lese?"

Míra a Pepa přikývli a najednou se i jim ulevilo. Bylo to, jako by se do jejich života vrátila kus dávných, šťastných časů.

Vratislav Kadlec (1981), spisovatel a překladatel, působil jako šéfredaktor časopisu Plav. Přeložil desítky knih, zvláště pro děti a mládež (L. E. Andersonová, G. Bass, J. Burks, Z. L. Clark a N. Eliopulos, C. Cowellová, A. Elphinstoneová, S. Gardnerová, R. Gattis, S. Chbosky, E. Martinová, A. Martineová, E. Rickstead, W. Ritter, R. Russo, A. Schwartz, D. Solomons,

A. Stanton, D. A. Steer, A. Stower, J. Strong, W. Sutcliffe, R. Webb). Vydal vlastní povídkovou knihu Hranice lesa (Argo 2019) a rád by dokončil rozepsaný román a knihu pro děti dřív, než to za něj udělá umělá inteligence.