Daniel Samek

Britania maior, Britania minor

Británií, nebo Velkou Británií, rozumíme povětšinou stát, kde žijí Anglosasové a zvučí jejich mateřská řeč, angličtina. Kořeny pojmu "britský" se ale vážou daleko spíše ke keltským kmenům, které kdysi příslušný ostrov obývaly. Řeklo by se, toť dávnověk... Avšak "zůstatky staré Británie" na ostrově stále ještě přetrvávají, a to nejen ve smyslu etnickém. Koncepce britskosti byla totiž natolik nosná, že ji anglosaští i normanští dobyvatelé ostrova převzali jako nosný mocenský a státoprávní model, na kterém byla založena mocná říše, jež velmi dlouho hýbala dějinami Evropy a světa. Velkolepost britských dějin a britské kultury tedy nevychází jen ze spojení keltského a germánského elementu ve smyslu smíšení dvou indoevropských etnik, jde tu bezpochyby i o promísení mentalit obou etnik. Spojení nejednoznačné keltské poetiky usilující především o uchopení chaotického světa a pragmatické germánské průbojnosti oslavilo v případě Británie svůj velký triumf v harmonii inspirativních idejí a schopnosti je realizovat.

Následující tematický blok ovšem není věnován jen posledním rezervoárům keltských národů britské větve na britských ostrovech (Wales a Cornwall), ale také území, kam byl kdysi proveden úspěšný výsadek z ostrovů na severozápadní část kontinentu, která následně dostala název Britania minor, čímž se nahradil starší název Armorica. Oproti původnímu - a dnes již spíše tradičnímu - tvrzení, že sem byly některé britské kmeny vytlačeny razantním postupem Germánů pronikajících z východu ostrova, se již delší dobu staví názory, že k osidlování Bretaně došlo již v dobách, kdy byla ještě v Británii v plné síle římská moc. Toto "prostorově velkorysé" pojetí bloku má zároveň oponovat leckdy necharakteristickému dělení politickému, jehož sledováním se ocitnou příslušníci téhož národa nebo jazykového kmene ve dvou státech, které jsou značně odlišné.

Tradice západní hornaté části země, Walesu, byla postavena na první místo, protože zjevně představuje tradici z těchto tří nejvíce archaickou. Do čela velšské části lze sotva umístit něco jiného než první zprávu o zemi a jejím lidu od velšsko-normanského středověkého církevníka Geralda z Walesu (asi 1146- 1223), který sehrál v produkci raných popisů keltských zemí ostrovního okruhu velmi podstatnou úlohu. Význam této tradice je schopna doložit i kvalitní středověká poezie - u nás až na výjimky téměř neznámá. Velšskou část doplňuje stať o česko-velšských stycích kulturních, která je však spíše snahou zmapovat dosavadní neuspokojivý stav. Pro dokreslení česko-velšské vzájemnosti byla zařazena báseň na sochu sv. Václava od velšského pastora, který ji také přeložil do většinového jazyka současné Británie.

Cornwall v jihozápadní Británii je dnes vnímán spíše jako oblast Walesu poboční, kdysi ovšem - jak vyplývá třeba z popisu pramenů u Geoffreyho z Monmouth (asi 1090- 1155) v jeho díle Historie britských králů - mohl být jeho jazyk a díla v něm sepsaná významným zdrojem britské historiografie. Nedochovalo se však mnohé... Tato část bloku je plně v režii výjimečné znalkyně kornštiny Leony Macháčkové, která sepsala pozoruhodnou stať o zemi a jazyku, jež však nepřímo pojednává i o trnité cestě jednoho z posledních evropských národních obrození, které dosud neskončilo. Studii doplňuje překlad nejstaršího dochovaného pojednání o kornštině a překlad kornské lidové písně od našeho národního básníka obrozenského, v tomto případě ovšem nikoli z jazyka původního.

Francouzská Bretaň se zase tolik představovat nemusí, protože pokusy popsat tuto zemi a její obyvatele byly v Čechách učiněny během 20. století již několikrát. Bretaňská část bloku je tedy plně věnována česko-bretaňským stykům na poli kulturním. Tuto závěrečnou část britského bloku uvozuje miniantologie zapomenutých, či spíše zasutých překladů z bretaňské lidové poezie, která oplývá svéráznou poetikou. Následuje stať o literárních vztazích - nebo pokusech o ně - mezi Bretaňskem a Čechií a konečně studie o českých malířích v Bretani, svébytném tématu, kterému dosud nebyl věnován větší samostatný prostor. Tuto část i celý blok uzavírá ukázka bretonského překladu z češtiny, a to díla z nejvýznamnějších. Jako výtvarný doprovod bloku byl zvolen cyklus bretaňských fotografií Bohdana Holomíčka.

Pokusili jsme se zde vytvořit prostor pro menší popis kdysi velkých kultur, které již možná nejsou velké co do počtu, ale svůj kulturní význam si rozhodně podržely a mnohdy ještě vyživují kulturu těch, kteří prapor jejich slávy převzali a nesli tak dlouho, jak jim bylo povoleno osudem. Dnes však již ani Angličané nehrají úlohu světové velmoci a do povědomí stále více a více vstupuje etnická mapa Británie, která ji snad dělá i zajímavější. Tento blok je kromě pokusu připomenout, odkud a kam se ubírala jedna málo sledovaná odnož (zašlé) britské slávy, snahou postihnout posavadní (ne)vztah české kultury k příslušným kulturám a jejich představitelům.

Daniel Samek (1974), bibliograf se zaměřením na překladovou literaturu. Zabývá se literárními a slovesnými památkami keltské tradice (Irsko, Skotsko, Wales) a překládá ze staré irštiny. Roku 1999 vyšel v nakladatelství Triáda jeho překlad a komentář staroirské gnómicko-právní sbírky Trecheng breth Féni - Triadické výnosy irské. Sestavil bibliografii česko-irských kulturních styků (překlady knižní a časopisecké plus ohlasy v českých tiskovinách do roku 2003), jejíž průběžně aktualizovaná verze je přístupná na internetové adrese uaa.ff.cuni.cz/ibibliography/. Rovněž sestavuje bibliografii česko-bretaňských, česko-velšských a česko-skotských styků, ohlasů a překladů. Spolu s Jaroslavem Tulkou připravuje antologii staroirských čtyřverší pro knižní vydání.