POD čAROU • Souvislosti 4/2005


Martin C. Putna / Zápisník XVII, londýnský


Martin C. Putna

Zápisník XVII, londýnský

Východištěm mých cest po Londýně a okolí byl byt paní Daphne poblíž "řečnického koutku", u třídy Edgware Road, které se dnes mezi taxikáři říká "Bejrút", protože se tu v posledních letech usídlila arabská komunita, včetně těch paní zahalených až po oči. Když se tohle řekne, každý se vyděsí a čeká drogy a teroristy. Ale kdepak. Tihle Arabové vypadají velmi blahobytně a mírumilovně, posedávají v restauracích a nakupují a Daphne pravila, že se tu cítí naprosto bezpečně: Tihle jsou nábožní, a tedy opravdu nekradou a nepřepadávají. A Daphnina dcera Ateh dodala: Samozřejmě že je to pokrytectví a za zavřenými dveřmi se děje kdovíco, ale to už není moje starost.

A tím jsme u jedné z klíčových otázek dnešní Británie: Otázka vztahu národů a ras, otázka národní a kulturní identity. Probíral jsem ji se všemi svými informátory a od nich se dozvěděl, že se probírá všude. V médiích však opatrněji než v soukromí. Proč?

Zase to souvisí s britskou minulostí. Daphne a její rodina je toho výborným příkladem: Daphne je narozena na Trinidadu, v době, kdy byl ještě britskou kolonií. Patří k "West Indians", to znamená k těm obyvatelům Karibiku, kteří mají v žilách krev původně africkou i krev indiánskou a v různé míře i bělošskou. Daphne sama je černá, ale zase ne tak docela tmavá, a když jsme se do rozebírání tohoto tématu jednou pustili pořádně - oni si začali! já bych si netroufl! -, sama mě upozornila na orientální rysy ve své tváři. V USA se seznámila s mužem z Nigérie, zde zplodili děti - a pak se přestěhovali do Anglie, kde pan Damachi působil na univerzitě v Leedsu. Ona byla spíš levicová a černě-uvědomělá, on byl extrémní pravičák, identifikovaný s britskou tradicí, ano i s tradicí koloniální a imperiální. Když prý byli spolu v Nigérii, on ji zavedl k hrobu svého pradědečka a chválil ho, jaký to byl velký a mocný muž: Černý obchodník s černými otroky, který, když britská vláda obchod s otroky zakázala, na vládu nakašlal a obchodoval s nimi dál. A paní Daphne na hrob mocného černého muže naplila (přísahá, že doslova). Pak se rozvedli.

Dcera Ateh je mnohem tmavší než matka, vypadá jako skutečná "Afričanka", a je také ještě levicovější než matka, navíc i feministka, ale bez vzteklosti a frustrovanosti většiny feministek, jaké znám z českých a německých krajin. Když mi o ní matka sdělila, že píše o kosmetice, řekl jsem si: Achjo, tak to asi nebudeme mít mnoho témat k hovoru. Omyl! Ateh měla o čem vyprávět: O tom, jaká to byla revoluce, když jako první černá žena v Anglii začala psát o kosmetice. O tom, jak spojuje kosmetiku se svým univerzitním vzděláním: Kosmetika a vůbec "beauty" je pro ni jedním z polí, na nichž se vyjevují dějiny společnosti a její proměny (například rudá rtěnka že původně byla příznakem prostitutek, a až ve dvacátých letech se začala užívat běžně, což bylo znakem posunu v mentalitě i v náhledu na ženskou svobodu atd.). O rozdílech a vzájemné nevraživosti mezi Afričany, Afroameričany a Západoindijci. O vlastní dvojí či trojí identitě: černé, anglické a případně ještě americké. A do toho Atehin (jak tohle proboha skloňovat? Atežin?) přítel Daniel, který je naopak čistočistý "starý" Angličan, bledý a blonďatý, který ze svého přidával jen trochu starobritské "skvělé izolace". Ač spíše blairovec, citoval výrok madame Thatcherové: Co kdy udělala Evropa pro Anglii? A na ten se, pravda, nedá mnoho namítnout.

Spíše než s Evropou vnímají tito lidé sounáležitost se zámořskými zeměmi, které kdysi patřily k impériu: Což se projevuje mimo jiné tak, že po střední škole běžný Brit (rozumí se ze střední třídy) odjede na rok dělat někam do světa dobrovolníka, pomáhat někde s něčím. Indie, Afrika, Karibik. A teprve pak na univerzitu, a do CV se to pak píše jako "life experience".

A současně, a to je druhá stránka věci: O starém impériu se tu vlastně moc nemluví, protože se za něj cítí stud, "kolonialismus" a "imperialismus" jsou fujfuj. Dokumenty a filmy a knihy se dělají buď o starších dějinách - nebo o druhé světové válce. "Blitz" je nesmírně populární téma: Protože to byla Anglie tak jasně a jednoznačně napadena na vlastním území! Protože to byla opravdu spravedlivá válka! Daniel učinil dokonce srovnání: Tak jako se Němci stydí za druhou světovou válku, stydí se prý Britové za své impérium.

A právě proto jsou nyní Britové tak veleopatrní na jakoukoliv blízkost podezření, že se chovají rasisticky. Proto mají tak vlídnou imigrační politiku, proto si opravdu bezmála kdo chce může do Anglie přijet, a dostane všechno, a nic se po něm nechce. Výsledkem jsou pak rostoucí komunity lidí, které si žijí mezi sebou, s většinovou společností nekomunikují, komunikovat nechtějí a často ani nemohou: Protože neumějí anglicky.

Červencové atentáty (pro Británii je "sedmý červenec" stejným symbolem jako "jedenácté září" pro Ameriku) upozornily na hranice této dosud bezbřehé tolerance. Začalo se mluvit o tom, o čem se dosud mlčelo. Ale paradoxně, jestliže se vláda konečně odhodlala vydat protiteroristické zákony, které by umožnily rychle poslat pryč lidi, kteří tady šíří ideologii násilí, kteří jsou hosty této země, ale štvou proti ní - a netýká se to žádných desetitisíců lidí, ale několika málo fundamentalistických agitátorů -, ozvali se zastánci lidských práv a že to tedy takhle nejde. Ó Evropo, jež si podřezáváš větev pod sebou! Ó Evropo, jež jsi idealistická, když bys měla být realistická, a naopak!

A ještě k té zvládnuté či nezvládnuté angličtině: "Kauza atentáty" má ještě jiný rozměr: Ti mladíci, kteří vybouchli v londýnském metru a zabili asi šedesát lidí, se narodili v Anglii, chodili na britské školy a hráli kriket, a ten z nich, který předal Al Džazíře to "poselství", ve kterém hulákal "já jsem voják a toto je fronta, VY zabíjíte MOJE lidi v Iráku a Afghánistánu a já teď přenesu frontu k VÁM" - ten prý mluvil velmi čistým anglickým přízvukem. Jak to tedy "moji lidé" a "vy"? Navíc, z těch zabitých v metru a v autobuse byla nemalá část - britských muslimů. "Moji lidé". Kdo tedy jsou tito lidé?

A víc, a hůř: Kde je hranice? Kde je hranice mezi těmi, kdo jsou naprosto integrováni a identifikováni s Anglií a s Evropou, a mezi těmi, kdo si z Anglie a Evropy dělají ostrůvky svých vlastních světů, v nichž chtějí žít po svém a v klidu - a mezi těmi, kdo sem přicházejí, aby přinutili Anglii a Evropu, aby se přizpůsobila jim, aby se celá stala součástí jejich světa?

V rozpravách došli jsme přece k jistému rozdělení: Černí lidé jsou schopni a ochotni se integrovat. To, na co si Ateh stěžovala - my černí nemáme ani vlastní jazyk, ani vlastní náboženství, ani vlastní kuchyni -, to je pro POZITIVNÍ výsledek multikulturality vlastně dobré. Černí jsou ve své většině křesťané, aspoň reziduálně. A to je činí součástí NAŠEHO světa. Číňané a Japonci nemají dnes žádné reálné náboženství a zničí nás asi ekonomicky, ale nebudou nás - zřejmě - zabíjet. Ale muslimové: Ti nás chtějí obřezat nebo zabít. Jistě že ne všichni. Z těch, co se pokojně promenují po Edgware Road, jistě ani každý dvacátý nebo stý. Bohužel však dostatečně mnozí na to, aby bylo možné prohlásit onen výrok mladého teroristy s oxfordským přízvukem za pravdivý: Já jsem voják a tady je fronta.

Obávám se, že my na ní nemůžeme trvale zvítězit. A to proto, že "království v sobě rozdělené nemůže vést válku", a Evropa je království v sobě na mnohokrát rozdělené. Příliš mnoho žvanění o multikulturalitě v některých kruzích, příliš mnoho lhostejnosti v širokých vrstvách, příliš málo vědomí kontinuity a NAŠÍ identity.

Anglie je na tom hůře i lépe než evropský kontinent: Hůře, protože muslimů i jiných menšin je tu více než kde jinde a nelze je "oddělit" - příliš mnoho se jich už narodilo, kdoví ve které generaci, zde. Lépe, protože Angličané - snad aspoň dostatečně mnozí z nich - jsou si lépe než kontinentální Evropané vědomi své kontinuity, svého čaje, klubů a pubů, svého půltisíciletého parlamentu, své královské rodiny, kterou přese všechno stále milují. Ne jako Francouzi, jejichž identita začíná rokem 1789, ne jako Němci, jejichž identita začíná rokem 1945, ne jako my Češi, kteří nemáme žádnou.

Pomůže Anglie zachránit Evropu? Pomůže aspoň zpomalit její umírání?

* * *

Že by Anglie trochu Evropě pomoci k přežití mohla, mě napadalo zvláště v Canterbury. Jedna z těch starých dam volontérek, které tu pečují o znalosti a veškeré blaho návštěvníků, mi vyprávěla velmi střízlivě o zdejším průběhu reformace, kterak nechal Jindřich VIII. mohutný náhrobek svatého Tomáše Becketta zničit, ostatky spálit - a poklady, které se tu za staletí poutnictví nashromáždily, si přisvojil. Nedá mi to a ptám se - zdá se, že nevidíte anglickou reformaci až tak jednoznačně pozi... tivně...?? A ona dí: Víte, naše náboženství, to je typický anglický kompromis. Ani úplně tak, ani úplně tak. Jindřich VIII. sám to snad ani nechtěl hnát tak daleko, ale za jeho syna, vychovaného protestantskými pastory, se to potom dohnalo málem až k puritánství, a pak se zase postupně bral kurs zpět. A dnes jsou vztahy mezi anglikány a katolíky naprosto bezproblémové, dokonce tady v katedrále bývají katolické bohoslužby, ne sice v hlavní lodi, ale v jedné z bočních kaplí.

Ach, ty anglické staré paní! Potkal jsem jich ještě několik, těch starých paní, a všechny byly podobně vlídné, a musel jsem přemýšlet, čím to je - že se z anglických žen stávají (jistě ne vždy) old ladies, kdežto z českých žen (naštěstí zdaleka ne vždy) vzteklé důchodkyně. Není to tak těžké: 1. Zajisté, anglické paní pravděpodobně nemají tak malé důchody jako paní české. Avšak to není zdaleka důvod hlavní a jediný. Neboť, 2. Anglie si vyvinula KULTURU STÁRNUTÍ, způsob důstojného stáří s těmi "viktoriánskými" formami chování, které se tak hodí právě pro staré lidi, těmi čaji o páté a procházkami v parku: A stáří, které se důstojně chová, je i důstojně přijímáno - kdežto jak mají být čeští důchodci respektováni mládeží, když se na veřejnosti projevují nadáváním na celý svět a obsesivním sháněním o fous levnějších potravin? 3. Důstojnost anglického stáří je umožněna nejen tradičními formami "nicnedělání", ale rovněž tím, že angličtí důchodci něco dělají: Totiž volontéry. Jako je zvykem, že slušná anglická firma něco sponzoruje (a tím "něco" se nemyslí nutně fotbalový klub!), tak je zvykem, že slušný anglický důchodce, pokud zdravotně může, dělá někde volontéra. V nějakém kostele, v nějakém spolku, v nějaké "charity". A rázem má životní náplň a důvod cítit se důstojně.

Ach, to anglikánství! Je důstojné jako ty stařeny. Zašel jsem do katedrály ještě odpoledne, na Evensong, neboli na nešpory, které se konaly v chóru a byly tak vznešené, jak si je lze jen v málokterém katolickém kostele představit. Starobylé texty žalmů s těmi "thou" a "ye", skvostný sbor, roucha a krajky, důstojné a přitom přirozené chování všech zúčastněných.

Ale jo, však já vím: Jsem v Canterbury, v samém srdci Church of England, tak aby to TADY nebylo vznešené a esteticky uspokojivé! Někde na malém městě nebo na londýnském předměstí to bude jistě vypadat méně vznešeně, a i anglikánské stařeny jistě dovedou být občas pěkně nepříjemné, tak jako všechny stařeny.

A přece! V Canterbury jsem měl pocit samozřejmosti, přirozenosti, nekřečovitosti, s níž se zdejší tradice nese dál. "Pomůže Anglie... ?"

Ale jo, však já vím: Ta kompromisnost anglikánství, ta střední cesta mezi katolicismem a protestantismem, která se jeví tak sympaticky a která je výbornou platformou pro ekumenu (někde v průběhu Evensongu se pravilo: Church of England, součást obecné křesťanské církve), která je zde všude demonstrována: Návštěvník si může zalistovat v knize nazvané Křesťanští mučedníci moderního věku, kde jsou oběti nacismu i komunismu i jihoamerických diktatur, a to ze všech konfesí, pařížská Matka Marie i moskevský patriarcha Tichon i salvadorský arcibiskup Romero a nevím už kdo ještě - tedy tato kompromisnost a všeobjímavost má i svůj rub, totiž rozplývání v jakési obecné humanitě, které už postrádá jakoukoli sílu. V kostele St. Martin-in-the-Fields na Trafalgar Square mají vyvěšeno jakési své desatero, "ten point charter", zhruba v duchu: Asi je nějaký Bůh, ale moc o něm nevíme, a ten Ježíš byl docela fajn a není špatné číst Bibli - a tak přijďte všichni, sice nic nevíme, ale bude nám spolu fajn. Což je hrozně málo, což málem potvrzuje Rolečkův výrok o anglikánech "oni se jen tak tváří, že věří v Pánaboha, oni to nemyslí tak vážně".

Jenže: Toto je jeden legitimní pól současného křesťanství, k němuž lidstvo dospělo, a nelze si nalhávat, že to tak není a že to nevyjadřuje mínění milionů lidí, kteří se pokládají za NĚJAK věřící. Ten druhý je fundamentalismus libovolné barvy. A teď hledej nějaký ten "anglický kompromis".

* * *

Beckettův hrob už tedy v canterburské katedrále není. Leč, nějaké kousíčky Beckettových ostatků inzerují v Canterbury v místním katolickém kostele kousek od katedrály, malém a ošklivém - jak tak katolické kostely v Anglii bývají ošklivé.

Westminsterská katedrála v Londýně je z nich možná vůbec nejošklivější. Přitom však nejpoučnější: "Čtení" Westminsterské katedrály je čtení dějin moderního anglického katolicismu, jeho útrap, znovuzrození a vnitřních diferencí. Název tohoto novodobého kostela, stojícího stranou uprostřed moderní čtvrti, mluví o nároku: "Ta pravá anglická tradice jsme my", a co vy, anglikánští Anglikáni, ukazujete ve slavném, prastarém, pamětihodnostmi i turisty přecpaném Westminsterském opatství - to jsme zbudovali my, angličtí katolíci, před reformací. Styl Westminsterské katedrály naopak mluví o distanci: Toto sídlo anglického katolicismu nechce být dalším z tisíců neogotických budov, nýbrž čímsi jiným, "starším", a tak se kardinálové Manning a Vaughan rozhodli pro jakousi hieratickou topornou Byzanc... Vnitřní výzdoba katolického Westminsteru pak mluví o anglických katolických dějinách - jak o starých, předreformačních (kaple sv. Jiřího a všech svatých Skotska, sv. Patricka a všech svatých Irska...), tak o nových: V kapli Mučedníků na oltáři flankují Krista svatí Tomáš More a Jan Fisher, vedle spočívá rakev s ostatky mučedníka Johna Southwortha, tajného kněze, popraveného 1654 - a vedle sedátko a klekátko, které použila současná královna, když se před několika málo lety zúčastnila jako první anglický panovník od dob reformace římskokatolické mše.

Výmluvné a poučné - ale stejně hrozně ošklivé. Tak jako všechny ostatní katolické kostely, které jsem zde stihl vidět. Westminsterská katedrála se svým toporným byzantinismem; St. Mary v Hampsteadu (první katolický kostel v Anglii od reformace, zbudovaný na sklonku 18. století jakýmsi abbé, uprchlým před revoluční gilotinou) se svou francouzskou restaurační titěrností; Notre-Dame poblíže Charing Cross Road (kde se odehrávají některé klíčové scény Greenova románu Konec dobrodružství) se svou moderní bezduchostí... Tak jak se ztratila kontinuita, tak jak se stal katolicismus v Anglii cizí - tak sice nabyl přitažlivosti jako myšlenková alternativa pro intelektuály, ale ztratil estetickou přirozenost. Jako je anglická a anglikánská architektura spontánní, tak anglická katolická architektura je podivná. Vzpomínám a už rozumím, jak píše David Lodge o svém dětství a jinošství, stráveném v katolickém milieu, o jeho nejen nudě, ale také zoufalé estetické nepřitažlivosti...

* * *

Když už padla zmínka o Hampsteadu: Na půvabný, romantickými krajináři tolikrát zvěčněný a Keatsovým klasicistním domkem posvěcený Hampstead navazuje čtvrť Highgate, hodná pozoru kvůli hřbitovu s Marxem. Ne, nejdu dovnitř, protože z principu nehodlám zaplatit za pohled na hrob toho nešťastníka dvě libry, a nezaplatil bych ani dvě pence. Jen nahlédnu za bránu a vrhnu tam dovnitř střelnou modlitbu. Jak během londýnských týdnů zjistím, měl jsem - měli bychom se! - modlit nejen za duši Marxovu, ale i za duše moderních britských intelektuálů, neboť marxismus mezi nimi bují stále. Nejmenovaný mladý kolega na londýnské univerzitě vyprávěl o tom, jak na přednáškách rozebírá Komunistický manifest coby úžasnou literaturu. Když jsem opáčil, že bere-li to takto, pak i Goebbels je úžasná literatura (a že jsem kousek z Goebbelse kdysi přeložil pro Souvislosti, protože nikdo z germanistů se do toho neměl), strašně, vážně a smrtelně se urazil. Zdá se, že Britové si Marxe "adoptovali" do své kulturní tradice, tak jako adoptovali Händela a hannoverskou dynastii - aby pak mohli s klidným svědomím nenávidět Německo.

* * *

Marxovy knihy nalezl jsem leckde, dokonce i v knihovně Reform Clubu. Pánům v Reform Clubu bych však věřil, že je čtou proto, aby nepřítele lidstva lépe poznali, tak jako si čtou o nacismu nebo o bacilech.

Ano, Reform Club: V každém bedekru vás upozorní na exkluzivní třídu Pall Mall, kde stojí budovy nejvýznamnějších klubů. I v monografiích o (neo)klasicismu se tyto budovy ukazují. Zpravidla už se neříká, že zde nejenže stojí budovy klubů, ale že v nich dosud existují kluby samy. A já jsem měl to štěstí, že jsem se do jednoho z nich neuvěřitelnou shodou okolností dostal, abych tam zhlédl soukromé divadelní představení pro členy klubu.

A tak jsem viděl hru Mary Kenny s názvem Allegiance, vycházející ze skutečné události, totiž z tajného setkání Winstona Churchilla s jedním z vůdců irského osvobozovacího hnutí Michaelem Collinsem roku 1921. Konverzaci mezi oběma pány, vášnivým Angličanem a vášnivým Irem, si paní Kenny vymyslela, ale výsledek rozprav je opět historický: Pánové se přes nacionální a politické zákopy lidsky sblížili, což pak irské nezávislosti značně napomohlo. Další ukázka, jak Britové stále intenzivně řeší otázky své imperiální minulosti...

Ale co podstatnější, viděl jsem sám klub. To, co člověk zná z klasických anglických románů, totiž ten uzavřený prostor pro gentlemany, kteří mezi sebe pustí jen toho, koho chtějí (Ve známé povídce Oscara Wilda se lord Arthur Savil ptá chiromanta, ve kterém je klubu - doslova "what is your club" -, a když ten blekotá, že ZROVNA není v žádném, jasně to naznačuje - s pánem asi není něco v pořádku, když není v žádném klubu... ), stále existuje! Prostor je viktoriánsky zlatý a rudý, s dvoupatrovým sloupovým atriem uvnitř a se spoustou prostorů kolem: V jednom připravené karetní stolky na bridge, v dalším výstavka o dějinách klubu, zejména o tom, jak členové klubu pomáhali prosazovat reformu volebního práva a autonomii Irska, v několika dalších knihovna. Všude jsou zvonky, jimiž si člověk může přivolat číšníka a přát si cokoli. Klub je otevřený čtyřiadvacet hodin, takže tu člen může trávit většinu dne i přespávat, chce-li. Klub stále přijímá členy: V přízemí na nástěnce jsou jména čerstvých kandidátů a kdo se za ně zaručuje. Mezi nimi jeden profesor angličtiny, jeden biskup, několik manažerů. Bohužel i nějaké ženy; ani staré anglické kluby tedy už nejsou tak docela, co bývaly... Ale žijí!

Ano, žijí, ale je to "dying culture", řekl mi jeden z herců během příjemného tlachání po představení. Je to kultura starých pánů, kteří vzpomínají na staré časy, ale žádný vliv už nemají.

Pán asi věděl, co říká. Asi to opravdu umírá. Ale ještě to neumřelo, a pouhé vědomí o tom, že někteří staří pánové stále platí ročně tři tisíce liber (tolik činí členský příspěvek), aby se mohli v tomto viktoriánském prostoru scházet, hrát bridge, popíjet whisku a listovat si v knihovně, činí pohled na budoucnost naší Evropy o poznání optimističtější.

* * *

National Portrait Gallery je instituce neprávem ve stínu sousední National Gallery. Každý národ by měl mít něco takového. Nikde jinde není vývoj národní mentality vidět lépe než v NPG: mrtvolná bledost Alžběty I., náušnička v uchu Shakespearově, rozkošnictví stuartovských portrétů (z téže doby i jedno bohemicum: obraz "Moravští bratří posílání do Georgie na misie") a celá literatura a hudba v portrétech: mohutný Dr. Johnson, idealizovaný a přece ošklivoučký Pope, rozložitý Händel, uhlazený J. C. Bach (další ukradený německý skladatel!), očekávatelně mladistvě půvabní Wordsworth a Coleridge, překvapivě mladistvě půvabný Dickens, tři nešťastné sestry Brontëovy. Smrt Nelsonova prezentovaná jako snímání s kříže, exotika v portrétech viktoriánských důstojníků v tropických přilbách, mezi pozdními viktoriánci, rimbaudovsky-andělíčkovský Dylan Thomas, na odpočívadle portréty královské rodiny a úplně dole současnost (pěkné symbolické uspořádání: minulost je nahoře!). Nejnovější akvizicí (2005) Joan Rowlingová, podaná jakožto "iluzionistický" reliéf, ana snídá toasty a vajíčka.

Ale co je vystaveno, není zdaleka všechno. Kompletní kolekce NPG, obrazová i fotografická, je zde totiž k dispozici na počítači: Více než 20 000 osobností z anglické historie, usedni a naťukej jméno a viz. A viděl jsem, a znovu jsem byl fascinován, jak se tváře spisovatelů podobají jejich dílu, a jak se pravda o nich projevuje teprve ve stáří: Být mlád, to dovede každý, ale být starý, to je umění: Důstojnost a současně rozmarnost Tolkiena, an sedí v kořenech obrovské sekvoje a vypadá opravdu jako hobit. Na celý svět rozhartusený Chesterton. Skeptický Graham Greene. Ewelyn Waugh s rodinou před svým venkovským domem - kde jinde než před venkovským domem, tím hlavním hrdinou svých knih! - a kolem to sychravé počasí, co z něj zebe i přes tu fotografii, a všichni tak staroanglicky bledí, oblečení v tom poctivém staroanglickém sukně, jen červené svetříky školáků vystupují z té šedi a hnědi... Smějící se a hluboká Muriel Sparková. Roztomilý Benjamin Britten se psem. Depresivní Francis Bacon, stále více připomínající vlastní obrazy. Jurodivý bělovlasý William Golding. Frustrovaný E. M. Forster. Jak asi budeme vypadat my coby starci...?

A to stále ještě není všechno v NPG: V jedné místnosti v přízemí se prezentují výsledky každoroční soutěže British Portrait Award: A to jsou zcela současné, opravdu klasické, malované a někdy velmi pěkné portréty. Zase kousek kontinuity!

* * *

Došli-li jsme však takto k současnosti britského umění, nelze se bohužel nezmínit o tom, co spatří od 15. září 2005 ten, kdo vyjde z NG či NPG na Trafalgar Square.

Na Trafalgar Square stojí kromě Nelsonova sloupu i jezdecký pomník krále Jiřího IV. Podstavec umístěný symetricky naproti němu byl do 15. září 2005 prázdný. Nuže, a 15. září na něj umístili čtrnáct stop vysokou, zářivě bílou mramorovou sochu tělesně postižené paní bez rukou a se zkroucenýma trpasličíma nožičkama, v osmém měsíci těhotenství. Socha se jmenuje vlastním jménem té paní, Alison Lapper, s přídomkem "Pregnant". Soše se vzápětí začalo říkat zkráceně ALP, Londýn nemluví o ničem jiném (ba, snad ještě o vítězství v kriketu) a BBC o ní vysílá dokumenty a debaty.

ALP je dalším z výtvorů jakéhosi hrozně slavného moderního umělce (jméno slušně smlčím), který se specializuje jednak na artefakty zhotovené z věru rozmanitých tělesných produktů (v dokumentu na BBC ukazoval mimo jiné portrét svého syna, vyrobený z jeho placenty), jednak na zobrazování tělesně postižených. Paní Alison je jeho vyvolený model, tisíckrát ji fotografoval v různých pozicích a v různých kostýmech, a nyní z ní udělal obrovskou mramorovou sochu. Tedy, co znamená přesně "udělal": Udělal z jejího těla sádrový odlitek, podle kterého pak jacísi anonymní kameníci vytesali z mramoru finální dílo. Lze se tudíž právem domnívat, že slavný moderní umělec, "jehož" socha se nyní na Trafalgar Square světu prezentuje, by neuměl z kamene vytesat ani žábu, natož lidskou podobu. To ho však zjevně netrápí. Dokument ho zobrazuje, an přihlíží práci těch anonymních kameníků a pochvaluje si, že byl kámen vylomen v témže lomu, ze kterého kdysi vzešel Michelangelův David. Paní Alison si zase pochvaluje, jak díky němu přijala své tělo a pochopila, že je vlastně krásná, je "jako exotická květina".

Paní Alison se narodila ke strašlivému údělu a člověk rozumí, že toto sebevyzdvižení na doslovný i symbolický piedestal chápe jako nikdy nedoufanou satisfakci. Strašlivost údělu pana umělce je už v tom, že je právě jen ubohý moderní umělec. Ale jak k tomu přijdeme my ostatní? Jak k tomu přijde Trafalgar Square, toto srdce Londýna a Anglie, toto londýnské Staroměstské náměstí?

Rozlišujme velmi pečlivě:

Je v pořádku, že se udělá - ať už jakoukoliv technikou - socha tělesně postižené paní, že se skutečnost tělesného postižení ukáže ve své doslovnosti, neboť je to součást našeho společného světa (a obratem jediné minuty může se stát tělesně postiženým kdokoli z nás). AVŠAK:

1. Ukazuje na zásadní problém naší doby, že se s takovou vášní zobrazuje a "subverzivními", ve skutečnosti konvenčními žvásty kunsthistoriků podezdívá cokoliv, co je ošklivé a odporné (byť si moderní estetika prohlašuje o relativitě krásy, ba o nemožnosti stanovit objektivní krásu, co chce: David prostě krásný je, kdežto tělo bez rukou a s trpasličíma nožičkama prostě není), zatímco "obyčejná", "normální" krása, krása z Davidova rodu, je z "vážného" umění vyloučena někam do uměleckých periferií kýče, reklamy či pornografie.

2. Je zločinné, aby byla takováto socha umístěna na Trafalgar Square. A to ne proto, že ukazuje tělesně postiženou paní s trpasličíma nožičkama. Na Trafalgar Square nemá být natrvalo umístěna ŽÁDNÁ moderní socha, protože Trafalgar Square je historický prostor, hotový, dokončený prostor, a jako takový by měl být absolutně nedotknutelný, stejně jako centrum Prahy a jakýkoliv jiný historický prostor. Kdo se takového prostoru rouhavě dotkne, kdo se na něm odvažuje stavět pomníky uměleckému zoufalství naší doby - tomu by měly být useknuty obě ruce.

Pak si může sám ze sebe udělat sádrový odlitek a vystavovat se.

* * *

Jeden z televizních večerů zachytil jsem koncert, vysílaný právě z Royal Albert Hall a sledovaný publikem v Hyde Parku, navíc však ještě prokládaný s kousky hranými v Manchesteru, Glasgowě a Belfastu, rovněž promítanými do místních parků. A divil jsem se té atmosféře, a divil jsem se, že publikum tak živě reaguje, že některé kousky zpívá se sborem a do jiných hvízdá a do jiných mává šátky, a na závěr začne samo spontánně zpívat "valčík na rozloučenou" neboli Auld lang syne (což je píseň ve skotském dialektu od Richarda Burnse, ta, co ji pak přetextuje kníže Schwarzenberg na "Což nikdy neuslyšíme / jak trubka k lovu zve... " - viz schwarzenberské číslo Souvislostí). A divil jsem se, co to je za nečekaně živý rituál. Až zpětně se dozvídám, že šlo o závěrečný koncert cyklu "promenádních koncertů", takzvaných "The Proms", s touto finální "poslední nocí", v níž se tradičně hraje Rule Britania a Elgarův "Pomp and Circumstance March" a jiné vlastenecké kousky, a že jde tedy o skutečný rituál - o jednu z mála příležitostí, kdy si anglická middle class dovoluje to politicky nekorektní potěšení oddat se takto nevinně, v hudbě, radosti ze zašlé anglické slávy, z imperiální minulosti, o níž Elgarův marš tak sebejistě praví:

"Land of Hope and Glory, Mother of the Free, / How shall we extoll thee who are born of thee? / Wider and still wider shall thy bound be set: / God who made the mighty, make thee mightier yet"

Při kterýchžto slovech nelze nemyslet na to impérium, táhnoucí se od Kanady přes Gibraltar, Maltu, Kypr a Egypt až do Indie a Austrálie... "Bůh učiní tě ještě mohutnější"... Neučinil. Po těchto slovech ani nemohl.

Přesto a proto lze zpívat Rule Britania, tu píseň ze zapomenuté hry z 18. století: Protože Británie stále vládne svým vzpomínkám, své PAMĚTI.

Kéž by Čechy měly hudební slavnost, při níž by se naše middle class mohla oddat obecně srozumitelnému rituálu, mohla zpívat třeba s Filharmonickým sborem píseň, kterou by všichni uměli a měli ji rádi... !

Češi jsou vlastenci už jen při hokeji.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=395