Leona Macháčková

Cornwall a jeho jazyk

(Peripetie kornštiny na pozadí starší i novější historie)

Kornština patří do britonské skupiny keltských jazyků spolu s kambrijštinou, bretonštinou a velštinou a ještě v 18. století se jí mluvilo v západních oblastech Cornwallu. Na její existenci se dnes poměrně často zapomíná, většinou se řadí k mrtvým jazykům, které slouží pouze jako lingvistický materiál či zajímavá ukázka ostrovní keltštiny, a uvádí se obvykle jenom do počtu, aby byl výčet této jazykové skupiny úplný. Nelze popřít, že kontinuita kornštiny jako živého jazyka byla přerušena, situace však není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Snahy o zachování kornštiny se objevují již v době, kdy jazyk dosud zcela nevymizel, a ani od konce 18. století, kam se většinou datuje jeho zánik, až do konce století devatenáctého, kdy se opět dostává do širšího povědomí, nemůžeme hovořit o zcela mrtvém období.

Nejstarší historie a zlatý věk kornské literatury

Historie kornštiny se začíná odvíjet v 7. století našeho letopočtu. Jako popud k rozdělení ostrovní keltštiny se většinou uvádí vítězství Sasů u Dyrhamu roku 577. Po tomto datu Keltové již dále nedokázali vzdorovat přesile anglosaských dobyvatelů a původně jazykově jednolité území se rozpadlo do oddělených oblastí. Cornwall byl odříznutý od severních sousedů a začala samostatná kapitola jeho jazyka. Po prohrané bitvě s králem Athelstanem roku 936 se Cornwallci stáhli za řeku Tamar, která se stala víceméně definitivní hranicí mezi Sasy a zemí "West Wealhas" neboli "západních cizinců". Cornwall se tak na mapách až do 17. století často označoval jako Západní Wales.

První dochované záznamy psané kornštinou pocházejí z 9. století. Jde o glosy ze starých rukopisů. Vocabularium Cornicum z 12. století uvádí tematicky řazený soupis kornských výrazů, které pojmenovávají části lidského těla, zvířata, stromy či rostliny. Kornština samozřejmě nikdy nebyla jazykem početné skupiny obyvatelstva (odhaduje se, že v době největšího rozkvětu jí mluvilo necelých 40 000 lidí), nicméně skutečnost, že písemných památek z nejstaršího období je nebývale poskrovnu, vyvolává řadu spekulací. Na tomto nepříznivém stavu se s největší pravděpodobností podepsala trvale neklidná situace v zemi, stálý tlak sousedních Sasů, který se neomezoval na mocenskou kontrolu a prosazování vlivu, ale pravidelně se transformoval do podoby ničivých nájezdů. V takových podmínkách se nepodařilo založit významnější středisko politické moci a vytvořit dostatek prostoru k rozsáhlejší písemné tvorbě. Nicméně podle některých názorů lze v dochovaných textech zaznamenat alespoň ohlasy kornské ústní slovesnosti, přičemž pozornost se soustřeďuje především na literární tradici artušovského cyklu. Například Geoffrey z Monmouthu ve své historii dokončené mezi lety 1135 a 1140 se právě u artušovských příběhů často odvolává na Cornwall a na starobylou knihu napsanou v blíže neurčeném "britském jazyce". Z 12. století pochází latinský text Merlini prophetia cum expositione z pera Johna z Cornwallu a jeho rukopis obsahuje kornské glosy. Jde snad o zpracování kornské verze? Mohly příběhy o Tristanovi a Isoldě, jejichž děj se rovněž odehrává v Cornwallu, mít kornskou předlohu, která se k starofrancouzským básníkům dostala přes Bretaň?

Svého vrcholu dosahuje kornština v tzv. středním jazykovém období, které se datuje zhruba od začátku 12. století do konce století šestnáctého. Jeho jádro tvoří téměř výlučně církevní díla. V první řadě to jsou středověká dramata určená k provádění na veřejnosti, která byla vzhledem k propracovanosti a četnosti opisů ve své době zřejmě velmi oblíbena. Mezi ně řadíme mysterium Passhyon agan Arloedh (Passio Christi) z poloviny 14. století nebo o něco pozdější mistrovskou trilogii Ordinalia, která sestává z částí Origo Mundi, Passio Domini, Resurrectio Domini a je považována za klíčové dílo kornské literatury nejen co do rozsahu, ale i vzhledem k ojedinělosti zpracování. Do tohoto období spadá i mysterium Gwreans an Bys (Creatio Mundi), dochované v pozdějším zápisu z roku 1611.

K další skupině literárních památek řadíme mirakula, především rozsáhlé drama Beunans Meriasek (Život sv. Meriaseka). Text se dochoval v rukopise z roku 1504 a zaznamenává život biskupa z bretaňského městečka Vannes, který působil v Cornwallu jako misionář a je patronem Camborne. První část dalšího rukopisu pracovně nazvaného Beunans Ke (Život sv. Kea), který byl objeven teprve v roce 2002, popisuje osudy světce, druhá část pak čerpá z tematiky artušovského cyklu. Zaznamenává spor krále Artuše s fiktivním římským císařem Luciem Tiberiem, o němž se dočteme i v Historia regum Britanniae Geoffreyho z Monmouthu. Nález má pro kornštinu velký význam, protože text obsahuje řadu slov, která se zatím jinde nevyskytovala, a velmi podstatným způsobem obohacuje dosud známou slovní zásobu.

Další dochované dílo, které pochází z poloviny 16. století, má rovněž náboženský charakter. Jde o Pregothow Tregear (Tregearova kázání), soubor protireformačních homilií, které shromáždil a přeložil duchovní John Tregear. Autor se zřejmě snažil přispět k obraně katolicismu a překladem do kornštiny podpořit svou kornskou kongregaci. Oklikou zde narážíme na bolavé místo kornské literatury - na nedostatek, který se nezřídka považuje za jednu z podstatných příčin zániku tohoto jazyka: na neexistenci kornského překladu liturgických textů a především bible.

Do konce 15. století stál Cornwall spíše stranou zájmu anglické Koruny. Prosperitu země zaručoval rybolov, bohatá naleziště mědi a hlavně cínu. Právě díky cínu si Cornwall uchovával jistou autonomii zaručenou soudními dvory, které řešily výlučně záležitosti cínových dolů. Již ve středověku získali horníci privilegia, která jim potvrdil i král Edvard III. (1312-1377), a jejich záležitosti spadaly pod jurisdikci samostatného shromáždění, které podléhalo přímo vévodovi z Cornwallu, přičemž rozhodnutí soudních dvorů byla na Westminsteru nezávislá. Postupující snahy Tudorovců o centralizaci Británie, s níž souvisely i pokusy kontrolovat veškerý obchod s cínem, však sledovaly vlastní cíle a pro politický i hospodářský vývoj Cornwallu znamenaly spíše krok zpět.

V roce 1497 se Cornwall dostal do otevřeného střetu s králem Jindřichem VII. (1457- 1509). Bezprostřední příčinou se stalo uvalení mimořádných daní, jimiž chtěl král financovat válku proti Skotům. Cornwallci odmítli zaplatit a propukla otevřená rebelie, která byla sice vzápětí potlačena a viníci popraveni, ale události vyvolaly zlou krev na obou stranách. Situaci nijak neprospělo, když o pár desetiletí později nařídil Jindřich VIII. (1509- 1547) rušení klášterů, které mělo značný dopad nejen v Penrynu a Glasney College, ale i v Bodminu, důležitém centru země. Poslední kapkou pak bylo tažení canterburského arcibiskupa Cranmera proti starým katolickým symbolům. V roce 1549 vypukla další revolta, povstalci shromáždili armádu o síle 6000 mužů a oblehli Exeter, ale nakonec byli poraženi. A pokud můžeme soudit z dochovaných pramenů, byla porážka krutá a podle mínění mnoha historiků není náhoda, že právě v tomto období šla znalost kornštiny rapidně dolů. Zmizela střediska kornské vzdělanosti a došlo k citelnému poklesu počtu obyvatelstva, které navíc bylo tlačeno k poangličtění. Důležitou roli v tomto procesu hrála církev: anglické bohoslužby, anglická Kniha obecných modliteb, anglická bible. V polovině 17. století za občanské války se navíc tradičně katolický Cornwall opět postavil na špatnou stranu - za roajalisty. Není divu, že koncem 17. století se rodilí mluvčí vyskytovali jen v nejzapadlejších koutech země. A i oni byli již většinou bilingvní.

Newlynská škola

Období od poloviny 17. století do konce století osmnáctého je dobou paběrkování a rekapitulací. Za snahu zachovat skomírající minoritní jazyky vděčíme především celoevropskému rozvoji vzdělanosti i narůstající zálibě v historii. V Cornwallu šlo nejen o akademický zájem, ale často i o srdeční záležitost, jak dokazují dochované dopisy a deníky lidí, kteří se rozhodli zdokumentovat existující stav rodného jazyka. V tomto období bychom sice až na výjimky těžko hledali díla větší literární kvality, nicméně úsilí zaznamenat pro potomky co nejvíce přineslo své ovoce. Ve druhé polovině 17. století se v oblasti kolem Penzance objevuje poměrně homogenní skupina, tzv. newlynská škola, která si vytkla za cíl jazyk podporovat a zároveň v něm i tvořit. Vznikají spíše kratší kusy anebo z hlediska literárního jen okrajové texty jako přísloví, kratší básně, rčení nebo písně. Dnes je však tento materiál zajímavý nejen díky dochované slovní zásobě, ale i pro zachycené posuny v ortografii, které mnohdy svědčí o vývoji kornské výslovnosti, o niž se dosud vedou nemalé spory.

K nejznámějším osobnostem tohoto období patří členové rodiny Bosonů: Nicholas, John a Thomas. Jaké byly mezi nimi příbuzenské vztahy, není dodnes zcela zřejmé a podobně problematická je v některých případech i autorská atribuce dochovaných spisů. Většina z nich bývá připisována Johnovi (nar. 1655), ale nejznámější díla pravděpodobně stvořil nestor rodu Nicholas Boson (cca 1624- 1703). Jde především o spisek Nebbaz Gerriau dro tho Carnoack (Pár slov o kornštině, cca 1675), pojednání o neradostném stavu kornštiny, z něhož se dozvídáme zajímavé podrobnosti i z tehdejšího života, a vyprávění Yowann Chy an Hordh (Jan z Beraního domu, cca 1665), které Nicholas Boson zřejmě sepsal pro své děti, aby se jim kornština lépe učila. Tento svěží příběh, v podstatě pohádka s dobrým koncem, se dočkal řady vydání i překladu do angličtiny.

Zájem o mizející keltský jazyk neprojevili v té době jen místní, do Cornwallu za ním z Walesu přicestoval také uznávaný filolog a antikvář Edward Lhyud (1660 až 1709), který pobyl v zemi zhruba čtyři měsíce v rámci svého výzkumu "šesti keltských krajin". Výsledky bádání vtělil do zásadního díla s názvem Archaeologia Britannica (1707), do něhož mimo jiné zařadil informace o různých aspektech kornské gramatiky a obsáhlý slovníček.

Nicméně přes všechny snahy nebylo možné vrátit čas a již koncem 18. století je kornština považována spíše za kuriozitu. Zmínky o ní se většinou omezují na zaručené zprávy, kdo byl vlastně posledním rodilým mluvčím.

Přestože koncem 18. století a po celé století devatenácté existovaly enklávy, kde kornština fungovala a kde se jisté znalosti dědily - například říkadla, tradiční přísloví, modlitby, profesní termíny ad. -, přestal jazyk fungovat na všeobecné bázi a de facto zanikl jako živý prostředek komunikace. Kornština pozvolna upadala do zapomnění podobně jako samotný Cornwall, který již dlouho zažíval hospodářskou stagnaci. Doly se zavíraly, rybaření nevynášelo. Nicméně jak ve své Historii uvádí Berresford Ellis, postupně místo kornského Pysk, Sten ha Cober! (Ryby, cín a měď!) začalo počátkem 20. století platit China clay and Tourists! (Porcelán a turisté!).

Henry Jenner a Robert Morton Nance - dva bardové par excellence

Zájem o původní jazyk Cornwallu se začíná opět výrazněji projevovat od poloviny 19. století. Hlavními protagonisty novodobého cornwallského hnutí, na něž každý zájemce o kornštinu dříve či později narazí, jsou Henry Jenner a Robert Morton Nance.

Henry Jenner (1848- 1934) se narodil v St. Columbu nedaleko Newquay a jeho profesní kariéru předurčil zájem o historii a staré rukopisy. Stal se knihovníkem v Britském muzeu, kde měl přístup k rozsáhlým muzejním sbírkám a kde se mu rovněž podařil významný objev - na rubu středověké listiny rozpoznal úryvek starého kornského textu, jehož zápis pochází někdy z let 1350 až 1400. Jde o zlomek pravděpodobně jediné světské hry, která se v kornštině dochovala.

V sedmdesátých letech 19. století se Jenner vydal do západního Cornwallu, aby přímo v terénu nasbíral co nejvíce jazykového materiálu, a výsledky svého bádání zužitkoval v publikaci A Handbook of the Cornish Language (Příručka kornského jazyka). Kniha vyšla roku 1904 a v dalším vývoji sehrála klíčovou roli. Vytvořila velmi efektivní základ pro následující obrodné hnutí a odborným i laickým zájemcům poskytla možnost se poměrně jednoduchou a dostupnou formou seznámit se základy tohoto keltského jazyka.

Henry Jenner se angažoval v institucích a nově vznikajících organizacích, jakými byla například svého času vlivná keltsko-kornská společnost Cowethas Kelto-Kernuak, v níž krátkou dobu působil jako tajemník. A byl to právě Jenner, který svou erudicí a vytrvalostí přesvědčil představitele Keltské asociace (Celtic Association), že by se Cornwall měl stát jejím členem. Vstoupit do oficiální rodiny keltských jazyků znamenalo velmi důležitý krok k širšímu uznání.

K Jennerově úsilí se záhy přidal Robert Morton Nance (1873- 1959), který se poněkud paradoxně nenarodil v Cornwallu, ale ve velšském Cardiffu. Avšak tato skutečnost by neměla mást. Nance totiž pocházel z rodiny, která do Walesu přišla právě z Cornwallu a na své cornwallské kořeny v žádném případě nezapomínala. Nanceovi rodiče vydávali kornský časopis, do kterého Nance přispíval nejen svými texty, ale i ilustracemi. Zpočátku se zdálo, že právě výtvarné umění bude jeho hlavním zájmem. V osmnácti nastoupil na výtvarnou školu, jeho ilustrace s keltskou tematikou mu vynesly značné uznání i krajinomalby si našly nemálo příznivců.

V roce 1906 se Nance natrvalo přestěhoval do Cornwallu a zapojil se do rozvíjejícího se cornwallského hnutí. Po první světové válce inicioval spolu s Jennerem vznik tzv. starocornwallských společností (Old Cornwall Societies), které si stanovily za cíl uchovávat a propagovat originální tradice a folklor. Nance doufal, že spolky přilákají novou skupinu lidí, kteří se sice považovali za Cornwallce, nicméně na snahy o oživení kornštiny se dosud dívali s nedůvěrou jako na akademické teoretizování vědců, které se jich netýká. Lidová hudba, tanec a národní zvyky je však dokázaly oslovit a spolky brzy rostly po Cornwallu jako houby po dešti. V roce 1928 se Nanceovi a Jennerovi podařilo společnými silami dosáhnout dalšího významného mezníku - poprvé se konal kornský Gorseth, který se od té doby pořádá pravidelně.

Nance se podobně jako Jenner soustředil na to, jak nejlépe kornštinu oživit a dostat ji nejen do širšího povědomí, ale zajistit její praktické využití. Nezbývalo než nalézt stabilní, ucelenou a jasně definovanou verzi jazyka, jehož živá podoba zanikla zhruba před sto lety. Nance se na rozdíl od Jennera rozhodl založit novodobou kornštinu na tzv. středním jazykovém období, z něhož v jeho době pocházelo největší množství dochované literatury. Tam, kde bylo potřeba, si vypomohl nejbližšími keltskými jazyky - tedy bretonštinou a velštinou. Výsledkem byla nová úprava kornštiny, kterou Nance v roce 1929 představil v publikaci Cornish for All (Kornština pro všechny) a poměrně rozsáhlém slovníku. Tato verze se pod názvem Kernewek Unyes neboli unifikovaná kornština dožila více než padesáti let a i dnes má své příznivce.

Henry Jenner a Robert Morton Nance svým působením úspěšně rozběhli novodobé cornwallské hnutí. Oba se snažili o uznání kornštiny jako hodnověrného, historicky opodstatněného jazyka a oba se pokusili sestavit po gramatické, lexikální i syntaktické stránce vhodný konstrukt, který by umožnil její opětné aktivní používání. Naneštěstí právě podoba jazyka přestavuje v současnosti největší slabinu moderního hnutí.

Novodobá rekonstrukce

Nové hnutí Cornwall zviditelnilo a zákonitě probudilo snahy o jeho uznání i na politické půdě. Válečné a těsně poválečné období sice přineslo útlum kulturněspolečenských aktivit, které bezprostředně nesouvisely s momentální situací státu, nicméně již pět let po válce se v Truro uskutečnilo setkání Keltského kongresu, které dodalo cornwallskému hnutí nový impuls. Akce vyzdvihla především pocit sounáležitosti a podpořila další kulturní i politický vývoj Cornwallu. Vznik regulérního politického uskupení na sebe nedal dlouho čekat a v roce 1951 byla založena lobbistická skupina Mebyon Kernow (Synové Cornwallu). Navázala na kvazipolitické aktivity z třicátých let, kdy se v Londýně zformovala Tyr a Tavas (Země a jazyk) a o něco později v Oxfordu Young Cornwall. Skupiny sice neměly dlouhého trvání, ale představovaly přesah od čistě kulturního chápání obrodného procesu k politickému rozměru.

Mebyon Kernow si jako nátlaková skupina dala za úkol hájit a prosazovat národní zájmy Cornwallu a ve své době se vyznačovala klasickými atributy politických hnutí vzešlých z podobných podmínek: nacionální program, levicové zaměření, sklony k radikalismu. Není tedy divu, že svých dosud největších úspěchů dosáhla v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Některé členy úspěch natolik povzbudil, že se v roce 1975 odštěpila od Mebyon Kernow radikální skupina a vznikla Cornish Nationalist Party (Kornská nacionální strana), která požaduje odtržení Cornwallu.

V roce 1967 byla založena organizace, která již řadu let hraje významnou roli v rekonstrukci kornského jazyka - Kesva an Tavas Kernewek (Kornská jazyková rada). Z jejího popudu vznikla v 1979 Kowethas an Yeth Kernewek(Společnost kornského jazyka), která se snaží o praktické zapojení jazyka do každodenního života obyvatel Cornwallu. Kowethas vydává měsíčník An Gannas a věnuje se soustavné publikační činnosti: na svém kontě má vydání sbírek poezie, původních rukopisů, slovníků nebo knih pro děti. Organizuje rovněž akce na podporu jazyka, jako například pravidelné týdenní setkání kornsky mluvících lidí. V roce 1972 vznikl Institute for Cornish Studies (Institut kornských studií), který se soustřeďuje především na výzkumnou práci.

V roce 1983 začal z iniciativy Kesva an Tavas Kernewek působit jazykový korespondenční kurs Kernewek dre lyther. Právě díky němu kornština výrazněji pronikla i do zahraničí. Zvláště početná enkláva studentů žije v Austrálii, kde funguje agilní skupina již od sedmdesátých let 20. století, ale výjimkou nejsou ani zájemci z Francie, Španělska, či dokonce z Německa. I Česká republika se díky korespondenčnímu kursu zapsala mezi země, jež se mohou pochlubit studenty, kteří úspěšně složili závěrečné zkoušky a stali se bardy kornského Gorsethu. Do českého jazyka byly přeloženy i učební texty korespondenčního kursu prvního stupně, což je svým způsobem rarita, protože studenti ostatních zemí využívají při studiu učebnice psané anglicky.

Postupně, byť skromně, proniká kornština do novin a časopisů a je možné ji slyšet i z filmového plátna či televizních obrazovek. Existují jazykové kurzy pro dospělé a BBC vytvořila pořad Blas Kernewek, který ve dvanácti jednoduchých lekcích učí posluchače základům každodenní kornštiny. Tento téměř idylický výčet však má jednu velmi nepříjemnou vadu na kráse - kornština totiž neexistuje pouze jedna...

Jedna kornština, mnoho verzí

Jazyková úprava, kterou roku 1929 představil Robert Morton Nance, se na dlouhá léta stala standardem a výrazným způsobem napomohla popularizaci jazyka. Postupem doby však bylo stále jasnější, že přestože si za více než padesát let získala nespočet příznivců a odchovala generace studentů, kteří opět začali s jazykem aktivně pracovat a nastartovali vzestupnou spirálu pokračující do dnešní doby, ve světle moderní lingvistiky neobstojí. Nešlo jen o přijatý způsob ortografie. Kritiku si vysloužila také skutečnost, že slovní zásoba i syntax jsou založené na středním jazykovém období, a ne na pozdní fázi, a nezaznamenávají vlivy ani změny, jimiž prošly v průběhu 17. a 18. století.

V 80. letech 20. století představil Richard Gendall novou pravopisnou úpravu nazvanou pozdní neboli moderní kornština (Curnoack Nowedga). Vychází především z dochovaných prací rodiny Bosonů a z dalších děl pozdního období zahrnujícího vývojovou fázi let 1558- 1776. Jeho verze se od unifikované kornštiny liší nejen ve výslovnosti, ale obsahuje také některé gramatické rozdíly. Curnoack si našla své zastánce, kteří roku 1988 založili vlastní jazykovou radu Cussel An Tavaz Kernuack a vydávají časopis Teer Ha Tavaz (Země a jazyk).

Vedle této cesty se nabízel další způsob, který zůstal až dosud nevyužit - fonologická analýza dochovaných materiálů, s jejíž pomocí by došlo k co nejpřesnější rekonstrukci jazyka a nejpravděpodobnějšímu modelu jeho moderní podoby. Této práce se ujal Ken George, který v rámci výzkumu strávil rok v Bretani, aby tam získal potřebný materiál. Tak vznikla další úprava, zpočátku nazvaná fonematická kornština, později pojmenovaná jako obecná kornština neboli Kernewek Kemmyn (KK), která sblížila psanou a mluvenou formu jazyka. Je podobně jako unifikovaná kornština Mortona Nance založena na střední vývojové fázi jazyka, ale snaží se o co největší autenticitu. Georgeova práce The Pronunciation and Spelling of Revived Cornish (Výslovnost a pravopis obnovené kornštiny, 1986), v níž shrnul výsledky svého bádání, vzbudila značnou pozornost, a když jeho úpravu roku 1987 oficiálně posvětila i Kesva an Tavas Kernewek, zdálo se, že problémy s rozkolísaností ortografie i výslovnosti jsou vyřešeny ke spokojenosti moderní vědy i široké veřejnosti, a nic tedy nebrání, aby jazyk úspěšně vykročil do nového tisíciletí. Ovšem vzápětí se ukázalo, že tyto úvahy byly předčasné.

Nedlouho nato se objevila kritická studie A Problem in Cornish Phonology (Problém kornské fonologie) z pera Nicholase Williamse, který polemizoval s některými Georgeovými řešeními. Ten hlavní kritické připomínky akceptoval a provedl příslušné změny, ovšem situace se tím nezklidnila. Spíše naopak. Williams, který zpočátku sice vyjadřoval k nové jazykové úpravě dílčí výhrady, ale vcelku ji akceptoval, postupně zaujal mnohem radikálnější stanovisko a ve svých článcích a přednáškách zpochybnil nový systém jako celek, ostře napadl radu za to, že vůbec KK přijala, a vytýkal jí, že nedala dostatečný prostor pro odbornou diskusi. Roku 1995 pak přišel s vlastní jazykovou úpravou nazvanou revidovaná unifikovaná kornština (Kernowek Unys Amendys, Kernowek Ewnys). Jeho práce vychází z Nanceova systému, v němž provedl potřebné změny. Williams vychází z předpokladu, že pozdní a střední období jazyka se nijak významně nelišilo, a je tudíž nesprávné pozdní fázi opomíjet. Podle jeho názoru došlo k zásadním změnám mnohem dříve, zhruba mezi lety 1150 až 1250, a rozdíly mezi oběma pozdějšími fázemi nejsou tak podstatné, aby nebylo možné při rekonstrukci využít materiálů jak ze středního, tak z pozdního období. Zastánci tohoto přístupu se sdružují kolem organizace Agan Tavas(Náš jazyk).

Na kritiku odpověděl George další publikací, v níž Williamsovy námitky vyvrací, ovšem vědecká polemika, která se rozhořela na obou stranách, tím neskončila, a kornština se opět ocitla v nezáviděníhodném provizoriu. V dnešní době existuje tzv. tripartita - tři úpravy jazyka - a kornština se potýká s nejednotností, což samozřejmě nijak neprospívá jejímu renomé a prohlubuje image umělého jazyka.

Má kornština budoucnost?

Situace kornštiny je a bude značně složitá: vzhledem k dlouhému období, kdy nebyl jazyk aktivně používán, a vzhledem k omezenému množství původní literatury (dochovaný jazykový korpus obsahuje zhruba 150 000 slov), bude vždy existovat poměrně rozsáhlý prostor pro spekulace a kritiku.

Nicméně v březnu 2003 britská vláda potvrdila, že i kornština splňuje podmínky Charty pro regionální a menšinové jazyky Rady Evropy, a po široké diskusi byla v listopadu 2004 schválena strategie budoucího vývoje, od níž si zastánci kornštiny slibují další úspěchy na poli šíření tohoto jazyka. Hlavním požadavkem je výuka kornštiny od předškolního vzdělávání až po univerzitní; dosud se uvažuje o nejvhodnější formě - zda má jít o povinný předmět, nebo pouze o fakultativní možnost. Cílem je co nejvyšší počet mluvčích, kteří by používali jazyk aktivně v každodenním životě. Dalším úkolem je představit kornštinu jako opravdu plnohodnotný keltský jazyk, zajistit jí uznání akademické obce, překonat nedůvěru, kterou požadavky na její obecnější prosazení vyvolávají, a zbavit ji obvinění ze samoúčelnosti.

Snaha vrátit kornštině atribut živého jazyka se sice dosud nenaplnila, nicméně proces prohlubování kulturní výlučnosti nabývá na intenzitě. Obrodné hnutí se zahledělo do cornwallské historie, a přestože propast mezi postindustriálními hodnotami a tehdejším tradičním katolicismem představuje značný oříšek, do jisté míry se podařilo přispět k překonání traumatu z ekonomického propadu a dosáhnout přechodu na novou platformu chápání významu země. Vzkříšení kornštiny tvoří součást celkového procesu, je přímo ztělesněním nového přístupu a patří ke klíčovým fenoménům obrodného hnutí. Výsledkem jeho působení je již zmíněné sílící povědomí o kulturní a národní "jinakosti" a právě romantický image Cornwallu jako země artušovských legend prodchnuté keltským mysticismem sehrál významnou úlohu ve snaze přilákat co nejvíce turistů a vybudovat novou ekonomickou základnu. Turistika v dnešní době představuje hlavní zdroj příjmů země.

Značný obrat nastal i v přístupu k jazyku. Studie provedená před několika lety zaznamenala názory lidí, kteří vnímali zřetelný posun oproti dřívější době. Ještě v sedmdesátých letech minulého století se snahy prosazovat kornštinu setkávaly mimo zainteresované kruhy s nedůvěrou a jazyk měl stále punc primitivnosti. Podle výpovědí účastníků studie se v současnosti situace mění. Zájem o kornštinu nemusí být nutně vyjádřením nacionalismu nebo protianglických postojů, stále častěji se v této souvislosti zmiňuje problematika kulturní identity a nastoluje se otázka bilingvnosti jako legitimního požadavku, který funguje ve většině rozvinutých států světa. Druhý jazyk je v takovém případě důkazem etnolingvistického zakotvení ve smyslu jazykového relativismu a má metalingvistickou rovinu, která monolingvnímu rozměru schází. Tento princip se může jevit jako progresivní i v případě dalšího osudu kornštiny.

Ať už si o autenticitě nebo smysluplnosti rekonstruovaného jazyka myslíme cokoliv - a navzdory tomu, že kornštinu stále používá malý počet lidí, trpí existencí tří odlišných ortografických verzí a ani literární tvorba nevzbuzuje komerční pozornost - nedá se kornskému hnutí upřít životnost a energičnost, s níž se snaží zdolávat stále další mety na své cestě k cíli, který se zpočátku zdál být pouhou chimérou. Dnes se kornština může vykázat řadou aktivních organizací, celkem čilým společenským životem, nezanedbatelným uznáním na mezinárodním i domácím poli a slibným nakročením do nejbližších let. Když nic jiného, tak se po dlouholetém úsilí opět ocitla na mapě Evropy.

Stať byla zpracována v rámci grantového projektu Srovnávací výzkum keltských

kultur ve středověku a novověku získaného u Grantové agentury České republiky.

Výběr použité literatury

Berresford Ellis, Peter: The Cornish Language and its Literature. Kegan & Paul, Routledge 1982. | Berresford Ellis, Peter: The Story of the Cornish Language. Tor Mark Press, Truro 1990. | Edwards, Ray: Kornština. Přeložil Rostislav Haša. R. Haša, Brno 1999. | George, Ken: The Pronunciation and Spelling of Revived Cornish. Cornish Language Board, 1986. | Gregor, Douglas Bartlett: Celtic - A Comparative Study. The Oleander Press, Cambridge 1980. | Kent, Alan M. - Saunders, Tim ed.: Looking at the Mermaid. A Reader in Cornish Literature 900- 1900. Francis Boutle Publishers, London 2000. | Kent, Alan M. ed.: Voices from West Barbary (An anthology of Anglo-Cornish poetry 1549- 1928). Francis Boutle Publishers, London 2000. | MacKinnon, Kenneth: Cornish at its Millennium: An Independent Study of the Language. 2000. | Murdoch, Brian: Cornish Literature. Boydell and Brewer Ltd. Suffolk 1993. | Sandercock, Graham: A Very Brief History of the Cornish Language. Kesva an Taves Kernewek 1996. | Saunders, Tim ed.: The Wheel (An anthology of modern poetry in Cornish 1850- 1980). Francis Boutle Publishers, London 1999. | Strategy for the Cornish Language. Consultation Draft. Cornwall County Council, [Truro 2005]. | Williams, Nicholas: A Problem in Cornish Phonology, 1990.

Leona Macháčková (1965) studovala translatologii (obor španělština-angličtina), historii a má základy sanskrtu. V letech 1986'3f- 1993 podstoupila korespondenční kurz kornského jazyka ukončený závěrečnou zkouškou a diplomem. Pracuje jako redaktorka. Od roku 1993 je bardem kornského Gorsethu a členem Kowethas an Yeth Kernewek (Společnost kornského jazyka). Překládá z kornštiny a do kornštiny (české pohádky a pověsti). Spolupracuje s kornským časopisem An Gannas a občasníkem An Kesskrifer. Žije a pracuje v Praze.