Václav Florian

Jak se premiérova kočka s kocourem klášterního zahradníka zasloužili o mé pěvecké vzdělávání

Chodívala k nám za časů mého dětství někdy v neděli odpoledne tetička Mátlová z nedalekých Sedlatic. Říkávali jsme jí Mátlička. To si tak sedla v kuchyni na lavici, stáhla si šátek z čela a začala vyprávět. Nebyla to žádná tichá poutnice Terezka z hor z Čepovy Tváře pod pavučinou; tahle vyprávěla ráda, obšírně a zdlouhavě. Co se stalo v Sedlaticích, kdo měl svatbu, kdo pohřeb... Zeširoka pronikala do různých příbuzenských propletenců a trvalo dlouho, nežli se dostala k tomu, co původně zamýšlela říci. Právě ji mi vybavuje paměť, pokouším-li se vpravit do slov, co mi zůstalo ve vzpomínkách. Zvlášť dám-li se svést četnými odbočkami, kterých mají všechny vzpomínky vždy bezpočet. Stejně jako ona vyprávěla kdysi své příběhy nám, i já se proplétám křivolakými cestami paměti, které mě ale naštěstí nakonec zatím ještě vždy přivádějí k cíli.

Konec války pro mě byl jediným nádherným nadechnutím svobody nového života, osvobozením od otrocké práce v lese a koncem strachu z úřední šikany. Snad abych si na to příliš nezvykl, přišlo mi z ničeho nic předvolání, abych se dostavil na pracovní úřad. To mi do mých životních plánů měla zasáhnout vládou řízená akce povolání dvou ročníků k "zajišťování" pohraničí, kde po odsunu Němců zůstala hospodářství bez hospodářů, neobdělaná pole, hladovějící dobytek a vydrancované usedlosti. Vytrhnout z toho stavu to teď podle nejvyšších úředních míst měli bujní kluci a holky z měst i venkova a študáci, kteří viděli krávu nejspíš tak ve filmu nebo v lepším případě z jedoucího rychlíku! Měl jsem "bezodkladně" nastoupit do Žatce, což se mi hrubě nelíbilo a vyvolávalo to ve mně upřímný vztek. Odepsal jsem na předvolání v tom smyslu, že sotva jsem se zbavil hrozby "totálního nasazení" a otupující dřiny v lese, zase už dostávám příkazy jako nějaký nevolník. Taky jsem nezatajil, že do žádného Žatce ani jinam, kam mě pracovní úřad posílá, naprosto nehodlám nastoupit a že jakákoliv jeho další nařízení nadále budu ignorovat. A abych dokázal, že to myslím smrtelně vážně, odjel jsem hned za bratrem Metodějem do Prahy na Břevnov s blaze naivní představou, že mě tam úřad nevyčenichá a já tak konečně dosáhnu vytouženého pokoje, tolik potřebného k naplnění představ o svém budoucím životě.

O to, že nebudu mít místo, kde bych mohl složit hlavu a tu skrovnou výbavu, kterou jsem si z domova odvážel, jsem se nebál. Zabydlel jsem se u Metoděje v budově, která sousedila s klášterem, a Metoděj mě učil hře na klavír. Abych měl pohyb, pomáhal jsem našemu krajanu z nedalekých Moravských Budějovic, sbormistru Miroslavu Venhodovi, s distribucí časopisu Praporec a připravoval jsem se k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Na hodiny zpěvu jsem dojížděl k profesoru Dmitrovi Levytskému. To byl moc dobrý člověk a právě tak dobrý učitel. Kouzlo jeho osobnosti ještě umocňovala pozastřenost jeho původu, o němž kolovaly všelijaké zkazky a dohady. Vyprávělo se o něm, že pocházel z rodiny vysoce postaveného pravoslavného duchovního, snad dokonce patriarchy. Jisté bylo jen to, že do Československa emigroval před bolševickým terorem, nadobro puštěným ze řetězu po revoluci roku 1917. Rusů se velmi bál a po jejich příchodu do Československa v pětačtyřicátém roce se dlouhou dobu skrýval u svých známých ve sklepě.

Když jsem za ním začal docházet, bydlel v podnájmu v jakémsi starém domě v Dejvicích. Bydlení to bylo dost nevlídné. Prostor bytu rozdělovala tmavá chodba. Dva pokoje vpravo, ložnici a učebnu, měl pronajaty on, místnosti vlevo si pro sebe vyhradila stará paní bytná. V té neútulné zkušebně jsem se setkával čas od času se sólisty Národního divadla, s nimiž Levytskij spolupracoval. Častým návštěvníkem tu býval Eduard Haken, kterému byla jaksi celkově malá. Dost dobře se do ní nevešla ani jeho vytáhlá postava, ani jeho mohutný bas. Pamatuji se, jak jsem k Levytskému jednoho dne přišel na obvyklou hodinu zpěvu a v chodbě se převaloval vražedný zápach. Ptám se proto pana profesora, co je tu tak cítit. Celý se rozlítostnil, jak ho ten puch trápí, že si s ním vůbec neví rady, a jak je z něj nešťastný. Dochází k němu přece tolik lidí, a teď taková nepříjemnost. Celé dny větrá, jenže to není nic platné, a paní bytná si odjela asi před týdnem k příbuzným na Moravu a byt má zamčený. Zanedlouho jsem pana profesora potkal u Rudolfina. Ještě se celý třásl, když mi svěřoval, že ten děsný smrad vycházel z pokojů jeho bytné, která tam zemřela. On už tam nemůže ani nechce déle zůstat, a proto si hledá nový byt.

V té době jsem žil jen a jen divadlem. Nevynechal jsem ani jedinou operu v Národním divadle a téměř každý den jsem chodil na představení na lístek za pár korun k stání v přízemí. Za svůj idol jsem pokládal basistu Viléma Zítka, avšak nikdy jsem neměl to štěstí, abych ho slyšel na scéně. Jako by v tom byly nějaké zlé čáry. Kteréhosi dne mi břevnovský pan opat Opasek oznámil, že jede v úřední věci k ministru školství Jaroslavu Stránskému. Navrhl mi, abych ho doprovodil. Stránského jméno mi nebylo neznámé, protože byl příznivcem a odběratelem knih Dobrého díla a já jsem často psával na balíčky jeho adresu. Jen si už ale nevzpomínám, zda mělo jeho ministerstvo své sídlo na Malé Straně jako dnes, nebo bylo-li to jinde. Pamatuji se jen na to, že jsme procházeli rozlehlými chodbami a štukovanými sály a že nás uváděl uctivý úředník v žaketu. Pan ministr nás mile přivítal, a když mě pan opat představil, velmi živě zareagoval v tom smyslu, že je rád, že poznává syna Josefa Floriana, jehož vydavatelské činnosti si hluboce vážil. Vyptával se mě, jaké mám zájmy, a když jsem mu řekl, že chci studovat zpěv a stát se operním pěvcem, nabídl mi hned vstupenku do Národního divadla na premiéru Mozartovy Figarovy svatby s Vilémem Zítkem. Měl jsem ohromnou radost a na představení jsem se náležitě těšil. Uvaděčka mě doprovodila do lóže s odměřeným výrazem ve tváři, protože ji nejspíš napadlo, že se sem zase přišel předvést nějaký protekční synáček. Jenže já jsem ani toho večera Viléma Zítka zpívat neslyšel, protože z důvodu jeho onemocnění došlo ke změně obsazení.

Ten zatrolený pracovní úřad mě ale přece jen vyslídil! Přišlo mi nové předvolání k nástupu do práce v pohraničí, ještě odměřenější, které navíc vyhrožovalo postihy za neuposlechnutí, vysokou peněžitou pokutou a slibem, že pokud se adresát do deseti dnů po jeho obdržení nedostaví na místo určení, vystavuje se nebezpečí zahájení trestního řízení. Ti úřední škrabáci zřejmě prošli průpravou okupačního Arbeitsamtu a asi je školil telečský přednosta Franz Kreuz. Zvláštní člověk tenhle Kreuz. Původně se jmenoval Franta Kříž. Za okupace zjistil, že v jeho do té doby jenom české krvi koluje ještě i vzácnější krev německá, které je víc, a zváben jejím hlasem se pak octl mezi německými soukmenovci. Na znamení své příslušnosti k nim začal klopu svého saka zdobit plackou se svastikou. Na mě řvával, že mě stejně co nevidět pošle na práci do Říše. Když jsem se s tímhle Kreuzem opět setkal v padesátých letech za svého angažmá v opavském divadle, nestačil jsem se divit, jaký obrat prodělal. Po jakémsi představení jsem zašel s kolegou do kavárny Koruna, kde v jednom boxu seděla uzavřená menší společnost. A helemese, kohopak to vidím! Milého Franze Kreuze. A jaká to změna se to stala s klopou jeho saka! Placka zůstala, ale zmizel z ní hákový kříž, který nahradila rudá hvězda KSČ. Šokován touto změnou jsem kolegovi začal vyprávět o Kreuzově chování za války. Jenže ten mi nevěřil. Naopak mi radil, abych se o tom už před nikým ani slůvkem nezmiňoval. "To je soudruh František Kříž. Je vedoucím kulturního oddělení zdejšího okresního úřadu a má velké zásluhy na poválečné obnově kulturního života Opavska. Hlavně na otevření českého divadla."

V Praze jsem žil ve stálé nejistotě, protože předvolání na pracovní úřad nade mnou viselo jako Damoklův meč. Jedné soboty mě pan opat Opasek před jakousi cestou mimo Prahu požádal, abych u něho hlídal telefon a abych zapisoval případné návštěvy, protože k tomu zrovna nikoho nemá, když všichni úředníci odjeli na neděli domů. Ochotně jsem mu to přislíbil. Seděl jsem v opatově pracovně vedle Tereziánského sálu a z dlouhé chvíle si střídavě prohlížel nádherné fresky a knížky a časopisy rozeseté po stole. Z klidu mě vyrušilo až zvonění telefonu. Vrátný mi oznamoval, že za panem opatem přijel tajemník předsedy vlády Klementa Gottwalda v naléhavé soukromé záležitosti a že chce hovořit s někým, kdo pana opata zastupuje. Tím ustanoveným zástupcem jsem byl ovšem v dané chvíli já. Při představě jednání "na nejvyšší vládní úrovni" a pln mládí a zvědavosti jsem ani na vteřinu nezaváhal a vyzval vrátného, aby hosta vpustil, zatímco mi probleskla hlavou obava z představy setkání s nějakým arogantním óbrsoudruhem. Místo něj však do kanceláře vstoupil postarší, pomenší ramenatý chlapík, takový usměvavý venkovský strejda. Prost rozpaků usadil jsem ho do křesla, postavil na kávu, o kterou tehdy nebyla nouze, a se vzrůstajícím napětím jsem vyčkával, s čím se na mě asi vytasí.

"Víte, já jsem vlastně původně chtěl jednat s panem opatem, ale vidím, že byste mně mohl být nápomocen i vy. Pochopte," ošíval se, "je to taková choulostivá záležitost, o které se mi nemluví zrovna snadno."

Zvědavostí jsem zrovna hořel.

"Před časem zde v klášteře viděla soudružka Gottwaldová krásného angorského kocoura," začal neurčitě.

Aha, to ona by ho asi nejspíš chtěla, blesklo mi hlavou. Copak tomu asi řekne klášterní zahradník pan Morávek, kterému ten kocour, ozdoba klášterní zahrady a skutečný aristokrat mezi příslušníky své rasy, patří.

Návštěvník však vedl řeč jiným směrem: "Ona má překrásnou angorskou kočku, kterou velmi miluje, a přála by si, aby ta kočička vyvedla taky krásná koťátka. No a proto mě pověřila, abych sem kočku přivezl a toho ženicha jí tady vyjednal."

Skončil a oddechl si. Všiml jsem si, že se po celou dobu nepřestal usmívat takovým podivně bezradným, jakoby provinilým úsměvem, který jako by měl vysvětlit, že tajemník musí vyřizovat i takové směšné záležitosti.

"Samozřejmě vám s tou starostí o úspěch těch kočičích námluv pomůžu," odpověděl jsem rozhodně a bez zaváhání. "Kde máte tu kočku?"

"V košíku v autě," vydechl.

"Dobrá. Stačí, když ji šofér dá na vrátnici, a o ostatní se nemusíte starat," uzavřel jsem. "Přijet pro ni můžete třeba už zítra nebo pozítří."

Očividně se mu ulevilo, že nevážil cestu do kláštera zbytečně. Uvolnil se a začal si se mnou docela po sousedsku povídat o všem možném. Vyptával se na mé záliby a co plánuji do budoucna. Řekl jsem mu, že se připravuji na přijímací zkoušky na konzervatoř, a že proto chodím do soukromých hodin zpěvu. Pokyvoval hlavou a chválil mě za mou ušlechtilou zálibu v umění. Musel jsem mu ale vysvětlit, že ne všichni kolem mě sdílejí stejný názor s ním, protože kdyby tomu tak bylo, neztrpčovali by mi život opakovanými předvoláními do pohraničí na práci. Na ta slova nasadil oficiální tvář i tón a pronesl krátký projev o potížích při zajišťování hospodářského provozu pohraničních okresů po odsunu Němců, jak je důležité zachraňovat všecko, co se dá, majetek, dobytek i úrodu, jak vláda plně chápe nepopulárnost těchto a podobných opatření, že však při tom spoléhá na mládež, které tím projevuje obrovskou důvěru, když ji pověřuje, aby se ujala úkolu tak zodpovědného. Mluvil a mluvil, jako by četl úvodník Rudého práva, a stále se přitom usmíval. Na znamení, že je monologu konec, pokýval ještě spokojeně hlavou, prohlédl si mě takovým zvláštním chápavým pohledem a zeptal se, kdy mám nastoupit a na kdy mám předvolání na pracovní úřad. Všecky údaje, které jsem ze sebe vysypal, si zapsal do bločku, který pak s povzdechem zasunul zpátky do kapsy, a jaksi omluvně před odchodem ještě prohodil: "Na ten pracovní úřad byste měl, hochu, přesto zajít." Zase se mu vrátil ten jeho jakoby provinilý úsměv. Poděkoval mi za kávu, rozloučil se a odešel, když jsem ho předtím znovu ujistil, že už tady v klášteře všichni dohlédneme na to, aby se o rozmnožení potomstva Gottwaldovic kočky postaral právě a jedině ten zahradníkův kocouří krasavec. Sledoval jsem ten jeho trochu kolébavý krok až do chvíle, nežli usedl do vozu, a v duchu mi táhlo hlavou: "Ty tak něco zařídíš, ty aparátčíku jeden lidumilný. Že jsem raději nedržel hubu."

Ale poslechl jsem ho a toho dne, na který jsem měl předvolání, jsem se vypravil na pracovní úřad. Ukázal se mi naprosto stejný obrázek jako ještě nedávno na protektorátním Arbeitsamtu v Telči. Čekárna byla plná mých otrávených vrstevníků a u okénka skoro beznadějná fronta. Když jsem si ji konečně odstál, zase se mi ukázal zahnutý rypák mezi studenýma očima, jako by i tihle úředníci z tohoto nového, poválečného pracáku vznikli naklonováním samotného Franze Kreuze. Lhostejně vzal předvolání a ztratil se v šanonech. V řadě za mnou netrpělivě pokašlávali a šoupali nohama další stejně postižení. Po chvíli se otevřely dveře a tentýž úředník se vracel zpět. Ale jaká se to s ním stala změna! Byl to skutečně on? Baže byl, ale celý jako vyměněný. Vtáhl mě dovnitř, klaněl se, divže se při tom nezlomil v pase, a servilně ševelil: "Promiňte, prosím, laskavě nedopatření. Vzniklo z nedorozumění. Omylem. Nemusel jste se k nám ani osobně obtěžovat. Vás se předvolání na práci v pohraničních oblastech republiky netýká. Vše je zařízeno. Můžete bez starostí odejít."

"Takže nemusím nastoupit do pohraničí?" dopřával jsem si ještě jednou radost z toho jeho ujištění.

"Ne, ne," předl, "v žádném případě. Já se vám za náš úřad ještě jednou omlouvám a přeji vám dobrý den."

Ocitl jsem se přede dveřmi a jen jen jásat nad tou zvěstí před celým světem: "Tak ten tajemnický fotřík přece jen zbůhdarma neplýtval dechem a ztratil slovo na správném místě. A Morávkův kocour musí být náramný pašák, když to na té vládní angorské krasavici je tak brzy vidět."

Autor tohoto vzpomínání Václav Florian se narodil úředně 14., podle rodinné tradice, jíž sám přikládá větší váhu, 15. června roku 1927 jako nejmladší z dvanácti potomků Josefa Floriana a jeho manželky Františky. Dětství a podstatnou část dospívání strávil v rodné Staré Říši v kruhu rodiny a četných krátkodobých i trvalejších hostů svého otce, mezi nimiž byli vynikající tuzemští i zahraniční umělci, obdivovatelé Florianova nakladatelského podnikání i náboženské praxe. Podobně jako ostatní sourozenci i Václav Florian projevoval záhy umělecké vlohy. Přitahovala jej hudba, zpěv a divadlo, což vyústilo v cestu k opeře. Prošel několika angažmá na různých místech někdejšího Československa, roku 1962 zakotvil jako sólista (bas) v operním souboru plzeňského divadla, kde působil až do roku 1987. V roce 1991 se vrátil zpět do rodného kraje.

Václav Florian věnoval prožitkům z neobvykle členitého prostředí patriarchálně uspořádané rodiny a domácnosti a především postavení matky v něm vzpomínkovou koláž Maminka (vlastním nákladem, Šašovice 2002) a věcně sdělnější původní vzpomínkový text Vladař a služka. Ze vzpomínek na dětství ve Staré Říši (Gloria, Rosice u Brna 2004). V intenzivnějším spisování mu brání nezvyklá činorodost, s níž se podílí na kulturním životě regionu.'20Petr Hora