Jacques Derrida

Svědek všech chvil: za Mauricem Blanchotem

Už několik dnů, několik nocí se sám sebe marně ptám, odkud znova vezmu, tady a teď, sílu pozvednout hlas. Rád bych věřil, rád bych si představoval - a je mi to nadějí -, že ji mám, onu sílu, která mi jinak scházela a kterou Maurice Blanchot měl.

Jak se nechvět v okamžiku, kdy zde, v tuto chvíli, vyslovuji ono jméno, Maurice Blanchot?

Nezbývá nám než přemýšlet beze všech mezí, nastražit uši a zaslechnout to, co dál a neustále rezonuje v jeho jménu, ve vašem jménu... neopovažuji se říci "ve tvém jménu", neboť nezapomínám na Blanchotův veřejně vyslovený názor ohledně oné absolutní výjimky, oné jedinečné výsady, již udílí přátelství, ohledně možnosti tykat si, která - říká Blanchot - tvořila jedinečný šťastný plod v jeho mnohaletém přátelském svazku s Emmanuelem Lévinasem.

Emmanuel Lévinas patřil k oněm vůbec nejbližším přátelům, u kterých Blanchot - jak se mi jednou svěřil - nesmírně trpěl, byv donucen sledovat, jak umírají dříve než on. Chci zde vzdát hold jejich památce a přivítat je v této chvíli usebrání: Georges Bataille, René Char, Robert Antelme, Louis-René des Foręts, Roger Laporte.

Jak se nechvět v okamžiku, kdy zde, v tuto chvíli, vyslovuji ono jméno, jméno osamělejší než kdy dříve, Maurice Blanchot, jak se nechvět, byť - uposlechnuv výzvy - musím mluvit i za všechny muže a ženy, kteří se zde anebo jinde láskou a obdivem, četbou a poslechem přiblížili k člověku, jehož už dvě či tři generace mnozí na celém světě považujeme za jednoho z největších myslitelů a spisovatelů naší doby, a to nejen ve Francii.

A také nejen ve francouzštině, neboť překlady jeho děl se množí a tajuplná zář Blanchotových knih díky nim prostoupí všemi jazyky světa.

Maurice Blanchot: kam až sahají mé vzpomínky, po celý můj dospělý život, po více než padesát let četby jeho knih a především od května 1968, kdy jsem se s ním setkal a kdy se mi dostalo pocty jeho důvěry a přátelství, navykl jsem si toto jméno vnímat výrazněji než jen jméno kohosi, jméno třetí osoby, nenapodobitelného autora, kterého citujeme a kterým se necháváme inspirovat; vnímal jsem je ostřeji než jen jako vznosné jméno člověka, u kterého obdivuji jak schopnost postavit věc před oči v myšlení i v životě, tak schopnost stáhnout se do pozadí, onen exemplární stud, v dnešní době zcela výjimečnou diskrétnost, díky které si vždy udržoval odstup - odstup co nejširší a záměrný, vedený etickými a politickými zásadami - od všech řečí a všech obrazů, od všech kulturních svodů a lákadel, od všeho, co nás svrhává a žene k bezprostřednosti médií, tisku, fotografie, filmu a obrazovky. Lze se jen ptát, zda se někteří z těch, kdo občas zneužívali jeho zdrženlivosti a neviditelnosti, nevrhnou - nalákáni vyšší nabídkou, poháněni výčitkami svědomí - zítra, po náležité pauze, na zpeněžitelné fetiše (čímž se platnost Blanchotova odpírání a opovržení jedině potvrdí).

Má-li se tématem stát Blanchotova samota, trvající desítky let, dovolte mi, abych vzdal dík paní Monique Antelmové. Chci jí - nyní již ne pouze v soukromí - vyslovit vděk svůj i řady jiných. Můj respekt patří přítelkyni, jejíž věrné setrvávání mezi Blanchotovou odloučeností a světem, mezi ním a námi bylo zároveň věrností spojence, bylo vpravdě samotným duchem spojenectví, bylo něžnou, velkorysou a neochvějnou ochotou.

Zmínil jsem datum našeho prvního setkání: květen 1968. Ponechám stranou, co vlastně dalo záminku k tomuto osobnímu setkání, jež se týkalo především jisté etické a politické otázky. Zdůrazním jen, že v dané době, tedy v květnu 1968, byl Blanchot celou svou bytostí, tělem i duší venku v ulicích, jako vždy radikálně zapojen do ohlašující se revoluce. Ze všech svých vyhrocených angažmá - nechci přejít mlčením ani ta předválečná, a jsou tu další, stejně nesmazatelná: za okupace, za války v Alžírsku a během Manifestu stojednadvacíti, v květnu 1968 -, ze všech těchto politických zkušeností dokázal Blanchot lépe než kdo jiný s krajní přísností, jasnozřivostí a zodpovědností vyvodit i ty nejzazší důsledky. Nikdo nedokázal tak pronikavě a tak hbitě provést výklad i reinterpretaci, postřehnout i ty nejobtížnější obraty.

Navykl jsem si vyslovovat toto jméno - Maurice Blanchot - nikoli jako jméno cizího člověka, člověka vzácného a tajuplného, o kterém se mluví v jeho nepřítomnosti a jenž je předmětem luštění, výuky a vzývání, nýbrž jako jméno někoho živého, ke komu v danou chvíli hovoříte, na koho se obracíte, jméno, které se vymyká pouhému pojmenování a kterým se dovoláváte člověka, jehož bdělá pozornost, snaha odpovědět a vědomí zodpovědnosti dnes nemělo po mém soudu a soudu řady jiných co do svého vnitřního nároku a přísnosti obdoby. Stalo se jménem důvěrně známým a zároveň zvláštním, tak zvláštním, tak cizím jménem kohosi, koho se dovoláváte nebo kdo se vás dovolává zvenčí, jméno nedostupné a samo od sebe nekonečně vzdálené, ale zároveň nesmírně blízké a starodávné, jméno bezčasé a nestárnoucí, jméno svědka všech chvil, svědka nevtíravě čestného, svědka, který bdí v nás samých, svědka druha, ale také přítele, který vás nedoprovází, který se snaží ponechat vás vaší samotě, a přec vám pozorně setrvává nablízku, dbaje na všechny okamžiky a všechny myšlenky, ale také na všechny otázky, všechna rozhodnutí a váhání. Jméno tváře, kterou po všechen čas našich setkání ani na vteřinu neopustil úsměv. Odmlky, nezbytný oddech vynechávek a diskrétního ticha při těchto setkáních - i to má vzpomínka zachycuje jako požehnaný čas bez nejmenšího přerušení, jako souvislý čas úsměvu, dobrotivého očekávání naplněného důvěrou.

Nekonečný žal mi tu současně nakazuje mlčet i nechat promlouvat své srdce, aby mu znovu odpovědělo anebo aby mi kladlo otázky (jako kdybych i teď doufal v odpověď), aby promlouvalo k němu před ním a ne pouze o něm, jako kdyby to, že stojím před ním a obracím se k němu a pro něj, ještě něco znamenalo. Tento propastný žal mne bohužel neúprosně zbavuje svobodné i šťastné možnosti dovolat se ho, jak jsem to ještě před nedávnem učinil po telefonu. Slyšel jsem přitom samozřejmě jeho dýchavičný, ochabující hlas, který ale zároveň vybízel ke klidu a vyhýbal se nářku. Nic mi teď neskýtá právo dovolávat se ho, a ač si mohu jen navždy zoufat nad touto beznadějí, nemohu se zříci snahy mluvit k němu - avšak ve vlastním nitru.

A přec: živý Maurice Blanchot, Maurice Blanchot zaživa také neustále - jak dobře vědí všichni, kdo ho s porozuměním četli - promýšlel smrt, i vlastní smrt, okamžik smrti, onu chvíli, již nazval "okamžik mé smrti". Ale vždy jako cosi nemožného. A když smrt vytrvale prohlašoval za cosi nemožného (do té míry, že jsem se - podobně jako řada jeho přátel, v boji s nejhoršími jistotami nevyhnutelnosti - občas, pln momentální naivity, utěšoval nadějí, že je nesmrtelný, že přinejmenším, lze-li to tak říct, je vydán smrti méně než kdokoli z nás - a jednoho dne mi v tónu pro něj neobvyklém napsal po návratu z nemocnice, kde se zotavoval z pádu: "Vidíte, mám tuhý kořínek"), ano, když nezdolně považoval smrt za cosi nemožného, nechápal to jako jásavé vítězství života nad smrtí, ale spíše jako smír s tím, co omezí pole možností, a tedy veškerou moc právě v bodě, kde - jak upřesňuje Zapisování pohromy - se ten, jenž by chtěl ovládnout tuto nemohoucnost, "stává vládcem nad bezvládností", a musí tedy "místo sebe narazit na smrt jako to, co nepřichází anebo co se navrací (coby dementní dementi dialektiky, která takto dosahuje vrcholu) jakožto nemožnost každé možnosti".

Neboť navzdory zdání, které by mohla vyvolat chvatná četba, přes vytrvalou pozornost, již věnoval smrti, oné neudávající se události umírání, Maurice Blanchot miloval a hlásal pouze život a žití ve světle zjevování. Svědčí o tom tisíce stop v jeho textech i ve způsobu, jak vedl svůj život, ve způsobu, jakým až do samého konce stavěl život nad smrt. Odvažuji se tvrdit, že tak činil se zvláštní radostí, s radostí kladného soudu a přitakání, s radostí jinou a nepochybně méně krutou, než jakou přináší radostná věda; byla to ale sama radost štěstí, kterou dostatečně bystré uši musí nutně postřehnout. Ve všech textech věnovaných smrti - což znamená ve všech svých textech vůbec, ať už jde o stati filozofické či filozoficko-politické, které pohnuly celým polem myšlení a jeho dějin, od kanonických prací až po nejneslýchanější nápady, ať jde o literární interpretace, které ve vztahu k francouzské i cizojazyčné tvorbě vedly ke zrodu nových způsobů čtení a psaní, ať jde o jeho povídky, novely, romány (které, zdá se mi, dnes sotva začínáme číst a jejichž budoucnost je skoro zcela netušená), anebo ať jde o knihy typu Čekat zapomenout anebo Zapisování pohromy, které bezprecedentním způsobem spojují filozofickou meditaci s poetickou fikcí - zkrátka všude, úplně všude zůstává Blanchotovu slovu, jeho témbru a hudebnosti každá morbidita a smrtící síla cizí. Mnohdy, lehkovážně, se tvrdí opak; mylně. Blanchot se ani v nejmenším nepodvoluje - a dalo by se to dosvědčit četnými citáty - sebevražednému pokušení anebo jakékoli jiné negativitě. Když nasloucháme Poslednímu člověku, vnímáme přitom kohosi, kdo ještě před konstatováním "Dospěl jsem k přesvědčení, že jsem ho znal nejprve mrtvého a pak umírajícího"vyhlásil - cituji - "blaho přitakání, bezmezné afirmace".

Chtěl bych mu zde vrátit slovo a přečíst právě ve chvíli, kdy pro nás - již bez možnosti zastavit se - vše spěje ke zkoušce popelem, několik řádek ze Zapisování pohromy, ohromující knihy pronásledované přízrakem onoho nepojmenovatelného zpopelnění, jímž byl holokaust. Víme, že tato událost se coby jiné pojmenování absolutní katastrofy okamžitě stala nejdůraznějším těžištěm Blanchotova díla. K holokaustu se u Blanchota nepřímo odkazuje všude, ale výslovně je připomenut na počátku knihy, která hovoří o "žárovišti holokaustu, zenitu ničení"a o "nepohnutém zapomnění (paměti nezapamatovatelného), které ustavuje pohromu, byť tuto pohromu", dodává, "možná známe pod jinými jmény...".

Jak a proč nám smutek a žal bere dech, proč si připadáme zapovězení a udušení, jakoby zasažení neslýchanou událostí, když nás opouští člověk, který přitom ve svých knihách i dopisech (svědčí o tom skoro všechny listy, které jsem od něj za několik desítek let dostal) neustále přiváděl ke slovu blízký příchod smrti, ale také to, že smrt je nemožnost sama, a pokud se nikdy nedostavila, tedy proto, že je již tu? Nic nás nemohlo lépe připravit na jeho smrt, nic než on sám, a přitom jsme z téhož důvodu také hluboce bezbranní, zranění, předem zavalení žalem a jakoby neschopní utlumit náraz nečekaného. Smrt, jež se vždy blíží, nemožná smrt a smrt již překonaná - to jsou tři zdánlivě neslučitelné jistoty, jejichž neúprosná pravdivost nás jako zvláštní dar žene k počátku myšlení. Počátku, jehož se ujímá a který stvrzuje Zapisování pohromy:

Pokud má Freud pravdu a "naše nevědomí si nedokáže představit naši vlastní smrtelnost", pak je tedy smrt nezachytitelná představou nejen proto, že umírání je prosto přítomnosti, ale i proto, že nemá žádné místo, a to ani v čase, v časovosti času.

Později zmiňuje jistou zvláštní "trpělivost" či "trpnost", kterou - píše - "snášíme 'v sobě' jedině jako smrt druhého anebo jako smrt vždy jinou, se kterou nejsme v kontaktu, avšak za niž se - bez ohledu na důkazy - cítíme zodpovědní", a uzavírá:

Se smrtí, ke které vždy již došlo, nelze nic počít: je to výtvor odtvořování, je to nejsoucí vztah k minulosti (či budoucnosti) bez jakékoli přítomnosti. Pohroma se tak vymyká všemu, co míníme smrtí či propastí, každopádně mojí smrtí, neboť pro ni není místa, mizíš v ní bez umírání (anebo naopak).

"...anebo naopak": zmizet bez umírání, umřít a nezmizet - toto není prosté dilema. Samo se zdvojuje, jak tíživě poznáváme právě dnes. O onom člověku, který by nás přiměl k myšlení, můžeme dnes říct, že umírá a nemizí, ale také, že mizí, aniž by umíral. Jeho smrt zůstává nemyslitelná, jeho smrt ho dostihla již dávno. Okamžik mé smrti, kniha rozepjatá mezi literární fikcí a nepotlačitelným svědectvím, osvobozuje vyprávění smrti a její nepochopitelnou časovost. Ten, kdo již svým způsobem kdysi zemřel, a to opakovaně, dál zvažoval a zkoumal ono nepřijatelně tíživé,

pocit lehkosti, který jsem si nedokázal přenést do slov: osvobozen od života? rozevírání nekonečna? Ani štěstí, ani neštěstí. Ani oproštěnost od strachu, a možná již krok mimo něj. Vím, obírám se představou, že tento analýze se vzpírající pocit změnil dobu, která mu zbývala z života. Jako kdyby smrt, jež byla mimo něj, mohla nyní jedině narazit na smrt uvnitř něho. Jsem naživu. Ne, jsi mrtvý.

"Jsem naživu. Ne, jsi mrtvý": tyto dva hlasy se v nás sváří anebo se dělí o slovo. A naopak: Jsem mrtvý. Ne, jsi naživu. Dopis, který Blanchot 20. července 1994 přiložil k Okamžiku mé smrti, mi to sděloval již úvodními slovy, jako kdyby chtěl upozornit na návrat anebo opakování jistých výročí: "Dvacátého července před dvaceti lety jsem poznal to štěstí vědět, že jsem se sotva vyhnul zastřelení. Před pětadvaceti lety jsme vkročili na Měsíc."

K nejmajestátnějším výstrahám, které musím na okamžik jakoby zapomenout či zradit, patří pamětihodná upozornění na samo přátelství, ony kurzivou vysázené řádky, které zahajují závěrečnou kapitolu - "Přátelství" - ve stejnojmenné knize, věnované památce a smrti Georgese Bataille:

Jak přijmout úkol hovořit o tomto příteli? Nevznáším chválu, nesleduji zájem na žádné pravdě. Jeho povahové rysy, podoby jeho existence, epizody z jeho života - propojené s oním zkoumáním, za něž se cítil zodpovědný až k naprosté nezodpovědnosti - nepatří nikomu. Není tu žádného svědka... Vím, jsou tu knihy. Knihy tu prozatím zůstávají, byť nás jejich četba musí připravit na nezbytnost onoho zmizení, do kterého se stahují. I tyto knihy poukazují k jisté existenci.

A pokud jde o onen element, jenž do existence "uvádí nepředvídatelnou podivnost konce", Blanchot říká:

Tento pohyb, pohyb nepředvídatelný a vždy skrytý ve své nekončící naléha... vosti - snad to je pohyb umírání -, nepramení z faktu, že již na počátku nelze udat konec, nýbrž z toho, že nikdy - ani tehdy ne, když na nás dopadne - nepředstavuje událost, která by nadešla, nikdy to není uchopitelná skutečnost: je nezachytitelná a udržuje toho, jemuž je určena, plně a bezvýhradně ve sféře nezachytitelnosti.

Vezměme, pozvedněme tato slova, osvojme si toto rozlišení mezi dopadáním a nadcházením. Je nepopiratelné, že Blanchotova smrt na nás dopadla, ale nenadešla, nenadchází, nikdy nenadejde.

I když nám Blanchot právem vštípil ostražitost vůči všem žánrovým zákonům a všem pravidlům příležitosti, vůči chvále na přítele i vůči žánru biografického či bibliografického proslovu, i když by žádná řeč, byť třeba nekonečná, nemohla dostát šíři podobného úkolu, dovolte mi obrátit se několika slovy na ty, kdo samozřejmě patřili mezi Blanchotovy čtenáře a čtenářky, ale také mezi jeho přátele a blízké, na ony bližní, kteří Maurice Blanchota v Mesnil Saint-Denis obklopili svou péčí a láskou až do samého konce - především tu s díky myslím na Cidalii Fernandezovou - tedy několika slovy, jimiž je chci přesvědčit o našem uznání a vděku a také o tom, že člověk, kterého tu doprovázíme, nám odkázal dílo, jehož přítomnost ve Francii a ve světě nikdy nepřestaneme přijímat. Prodíraje se zákrutami střízlivého a oslnivého stylu, který se bez všech mezí a jakékoli sebejistoty dotazuje na vlastní možnosti, zanechal stopu ve všech oblastech, na poli literatury a filozofie, kde naprosto vše poznal a vyložil doposud nevídaným způsobem, na poli psychoanalýzy, teorie jazyka, historie i politiky. Nic z toho, co otřásalo minulým i tímto stoletím - jeho objevy a kata... klyzmata, proměny, převraty a obludnosti - nic z toho neuniklo z dosahu vysokého napětí jeho myšlení a textů. Na vše odpověděl, a podřizoval se přitom neúprosným příkazům. Činil tak bez institucionální záštity, čímž nemíním jen univerzitu, ale také skupinky a sdružení, do kterých příležitostně vstupují jisté nakladatelské a tiskové mocnosti, někdy dokonce ve jménu nebo pod jménem literatury. Vyzařování jeho díla, mnohdy neviditelnou záři pronikající vším, co roztřásl a proměnil ve způsobu, jak myslíme, píšeme a konáme, nelze - myslím - vymezit pojmy, jako je "vliv" nebo "žáci". Blanchot nevytvořil žádnou školu, k pedagogickému jazyku a pedagogické nadvládě se ostatně sám trefně vyjádřil. Neměl žádný vliv a žádné žáky. Jde o něco zcela odlišného. Dědictví, které nám zanechal, narýsuje stopu niternější a hlubší, stopu nepřisvojitelnou. Zanechal nás samy, zanechává nás osamělejší než kdy dříve a se závratnou zodpovědností. Jsou již tací, kteří nás vedou k budoucnosti jeho díla, jeho myšlení, dokonce i jeho podpisu. Slib, který jsem mu já sám v tomto ohledu složil, zůstane nepomíjivý, a vím, že tuto věrnost sdílejí mnozí z přítomných.

Každý rok jsem mu jednou či dvakrát telefonoval a také jsem mu poslal pohlednici z vísky Eze. Přede dvěma lety jsem tak učinil v doprovodu Jeana-Luca Nancyho, našeho společného přítele, který tu je s námi, blízko mne, a ke kterému se Blanchotovo myšlení mnohokrát obrátilo, nejvýrazněji v Nepřiznatelném společenství. Pokaždé, když jsem Blanchotovi posílal starou, předválečnou pohlednici, nalezenou u obchodníka s kuriozitami v uličkách starobylé vesnice Eze, kde před mnoha lety pobýval a kde se nepochybně setkal s duchem Friedricha Nietzscheho, jehož jméno nese jedna z ulic, pokaždé, jak míjela léta, jsem v sobě tušil rozechvělý neklid a mumlavě si říkal: doufám, že mu ještě mnohokrát pošlu další pohlednice, a to se stejným ritualistickým zanícením, plným lásky a s nádechem pověrčivosti. Dnes vím, že již nikdy nesvěřím další vzkazy poště, avšak nadále mu budu psát a dovolávat se ho ve svém srdci, ve své duši, dokud budu žít.

Z francouzského originálu Un témoin de toujours, prosloveného při Blanchotově

pohřbu 24. února 2003 a publikovaného o den později v deníku Libération,

přeložil Martin Pokorný.

Jacques Derrida (1930- 2004) patří k nejvlivnějším filozofům 20. století. V překladu jsou vedle kratších statí a rozhovorů dostupné soubory či knihy Tradice vědy a skrývání smyslu (Oikúmené 2003), Gramatologie (slovensky, Archa 1999), Texty k dekonstrukci: práce z let 1967- 72 (Archa 1993), Násilí a meta... fyzika (Filosofia 2002), Síla zákona: "mystický základ autority" (Oikúmené 2002). Zemřel 8. října 2004.