Martin Pokorný

Za Blanchotem a Derridou

Nekrolog: nikoli řeč nad rakví, nýbrž ostýchavá rozprava s tím, jenž odchází, ze slov ustavené přebývání v blízkosti toho, jenž nám dovoluje poznat odtažitost, nepřisvojitelnost smrti. Nekrolog nyní - po Derridově skonu - rozechvělý dvojím umíráním, rozštěpený předjímanou dvouznačností svých posledních, a též do nového třpytu vhlížejících slov: "Dokud budu žít." V kterém čase se odvíjí odezněvší vzpomínka za přítelem, zde navíc pře-místěná do souběhu se zamyšlením o samotné plavbě slova, jež vždy znovu začíná? Čas celého života uctivé blízkosti, blízkosti v odstupu, se mění - ohlédnutím - ve slovo živé smrti, v okamžik holdu a společného přebývání; a my, též se ohlížejíce za srozumitelností slova zesnulého, cítíme v jeho řeči předtuchu každé nové chvíle odchodu a rozpolcení a skrze tu chvíli, v jejím těkavém nastávání, si nás podmaňuje čas plavby, čas Odysseovy plavby.

Filozof, Odysseus: když Blanchot resumuje řinutí románu jako živel rozptýlení, divertissement, aniž by tím žánru odebíral hodnotu a důstojnost, načrtává zároveň možný klíč k Derridově pisatelské zběsilosti, manickému grafein, klíč k onomu bez-radnému filozofování, jež - připomeňme - oklikou přivedl na svět poslední velký Odysseus evropského románu, Odysseus Joyceův. Čtěme znovu některé ty věty: na románového mořeplavce "se vztahuje následující příkaz: budiž vyloučena sebemenší zmínka o směru a cíli", Odysseovi je vlastní "úděl skromnosti, touha o nic neusilovat a nikam nevést", vzniká tu "žánr, který si jako úkol stanovil zapomenout pomocí diskrétnosti a radostné nicotnosti na vše, co ostatní prohlašovali za svrchovaně podstatné, a právě tím to degradovali", žánr, jehož proklamovanou snahou je "učinit z lidského času hru a ze hry svobodné povolání, zbavené veškerého bezprostředního zájmu a všeho užitku, bytostně povrchní, a přesto schopné pohybem po povrchu obsáhnout celek skutečnosti".

A proti tomu Sirény, vyprávění: nikoli rozmarný a rozverný, rozšafný a rozpustilý příběh, nýbrž vyprávění obkružující oko víru a takto sou-středěné, vyprávění, v němž se rozežíhá ohnisko zkušenosti a jež je prostoupeno dechem nalézané ztráty, vyprávění spřízněné (ač nikoli totožné) s tím, o kterém hovoří Walter Benjamin v eseji Der Erzähler. Uhrančivé, uhranuté. Strnulé: "od Kafky ke Kafkovi": a i tím se říká příliš mnoho, je to K., je to bezejmenný, je to třetí hlas, ona půda vědomí, jež se osvědčuje jen jako strnulá, cizí, zrazující hladina, lákavá obludnost, lidožravé bestie s dívčími hlasy.

Slepý, nedostižný bod; prchající linka; a nikoli z nich, nýbrž v přemykání mezi nimi, ve tkaní setkání, ta kresba, která vskutku vidí, s vědomím tmy a stínu umožňuje vidět. Mezi Zpěvem Sirén a Svědkem všech chvil, mezi nepropočitatelnou trajektorií Blanchotovy úvahy či jejího unikavého zdroje a nesnadným, odolávajícím steskem Derridova díku nechejme probíjet jiskry těchto dvou asymetrických a množících či hroutících se pólů, jiskry, které - vždy po svém - rozněcují nejen další texty svých mluvčích, ale i vše, co je v nich smlčeno.

Medailon Martina Pokorného (1973) přinesly Souvislosti 3/2005.